neděle 3. února 2019

Okresní přebor

Marná sláva, co se klubového života týče, máme se ještě hodně co učit. Ani po přečtení dvoudílné publikace How to be British, český občan, který se spíše sdružuje a schůzuje velmi nerad, pyšný na svůj individualismus, není s to dohlédnout té radosti s jakou místní udržují spolky, schůzují a diskutují. Meeting je svaté slovo a zaručeně vás připraví o plno času, který by šlo strávit plodněji. Mám tu výhodu, že meetingy mohu brát jako jazykovou lekci či konverzační cvičení zdarma, ale čeho je moc, toho je příliš. Vstupu do klubu předchází diskuze s chairmanem, který posoudí jestli jste členství hodni, pak proběhne diskuze na klubovém mítingu, který hlasováním rozhodne a opět chairman vás vyrozumí o výsledku. Pak přihláška a poplatek. Vrcholným zážitkem je pak tzv. AGM - annual general meeting shrnující činnost klubu za uplynulý rok. Hovoří chairman, hovoří pokladník, hovoří sekterář, hovoří další funkcionáři a hodiny a hodiny plynou. Bylo mi divný, že se dost členů místního horospolku na AGM omlouvá (protože neúčast musí být omluvena), vždyť přece krátký mítink završený společným climbingem je skvělý plán. Měl jsem ovšem tušit, že než se završí diskuze o schválení či odmítnutí účasti psů na klubové akci - jedno z hlavních témat - uběhne 5 hodin a z lezení nebude nic. Pěkné obraty jako "Nemohu říci, že bych s tebou úplně nesouhlasil, nicméně..", "Naprosto chápu, z jakého úhlu na to pohlížíš, ale dovolil bych si podotknout že..",  či "Mohl bys prosím zopakovat jak jsi to myslel jestli jsem tě dobře pochopil" byly slabou náplastí na těch několik hodin strávených ve foyer climbing wallu. A ti psi, ti se nakonec nevyřešili, jejich účast se bude monitorovat (smrdí/smrdí trochu/nesmrdí, neštěká/štěká málo/moc), další rok a na příštím AGM se bude hlasovat. Pěknou klubovou příhodu přidal známý, který připlul do UK z Francie na své jachtě (a setrval zde dalších 20 let). Zakotvil a vydal se do yacht klubu na večeři. Jste členem klubu? Ne. Pak Vás bohužel nemůžeme v klubu obsloužit, je mi to velice líto. A mohl bych se stát členem klubu? Samozřejmě, náš klub je otevřený všem, malý moment, zde prosím vyplňte dotazník, a zde prosím podpis, ano. Děkuji, členství je zdarma. Co si dáte k pití.. Byl jsem proto potěšen, když na klubové schůzi běžeckého spolku Little Baddow Ridge Runners and Walkers bylo odsouhlaseno, že MK se může zúčastnit nedělního okresního přeboru  Středního Essexu v přespolním běhu na 5 mil, buď jako host, nebo již jako nový člen klubu (pak ale zaplať synu..).



Protože jsem si nebyl jistý, že bych přežil další AGM, zvolil jsem hostující verzi a tak se v neděli ráno řadím do houfu na start. Minus tři stupně, slunečno, jako jediný mám dlouhé kalhoty a triko s dlouhým rukávem a ostatní, i kdyby jim ty fialový hnáty měly umrznout, trenky a tílka. "To je taková britská tradice" usmívají se omluvně jako na černocha z rovníhové Afriky, který na teploty pod nulou okamžitě umírá na podchlazení. Závod zase vede po bahnitých pěšinkách, starým dubovým lesem nahoru a dolu, opět maršálové jako minulý týden ukazují cestu, přichází i brodící vsuvka a la Kunratická, a v cíli všichni fandí a tleskají a čekají na všechny klubové druhy.



Završení je v klubovně s vyhlášením, s teplou polívkou, čajem a všelijakými dobrotami, které připravili členové pořádajícího klubu. Bodování stojí taky za to. Prvních 5 mužů a žen z každého klubu sbírá body jen tehdy, je-li v této pětici alespoň jeden veterán 50+. Hlásí se jen pořadí klubů, nikoli jednotlivců... Tak za kolik jsi to dnes měl? ptá se chairman. Hmm to seš dnes lepší o dvě minuty než já. Jestli chceš, běháme společně každé úterý večer a neděli ráno, tak přijď, pak většinou chvilku posedíme tady v klubovně. Ohoooo, kolika klubů členem jsi, tolikrát jsi pravým Britem. Ale na agm..., na AGM už mě fakt nedostanou. Tak teď vlastně nevím za jaký klub vlastně poběžím ten Šutr v květnu ?! :)       


   

neděle 27. ledna 2019

Králičí dírou tam a zase zpátky

Dlouho jsem se těšil, až už konečně budu moct přerušit svůj nevyžádaný závodně běžecký půst. Přeci jenom prostému pobíhání bez nějakého cíle před sebou něco trochu chybí. Pořádně se kousnout a trochu si zabojovat a poplavat si v endorfinovém opojení má svoje kouzlo. V neposlední řadě jsem ovšem zas chtěl zakusit tu naprosto unikátní atmosféru, kterou při takovýchto akcích ostrované dokáží vytvořit. Stránkám jako runbritain.com, findarace.com, či tra-uk.org jsem myslím řádně zvýšil návštěvnost. Ubránit se hned na začátku počítačovému hrdinství nebylo ani tak obtížné, bylo mi jasný, že s kilometráží na hranici sebezáchovy v posledních měsících prostě nic dlouhého neuběhnu, a zahajovat sezónu hned DNF to člověka moc nepovzbudí k další činnosti. Kopce tu nemaj, Fenix se vždy diví proč jsem ho zas zatáhl 20m pod mořskou hladinu abych se pak zas na celý metr vynořil. Nehledají se tu ty závody zas tak lehce. Když se dozvíte, že za 50 liber se můžete v cíli po 70km převlíct v opuštěným kostele a vykadit v roští (sorry, no toilets but lots of bushes around..), nezdá se to jako nejlepší investice. Nakonec jsem doslova na poslední chvíli objevil zajímavou terénní desítku kousek odtud, která se běží na olympijském okruhu pro horská kola. Na cca kilometru čtverečním je ve stráních vybudovaná klikatá pěšina s teréními úskalímí, mající jména jako Snake hill, The Breathtaker, Triple trouble,  The Rabbit Hole a další. Organizátoři slibují "kopce, mnoho kopců, bahno, mnoho bahna" ale také skvělé zázemí, žádná křoviska - ono by to taky pak vypadalo v rabbits hole že jo - takže volba je jasná.



Hned na začátku jsme svědky nástupu marshallů - dobrovolníků, kteří budou na trati ukazovat cestu - kteří divokým pokřikem slibují, že budou dělat vše pro blaho běžců. A je fakt, že dělají. Trasa je komplikovaná a bez navigace by to byl naprostý chaos. V každé zatáčce či rozdvojce stojí maršál v žluté vestě (ne protesty z Francie se sem ještě nepřelily) a rukou (musel to každý udělat 500x) pokyne ve správném směru. "Tudy prosím, do kopce, omlouvám se je tu dnes mnoho bahna" Běžec má pak nepsanou povinnost ocenit, že se maršál místo nedělního rostbífu uvolil k dobrovolnictví a stojí 2 hodiny v bahně a každému z těch snad 30 lidí je potřeba poděkovat - dvakrát, běžela se 2 kolečka. A tak i kdyby měl běžící plíce na dlani v prudkém kopci, "thank you marshall" prostě musí zaznít.



Tohle mě tu prostě nikdy nepřestane těšit, ten kultivovaný lidský kontakt, ke kterému jsou tu vedeni, kterému se člověk rád podvolí a učí se a kultivuje sám sebe. Začne to hned na letišti, kde se úředník strážce britské hranice v košili s výložkami "Home office" evokující, že jste přijeli prostě domů, usměje pozdraví a zeptá se tě jaká byla cesta. Pro srovnání na pražském letišti jste "vítáni" němou nevlídnou osobou v uniformě Policie, asi jsem teda přijel do kriminálu nebo co? Ale zpět na trať, králičí dírou sem a tam, vyřešení trojitého problému, tanec po kotníky v bahně, přes Leap of Faith a Rock Garden jednou a podruhé, 60x děkuji maršálovi a několik omluv - to když bahno z mých bot někoho zasáhne a jsem v cíli. Mám radost, že jsem to stihl do hodiny a zároveň je mi líto že nemůžu běžet dál, zrovna když se člověk trochu rozběhne, tak to končí. Příště teda zkusím něco o trochu delšího, snad ty dlouhé běhy ještě nemusím úplně pověsit na hřebík. 
         





P.S. Za fotodokumentaci a cílovou podporu poděkování paní Kateřině, housewife No1. 

neděle 18. listopadu 2018

POP Inn třeba do Peak district?

Krátký spisek do blogosféry vysílám opět po čase z ostrovní země tradic. Prožívám tu po deseti letech takové zajímavé běžecké deja vu. Zase jako před těmi lety tu opatrně kilometr po kilometru začínám pobíhat po polních stezkách, nejdříve kilometřík pak o něco víc, minulý týden dokonce - považte - celých deset km. Zas vše od začátku jako kdyby žádné dlouhé běhy nikdy nebyly. Opsal se časokruh a já jsem zas na stejné adrese ve skoro stejném bytě a za okny jsou rovinatá pole anglického východu. Aspoň že ty mentální kulisy už jsou jiné, už ne sám, už ne běh jako odstresovadlo, ale jako opatrná rehabilitace. Taková přelomená záda nebo chcete-li obvzláště divoký houser dokáží velmi rychle vše zrelativizovat. Největší moje výkony posledních 3 měsíců, kterými se mohu pochlubit jsou např. chůze 100m bez odpočinku a bez sedění, stání v klidu alespoň 5 minut, či spánek bez farmakoberle.

Turecká rodina osidluje Maple house

Joga, přítel člověka...
Pokusem na vlastním těle jsem taky např. zjistil, že běhání ani lezení po skalách není na vyhozenou plotýnku nejlepší medicína, a že to hloupé nezábavné pravidelné cvičení dokáže velké věci, člověk se prostě pořád učí. A tak se tu - nutno říci s velkou podporou paní Kmentové jako joga teachera - postupně dávám do pořádku. Povedl se nicméně skvělý lezecký "pop in" do Peak district, jehož fotografickou dokumentací bych si dovolil zpestřit tento lkavý zápisek. Ani ta Anglie už není to co bývalo, vůbec tu totiž neprší a tak jsme v žáru podzimního slunce zorganizovali povedenou lezenici v místními velmi oblíbené oblasti Peak district. The Roaches je skalnatý hřbet z gritstounu, což je něco mezi pískovcem a jizerskou žulou, kde se od začátku minulého století psala historie britského tradičního lezení. Tradiční v místním pojetí to znamená žádné železo ponechané ve skále, i těch pár skob či později vrtaných nýtů, které byly zatlučeny při lezení těžkých cest, bylo později v rámci zachování čistoty a tradice vytlučeno a skála uvedena do původní podoby. Jednu z prvních cest zde zanechali S. Herford a S. Jeffcoat než je pohltila válka, byl v roce 1913 Great Chimney, ve 40 letech pak místními stále respektovaná Valkyrie od P. Hardinga, v padesátých letech zde pak řádil Joe Brown, pozdější pokořitel himalájské Kanchenjungy. My jsme přijeli se skromějšími plány, ale aspoň si šáhnout na ten opěvovaný materiál, to jsme chtěli. Zabydleli jsme se ve stodole, kde dokonce inzerovali i kamna, bohužel už bez inzerce zůstala nutnost dovozu vlastního dřeva. Majitel naštěstí měl na prodej, takže nakonec z toho byl pěkný večírek.

Stodolní, není jen v Ostravě...

Když večírek končí s holkama na stole

Ráno už jsme se přesunuli pod impozantní Hen Cloud a rozhodli se na začátek vysápat tím Velkým komínem co lezci zakladatelé před 105 lety. Komín není ani tak velký jako hlavně široký, ohraničený 2 spárami, kterými se pokušitel pomalu souká vzhůru. V půlce nechá přemrznout ruce i nohy, kontroluje založená jištění, a věří že ho ještě zmrzlejší kamarádi dole moc neproklínají. Kolik rukou a nohou už se tady za to století potrápilo, přemýšlím a snažím se aby ta zmrzlá žába ve spáře pořádně držela než zas udělám opatrný krok po osolené římse. Vzpomenu na okřídlenou otázku, kterou jsme se s bratránkem Veverkou povzbuzovali - (Je adrenalin hnědý?) a ani nevím jak, najednou po pár rychlých krocích stojím nahoře. Konečně se zahřejí pohybem i ostatní. Další cestou bude  "Hrana", krásná výletní linie s jedním vzdušným místem, která postupně začíná být vyhřívána podvečerním sluncem. Poslední plotnové lezení v Easy Gully Wall taky umělo potrápit, ale slunce to vše spravuje a fotograf spoušť nešetří. Adrenalin je vyčerpán a sestupujeme s dobrým pocitem, že žádný pytel v oblasti zanechán nebyl. Roztopíme stodolu a večírek č. 2 může začít.

The Roaches a Hen Cloud

Great Chimney

Arete

         
Když skála hřála v Gully Wall
Druhý den je výletní s "dobytím" vrcholu Cumulus, a kaňonu Wolfscote Dale, a zase zpět do rovin Essexu. Ale snad ne na dlouho, myslím si totiž na mnohokrát plánovaný, ale zatím neuskutečněný zimní výlet na Bena Nevise...



Cumulus a nekonečná zelená
Pěkně jsem si sice vymyslel oslí můstek s pop in, ovšem zanechal jsem ho někde v textu nahoře. Chci tím na závěr zkrátka říct, že POP i sním spojená Inn i letos bude. Termínově více než příznivou sobotu 29.12.2018 nelze nechat jen tak bez povšimnutí, ochoty běžců k zimnímu povánočnímu běhu si cením a tak jako každý rok přidávám nížeji obvyklé odkazy. Vše je domluveno opět na Hamru v Bráníku, včetně zamluvené hospody pro cca 25 lidí. Akorát mě budete muset omluvit, my jsme se tu na ostrově se ženou rozhodli strávit jak Vánoce, tak Nový rok a taky (to jsem jí ještě neřekl) jsem zrovna pořídil letenky na toho Mr. Bena. 
Organizační nuance, případné změny a detaily se s laskavostí sobě vlastní uvolil řešit H12, kterému tímto velmi děkuji za ochotu provést běžecký peloton okolím Prahy spolehlivě do roku 2019.             
Itinerář
Přihlašovadlo
Trasová vlastivěda
Trasa 75km
Trasa 60km

středa 25. dubna 2018

Lázo plázo Lazovica


Nedá se nic dělat musím se zhostit v rámci psychorehabilitace neradostného úkolu zapsat si spisek o povedeném DNF, i vlastním organizátorem enkryptovaným do termínu DeNaturalizovaný Fico. Prý ani ve výsledcích se tento cejch vypálený na čelo neuvádí. Jak prof. Kocourek, tak ultražena DRJJ to ve svém příspěvku taktně pominuli, takže si tu takto nahlas pěkně napíši, že mne hlava zradila na 102km u předposlední občerstvovačky, kde jsem čekal již jen posledních 16km po silnici z kopce a místo toho vedla trasa lesem do krpálu na vrch Velký Plešivec. Proč zrovna ausgerechnet já se mám o půlnoci vláčet na Velký Plešivec. Je třeba mi tento defekt tímto způsobem připomínat? 

Lazy vypečené
V době extrémních výkonu a jejich neustálého překonávání musím sklopit uši a říct aha tak 100+ je již holt prostě málo. Viacej treba... Nicméně i přes tu nedokončenou nemám z proběhlé Lazovice s odstupem pár dní příliš šrámy na duchu a těle, i když oba se vzpouzely, co to šlo. Společně akce s H12 mají vždy skvělý rozměr a o zážitky nikdy není nouze, jen není radno se ho snažit nějak předhánět. Hned na začátku akce jeho divoká karta "žena se zlomenou rukou" stěží může být přebita jiným trumfem. Nepovede se také každý den jet tramvají (společnost Arriva by měla trochu přitlačit na kvalitu) na Slovensko, ani navigovat místního taxikáře na správné místo. A čo je toto? Navigácia? Vzhledem k tomu, že nemám mandát se skromně pýřit finisherským diplomem, musím odbočkou hlavně zdůraznit vlastivědný přínos celé akce. Cesta ze Slovenska do Čech teda spíše na Moravské Slovácko a zase zpátky lazemi a kopaninami s jejich lazovci a kopaničiary byla neskutečně malebná. Jména malých osad, podle jmen rodin, které je kdysi obývaly a možná i teď obývají, působí jak z minulého století. Horňané tu halekali přes údolí své popěvky, tu bydleli a hospodařili Zimákovci, Klimkovci či Mizerákovci..... Jako ovšem je tu i mnoho jiných artefaktů. Na takovém vrchu ROH - ano opravdu je to vrch Revolučního Odborového Hnutí - kam stoupáte po rovných schodech vyskládaných z kočičích hlav a bělostným štěrkem působí na zpovykaného Pražana obří socha bojovníka se samopalem neskutečně a připadáte si, že jste právě překročili hranici s KLDR. Nebo když se na vás na obzoru na vrchu Bradlo vynoří Štefanikova mohyla zvící Modré mešity či Stalinova pomníku, do kopce vás kromě času ženě hlavně zvědavost přesvědčit se jestli je tohle opravdu možný. 

Obrací se Štefánik v hrobě?
Lazy byly tentokrát opravdu dobře prohřáté, ba vypečené, první půlka trati bez kousků stínu či vody, kde by se dalo aspoň trochu vylepšit tepelný dyskomfort. Skoro spirituálním zážitkem byla pak osamocená pumpa v lesíku, kterou jsem si zrovna v tu chvíli vymodlil u běžeckého pánaboha a ona se zjevila a tekla z ní opravdu voda. Na avizovaném 62, ale reálném 67 km ve Filipově už jsem se jako mnoho jiných loučil se závodem, ale ještě se mi zde přeci jen podařilo zkrotit (a hlavně zchladit pod hadicí) hlavu, nacpat do sebe dost polívky a Radleru. Přece si nemůžu nechat ujít hřeben Javoriny na který jsem se tak těšil a další pamětihodnost chatu pátera Holubyho tohoto homo botanicuse. Ten les petrklíčů na hřebeni musel vyrůst určitě kvůli němu. 

Petrklíče pátera Holubyho
Pak už se kraj pomalu halil do tmy a nastala ta poslední 35km třetina mechanického kladení nohy před nohu, po běhu ani památky, jen kužel světla čelovky před sebou. Místo vlastivědy jen strohá geomorfologie pod nohama. Když se navíc dostanete mezi 2 Maďary, kdy ten první neví, že jste za ním a od svého kolegy na své otázky v nočním lese vyžaduje odpověď, odhodlání se pozvolna vytrácí. Jak mě ta maďarština točila, spolu s rytmickým klapáním jejich hůlek nelze ani slušné popsat. Nakonec jdu radši sám nekonečným lesem do kopce a z kopce a na ten předposlední checkpoint ve Višňovém se tak nějak dopotácím, chvilku bloudím v temné vesnici, protože kontrola je trochu jinde než být má. A tady přichází má lazová mentální smrt, ani si neumím teď vybavit ke komu a jak jsem se tam nacpal do auta a nechal se vyložit u cíle. 

Šibenický vrch
Tady ten cejch DeNaturalizovaného Fica pálí o to víc, kolem se belhají ti kteří to vydrželi po svých až sem, v tělocvičně tleskají, ale mě ten potlesk dnes bohužel nepatří. A jako memento ozvěnu slyším svá zpupná slova, která jsem vyslovil před akcí "vždyť je to něco jako Krakonošova stovka to se do cíle vždycky nějak dostanu". Jo hochu příště více pokory...Nedostaneš, Neošidíš, Neojebeš, stovka vždycky bude stovkou a stačí málo - špatně načasování, málo spánku, málo vody, jídlo co v pravou chvíli nesedne, nohy co příliš bolí, batoh co tlačí, hlava co neposlechne, nebo Maďar kterému nerozumíš a vše je úplně jinak.
 P. S. Velký dík Honzovi za společné cestování a voxerový optimismus na dálku a Jitce za milou i když epizodickou společnost na trati, a zejména velká poklona jejich odhodlání to dotáhnout až do konce za každou cenu. Totéž i Pavlovi Fenykovi, kterému děkujeme za pěknou fotku.

Za tuto fotku děkujeme Pavlovi Fenykovi




neděle 18. března 2018

Úhel pohledu

Tak už to máme asi sečtený. Ležíme tu pohozený se ségrou v rohu sklepa na hromadě nějakýho harampádí, obě komplet zadělaný od bahna či čeho ještě jak nějaký špindíry, ségra díru na boku jak kráter, já na tom nejsem nijak líp. Ty poslední výlety to už bylo utrpení. Zepředu do vás padaj šutry a bahno a vzadu to zas z vás lítá ven, no děs, tak snad je lepší teď ležet aspoň v teple ve sklepě, než tohle snášet. Jó na začátku když jsme obě voněly, to si nás hýčkal, pokaždý kartáčkem načechral, hadříkem umyl, vysušil, ale teď škoda mluvit. Ale říkáme si se ségrou, že to zas nakonec nebyl tak špatnej život, i když teda dost krátkej, to jo. Vlastně ani ne rok. Ale zas jsme toho neviděly tak málo, do hor nás vzal, i u moře jsme byly, to byla obzvlášť pohoda, byl nějakej lenivej, tak jsme se skoro celý týden válely na pláži. Když o tom tak přemýšlím, tak jsme se měly asi o dost líp než ten malej kluk co nám pomáhal na svět. Bylo mi ho dost líto. Celej den seděl, střídaly jsme se mu se ségrou v rukou, stále ty stejné pohyby, obrousit, přilepit, odložit, krátká pauza a zas den co den stejně. Občas jsem mu zahlídla v koutku toho šikmýho oka takovou velkou slzu, nebrečel, jen ta slza se pořád zvětšovala a pak z toho oka spadla rovnou na mě. Bylo nás tam všude podobných plno, některé barevné jak pouťová tretka, jiné černé, tlusté či tenké a lehounké. My ze ségrou jsme tedy zrovna byly asi nejtlustší když si to tak zpětně vybavím. Ale musím říct, že se nám líbilo to jméno co nám dali. Hoka je prostě pěkný jméno pro ženskou. Když jsem si představila že se budu jmenovat "V-zdravém-těle-zdravý-duch" jako dvě kámošky vedle v regále tak mi i ta moje obezita byla skoro jedno. Však to taky obrečely, prý to napadlo snad nějaký japonce nebo co. Pořád jsme na regálu řešily ke komu se asi dostanem, viděly jsme z reklamací kolegyně úplně zničený po pár měsících, dovezli je skoro v mdlobách podrážka z nich vlála, většinou se z toho ani po několika operacích nedostaly. A pak to přišlo. Jeden den ráno nás se ségrou strčili do krabice, zalepili lepenkou - málem jsme se udusily - a jely jsme. Nakonec jsme byly rády, protože se proslýchalo, že ty co jsou v regálu moc dlouho vezmou a někde hromadně spálej. Prej z obchodních důvodů. Já teda tomu moc nevěřila. Přece vás nevytvořej jen proto aby vás mohli pak spálit. Jako že byste neměli vůbec žádnou cenu? No není to blbost? Dostaly jsme se k takovýmu chlápkovi s divnejma prstama. Druhej měl delší než první, furt nás to tlačilo, ale nakonec jsme se nějak roztáhly, bylo fajn se podívat ven, na regálu se jen tak válíte a máte pocit, že jste dost k ničemu. Jak se nám v regálu posmívaly za ty naše tlustý spodky, tak jsme teď byly obě rády, že je máme. Furt jsme běhaly někde v lese, kořeny, šutry, bahno, trní, bodláky na normální silnici nás skoro nevzal, to jen když běžel někam s nějakým Tébirdem, ale zas mohly jsme si i odbočinout. Po dlouhým výletě nás umyl a nechal uschnout, asi měl sám taky dost. Ty trny a bodláky jsme dost špatně snášely. Přeci jen my holky Hoky máme kůži velejemnou, takže se nám ty malý odřeniny ani nestačily zahojit a už se nám dělali další. Ale snažil se, lepil nám ty šrámy docela poctivě, dokonce ségru jednou i zašil. Myslím, že nás měl rád a bylo mu líto, že takhle trápí takový jemný holky. Jsem přesvědčená, že se na nás mohl docela spolehnout, akorát vlastně jen na jedné stovce, kdy už jsme toho měly vážně dost, jsme se na nějakým mokrým šutru neudržely, to si teda tehdy pěkně dal. Tak si tu tak ležíme po 1300km toho máme se ségrou prostě plný kecky a ven se nám už vůbec, ale vůbec nechce. I když zas po 10 měsících je to asi brzy to úplně zabalit, ale když se na nás podívám, asi už nám nepomůže vůbec nic. Uvidíme co s náma vymyslí, třeba tu v tom teplým sklepě ještě chvilku vydržíme, i když si najde zas nějakou jinou.   

20.5.2017 - 18.3.2018
                        

pátek 10. listopadu 2017

Malá rekapitulace a vábnička na POP POPáté

Skoro by se chtělo napsat alespoň malá rekapitulace, když koukám na svou psaveckou (ne)aktivitu v posledním roce. Marná sláva vésti si blogový deníček o běhání, když vlastně toho moc nenaběháte vyžaduje přeci jen jistou míru exhibicionismu. Není úplně triviální napsat optimistický spisek o tom jak běháte méně a méně, Garmin vás na chvostu vašich běžeckých přátel už ani neukazuje, jak trpělivě snižujete počet naběhaných kilometrů, jak se váš čas na závodě XY skvěle prodloužil. V době glorifikující maximální výkony všeho druhu je takřka neslušné psát o tom co jste kde zabalili a proč.
Nicméně nevěším hlavu ani běžecké botky, ve své oblíbené kategorii běžec-výletník hodlám rozhodně pokračovat a objevovat nové lokality. Konečně postupné přesídlení do dalšího, tentokrát brdského revíru díky ukončení pětiletého stavitelského úsilí bude nabízet řadu novinek jak v komutačním tak i v explorerském úsilí. Proběhnout si všechny brdské pěšinky to bude úkol na několik životů a povede-li se aspoň 2x týdně běžet z práce domů, mám týdenní kilometráž.

Brdy po vichřici
Tady je teď Veverkovo..
Ale aby toho pesimismu nebylo tak moc, není zas ta letošní bilance až tak špatná. Kilometricky jsem na tom podobně jako každý předchozí rok, kolena stále (moc) nebolí, počet uběhnutých stovek za rok jsem zvýšil o jednu (na dvě - Den cesty a Krakonošskou :-), maraton si ještě pořád zaběhnu za 3+ a ne 4+ (sledujete to optimistické zaokrouhlení na hodiny?). Kdyby to tak zůstalo i nadále ,budu vlastně docela rád. V letošním diáři mám i jeden zahraniční závod - Echappe Belle, ve kterém jsem ovšem poněkud přiumřel již na 40 km a byl spolu s dalšími invalidy odvezen do údolí. Tato eskapáda mne tak trochu vyřadila na celý další měsíc z provozu. Přestože to byla pěkná společenská akce, a krásných hor si člověk užil dosyta, nevěnoval jsem jí zatím žádný spisek, možná to ještě udělám s časovým odstupem.
Abych to ale zbytečně neprotahoval, opečovávat bolístky a filozofovat si mohu samostatně v brdském lese. Pravým důvodem tohoto krátkého spisku je pozvánka na 5 ročník povánoční běžecko - společenské akce s krycím názvem....
... POP, tentokrát tedy opravdu již POPáté, jistota v nejistém světě, ve kterém se vše mění rychlostí myšího kliku. Povánoční oběh Prahy se snaží být neměnnou jistotou, že se uvidíte s těmi co běželi minule či neběželi ještě nikdy, s těmi co znáte a s těmi které teprve poznáte. Nabízí vyběhat vánočními svátky nasbírané kiloJouly, a nebo ještě nějaké přidat ve večerní hospodě. A tak jako každoročně nabízím toto běžecké setkání v sobotu 30.12.2017 s tradičním scénářem a se zázemím na Hamru v Bráníku. Níže opět jako v minulých letech přikládám odkazy na mírně aktualizovaný itinerář, přihlašovadlo, zajímavosti na trase a gpx trasu 75km a budu se těšit, že se i letos sejdeme buď již na trati, nebo alespoň večer v hospodě.


 

sobota 13. května 2017

Den cesty

 Uznejte sami, že pro mne jako běžce výletníka už jen ten trochu tajuplný název akce zní velmi slibně. Žádný race, challenge ani výzva, ani cup ani pohár ani sky, žádné ultra, žádná sponzorská firma ba ani žádné číslo vám nenaznačí o co vlastně půjde a neevokuje tak dojem gladiátorských klání. Prostě jen den na cestě, dojdi kam chceš, jak rychle chceš i jak dlouho chceš však maximálně 24 hodin.
Organizátoři nabízí pro letošek jako vždy trasu co se nedá uběhnout tedy 204km "rovnou jako šíp" z
Ostravy do České Třebové a papírový itinerář. Jinak žádnou další podporu včetně té gastronomické. Znamená to tedy objevit něco ze Slezska, kde jsem vůbec nikdy nebyl, proběhnout Vítkovskou vrchovinu, o které jsem nikdy neslyšel a spatřit údolí Moravice, které jsem nikdy neviděl. A taky ovšem zajít do jakékoli hospody co po cestě bude. Mé nadšení v přípravě na běh krotí paní Kmentová
poznámkami typu "no podívej se na Hanouska to je pane vzdělanec běží do Oxfordu, tys to dotáhl tak akorát do Ostravy do dolu Bezruč. Doma není nikdo prorokem. Stačilo opravdu málo a do tohoto podniku se nechal zlákat i bratránek VS, který jak poznamenal, již si připadal v klubu bez absolvovaného 100+ závodu jako méněcenný a obával se brzkého vyloučení pro lenost... Pro Pavla to budou vlastně 2 dny cesty, neboť dorazí již v předvečer startu do Prahy. Ráno pak startujeme v 4:15 na vlak. Již v Ostravě u nádraží potkáváme první účastníky a zdá se, že to bude tak trochu jiná akce. Velké batohy, zelené kapsáče a velké pohory, v běžeckém úboru a la ninja a s malými batůžky tu působíme poněkud nepatřičně.
Před Porubskou myslivnou

Na startu se ale nakonec přeci jen mísí běžci i dálkoví turisté, každý si ten den na cestě bude trávit po svém. A " když mě to nebude bavit, vykašlu se na to a půjdu zítra někam na maratón" jak glosuje jeden z účastníků. Někdo zahajuje panákem meruňkovice - což VS trefně komentuje " je ztracen, právě si zcela zablokoval metabolismus tuků" - jiný pečlivě rovná tatranky do batohu, další aplikuje barevné tejpy. Já se snažím vměstnat do paměti části pečlivě zpracovaného itineráře, který Pavel zvěčnil v podobě šátku a kapesníku aby byl vždy při ruce. Všechny studánky (korelace s estudanky.cz) a možnosti občerstvení (včetně otvírací doby a telefonu) zaneseny, barevné označeny, snažím se o preciznost, aby nás nic nemohlo překvapit. Na startu se potkáváme i s Janou, která jakožto opavská místní se ukáže pro naši navigaci jako klíčový člen týmu iTB. Letmo koukne na můj přepečlivý itinerář a její "tak tahle studánka je vyschlá už od začátku, tady žádná hospoda není, a tady co žádnou nemáš je jedna skvělá, a ty kontroly máš úplně blbě" šmahem změní itinerář na toaletní papír. " Bacha abys pak nešel omylem po hnědý" zakončí svůj ortel. Inu dobrá, navigační výhodu ztrácíme tedy hned na začátku. 

VS se svým pivním barem na zádech
Zvolili jsme s VS racionální strategii dostat se z Ostravy na kótu 103,1km, ze které se snadno přesuneme vlakem domů. Při tvorbě itineráře se ovšem ukazuje, že na druhých 50 km není žádná možnost doplnění potravin a vody, (to platilo!) batohy se tedy asi pronesou. Tak tedy start ("tak už běžte je 3/4 na 11") a začíná přesun z A do B. Rovinky a z kopce běžíme tak praví zákon ovšem ukazuje se, že tak jednoduché to nebude. Po 14 dnech dešťů je krajina i cesty promáčené a bahnité, rozlité potoky si hledají cesty všude. Popadané stromy a polámané větve často komplikují postup a já odpůrce "kulturního povrchu" se přistihuji, že se těším na každý kousek asfaltu, byť by byl třeba pod vodou. Takto postupujeme vodou vpřed. Tu brod, tu rozvodněný potok, pomalu se stmívá a my jsme teprve na 50km. Plánované časy z itineráře již dávno vzaly za své. 
Kalvárie před Hradcem nad Moravicí
Pavel s Janou u Weisshuhnova kanálu
Začínám tušit, že - jak zpívá klasik - tato noc nebude krátká. Neustále brodění bahnem a vodou, případně postup čerstvým polomem, rychlost snižuje na minimum. Na druhou stranu v tempu chůze jde vnímat okolí a nastupující noc lépe, než když člověk běží s vyplazeným jazykem. Každý se tak trochu ponoříme do vlastní ulity. Fenomén tmy a ticha působí až snově a spolu s únavou a nevyspáním vytváří nezvyklé vjemy. To si zase budeme moct s kamarády běžci vyprávět kdo měl hezčí halucinace říkám si, ale nic takového se neděje. Naopak smysly se bystří, sluch vnímá i sebemenší šum listí. Ptáci se pomalu odmlčí, a nastupuje neskutečně ticho, které už my z města ani nevíme jak zní.  Kočičí oči ty se nekonají, to skvělý Lucifer svými lumeny svítí spolehlivě na cestu. Občas se ve tmě objeví silueta nějakého účastníka, potácejícího se tmou kupředu, s postupujícími kilometry se základna stoje o široké bázi stále více rozšiřuje. Ve 3:10 nás běžce ultra běžce, nemilosrdně převálcuje dálkový turista s pytlem na zádech a nezdá se, že by měl nějakou blokádu metabolismu. Inu dobrej oddíl, místo proteinové tyčinky tedy příště na startu panák meruňkovice a třeba to půjde lépe. Sova si ještě párkrát houkne, na obzoru se konečně v té černí objeví úzký pruh tmavé modré, a vysoko nad námi se ukáže obrys sopky - Velkého Roudného. Nekonečný kopec, nahoře sníh, skoro 90km za námi. Ovšem za dalších 10km vrch Slunečná, na kterém opravdu svítí slunce, ale to už se sunu opravdu pomalu. Ještě poslední bahno na rozrytých lesních cestách a scházíme do Dětřichova na nádraží. 

Cestou na Slunečnou
Dětřichov, konečná
Pro Janu přijíždí manžel, my s VS, manžely nemaje, čekáme na vlak do Olomouce, plni silných dojmů. Když se někdy vy Čechové dostanete do těchto moravskoslezských končin, nevynechejte Přírodní park Moravice, hluboké údolí a stezku vinoucí se vysoko nad řekou, cestu z Jakubčovic přes Kalvárii do Hradce nad Moravicí, sopečný vrch Velký Roudný i kapli 14 pomocníků hluboko v lesích u Kružberku. A když budete mít chuť na takový jiný závod, možná zauvažujte o Dnu cesty, který bude zas někde jinde v kraji, o kterém jste třeba ještě nikdy neslyšeli. 

P.S. Co bych si tak sem do deníčku ještě napsal jako pomůcku na příští dlouhé 
noci v běhu:
1.            jez a pij, co to jde, když to jde, na nikoho nehleď. Panák ani pivo nevadí.
2.            pečuj o nohy, dobré a velké boty a dobře držící návleky jsou klíčem k pohodlí
3.            zkontroluj každý zip a každé poutko na batohu i oblečení ještě doma
4.            včas se na noc obleč
5.            dobrá trasa v gps či místní znalec vždy lepší než sto psaných itinerářů naučených zpaměti


sobota 12. listopadu 2016

Pobíhání v Sudetengau

Genia loci vnímáme různě, někdo vnímá krajinu jen okrajově skoro jako kulisu při přesunu z A do B, jiný má naopak dobře vyvinuté detektory k vnímání "energie" místa. Jsou lokality kam se rádi vracíme, kde je nám z nějakého důvodu dobře na duchu, některým se spíše podruhé raději vyhneme, co já vím, třeba kvůli nějaké tíživé vzpomínce, či těžké stopě historie, nebo prostě proto že to tam stopa civilizace zlikvidovala. Sudety, mám dojem, jsou z toho druhého soudku. Dojem zkázy a utrpení se mísí s obdivem k tomu kusu nádherné krajiny, kterou procházíte. Život, který zde od středověku pulzoval, byl po válce nemilosrdně vyhnán. Našinec, se v tomhle prostoru necítí zrovna úplně nejlíp. Tak nějak v roli mezi obětí i pachatelem. Je to dávno, nás se to už moc netýká, řeknete si třeba, ale stačí si přečíst takovou Noc, či Vyhnání Gerty Schnirch a jste v tom zas až po uši. To mě tak napadá když přijíždíme do Jelení či Hirschenstandu, poslední obci před německou hranicí kousek za Karlsbadem.


Píši obec, ale jsou to jen tři domy daleko od sebe na travnaté větrné pláni, jinak bylo vše, co zůstalo po téměř 900 obyvatelích, buldozery srovnáno se zemí. Jel se tudy totiž v 60 letech Závod míru, a vrchnost nechtěla, aby sportovci z bratrských zemí koukali na rozvaliny. My tu máme v Jelení takové indické afterparty s kamarády z našeho letního cestování, v jednom z těchto tří domů se ta indická mise celá upekla.
Zatímco jogíni se oddávají rannímu cvičení v jurtě, vybíhám coby nejogín do těch větrných luk, nikde nikdo, žádný pytlák, žádný migrant, čistá nula. Po silničce si to namířím směrem k Rolavě, nebo Rohlau, obci, kterou potkal stejný osud jako Jelení a jako mnoho jiných. Jen vítr a nekonečné louky. Malá odbočka mě zavede na místo zvané Sauersack, zbytky továrny na zpracování rudy, a zajateckého tábora schované v lese u silnice. Stojím uprostřed rozpadajících se, mechem porostlých betonových konstrukcí, kterými prorůstají stromy, dešťové kapky s ozvěnou dopadají na schody co už dávno nikam nevedou. Uf těžký místo. Nedaleko je památníček 5 rusů. kteří se pokusili z tábora utéct, vzorně udržovaný místními bolševiky. Raději pryč odtud.


Vydám se směrem k hranicím, ó milý Schengene jak dlouho si tě ještě užijeme, je to tak skvělé mít hraniční louži a né závoru. Achtung! Ve Weiterglasshütte na Loipenkreuz je německý turista. "Tópryten" sagt er, "Hallo" říkám, máme asi oba radost, že vidíme živou duši. Běžím podél hranice, cesta je skvěle udržovaná - inu Německo - pěkně se vlní úplně vidím ty krásné běžkařské stopy, kterými je zdejší region protkaný, déšť se mění na sníh a zase zpátky. Musím ale pomalu zpět za jogíny, už mají určitě docvičeno. Tak ještě jednou Achtung Grenze a sbíhám dolů do Jelení. Na obrovské pláni není, jak jinak, ani noha, žádná připomínka života v téhle krajině. Na místě původního kostela postavili potomci obyvatel zvonici, trčí z louky jak další výmluvné torzo.


Jedním z domů, co zbyly, je pekařova "Villa". Místní hirschenstandský pekař to byl totiž koumák, sestrojil si nějaké udělátko, aby mohl péct stále a tak dodávat pečivo ve velkém množství do okolních vesnic, které objížděl se psím spřežením. Vedlo se mu dobře a tak si dokonce postavil 2 patrový výstavní dům naproti své pekárně. Bytelný, rekreantům Ministerstva vnitra se tam líbilo až skoro do přelomu 20 a 21 století. Pak měl Villu potkat stejný osud jako ty ostatní domy. Ale zdá se, že nepotká. Alice a Anbu se stali spolu se svými 2 dětmi po 70 letech prvními čtyřmi stálými obyvateli Jelení. Nepečou sice pečivo, vaří však skvělá indická jídla, postupně opravují "Villu" a snaží se vrátit život do tohoto ztraceného kousku země. Zdá se to skoro nemožné, projekt na celý život, ale nejsou na to sami. Sociální sítě jsou mocné, a tak se vám může stát, že tu třeba potkáte londýnského instalatéra, či brigádnici z Kanady, kteří přijeli pomoct za byt a stravu a žijí tu chvilku v Jelení mezi jeleny."      


Je neděle večer a nám nezbývá než opustit tuto komunitní pospolitost, ještě ochutnat poslední pikantní indické sousto, zamířit zpět do velkoměsta a zanechat osadníky v pustině Sudetengau. A v zadním okénku auta jen tma a čerstvý sníh pokrývající místo bývalé pekárny, bývalého kostela, bývalého domu pana starosty, bývalé hasičské zbrojnice, bývalé továrny a bývalého zajateckého tábora. Ale v bývalé pekařově Ville se svítí...              
           

čtvrtek 10. listopadu 2016

POP4 - chvilka pro spam

75km pražským "zeleným" okruhem s trochou industriálu, toť výroční akcička iThinkBeer, pivního hash spolku s běžeckým problémem (viz ZDE ). I přes nepřízeň gregoriánského kalendáře v letošním roce tato oslava 5 Adventu, zhodnocení běžeckého roku a vyběhání vánočních cukrovinek proběhne a to 26.12.2016. Není to sice ideální, ale tradici povánočního a předsilvestrovského termínu bude učiněno zadost. Dobrá zpráva je, že logistika z minulých let zůstává zachována - tedy opět "3 in 1" - start, cíl, hospoda na sportovišti Hamr Braník. V kuloárech se opět diskutovala myšlenka dvourychlostního POPu, ale nakonec jsme si řekli, že se rychlonožové případně domluví individuálně a upřednostní se komunitní charakter akce. Čili ti rychlejší/pomalejší nechť si prosím individuálně doladí své časoprostory. Po zkušenosti z minulých let, kdy většina zúčastněných strávila na trase cca 10 hodin, je pro letošek časový harmonogram následující:
7:45 sraz, 8:00 start z Hamru, 18:00 rezervace hospody na Hamru. Dřívější start letos nepůjde, protože i na Hamru, kde jinak mají otevřeno 365 dní v roce svátky světí a neotevřou tedy v 7 ale až v 7:45.
Věřím, že trochu krkolomný termín 2 vánočního svátku vás neodradí a těším se na setkání. Jako obvykle přidávám odkazy na

                                   Přihlašovadlo   Itinerář   Zajímavosti na trase   GPX

POP 2014

středa 21. září 2016

2x zpátky do Tater


Když se tak zamýšlím, kdy jsem byl poprvé uhranut až uštknut Tatrami, musím vzpomenout na suché WC v mezipatře u babičky v oprýskaném sudetském činžáku u trati. Venku sněžilo, občas projel vlak, který otřásal domem až v základech a studený vítr profukoval odpadním potrubím a ovíval potrubí tělesné a já měl před očima záchodovou výzdobu zakrývající odloupnutou omítku v podobě starého tatranského kalendáře. A tak jsem či mohl číst názvy jednotlivých stránek. Tatry na jaře i v zimě, Mengusovská dolina, údolí Zlomísk, Rysy, vše vypadalo až neskutečně, takový kopce přece ani nemohou existovat, myslel jsem si tehdy. Poprvé jsem se tam dostal v patnácti, a když jsem otevřel ospalé oči po noční cestě vlakem hned nad nádražím na mě shlížela obrovská hora z kamení a sněhu. Ten dojem neskutečná mi z Tater zůstal až dodnes, a kdykoli sem přijedu, mísí se pocity obdivu, respektu a nějakého štěstí že jsem zase tady. Do Tater se jezdí lyžovat, chodit, lézt, ale že by se zde běhalo o tom jsem zatím moc neslyšel. Hory si zde stále ponechávají takový trochu statut nedostupnosti, na chaty stále nosí proviant nosiči jako za časů Dr. Téryho, a pokud nepočítám lanovku na Lomnický, štít, výdobytky civilizace zůstávají v předhůří. 


Zelené pleso a Černý štít v pozadí

"Co bys Veverko řekl takovému podniku Trans Tatras?" ptám se takhle svého sudetského bratrance.
"Myslíš jako tahle?" objeví se řádek v mailu spolu s odkazem na briskně naklikanou trasu.
Naše trasy až na malé nuance jsou shodné, ostatně moc možností jak projít Tatry od východu na západ není. I pro sudetského bratránka jsou Tatry srdeční záležitostí, strávil tu daleko víc času než já ve stěnách a žlabech a idea podívat se po letech na místa činu tedy padá na úrodnou půdu. A přeběhnout to k tomu celé? Deset bodů! Pokud mě paměť neklame, spolu jsme tu vlastně nikdy nic nepodnikli, opojeni porevoluční blízkostí Alp, jsme jezdili za sportováním spíše tam. Te to tedy taková Veverkovská premiéra, návrat do Tater. 



Cesta na Svišťovku
A tak začíná pracovat moje CK Bankrot, v éře internetu je to plánování na pár kliku, bratrance Veverkovce doplňuje novopečený člen Alpského svazu Jan XII a hvězdný navigátor Malý medvěd, sanatorium Dr Guhra je připraveno poskytnout nocleh, hotel Permon převzít zásilku civilizačních převleků (laskavé díky TBirdovi za zásilku) a přátelé že Slovenska poskytnout dopravu zpět z cíle k vlaku. V magické datum 9. 9. v 9:09 pm začíná dlouhý tatranský víkend. Do Tater jsem vždy balil dlouze a na těžko, hromada oblečení a železa se nakonec nějak vešla do obřího báglu, občas ještě po stranách doplněného lyžemi, teď při přípravě visí na šňůře triko, trenky a čepice. Bude to fakt stačit? Ne! Ještě pantofle do vlaku a sanatoria ať nejsem za prase a čisté triko. Výpravu nám nechtěně zahajuje předskokan v Kyjích, který zastaví vlak o celou hodinu, a je to tedy věru nemilý pohled na nebožtíka zrovna cestou do hor. Ovšem to ještě netušíme, že VS bude celý víkend z rukávu tahat historky, kde se to umrlci v lavině či jinde, vcelku či s oddělenými částmi těla bude jen hemžit (a H12 bude volat „jen s dobrým koncem prosím“). Přeběh Tater zahajujeme na východě ve Ždiaru a Monkovou (jazzmani ocení, že černý klavírista Thelonious Monk zde má ve střední Evropě svou dolinu, možná je to ale jinak) dolinou míříme ke geologickému předělu na Kopském sedle. 
Z Belianských do Vysokých
Klouzavý vápenec Belianských Tater měníme za žulu a chodníky různé kvality. "Rovinky a zkopce běžíme" tak praví nepsaný zákon iTB, je to ale někdy hodně krkolomný běh a tak kochání se okolím je lepší nechat na stoupání a raději koukat pod nohy. Inu školácká chyba, měli jsme začít Milošovou abecedou, jak připomíná MM. Hra na kamzíky nicméně pokračuje i při seběhu že Svišťovky. No a pak už nás čekají jen dokopce a lezecké partie Priečneho sedla a Prielomu. Tam mě posedne nostalgie, dotek kamene mě vrací zpět do nedávné minulosti do tatranských stěn, a tak si užívám ten vertikální pohyb, míjím celý maďarský autobus na řetězu a nejradši bych to že sedla vzal rovnou na hřeben Vysoké. H12 i MM zvládli svůj tatranský lezecký křest s řetězy na výbornou, jediné co je divné že celou dobu výstupu Dvanáctka vůbec, ale opravdu vůbec nic neříká. Tak ho nikdo neznáme.

Priečne sedlo

a H12 tesně pod ním

Sestup z Prielomu
Stavidla však povolují při vstupu na pevnou zem a tak se můžeme dozvědět plno pěkných historek např. tu o kojícím opičákovi. Nebo to byl myšák? Časové údaje na rozcestnících se nám daří i při rychlé chůzi do kopce krátit o 50% procent a já jsem moc rád (a taky jsem to hned na nádraží vyhlásil), že potraviny ani lahodné nápoje - tedy vlastně odporné roztoky z plesnivého ječmene jak praví prim. Nešpor - nemusím tentokrát vdechovat, ale mohu je v klidu polknout. A tak řádně kilojoulově vytěžíme téměř všechny chaty, nejsme tady přece na závodech ale za rekreací že chlapci... Takže si i na poslední občerstvovačce na Zbojnické můžeme ve stánku česko-slovenského porozumění dopřát oblíbený dvojboj pivo a kolu.
Před Zbojnickou chatou
Do sanatoria v Tatranské poliance dobíháme po 12 hod a 12 min, paní recepční, nám ohřeje večeři a léčba klidem může začít. A kdože to byl vlastně ten doktor Guhr v jehož sanatoriu nocujeme? Tento rok vydaná knížka o něm nese podtitul lékař srdce a duše, pravda je ta, že sanatorium bylo hlavně pro léčbu tuberkulózy. Guhr byl velký horomil a lyžař a z jeho popudu byla postavena i sáňkařská dráha od Sliezkeho domu do Polianky. Za silničku, která vznikla v jejich místech, jsme byli i my velmi vděční. Posledních 7km po sestupu z Velické doliny tak už mohlo být nikoli kamzičích ale pravých běžeckých.
Na Polském hřebeni
Sanatorium Dr. Guhra
Cestou k Batizovskému plesu
Druhý den nás čeká zas nastoupat prvních 8km k Batizovskému plesu na tatranskou magistrálu a pak už zas kamzičit po chodníku z balvanů. Paradoxně nejlepší seběh je pak z Ostrvy k Popradskému plesu, v hustých serpentinách proti množství turistů funících vzhůru. "A cč je to tu za dajaké preteky?" ptají se, když vidí běžce v klubových uniformách. Tady dokonce potkáváme jediného běžce, který to běží nahoru - to teda pane poklona. Koprovské sedlo je posledním výškovým bodem naší trasy a zbývá už jen seběh do údolí mezi medvědy. Poslední pohled je z údolí na stále se více a více naklánějící se Kriváň, žulový prach smýváme v "řezavě ledové" Bělé a výpravu zakončujeme v nočním baru hotelu Jánošík v Liptovském Mikuláši, kde ovšem – jaká škoda - nemají Tatranský čaj. Ale když je nejhůře i hruškovice nezaškodí.

Koprovská dolina
Velké Hincovo pleso
My chlapci jsme prostě hraví v každém věku a takovéto akce zas těch pár mentálních let uberou. Pánové díky za skvěle zážitky, historky, fórky, nemělo to chybu.
"Zase si ty nejlepší akce užíváš s běžci, a já nic", říká paní Veverková pražská, když nadšeně doma ukazuju fotky (velká chyba, ani po 30 letech se nepoučím). Trochu v nadsázce říkám, že klidně pojedeme za 14 dní ještě jednou spolu. Tak jo, zní odpověď. To neříkej dvakrát, Tatry přede mnou stačí říct jen jednou. TAK JO! Právě se zrodila další tatranská akce "Ve stopě HCiTB". Tolik návratů do Tater na jeden měsíc! Ale raději si na to dáme 4 dny.
A tak začíná pracovat moje CK Bankrot, v éře internetu je to plánování na pár kliků...

No a hned z Tater rovnou na Pradědovu 100, to je ta co není sto ale 115, to se nám ty hory ale letos pěkně množí. Ještě kdyby tak nějaké to lezeníčko bylo :-) 

A malá technická na závěr:

TransTatry 10-11. 9. 2016 (VP, VS, H12, MM, 45km, 12:12 hod + 35km 8:50, D+ 4745m).
Kromě jmen výše zmíněných účastníků, zazněla v průběhu víkendu i jména dobyvatelů tatranských stěn a vrcholů, při nichž jihne oko každého horomilce. A tak pro zájemce o hlubší studium jen krátká rekapuitulace:

Dr Michal Guhr - toho jsem již zmínil, zde sedící ve Velické dolině

 
Wieslaw Stanislawski - jeho cesty, které má snad v každé tatranské stěně jsou i dnes dobrodružným počinem, zejména když si člověk představí, že je absolvoval s konopným lanem, pohorkami s hřebíky a plstěným kloboukem. Vydržel tedy pravda krátce, do svých 23 let, kdy to všechno ale stihnul přelézt to je tedy záhada.
 

Štefan Zamkovský - horský vůdce a horolezec, který žil na své chatě v Tatrách až do r. 1948, kdy ho jako přisluhovače kapitalistů vyhnali, chata, kterou vlastnoručně postavil mu byla zkonfiskována a pojmenovana po partyzánovi kapitánu Nálepkovi, který s chatou neměl vůbec nic společného. Zamkovský odnesl nucené opuštění Tater svým životem. Naštěstí přeci jen nějaká spravedlnost je, chatu dostali zpět Zamkovského potomci a slouží stále svému účelu.
 

Albert Brnčal - propagátor socialistické tělovýchovy, a uvědomělý likvidátor turistických a horolezeckých spolků, po kterém byla pojmenovaná do té doby Friedrichova Chata pri Zelenom plese, a nikdo ji ani dnes jinak neřekne než Brnčála, inu ta socialistická výchova. Jestlipak se se Zamkovským znali? A fotku mu sem nedám.

Stanislaw Motyka - další z velikánů tatranského lezení, libující si v hladkých plotnách, který se jako málo horolezců nezabil na horách, ale utopil v Dunaji při koupání. Prostě echt pech.