sobota 18. dubna 2020

Čekání na Covida


Skoro by se chtělo říct - idylka. Nebe modré, stromy v plném květu, zbloudilý mořský racek vyzobává uprostřed křižovatky nějakou dobrotu ze škvíry v asfaltu, občas chodec venčící svého čtvernožce - na jindy přeplněné městské křižovatce je prázdno. Silnice k nemocnici na kraji města, ještě před pár týdny s pomale se sunoucí souvislou řadou aut je nyní tichá. Naléhavá výzva vlády neustále opakovaná z radia i televize “Stay home, protect NHS, save lives” se již zadřela všem poddaným hluboko pod kůži. Průkazka zdravotníka je teď vážený artikl. S ní se lze relativně svobodně pohybovat na trase do práce a zpět. Ve městě jsou teď skoro, jen běžci a pár cyklistů - že by toto byl ten pravý Runner's world?
V rámci restrikcí a pravidel "social distancingu" je totiž povolena pouze cesta do práce, na nákup a jeden výběh či vyjížďka na kole denně. A tak všichni co dříve seděli v autě na Broomfield road teď běhají - konečně pro imunitu, nemohou udělat nic lepšího než být venku. Cosi neviditelného je totiž ve vzduchu, všichni o TOM vědí, bojí se, někdo už TO má, někdo už prý TO měl a neví o tom, někdo už TO měl a už zase nemá, někdo TO prý měl a není. A těch mrtvých v televizi a na internetech. Obyvatele města sevřel strach, nemluví se o ničem jiném - dnes kolik? Je to jak z nějakého utopického románu, veřejný prostor plní pouze absolutní počty infikovaných, vyléčených, mrtvých. 
Sotva si ostrovní království odfajfkovalo Brexit, ani se nestačilo pořádně otřepat a už tu má další výzvu v podobě koronavirové pandemie, jejíž řešení nebude ani jednoduché ani rychlé. Počty jsou ale vlastně docela prosté - buď vakcína, nebo imunita populace. Otázka co bude dříve, hraje se zkrátka všude, i zde v Británii, o čas. Tady v nejstarší demokracii světa se ovšem musí vše nejprve prodiskutovat a to opravdu důkladně, teprve potom se kola systému mohou dát do pohybu. Nastavení všech koleček na různých úrovních tak, aby miska pomyslných vah se ztrátou životů na jedné straně a ekonomickým kolapsem na druhé zůstala pokud možno v rovnováze, ovšem taky chvilku trvá. Omezení životů lidí zde nejde tak hladce, lidé tu jsou “people” a ne “sheeple”, než jim politik něco zakáže, musí vše řádně vyargumentovat a srozumitelně vysvětlit. Nasadit náhubky a zavřít hranice, to se tu moc nenosí. Musí být taky jasné, že nastavená pravidla platí pro všechny poddané Jejího Veličenstva stejně, tedy i pro politiky. A tak skotská ministryně zdravotnictví Catherine Calderwood poté co oznámila poměrně striktní omezení pohybu, s omluvou odstoupila po svém neuváženém výletu s rodinou na chatu, čímž sama svůj příkaz porušila. Nebylo potřeba chvilky ani jediné, natož milionu. “Lidé musí svým politikům věřit, omlouvám se, vyvozuji politické důsledky a odstupuji ze své funkce”. Tuhle větu bychom taky někdy chtěli slyšet i v Čechách že? Virus mezitím úspěšně pokračuje ve svém plánu – množit se co to dá, alespoň tak to vypadá ze sdělovacích prostředků. Mediální masáž je nekompromisní, vidíme plačící dceru líbat sklo za kterým je dementni stoletý tatínek, kterého je potřeba izolovat a zachránit od zlého Covida, vidime tleskající obyvatele vyjadřujicí podporu NHS, kde v tuto chvíli 1/2 personalu prostě nemá co dělat, protože všichni se přes noc na anesteziology a zachranáře nepřeučí a ostatně není koho zachraňovat. A jako bonus ministerský předseda zvaný BoJo, který po neúspěšném zápasu s chorobou izolován v Number 10, musel do nemocnice a - jak jinak -  tak jako ostatní poddaní, využil služeb NHS, tedy státního zdravotnictví, dojat děkuje svým zachráncům. NHS ten přetížený, v porovnaní s českým zdravotnictvím ne zrovna skvěle fungující těžkopádný moloch, kde se stále jen na něco čeká je tu zdroj národní hrdosti, ale také velké politikum. Pracuje zde 1,5 milionu potenciálních voličů a tak není divu, že Johnsonův předvolební Brexit bus s nápisem “Posíláme 350 milionů týdně do EU, my je dáme do NHS” mu vyhrál podzimní volby.
I naše malé nemocniční kolečko pomyslného systému se začíná točit. Přípravy na invazi viru se tu srovnávají s vyloděním v Normandii, strach z podobného průběhu epidemie jako v Itálii či ve Španělsku je tu šponován na max. Dopis ředitele nemocnice zaměstnancům zní opravdu vážně. “Mnoho životů bude záležet na vaší připravenosti a kooperaci, jde o historicky bezprecedentní situaci. Budete se muset rozhodovat, koho zachráníte a koho necháte zemřít”. Z nemocnice se stává “Covid hospital”, 500 nemocničních lůžek se mění na akutní, soukromé nemocnice poskytnou své služby státnímu zdravotnictví na akutní výkony, všechny plánované operace se ruší, operační sály se zavírají. S trochou nadsázky se tak dá říct, že kdo má Koronavirový zápal plic, je tom lépe - dostane se do nemocnice. Je-li vám něco jiného, máte teď bohužel smůlu, čeká se na Covidy. Kam se však poděli všichni ti nemocní plnící nemocnice dříve? Na zhodnocení přístupu jednotlivých zemí k pandemii a statistiku si budeme muset ještě dlouho počkat, zajímalo by mne však už teď, kde se v Covid statistice objeví ti mrtví, kteří se nedočkají operace či onkologické léčby, kteří zemřou na infarkt či jiné nemoci, z dnešního pohledu banální protože v nemocnici pro ně zkrátka teď není místo. Nicméně Florence Nightingale, britská zdravotní sestra, která se proslavila zlepšením podmínek v nemocnicích v době Krymské války, by byla jistě potěšena, že její jméno dnes nesou polní nemocnice rychle stavěné ve velkých Expo centrech po celé zemi, se snahou předejít kolapsu zdravotnického systému. Ale co to - v tomto špitále v centru Londýna pro 2000 lidí je jich v době vrcholící pandemie k dnešnimu dni celých 19. 

Z medií zní vpravdě válečná rétorika a vážnost celé situace podtrhlo i vystoupeni královny, která teprve popáté za dobu své vlády promluvila v televizi. Vzpomenula zde svoje vystoupení v roce 1940, kdy spolu se sestrou v době války promluvily k dětem evakuovaným na venkov a tedy izolovaných od rodičů a dodávaly jim podporu. Sociální izolace je pro Brity a jejich komunitní způsob života s lidmi a pro lidi snad největší trest. Klid, vážnost a důstojnost Královnina vystupování nenechalo asi nikoho na pochybách, že Británie a jistě nakonec i celý svět tuto situaci zvládne - Covid neCovid.
We’ll meet again - tak uzavřela svou promluvu s odkazem na britskou písníčku z válečných let v podání Very Lynn:
We’ll meet again, don't know where, don't know when
But I know we’ll meet again some sunny day.


neděle 15. března 2020

Druhá lekce španělštiny pro samouky

Buenas noches - tento pozdrav používáme cca od 22 hodin, ovšem, nezaměňovat s českým Dobrou noc zažitým pro loučení před spaním. Zde použijeme Hasta maňana  

Z rodinného briefingu před startem: Prosim vás, zapřísahám vás ať budu na Garaňonu říkat cokoli, ať budu vypadat jakkoli, ať budu škemrat o odvoz, říkat, že nemůžu a podobný hlouposti, se vším mne posílejte striktně do háje, jediný co budu potřebovat bude polívka, polejt studenou vodou, umýt a namazat nohy, vyměnit triko, vyházet odpadky z batohu a poslat mě dát za každou cenu. Ano? Ano provedeme! Slibujete? Slibujeme!

Start na pláži v Las Palmas
Trasa Trtansgrancanarie se oproti minulým letům trochu změnila. Startuje se na Playa de Carreras v Las Palmas, a nutno říct, že Španělé udělat atmosféru opravdu umí. Sice teda chybějí hajzlíky a tak corredores i corredoras co chvíli vybíhají do tmy k oceánu, ale jinak skvělé. Kapela hraje, kastaněty klapou, extaticky naladění běžci něco řvou do mobilů na selfie tyčích. Ve 23:00 se plážový písek rozvíří, aby po dalším kilometru pískem přes 800 lidí kašlalo a vysypávalo ho z bot. Bingo.
Rovinky a z kopce běžíme, heslo iTB se snažím dodržovat co to dá, více je ale potřeba se věnovat tomu nerozbít si hubu hned zkraje, jako chlapík přede mnou, který poněkud zakrvácen končí již na 10km. Terén je těžký, hodně technický, málo běhavý, volné kameny, občas kus trčícího betonu, ale držím timingovou tabulku na 25 hodin pořád dobře. Motto "furt žer a pij" který jsem vyhodnotil jako stěžejní pro úspěšné dokončení, se mi taky daří plnit. Noc uteče, v kaňonu Barranco del Saos už začíná svítat, do kopce předbíhám z kopce ztrácím, vše vypadá pod kontrolou.

Los Perez 8:00
Na stanici Los Perez doplním vodu do vaku a mažu do kopce. Konečně je taky na co koukat. Ostrov je jako na dlani, a oceán v dálce, sednout si a chvíli na to koukat to by bylo. Jde se řídkým lesem, se stopami po požárech, kdy mezi černými spálenými keři už raší jarní květy. V dálce se objeví skalní dominanta ostrova Roque Nublo. Samá pozitiva, přesto do Artenary na 61km přibíhám trochu upečen. Stanice ve stínu je ale skvělá, pořádný jídlo a pití, sms od Dunerunnerky "venga venga jsi 45 v kategorii" potěší, seznamuju se s Martinem Bláhou stvořitelem PVLH, vypadá to, že krizi zvládnu. 

Pico de Tamadaba 
Něco už je ale špatně, další krize mě dohání na poledním slunci na Cruz de Tejeda a do stanice na Tejeda na 73km už dorážím s hodně pošramoceným odhodláním. Chce to klubový nápoj, PIVO! To je tak to poslední co moje hlava vyhodnotí správně. Koupím sice pivo, ale zapomenu se najíst a doplnit vodu. Kopec na Garaňon se tak stává smrtelným. Naději upínám k potoku který tam před 4 lety tekl, ale když zjistím, že je vyschlý, vezme mi to poslední zbytky odhodlání pokračovat. Rychlost postupu 2,8km/h hovoří za vše, nejde jíst ani pít, celé tělo se proti mě spiklo, nechce se mi věřit, že se do cíle fakt nedohrabu.  Moje poslední šance je krutá a nemilosrdná crew na Garaňonu, ti mne dají do pucu, nakrměj, dodají ztracenou vůli, uklidněj, podpořej. Syn Franta mě čeká už na kontrole u Roque Nublo, dostrká mne ještě na silou vůle na Garaňon, ale asi při pohledu na to, co mu po 88km zbylo z otce nevěří, že bych se do cíle mohl dostat.

Cestou z Artenary
Návrat na na Gran Canarii po 4 letech jsem si představoval takřka triumfalní. Vcelku poctivě jsem se připravoval, běhal, chodil, teorii prostudoval, dokonce i ty rýžové kuličky Jasona Koppa jsem uvařil a při běhu pojídal, zázvorové bonbony cucal - teda jak se dnes říká testoval, vzal sebou podpůrnou rodinnou skupinu na výlet, zkrátka myslel jsem si, že jsem připraven, motivován, ani na chvíli mi nepřišlo na mysl, že bych tu TGC mohl nedokončit. A přesto, hlava toto všechno na 88km, po 17 hodinách pohybu (běh tomu fakt říkat nemůžu) a ve 27 stupních vyhodnotila jinak. A přitom zbýval jen maraton z kopce, stačilo si prostě jen déle odpočinout na stanici, nalít si vodu na hlavu a pořádně se najíst a napít, prostě - nepanikařit. Pohled na věc může být samozřejmě i úplně jiný. Můžu mluvit o štěstí, že se nám povedlo se vrátit jedním z posledních letadel, před tím, než Španělé a Česko zavřeli hranice kvůli Covidu19, minuli jsme o týden písečnou bouři ze Sahary, kdy se teploty na ostrově blížily 30 stupňům a nedalo se dýchat, užili jsme naprosto snovou dovolenou u oceánu, a já si k tomu dopřál skvělý dlouhý trénink v teple a horách, úspěšně proběhl nocí, fyzičku prověřil. Ale to DNF, prostě člověka mrzí o to víc když má dojem, že té přípravě dal tolik času a že na další pokus bude muset zas rok počkat. Stalo se, rozšíření DNF portfolia nakonec třeba bude znamenat jen další zkušenost k dobru. A krásný to bylo, teď už vlastně znám celou trasu! 

Z výletu na pláž Guigui
Hasta luego - častý výraz pro rozloučení, do češtiny překládáme jako Nashledanou příště, či naviděnou později, americké Hasta la vista (baby..) se spíše nepoužívá.


pondělí 2. prosince 2019

Noční divočina

Titulek může evokovat ledacos, ovšem v běžeckém ptydepe se nemůže jednat o nic jiného než v různé míře intenzivní běžeckou magořinu. Tato opravdu jakoby se trochu vymykala všemu co jsem si doposud v souvislosti s běháním dokázal představit. Prostě punk is not dead se vším všudy.
Nevím jak se mohlo stát, že jsem bratránkovo vábení dva roky zpět nevyslyšel, přišel jsem tím již o celé 2 ročníky třeskuté akcičky, která díky postupně se zvyšujícímu zájmu bude brzo zrušena, protože se do vlaku a nakonec i na trať prostě všichni nevejdou. Výmluva dočasně delšího dojezdu obstojí jen zčásti, i když pravda trasa Chelmsford-Stansted-Praha-Brdy-Liberec a zpět má své neoddiskutovatelné logistické oříšky. Tento rok ale bez výmluv.
16:33 Liberec nádraží, vlak směr Hejnice nečeká, neoznačená jízdenka je neplatná. CVAK.
Souprava se dá do pohybu, aby přejela na tu divokou teutonskou stranu Izergebirge, kde již - jak se praví na FB stránce závodu - srnkám mrznou bobky u zadku. Inu mrznou a nejen srnkám. Trasa je dána pouze pěti body, z toho dva jsou start a cíl, z A do B se dostaň jak chceš. Les čelovek skáče z vlaku na lehce sněhem poprášený perón, naše čtyřčlená dvougenerační partička se drží u sebe, či spíše držíme se všichni místňáka VS, který má trasu vycizelovanou k naprosté dokonalosti.
"A prosim Tě, hlavně rychle zapomeň na ty anglický manýry, zavírání vrátek a dávání přednost, na Ořešník jdeme prostě první my" dává mi Pavel důrazně znát, že tady jdou všechny žerty stranou. Na první checkpoint u vrcholového kříže tedy lezeme vně místní feratky, protože tlačenice je neskutečná, všichni kloužou po namrzlé skále nahoru a pak dolu. Tak to bychom měli, pravdu má náčelník. Po tomto zážitku zcela uvěřím, že VS ví o čem mluví, trasu a její zkratky, včetně veškerých vychytávek jako "za 150m bude velká louže, tak bacha" má v hlavě. KŘUP. Byla zamrzlá, ale byla tam. Vrcholným jeho trasérským kouskem ovšem byla lesní vychytávka, kterou si ušetříme pěkných 10 minut a několik desítek výškových metrů. Pamatujete na scénku z Indiana Jonese, který stojí před skalní průrvou a teprve když hodí před sebe hrst písku objeví se neviditelný mostík po kterém jí přejde? Tahle scénka mi vytanula na mysli, když uprostřed hustého lesa VS zavelí "Teď doleva" Nechápete, prostě jizerský les, kameny, klacky, pod sněhem, hustě sneží, ale když světlo čelovky zamíří správným směrem, na stromech se rozsvítí řada reflexních značek které jasně ukazují směr postupu. Ostatní si jistě myslí něco o totálních looserech, když vidí naši čtveřici mizet do houští.
Valíme nocí k dalšímu checkpointu na Holubníku, pak proti všem k další zkratce, kdy slyším jen udivené "Hele voni jdou vobráceně?" Běžíme, letíme, celé je to naprostá absurdita, tma sníh, mráz, proboha co člověka nutí dělat takové věci, běží mi hlavou, a hlavně proč se mi tohle tak líbí?
"Za pět minut koupání" hlásí VS. Ehm... NE, to prostě ne, asi v nejhorším snu, do Černý Nisy nevlezete skoro ani v létě. Černá hladina s ledem u zasněženého břehu je však jako magnet. Jsme pěkně rozehřátí, všechny zdravotnické poučky i Rychlé šípy velí neskákej uřícený do ledové vody.. "No přece nemůžeš nikde říct, že ses při Divočině nekoupal". No to zní přesvědčivě. Jak bych to vypadal, že jsem se v noci a mrazu nekoupal že?. Aspoň teda ty boty ať jsou suchý, říkám si, když na čerstvý sníh házím ponožky a gatě. "A musím i hlavu?" Honzova otázka zní v té scenerii už úplně z jiného světa. Synek Franta si lehce povzdychne jestli ty ATB minulý týden nepadnou vniveč a už je tam taky až po krk. VS šetří čas, vletí tam komplet v plné polní. A už jsme zas back on the track 30minut bonus za koupání je našich. Kneippova a Priessnitzova terapie v praxi, přesvědčuji se, že jsme udělali pro své zdraví opravdu dobrou věc. Zbývá 10km, mozek vypíná termoregulaci a zapíná autopilota, město už je vidět mezi stromy pod námi a cíl se blíží...
30.11.2019, Noční divočina 27km, 3 hod a něco.

V cíli Noční divočiny (VS, FK, HS, MK)

0:45. Brdy. Příložím další poleno do kamen, pivo má pěnu tak akorát, asi se mi to všechno muselo zdát, tohle si přece nevymyslíte. A nebo jo?
Tak rejžo jedem... Klapka, Kamera (BV)   Divočina 2019 poprvé   Střih (FK)

sobota 23. listopadu 2019

Popálen Nepálem


Lákavá slovní hříčka tak trochu pálí na jazyků či spíše v prstech, a zcela protichůdné spíše vyvolává lehké mrazení. Mnoho horších úrazu než těžká popálenina není, léčení je na dlouho, a s trvalými následky na celý život. Ale ať to převracím jak chci, tato konotace pro nás měsíční výlet do Nepálu platí bezezbytku. Nepál se stane vypáleným cejchem v hlavě, ať už tam člověk jede s odvážnými sportovními cíli, či jen - jako v našem případě - turista, který rád chodí po horách a z dálky je okukuje. Himálaje, to byl pro mne magnet od dětství v knížkách psaných dobrodruhy, kteří se jako jedni z prvních vydávali do dosud neznámé oblasti a krůček po krůčku psali historii himálajského horolezectví. Jeden obrázek, který mám pořád v hlavě, je Hermann Buhl, po návratu z prvního výstupu na Nanga Parbat,kdy musel nouzově bivakovat ve výšce nad 8 tisíc metrů. Obrázek před výstupem ukazuje 30 letého muže, obrázek týden po výstupu 80 letého starce, změněného útrapami z výstupu k nepoznání. 


Nikdy není na nic pozdě, a tak více jak 40 let po mém prvním opojení horami nad knížkami ladíme s K. váhu batohu směr Kathmandu. Hermannův Nanga Parbat to už nebude, ale prostě dříve to nešlo, s rozdanými životními kartami se nám to povedlo uhrát až teď. Měsíc v horách, měsíc tak trochu mimo civilizační mantinely. S indickou zkušenosti před třemi lety jsme snad trochu předpřipraveni na kulturní hindu šok, ovšem nyní si bílí sáhibové nepovezou zadek autobusem (i když k tomu taky dojde), ale naloží svých pár švestek na hřbet a rychlosti co nohy a plíce dovolí se budou posunovat kupředu i zpět, nahoru i dolů. Nepál 21 století už není Nepál padesátých let, na Everest vystupují invalidé a slepci, Jižní sedlo přes které kdysi Hillary mířil s Tenzingem k vrcholu je známé nejvýše položené smetiště světa a davy turistů se valí po turistických okruzích jako po autodromu. Namasté univerzální slovo, které lze použít takřka v každé situaci již zřejmě neznamená “Buď pozdraveno vše božské v tobě”, ale ve styku místního s turistou spíše “Buď pozdravena tvá naditá šrajtofle”. Nepál, tak turistický lákavá destinace, přežívá jen díky masivní pomoci, která z velké části uprostřed hinduistického smyslu pro rád, čistotu a pořádek a díky rozbujelé korupci nedorazí většinou tam kam má. Na to vše je ale tak nějak potřeba zapomenout, a hledat obraz jiný. Hory a jejich lidé to je to, co bychom rádi aspoň trochu za ten měsíc objevili na málem kousku nepálské země zvané Langtang.


Langtang podle legendy vděčí za své jméno mnichovi, který se vypravil hledat zaběhlého jaka, kterého dlouho hledal a zřejmě nakonec i našel. Uzavřené údolí táhnoucí se až k hranici s Tibetem, bude naším domovem po následujících 14 dní, pak máme v plánu přejít na týden na východ k posvátným jezerům Gosaikund, ze kterých se veliký Šiva musel napít když vypil otrávený nápoj a během čtvrtého týdne výlet ukončit málo navštěvovaným a neturistickým hřebenem Helambu, kterým zas sejdeme do údolí. Itinerář vypadá velkolepě, ovšem v himálajském kontextu je to trek z těch lehkých, nepřekročíme výšku 4600m, možná vylezem na jednu či 2 pětitisícovky a z nich budeme pokukovat nejvýše na sedmitisícovky a abych to úplně rovnou sportovně deklasoval, treku se přezdívá “tea room trek”,  tedy od hospody k hospodě. Otcové exploreři museli do těchto končin dlouhé měsíce po souši, my to dnes máme z Prahy 10 hodin, ovšem když při jinak vždy instantnim hlášení pilota o teplotách vně a uvnitř stroje zazní najednou nezvyklá věta: “A VLEVO je nyní vidět Mt. Everest” vzrušení cestujících nelze nevidět. Bohužel sedíme vpravo a vidíme tak jen levou řadu strkající hlavy a mobily do oken. Pak už je tu stále více se blížící Kathmandu - smogem překrytá změť barevných domů různých tvaru a barev bez ladu a skladu poházených po údolí. Architektura a urbanizace jsou tu zřejmě neznámé pojmy. Staví se jak velí božstva, či úředník. Říkáme si - je to taková lepší Indie a za tuto vakcinaci jsme teď docela rádi. Městská čtvrt KTM Thamel, se utvořila turisty a pro turisty, kteří sem proudí od cca konce šedesátých let. Nejprve hipies, pak vrcholoví sběratele, a nakonec horští turisté ve stále vzrůstajícím počtu a teď tedy i my. Uličky Thamelu jsou pravá turistická past nakoupíte vše od korálků přes místní raksi po hašiš, a tak než jsem se nadál shopping je v plném proudu..., "A to je můj zlatník" říká Pavel, který už tu je popáté a tedy skoro jako doma. Zlatník se zubí, přináší 4 čaje s vidinou dobrého obchodu, který se - jak taky jinak - s vyjevenými turisty jako vždy povede, a my si odnášíme mnoho pěkných nepoužitelných věciček a cingrlátek.  

Durbar square, palácové náměstí, KTM


 7.10.2019 RYN (Rádio Yakshit Nepál), vysílání v českém jazyce:
Zatím to vypadá jako pěkná rekreace. Katka to ovšem vidí Jinak: Rekreace skončila.  Dnes cesta po rozbité silnici  do Siabru, ale užili jsme si to už sedíme u vodopádů a čekáme  na čaj. Mýt se budeme až někdy. 

Osada Domen a Langtang Khola
Jo, konečně tedy přesun z města do hory, za jeep jsme byli nakonec rádi cesta by byla busem na 12 hodin, takto jen na 7, i tak poněkud dobrodružnější, občas byla asfaltová, občas nebyla vůbec. Pešky tedy dneska jen rekreačně mezi divokým konopím 5km, brzy se tu stmívá. Bydlíme u vodopádu, hučení zní jako když padá hora. Lodge v Domen, horský den první. Rodinka odsune plazícího se kojence stranou a ejhle z obyváčku je jídelnička pro turisty jako stvořená. Pod hadici synek zakopne lavor a ejhle i s koupelnou. "Good prize, good food sir a zítra musíte spát určitě u bratra, hned mu zavolám". Toto se bude v různých variacích opakovat další tři týdny.


RYN 8.10.2019: Máme za sebou první plnotučný trekerský den, 12km nám trvalo 7 hodin, je to prostě do kopce, cesta se vlní stráněmi podél řeky nahoru dolů. Lidí je tu teda dost, staří mladí, s nosiči (to hlavně) i bez. Po cestě je opravdu plno tea roomů, takže to vypadá že zásobu musli tyči skoro nebudeme potřebovat. Nepálci jsou hodní, boj o turistu je ovšem neúprosný a nabídka 
vysoce převyšuje poptávku, těžko tedy říct co je pohostinnost a co bloody bussiness. Dnes jsme na noc u řeky v Gumnachowk, lodge velký luxus - i se sprchou, ovšem nepálskou - kyblík studené vody, který si na sebe prosím laskavě vylejte samostatně.


RYN 9.10.2019 S wifi je potíž, tak dnes jen krátce. Postupujeme údolím, ukazují se velké hory je to nádhera. Dostali jsme se už z pásma lesa údolí je široké a je pořád pěkně. Langtang Lirung, sedmitisícovka dominující údolí se ukazuje v celé kráse. Došli jsme dnes kousek před starý Langtang který byl zničený při zemětřesení a pod sutoviskem 50m pod námi je celá vesnice s 250 mrtvými, silná chvilka..

Gompa postavená na pamět obětí zemětřesení, Langtang

Zemětřesení v 2015 tu mělo obzvlášť ničivé důsledky. Kus Langtang Lirungu se utrhl a sesypal do údolí, které na čas odřízl od světa. Vesnice Langtang i se starým klášterem přestala existovat během několika minut. Na minuty či hodiny se zde ovšem jinak moc nepočítá. Cesta do Kyangin Gompy, poslední trvale obydlené vesnice před hranici s Tibetem, nám trvá 5 dní. Výška lehce pod 4000m, která v místních podmínkách zní až směšné si trochu vybírá svou daň. Jsme pomalejší, hlava bolí, špatně se spí, batoh těžkne, jediné co funguje dobře je GI systém, který dobře tráví místní pochutiny a vystačí mu ranní kaše z pražené pšenice zvaná Tsampa a večerní zeleninové nudle zvané Tchowmen, česky šoumen, podpořené poledním masala tea.

Masala čaj a Langtang Lirung nad ním
RYN 10.10.2019 Víra i stolice jsou stále pevné.

Kyangjin gompa
RYN 11.10.2019 Nepálská skupina dnes aklimatizovala krátkým výletem dál do údolí směrem na Langhisa Kharka. Vylézají další a další bílé hory, které se zdají skoro na dosah.  Z neútulného Himalaya Hiltonu, kde je zima a protivný majitel, který už chytá první česká slova jako "dobrý dobrý"  se tajně přestěhujeme a vyrazíme na první kopec. Rádio Yakshit Nepál se tak hlásí z nového bydliště v Sunrise lodge. Slunce si tedy užijeme celý den až dost, aklimatizace fajn, už se dobře dýchá, tak jsme vyrazili na Kyangjin Ri 4600m. 


Panoramata byla a neuvěřitelná s každým krokem se scéna mění jako ve filmovém střihu. Dokonce i jedna osma ukázala svou šíšu - Shisha Pangma. Chodíme teda pomalu jak Armstrong na měsíci. Pan Milan že Žihle, nejstarší účastník naší malé skupiny ustanovuje délkovou jednotku - 1 Žihle=4km, což je vzdálenost mezi obcí Žihle kde bydlí a obcí Hluboká, kde má chalupu a kterou má zkrátka v nohách. V okolí Kyanjin Gompy jsou 2 pěkně vrcholové cíle - Kyangjin Ri 4603m a Tserko Ri 4985m, pokud ovšem nepomýšlíte na Langtang Lirung, který na to ze své výšky 7227m kouká a samozřejmě i my na něj.  Na oba jsme vyšli a řádně se zničili, ještě že ve vsi je opravdová kavárna, která nám pak dodala ztracené kilojouly.   


16.10.2019 Rádio Yak Nepál po malé pauze opět vysílá. Vrcholové cíle kolem Kyangjin gompy jsme splnili a už druhý den sestupujeme až do 1650m abychom zítra opět začali čtyřdenní výstup k jezerům Gosaikund. Ty jsou až ve 4200m tak to bude fuška. Odpovídám na obavy stran bezpečnosti. Největší nebezpečí tady je, že člověk šlápne do jačího lejna a sklouzne po něm do doliny.., jinak je to takové tatranské chození, jen ty rozměry jsou naprosto neuvěřitelný. Prostě jdeš 
dolinou místo 3-4 hodiny 3-4 dny...


16.10.2019 RYN Vysílání pro ženy, píše Katka: Ahoj, tak jsem se konečně  taky mohla připojit. Je to fakt neskutečně krásný.  Dnes jsme šli pralesem a včera jsme viděli  kahura bílého,  to je opice.  A vyfotila jsem jak kvete zázvor. Ten výlet do 5000 byl pro mě  docela náročný, ale Martin s Pavlíkem mě dostrkali nahoru a pak až  do cukrárny. Dnes je velký den, protože kromě toho, že mi funguje spojení, jsem měla po delší  době teplou sprchu a spíme v lodgi, která se jmenuje Hot springs..

Thulo syabru
Předpoklad, že na treku bude málo lidí se bohužel neplní. Tím, ze jiná cesta než nahoru a dolů není, je tu nakonec docela provoz. Jedna cesta, po které chodí všichni, nosiči, oslové s nákladem i turisté občas praská ve švech. Nosiči jsou většinou nezbytnými pomocníky trekerů a zatím nemám jasno v tom, jestli bohulibý čin nechat domorodci vydělat, není jen dobrá omluva vlastní pohodlnosti. My šerpy nemáme, ale je fakt že takových moc není. Když potkáme podobně nadšence tak jen spiklenecky prohodíme "no guide, no porter, dahlbath power, no sleep no shower" Ale zas ti ještě starší by se sem bez nosičů asi nepodívali.  


Už druhý den stoupáme vzhůru pralesem, opice nás zvědavě okukují, a moc se nechtějí nechat fotit, jedna mi málem spadne na hlavu když pod ní praskne sucha větev. Z údolí Langtang míříme k jezerům Gosaikund, a rádi bychom tam 2-3 dny pobyli. Když bude přát počasí vyrazíme na Surya peak, opravdovou pětitisícovku. Krajina se mění, jdeme do kopce rododendronovým a sekvojovym lesem jak z Tolkiena, zelená mnoha odstínů, kameny a kmeny stromů porostlé mechem, do toho zvuky pralesa s opicemi a ptáky. 


Chodíme tak 6-7 hodin denně, cestou většinou zastávka na čaj či oběd, žádný úprk, dojmu je mnoho a necháme si čas je vstřebat. Dnes jsme dorazili do Sing gompy, prohlédli si svatyni s jedenáctihlavým, tisícirukým Avalokitešvarou, ubytovali se v Sherpa hotelu a právě sedíme v místní bakery a čekáme na apple pie, což znamená, že paní právě šla natrhat jablka a zadělat těsto. Vše se tu vaří a péče čerstvě, maso nám vůbec nechybí a zeleného kari si přidáváme stále více. Je prima se bavit cestou s lidmi, trekeři jsou různí, dnes například s izraelským párem , 2x82 let, kteří dnes poctivě vyšlápli 1100m do výšky stejně jako my.  
Česká kotlina tu má dobrý zvuk, jak u místních (oooo czechs great people) i u turistů, což
nás samozřejmě těší.  


22.10.2019 RYN Jezera Gosaikund byla nakonec dost nevlídná oblast, připomínající Tatry, posvátné prameny vzhledu kalné stoky moc duchovna nevyvolávaly. Plno lidí, pouť k posvátným jezerům mají hiduiste povinnou, trochu sněžilo, lodge plná hlučných domorodců, takže jsme moc nespali. Taky začínají choroby. Výstup na Surya peak jsme tedy oželeli, stejně by nebylo co vidět a vyrazili pryč od davu.


Teplotu tlumím čím mužu, Katka maže oteklé oko, kterým moc nevidí snad i jačím trusem a tak lehce invalidizovani se ploužíme přes Laurebina pass 4600m nejvyšší místo treku. Aspoň mám konečně pocit, že trochu trpím, ale moc důvod k radosti to není. 


Cesta do lodge v Phedi se dnes zda nekonečna, už se z ní nikdy nehnu, do smrti zde budu jist Tsampu nebo spíš do té doby než mi dojdou prachy. Ale ne, radši co nejdříve dolů, do civilizace je to ještě dlouhé tři dny. Dalsi den v Gopte, na sluneční terase přeci jen trochu získáváme ztracený optimismus, slunce dnes svítilo o stošest. Etapy teď dáváme kratší, terén je techničtější pořád schody nahoru a dolů. Nasáváme energii na třetí část treku Helambu. 


24.10.2019 RYN: Nepálská skupina stále žije. Z Gopte a sluneční terasy, kde jsme se sbratřili s německou skupinou jsme nastoupali posledních 400m. V sedle nám armádní jednotka prošacovala batohy, způsobem, který známé z času železné opony. Sestup do Melanchigaon 1300m po spádnici byl výživný, ale příjemná lodge a hlavně kýbl teplé vody po 5 dnech zejména ženské družstvo postavil na nohy. V plánu bylo pokračovat dnes znovu na hřeben dalším 3 denním trekem, ale Katčino oko se spíše horší, atb ubývá, tak volíme sestup do Timbu a zítra busem do Kathmandu k nepálskému lékaři, pokud tedy zas nebude festival.


V Melanchigaon jsme oslavili spolu s německou skupinou ukončení treku a naší plánovanou další etapu vzhůru na hřeben Helambu jsme již zkrátili. Sestup pravou nefalšovanou a turisty nepostiženou krajinou byl napínavý, opět dlouhé visuté mosty, kameny nad hlavami nad navzdory přírodě vytvořenou silnici nepálského typu, kdy nikdy nevíte kdy se rozhodnou spadnout. Příroda tu stále vede 1:0, a je vidět že jakékoli pokusy o remízu se příliš nedaří. Silný byl moment u zemětřesením zničeného kláštera že kterého zbyla jen halda kamenů a u nich nedotčeny Budha. Z povídání s německým guidem, chemikem, který pověsil chemii na hřebík a provádí turisty po Nepálu, a který nám daroval oční atb kapky, jsme se dozvěděli i o dalším Nepálu, úplně odříznutém od civilizace, kde cizince vůbec neznají a kde vám ani neprodají jídlo, protože barevné papírky jist nejdou a sami by neměli. Země nám postupně odhaluje svá tajemství a krásy, bohužel komunikace s místními vážně na jazykové bariéře. Dál za touristic english se nikdy nedostaneme. Snad jen s Jungbou, klukem starým jako naší synci, který s otcem a bratry provozuje lodgi, znovu vystavenou po zemětřesení, při kterém přišli o půlku rodiny. Studuje v KTM a po studiích chce pryč, Evropa, Amerika, kamkoli hlavně pryč. Stejně tak mluví mladí studenti, svou budoucnost v Nepálu si budoucí inženýři a programátoři neumí představit. Hezké je setkávání s ostatními trekery. Stále usměvavý Mexičan, který putuje sám, a který se - zdá se - v každé lodži snaží sbalit nepálskou krasavici, výřečný Němec s polskými kořeny, který nám nebezprčně mnoho slov rozumí, a se kterým hrajeme karty, Francouzi co zatvrzele zdraví Bon Jour, Italové co se nebaví, již zmínění izraelští osmdesátníci, kteří se v 75 letech zamilovali do Nepálu a s ortézami na obou kolenou šlapali až k Everestu. Všechny nás spojuje přesvědčení, že prochodit kus země pěšky zkrátka nic nenahradí a že nás osud je určitě někde nahoře v horách. Zítra tedy zpět busem do KTM uvidíme jestli bude mít pravdu usměvavý Mexičan který prý raději půjde tři dny do KTM pěšky než by jel 7 hodin busem. A jak říká tak udělá, zamává a vyrazí zas na kopec.


25.10.2019 RYN Čekáme na bus, kolem pobíhají místní s bubny a trumpetami chystajicí se na jakousi slavnost. Stále tu něco slaví, těžko říct jestli se vůbec někdy někde pracuje. Pavel ještě vyrazil  dokončit zbytek plánované trasy sám, pan Milan ze Žihle když zjistil že by zas musel do kopce a jít dalších alespoň 10 Žihlí, jede s námi do KTM.


Dopisovatel PID news - Lítačka do Nepálu? Cesta busem z Timbu do Kathmandu byla zcela samostatným zážitkem a celých těch něco přes 50km trvalo vlastně celý den. Řidic v místních podmínkách musí být opravdu mistr svého řemesla, však je to také vysoce ceněná profese. Silnice je většinou jen nahrubo vyhrábla rána ve stráni hory, kterou se příroda snaží a to často velmi úspěšně zacelit. Protože je půda tvořena řídkou zeminou s různé velkými kameny, jakékoli podpůrné zdi či zídky brzy berou brzy za své a na cestě je tak často najednou hromada kamení a hlíny, kterou je třeba překonat. Záleží tak trochu na štěstí, jestli se zrovna kus země uvolní nebo ne. Bus jede v podstatě rychlosti chůze, zejména v horských úsecích, kde hlavně vyhýbání s protijedoucími vozidly je akrobatický výkon. Tak trochu ve stínu řidičova umění je jeho pomocník zvaný zde khalasi, který obstarává vše ostatní kromě řízení. Ten nás je hubený šlachovitý kluk, který nejprve před odjezdem umyje vůz i interiér, vyzkouší motor a brzdy a vše připraví pro svého pana řidiče. Nakládá zavazadla na střechu a zpět když někdo vystupuje. Ovšem zásadní je jeho role při jízdě. Většinou visí na žebříku vně busu a poklepáním na kapotu upozorňuje řidiče na všemožné situace. Do toho za jízdy inkasuje peníze za jízdné a protože je bus postupně stále plnější a lidé jedou i na střese, za jízdy šplhá po busu, najednou vleze oknem se slovy "sorry brother" a vyleze druhým, cestou vybere peníze a zpět to vezme přes střechu, samozřejmě za jízdy. V horském terénu při míjení vozidel visí nad srázem a opět boucháním na karosérií sděluje řidiči že může ještě 15, ještě 10, možná ještě 5cm, buch buch, buich buch už radši ne. Vysoko v horách se pak najednou celá doprava zastaví. Autobusu hrdě zvaném Helambu super expres došel benzín. Pro vesnici je to vítána atrakce vylézají lidé a zvířata z chatrčí, aby se podívali na tu estrádu, lidi z busu aby si protáhli končetiny. Za chvíli odněkud přibíhá chlapík s kýblem benzínu a hadicí, potrava pro motor dodána, koza i slepice jsou vyloučeny z přepravy a vše se zas dá do pohybu.


V busu se na obrazovce střídají klipy bollywoodske produkce s vybělenými aktéry a v zásadě milou muzikou, cestující si bezstrarostně povídají a usmívají, když nastoupí někdo s malými dětmi okamžitě se jich někdo ujme a vezme na klín. Scéna kolem se mění, přijíždíme do suburbie Kathmandu zástavba i doprava houstne, vše je jak zpomalený film, kde za okny probíhá život v té nejsyrovější podobě. Ženská vyhání slepici z krámu, kluk v blátě opravuje neopravitelné kolo, mimino olizující spokojeně špinavé zábradlí, trosky motocyklů, hlouček chlapíků v oblecích stojící v bílých ponožkách v blátě, ženské ve vždy čistých sárí, toulaví psi tahající se o kus potravy, krejčí soustředící se na svůj kus oděvů, ale nikde žádný křik či hádky, vše působí poklidné a samozřejmě. Člověk se ani chvíli z těch 8 hodin na cestě vlastně nenudí, jako na evropské dálnici, kde je život cestujícího a ostatních oddělen svodidly. Až je nám skoro líto že jízda konci, khalasi s úsměvem rozdá zavazadla a těší se že si za dnešní mzdu může dát trochu jídla.

A to my tedy také. V Kathmandu už jsme teď jako doma, s mapy.cz váš žádný taxikář jen tak neošálí, tak si trochu té civilizace a pamětihodností užijeme, klidnější místa, se tu dají najít také, Budhanath, Zahrada snů i když už se zase blíží další festival tentokrát světel takže přípravy vrcholí, zase se týden nebude pracovat, úřadovat ani léčit, jen prodávat a nakupovat.


Captain speaking: ...a VPRAVO můžete vidět Mt. Everest. Ehm... bohužel sedíme vlevo. Takže prosím vás tam vlevo a zpátky vpravo, to jen tak, třeba pro příště.









  

Okoloběh Prahy - POP posedmé - 2019

Termín letošního pátého Adventu, tedy soboty 28.12. 2019, již mezi námi co spolu třeba i jen virtuálně běháme koluje, díky neúnavnému PR H12 (DIKY!) na blogosféře i v knize ksichtů, jen tedy pro pořádek sem umisťuji tento krátký spamík.
Minulý rok mne t.č. ostrovana kamarádi potěšili krásnou fotozdravici (díky Digi!), tradičně z Hvězdy, ale letos již rozhodně absentovat neplanuju. Jsou věci, které jsou krásné tím, že se moc v čase nemění, ani na POPu mne nenapadá stále nic, čím by měl být jiný než byl na začátku - běžeckým povánočním setkáním na sklonku roku, kdy se nezávodí, ale povídá, popíjí a pojídá. I za ty roky jde pořád o v zásadě komorní akci, občas se objeví nové tváře, a ty staré zůstávají. Praha stále nabízí na co koukat, na Barrandově už stojí hrubá stavba nového hotelu, Šlechtovka ve Stromovce by se kompletně v novém hávu měla otevřít příští rok, jen ten Malešický industrial, kterému se nějak smysluplně vyhnout nejde, zůstává čím dál horším industrialem. V "Itineráři" jsem neměnil nic, v "Zajímavostech" jen pár aktualizaci. S GPX soubory byl vždy trochu problém, každý rok jsou nějaké malé nuance, zajemcům mohu zaslat mailem, napište do přihlasovadla. To je čerstvě připraveno pro čtené pobíhače. Tak se těším, že se letos potkáme!



                            PŘIHLAŠOVADLO   ITINERÁŘ    ZAJÍMAVOSTI NA TRASE


úterý 24. září 2019

Kde teče Šťoura

Tam, kde teče Šťoura
Veverka se courá
a když není zbytí
ulevi mu….
touto infantilní údernou rýmovačkou hned zostra na začátku splňuji bez bližších podrobností nepsané pravidlo, že v opravdovém zápisku z ultra nesmí chybět alespoň jedna šavlička - jedná se o krátké pojednání o dětstkém ultra, proto ta zdrobělinka. SVP50, neboli Stour Valley Path Ultra, vede ve své plnotučné 100k verzi podél celého jejího toku až ke vzdutí do Severniho more. Šťouru jsme objevili již dříve, jako pěknou výletní exploraci do sousedního hrabství Suffolk – to když už vás všechna ta essexská pole a roviny omrzí. Po navigačně komplikovanějším extempore narativního běhu ve Writtle, jsem se těšil na dobře značenou trať, podpořenou přesným gpx, konečně běží se kolem řeky kde by tak asi měl člověk bloudit že jo. Krajina je to fakt malebná, není divu, že tu Gainsborough a Constable věčne něco malovali.

Flatford Mill od Constabla
 Moc se toho taky v té krajině ani nezměnilo. Oproti minulým časům zjevně ubylo pasáčků a, kolářů, počet koňů a ovcí zůstavá přibližně stejný, stejně tak volů, však v krajině 21 století se objevila nová lidská kategorie člověk turista a každý rok druhý srpnový víkend pak zcela specifická kategorie člověk ultraběžec, který dobrovolně redukuje krajinu se kterou se mistři štětce patlali měsíce na pár občerstvovaček a uběhnuté kilometry a výsledný čas. Statečnější stovkaři vyrážejí z Newmarket, opatrnější padesátnici pak ze Sudbury. Vzpomenutí na nehynoucí T-Birdovu hlášku pro Dunerunnerku na GGUT "Má to už JEN 25km do kopce a pak už JEN 25km z kopce" mi dává křídla, je to prostě dneska fakt jenom pade. Sotva se stačím vyfotit s dámskou skupinou Ridge runners a sezobnout pár ostružin už se houf běhačů vine podél vody směr moře.


Běžím v klidu, Garmin je se mnou spokojený, já s ním také, protože málokdo vám v 50+ řekne, že váš fitness věk je 20...lakuje mě jasně, ale potěší to... S pocitem dvacátníka a s vědomím, že dnes budu zcela jistě v cíli první z reprezentace ČR to se to taky panečku běží. Ovšem až do té doby, než mne na trati předběhne svižný Japonec. Tak pozor, tady končí legrace a nastupuje národní hrdost, japonské družstvo dnes musí zcela jistě skončit daleko za družstvem českým! Tak uteče 25km, do kopce já z kopce on, až ho nakonec uvařím a nechávám na občerstvovačce odpočívat.

Tohle se neomrzí
Z řeky toho moc nevidíme, trasa vede mnohokrát z údolí na kopec a zpět, zas ty pole a louky a zavírání branek a dávání přednost a všechna ta místní specifika, až po 45km nastává ta nejhezčí pasáž od Deadham k Flatford Mill, kterou tak krásně výše zmínění umělci zachytili olejem. Ještě párkrát zabloudím, ale cíl je tady a s ním i chuť, že bych k těm padesáti ještě klidně rád něco přidal. Dobré to znamení. Tak příští rok dá-li Pámbu tu stovku!

Stour

     

pátek 9. srpna 2019

Nikomu a ničemu nevěř


Poté co bouřky nad Glocknerem ukončily letošní GGUT a tím i můj FB stalking  - prosím vás chvilku seďte doma, ať taky člověk dělá něco jinýho, než sleduje pobíhání členstva iTB on line – trochu jsem ztratil motivaci psát o povedeném běhu zde v nížině Essexu. Trumfy se zdály být v trapu po TBirdově motivační FB poznámce že Dunerunnerce “ už zbývá JEN 25km do kopce a pak JEN 25km seběh do cíle“, protože co pak chcete psát o nějaké pouťové bezvýznamné padesátce. Nicméně specifikum proběhlého Writtle Wround –  běhu s návodem - nelze ponechat bez záznamu a nakonec nejen kilometry živ je člověk. Jednalo se o první ročník, kousek od nás, většina místního klubu  nahlášena, cítil jsem teda trochu povinnost ale hlavně velkou chuť si zazávodit a taky zas objevit pár nových tras po okolí. Takový „vyprávěcí běh“ je kompletně neznačený, účastník obdrží ráno na startu podrobný popis trati a tak musí neustále krom běhu mít jedno oko či obě v textu. Pro slabozraké a jinak hendikepované je povoleno i použití gpx, kterým nás organizátor vybavil týden před akcí. Takže přípravě jsem se mohl věnovat dostatečně, zakreslit si trasu do mapy, potrénovat topografii, prostě připravit se. A co víc, použít Blim blam chvilka pro reklamu „hodinky Garmin 935 s jejich skvělou funkcí nahrání plánované trasy, které vás bezpečně dovedou k cíli. S hodinkami Garmin 935 poznáte nesmrtelnost“ Blim blam konec reklamy. Jak ovšem trochu potutelně poznamenává kolega od Ridge runners, nikdy nevěř jenom hodinkám a nepodceňuj vyprávěcí běh. Brzy se má ukázat, jak krutá je pravda. Čelist mi klesá ke kolenům, když dostanu podrobný popis trasy po každé míli na 4 hustě popsaných A4. „Nebojte se, vše bude dobře čitelné, používáme fonty 18“ uklidňují organizátoři. A tak držím v ruce toto:



Ještě že mám ty hodinky, rozfoukávám jiskru naděje. Displej však zahlásí, že maximální počet 50 bodů byl překročen a posledních 30 z trasy bylo smazáno. Ehm… Tak stojím v dešti na startu,  v ruce šifru Mistra Leonarda, torzo gpx v hodinkách s pocitem velmi hendikepovaného a k tomu negramotného běžce. A na začátek hned zostra „ U TJ TR na LHFE“ Naštěstí chvíli trvá, než se peloton roztrhá, rozbahněné pole nedovoluje příliš rychlý posun, pořád je někdo kolem. Ale štěstí netrvá věčně. Předpoklad, že R a L budou pravá a levá naštěstí platí, ovšem takových směrů jako by na trati ani nebylo. „Na FC TL přes FB (WM) a TR na RHFE“ A hele jsou tu vysvětlivky ovšem ve fontu 10 takže pro mne nečitelné. Záchrana bude v socializaci na trati. Ovšem jak opět pořadatelé varují „nevěř žádnému běžci na trati, jen popisu, nikdy nevíš, jestli běží správně a může jich být třeba 10… jsi –li mimo trasu jsi diskvalifikován. Postupně se ukáže, že FB není facebook, že BR nevaruje před medvědem vpravo, MP že není member of parlament,  že FC není fotbalový klub a EP gramofonová deska. Kontrola hodinek, sundat brýle, „Na MP SA na LHFE“ nandat brýle, kontrola hodinek, člověk ani nemá čas vnímat přibývající km v nohách, krajinu ani počasí kolem, toto se běží fakt tou hlavou. Postupně se objevují běžci, kteří startovali o hodinu dřív, takže orientační body na trati stále jsou, posledních pár km do cíle, to už snad proboha nezabloudím. Najednou jsem ale v poli sám. „TL k FC (MP), SA na RHFE“, Garmin mlčí, tak snad tady, nebo tudy. Končím na hroudě hnoje uprostřed kopřiv a bodláků a spolu se mnou i 10 dalších za mnou, kteří nedbali varování a nesledovali řádně popisek. Sorry jako… Do cíle jsem se ten den nakonec dostal, čaj s mlékem bez strdí popil s kolegy z klubu, a ještě se nová slovíčka naučil.
Kdo byste se snad někdy dostal na podobnou akci, přikládám rozluštění šifry v původním znění:
BL-bear left, EB-earth bridge, EP-enclosed path, FB-footbridge, FC-field corner, FPS-fingerpost sign, HG-hedge gap, KG-kissing gate, LHFE-left hand field edge, MP-marker post, ST-stile, TP-telegraph pole, WM-waymark. A... fakt nevěřte ničemu ani hodinkám :)
   
       

pondělí 17. června 2019

Zpráva z jezerního okrsku

"Jak kdo vesluje,
rád, že to umí, cíl chce dostihnout
ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrak
na příkrou výšku skalnatého tesu,
jenž poslední stál na obzoru, kolem
jen hvězdy plály, čisté nebe nad vším"

Hned na začátek jsem si vypůjčil úryvek z díla jednoho z jezerních básníků, které tak pěkně zpopularizovala knížka Smrt můz, protože jakmile vyrazíte do kopců Jezeního okrsku, ocitáte se nejen v jiné krajině, ale snad i v jiném čase. Zdá se, že tady na nějakém šutru ten Wordsworth ještě možná sedí, kochá se a píše svou Předehru. Jakmile člověk opustí silnici za poslední stodolou, ocitá se v krajině, do které civilizace nemá přístup. Nějaké směrovky či cedulky na které jsme zvyklí z Evropy, neřku-li vrcholové kříže, nic takového zde není, příroda je ponechána tak panenská jak jen může být. Ta moje předehra k výletu a pobíhání zde, byla sice kratší než ta Wordswothova, ale i tak byla dost dlouhá. Z essexských rovin do jezerních oblak, jsem mentálně cestoval postupně přes pár závodů v Čechách, z nichž zejména vždy výborný Šutr alespoň trochu simuloval místní kopečky. Skafell sky race je tu takový otvírák skyrunningové sezóny, takže jezdí místní elita, aby zjistila jak je na tom. Ale v zásadě jde o docela komorní podnik pro cca 250 lidí. Propozice slibují "docela běhatelnou" trať přes několik vršků, včetně nejvyššího Skafell pike, verzi pro případ špatného počasí, a na 40km jednu stanici s občerstvením, včetně výborné horké kávy a v cíli finisherský cider. Leje a leje celý týden, předpověď zcela jasně směřuje k tomu, že i celý den závodu totálně proprší. K povinné nepromokavé výbavě tedy organizátor přidává další triko a batoh nekompromisně těžkne.  Nicméně přestože horší počasí si lze těžko představit, na "bad weather route" to prý ještě není a tak se poběží celá trasa, což při ranním bezpečnostím mítingu je oceněno pokřikem. Marshallové už nad ránem vyrazili na svá kontrolní stanoviště, kde budou muset stát či sedět na bobku celých 11 hodin co závod probíhá a teď teda vyráží i běžecká smečka. Ta dle místního koloritu ovšem čeká hned pár stovek metrů za startem poslušně u vrátek pro dobytek, kterými neprojde víc než jeden člověk. Co na to elita? No ta je tu holt první a nečeká jako ostatní jelita.



 Brzy je jasné, kde budou mé hendikepy. Vodou nacucané dlouhé kathoty mi padají (běhá se přece v vždycky v trenkách! to pro příště), boty nedosahující povinné hloubky vzorku 3mm klouzají, přes mokré a zamlžené brýle není vidět. A tak jednou rukou držím gatě, druhou utírám brejle, občas sebou praštím, ale postupuju. Na první kopec Harrison Stickle se ovšem musí vylézt jak psával klasik tatranských průvodců "po nevýhodně vrstvených chytech a trávě", to vše pod vodou. Na vrcholu sedí maršál s čtečkou čipů, tak se zase čeká. Seběh po pěšině, která se změnila v potok už jde rychleji, neboť se dá občas plavat až k jezeru v sedle, ze kterého vytéká rozvodněná říčka. Voda je ale všude, tak je brodění vlastně v pořádku. Na hřebenech pěkně fouká, ale postupně si člověk zvykne na nabízené podmínky, bere vše nějak samozřejmě, neoprenový efekt udělá z mokrého oblečení a bot příjemnou teplou slupku. Po pár blouděních v mlze sundám i ty brejle a tak nějak tuším, že mentálně mě to dnes nerozhodí a do cíle se dříve či později po svých dostanu. V sebězích jsem pomalej, ale do kopce a na skále se mi daří předbíhat.  Je to fakt krása, můzy tu jezerním básníkům musely zpívat od rána do večera, ale předpokládám že do takového nečasu by ani poetu nevyhnal.


Občas potkávám turisty v protisměru, kteří se nenechali odradit, každý si nese obří tabuli v igelitu s mapou, neboť gps se tu zřejmě považuje za příliš módní výstřelek. Tradice je tradice i v navigaci,  shetlandské svetry a pumpky ovšem rádi vyměnili za goretex. Slibovaná jediná občerstvovačka s inzerovanou výtečnou kávou  ještě není úplně vyjedená, ale moc se nezdržuju, na cut off mám hodinu náskok tak jen ho neztratit. Druhá půlka je kopcovitější i techničtější. Trasa vede dlouhým suťovým polem okolo Great Gable, kde se občas roztrhne mlha a ukážou se okolní kopce i údolí pod námi. Skafell pike, nejvyšší anglický kopec skoro minu, není zde ani zapíchnutej klacek, ani nápis. Teď už jen dolů nekonečnými stráněmi a potoky ke slíbenému cideru místo medaile a do teplý sprchy a do suchýho oblečení a do teplýho spacáku. Po 7,5 hodinách se mi to splní. Cíl totálně se zničit splněn na výbornou, týden nemůžu chodit natož popoběhnout, ale zas takhle krásně si zatrpět, na krásnejch horách, kdy se mi to zase povede. 



Večer v karavanu už hoří plynový krb na maximum až plasty praskají, poplácáváme se po ramenou s ostatními z Little Baddow Ridge Runners jako že jsme hoooodně dobrý - jo můj první závod za místní klub (ovšem v triku iTB) a "Stará strakatá slepice" teče proudem, prostě idylka, nirvana, mohl by se ten čas aspoň na chvilku zastavit?     

"Je splněn jeden cíl: má mysl
tím ožila a jestli její jas
mne neopustí, vkrátku po vrstvách
proběhnu celý příběh života"