neděle 28. prosince 2014

Okolopražské setkávání

Mám k tradicím celkem úctu, nicméně pořád až tak nemám úplně jasno v tom jestli tradice a běhy tak jak jsou pro mě nejmilejší -  tedy jako běhy objevovací - jde dohromady. Při plánování prvního pražského  okoloběhu minulý podzim jsem si říkal, že městské okoloběhy budou mít pouze své nulté ročníky a dost. Měst k obíhání je až dost na to aby mi tato zábava na pěkných pár let vydržela a mimo to se stejně živelně tvoří další nápady jak si běhání postupně včlenit do života, ne jenom jako něco navíc ale jako něco základního, co k žití neodmyslitelně patří. Považoval jsem tedy loňský nultý ročník POPu i za ročník poslední a těšil se zas na jiné způsoby objevování. Ovšem když jsem si tak - teď dočasně dislokován na anglickém východě - jednoho dne na podzim pobíhal v tom essexském dešti, bahně a nekonečné rovině, myšlenka na opakování POPu byla najednou vzkříšena. Zase se vidět s okolobězči, poznat případné běhavce nové, být zkrátka takříkajíc aspoň chvíli zase mezi svými. Konečně v té Praze (jako samozřejmě kdekoli jinde) lze stále objevovat nové do nekonečna. A tak jsem se vrátil k pražskému okruhu, pobavil se nad historií mostu inteligence, pročetl si životopis Joachima Barrande, seznámil se s aktuální situací chátrající Cibulky, příběhem mostu Rámusáku a etymologii Pelz-Tyrolky a s dalšími a dalšími kilometry okruhu se zas dozvídal něco nového. Jednoznačná přidaná hodnota pražského oběhu je jeho sociální rozměr. Každý si v průběhu roku vybírá závody či akce které nejvíce sedí jeho naturelu. Někdo rád závodí, soupeří s časy, někdo s kilometry či mílemi, někdo s vertikálami, jeden na silnici jiný v třeba kamení hor. A tak koncem roku, kdy se nikdo nevyhne nějaké formě bilancování se takto setkat a probrat, závody, příhody atd může být vlastně docela fajn. Po POPu každý generál, ale snad dneska můžu říct že včerejší setkání toto naplnilo. Opět se virtuální gesichtbuch či bloggerské profily změnily v lidské, přibyly nové tváře a s nimi nové zážitky, přeci jen olajkování příspěvku a reálné podání ruky  je diametrální rozdíl. A tak pokud souhlasíte milí spoluběžci já bych to tak nechal i na příští rok, ten povánoční pražský partyzánsko-společenský běh, jako možnost setkání při pomalém běhu co léčí všechny neduhy těla i duše, jako možnost odevzdání případných přebytečných povánočních kJ, či vystřízlivění ze sváteční opice, jako jako možnost dlouhého, třeba i rekordně dlouhého, nebo naopak krátkého běhu s pomocí MHD, setkání s podobně postiženými no a v neposlední řadě i k dalšímu pražskému objevování.
Abych toto krátké rozjímání nad včerejškem, s bolícími koleny a sklenkou slivovice k tomu  nějak shrnul, chtěl bych poděkovat všem kteří se včera přišli spoluproběhnout  a tím neodsunuli POP na smetiště dějin. Těším se, že příští rok se to zas povede, a že nás čeká rok bohatý na běžecké i jiné příběhy.


Fotografická dokumentace bude bohatá jistě u Buba, Digiho (zde bych vyzdvihl zejména rozsáhlou sbíru veverek z obory Hvězda) a Advida, postupně přidám odkazy na jejich alba,  
                         

čtvrtek 27. listopadu 2014

Noční ostrovní

Asi na tom není nic moc divného, dny kratší, GMT neúprosný, se změnou času se moje běhání definitivně přesunulo do tmy. Ale tma na anglickém venkově to je přeci jen něco trochu jiného než pobíhání po večerech po matce stověžaté. Záře města daleko, poslední blikající lampa u popelnic a nořím se do černých houštin a polí. Prostě TMA! Říká se že v noci se lépe přemýšlí, pracuje, soustředí, tvoří, maluje, skládá a já nevím co ještě. A jak se v noci běhá? Mozek už je takový zklidněnější po celém dni kdy ho musíme namáhat směrovaně, a může nechat myšlenky jen tak proplouvat bez nutného cíle. Noc máme zafixovanou s nebezpečím, zlem, příšerami, duchy, zlo prostě vylézá v noci a za světla zmizí. Ze začátku mě to bylo dost nepříjemné, ta nejistota co je kolem, jen kužel čelovky (a že z čínské čelovky LEDovky tedy je fakt kužel) osvětlující bahnitou stezku či silničku přede mnou, kolem svítící zvířecí oči z křovisek, nevíte jestli je to veverka nebo jelen, pořád jsem se otáčel jestli za mnou něco neběží, ale jsem tu jenom já se svým stínem. Nakonec jsem tu tmu přijal jako svého druhu ochranou ulitu. Vlezu do ní a běžím.  Tma se vám nalepí na tělo, přikreje vás jako přiléhavá deka, pod kterou je teplo a bezpečno, ticho které vás obklopí umocňuje dojem, že vše je tu jen a jen pro vás. A do tohoto klidu a míru a často i deště si teď docela rád pouštím něco do ucha, to je pak dojem úplného odosobnění, chvíli ani nevím že se dotýkám země, nevidím a neslyším nic ze světa kolem, jen ty tóny mi znějí v hlavě. Zvláštní zjištění je, že nikdo tu v noci neběhá, jen občas potkávám osamělého běžce, který si krouží v bezpečí žlutavého večerního osvětlení, tam a zpět podél silnice. Všichni ti co se nějak trochu hýbou jsou totiž kde? Where have all these runners gone? No přeci v Gymu, v gymu, který vám svou mateřskou kovovou náruč nabízí 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Tahají tam za kovové páky, stroje za ně shybují, stroje je natahují, pás pod nohama ubíhá, veslice pod zadkem ujíždí, váha váží, nápojový automat občerstvuje, pc měří spotřebované kilojouly a antiperspirant jak pámbu ochraňuje. Jaká svěžest! Never say never, praví klasik, ale zatím odolávám lákání šumných strojů a jejich vrkot 7/24 7/24 7/24 raději pořád měním za černočernou tmu.

    

pátek 31. října 2014

Zavřete oči - POP přichází

To se tak někdy povede kouzlo nechtěného. Vznik spolku přátel trailového běhu I Think Beer v sobě nese jedno velmi zajímavé prvenství, aniž bychom to tušili. Vznikl vlastně tak trochu náhodou, prostě shoda okolností, pár lidí se sešlo v jednu chvíli na tom pravém místě (v hospodě U Sádlů u piva) a tak je to bavilo, že se tomuto počínání rozhodli dát nějaký řád, klub nazvali, vybavili symboly, vzniklo klubové desatero, klubové oblečení, má svou ředitelku, prostě ta "sekta" jak už psal H12. No a  aby tomu holdování pivu dali nějaký ušlechtilý rozměr, zaštítili se zdraví prospěšnou aktivitou - během. Aniž jsme tušili, povedlo se nám velmi pravděpodobně jedno pěkné české prvenství - vznikl tak pravý český Hash club. Ještě do minuléto týdne jsem netušil co to je, ale jeden z běžců při maratonu na jihu Anglie tak okomentoval můj klubový dres, na kterém svítí ITB. Ta pravá definice Hash klubů, kterých je plno hlavně za mořem a za kanálem je "Drinking club with running problem" no není to dokonalý?
Vzniklo samovolně něco co už je dávno vymyšlené aniž bychom to tušili (tedy já to netušil, abych byl přesný). Ta historie vzniku je taky naprosto výborná, stejně jako vznik názvu. Britští koloniální vojáci v roce 1938 v Kuala Lumpur si vymysleli, že budou každé pondělí chodit běhat aby vyběhali kocovinu z proběhlého víkendu. Protože tak různě běhali a bloudili po městě a hledali se navzájem a taky tu hospodu kde mohou skončit, asi jim to připomnělo sport hashing - hare chasing. Zající připraví trasu a psi je následují. Trasa nemá pevný cíl ani start, účastníci se přidávají na úseky které chtějí, odpojují se kde chtějí. Každý takový hash run pak - trochu opačně než byla původní koncepce otců zakladatelů - končí samozřejmě v té hospodě. Nepřipomíná vám to náhodou naše okoloběhy? Ten pražský - hounds se připojují a odpojují, a skupinka zajíců to táhne až do konce aby se pak všichni sešli v hospodě, liberecký taky dva starty, jedna hospoda. Cíl hospoda, prostředek k jejímu dosažení běh, prostě jasná diagnóza pijáckého spolku s běžeckým problémem.. Tak si myslím, a nesměle to tu navrhuji, že když už to takto do sebe pěkně zapadá, povánoční oběh Prahy by třeba mohl být letos takovým hash během. Mnoho startů, jeden cíl - dobrá hospoda s dobrým pivem,  Aniž bych tušil, že by to mohlo mít takové pěkné ideové pozadí, na POP2 si stejně myslím už od nultého ročníku. odezva byla tehdy kladná proč to tedy nezkusit zopakovat.
POP2 tedy opět přichází a to v sobotu 27.12. 2014 v 6:45
Trasa zůstává s malými obměnami stejná jako minulý rok, jen start a cíl bude trochu pozměněn. Partyzánská okupace nemocnice bude tentokrát nahrazena opatrným obsazením sportoviště Hamr Braník. Zde ovšem nastane ta pravá partyzánština. Protože sportoviště je určeno pro plážový volejbal či tenis, bude nutné pro hladký a tajný příchod se vybavit nějakými partyzánskými mimikry, např tenisovou či badmintonovou raketou, případně přijít rovnou v trenkách a bos, jako že na pláž. Kdo bude z objektu vykázán, převléká se venku, těžký život partyzána..
Již v předstihu dávám k dispozici odkazy na stránky, jak je znáte z okoloběhů, budu průběžně aktualizovat. Gpx trasa je reálná z minulého roku s malou změnou vzhledem k místě startu. Itinerář a zajímavosti na trase postupně doznají nějaké aktualizace. Cílová hospoda to je zatím téma, na Hamru je otevřeno do 23 hod, čili nějaké občerstvení v cíli je možné, ale není to zas na pěkné posezení, čili to ještě upřesním hash run bez hospody to samozřejmě nejde..

sobota 25. října 2014

26,2 aneb maraton po anglicku

Běhá se tady každý týden někde něco tak proč právě Beachy Head Maraton na jižním pobřeží? Před lety vedl můj první výlet v Anglii právě do těchto končin. Z trochu již nudných polí Essexu jsem potřeboval vyrazit někam do zeleně, tak jsem v autoatlasu našel nejbližší zelené místo a jelo se. Tradičně vlakem, busem, pěšky, je to to trochu zprofanované anglické pobřeží s bílými cliffy, ale když to vidíte naživo.. no husí kůže, slza v oku. To jsem vlastně ještě moc neběhal, 3km byla událost týdne a tak když jsem na výletě viděl lehce zdevastované jedince s hadičkami u pusy (úplně náhodou jsem se vypravil zrovna v čase maratonu), říkal jsem si že to je ale divný sport, tomu se věnovat nebudu. O šest let později vyrážím zase na jih abych se s těmi 2000 divných lidí vydal na trasu BHM v Eastbourne, Od moře fouká, Celsius hlásí pěkných 7 stupňů, není to úplně přívětivé ráno pro kontinentálního evropana, ale ostrované jsou jak pominutí, jak je krásně a poslušně se řadí do front určených k tomu či k tomu. Že bude fronta na toalety je před závodem jasná věc, ovšem že bude rozdělena na "urinals" a "anals" to se asi vidí jen zde. Startuje se do prudkého kopce, který díky bahnu je nutné zdolat částečně po čtyřech, začíná to tedy zostra, Od začátku je ale tak trochu jasné že více než "Race" to bude tak trochu "Event"



Celou trať jen sleduju okolí, malé anglické etudy, které prostě jinde nezažijete. Na druhé míli stojí ve svahu skotský dudák a hraje, běžci se zastavují, zatleskají a běží se dál. Přátelé lezci znají jak pěkně klouže mokrý vápenec. Rozemelte vápenec na prášek, přidejte něco ovčího trusu a trávy, dobře zalejte vodou a máte dokonalou představu o povrchu trati. V lednu jsem tu psal o oběhu Chelmsfordu a myslel jsem si jak to nebylo strašný, nyní vidím že to je místní norma. Ostrované to odbývají lakonickým "Trochu to klouže". Volný průchod krajinou tu neznají, private land je takřka svatý pojem, po celé trati je tedy plno ohrad s vrátky, které je třeba překonat. Ovšem jak jinak než po anglicku. "Gentlemani mohli byste prosím chvilku počkat než tady madam přeleze tu ohradu" zahlásí steward na trati. "A tady prosím je to opravdu kluzké a úzké, musíte gentlemani po jednom". A tak jsme tak trochu pořád ve frontě, před můstkem, před ohradou, na občerstvovačce, čekáme až projde turistický oddíl na výletě, po cestě jsme povzbuzováni poplácáváni, všichni zdraví, děkují, dávají přednost, čekají, čím mě ti ostrované ještě překvapí. Proběh městečkěm je událost, lidi vylézají z hospod zdraví se mezi sebou s běžci a když vykoukne slunce z mraků zazpívají sborem "Here comes the sun". Já v tu chvíli zapomínám na svoje tělesné diskomforty, které mě trápí od startu, prostě se poddám tomu ostrovnímu rytmu, chvilku povídám s chlapíkem kterého zaujal můj dres (ano já dnes reprezentuji ČR, přestože mne Veverka Sudetský poučil, že triko je jen do hospody), "Co to je za klub ithinkbeer?" ptá se okoloběžící? Ale takový spolek přátel trailového běhu, povídám. "Aha takový pivní klub se zájmem o běh ne?" Myslím, že to anglán docela trefil ne?



Na 18 míli ovšem mě zas ostrované dostanou u občerstvovačky, kde zaslechu následující hovor: "Sir dáte si čaj nebo kávu? A je ten čaj opravdový? Samozřejmě! Chcete s mékem, cukr jeden či dva? Promiňtě ještě obsloužím tady toho gentlemana před vámi". K tomu hraje kapela a já mám strašnou chuť si sednout do toho bahna, popíjet ten čaj s mlíkem a zůstat tady napořád. Ale ještě 8 mil, pokračujeme do schodů, konečně se blížíme k moři a začíná stezka po útesech, výhledy sice skvělé, ale běžet se tu moc nedá, prudce nahoru a prudce dolů, a poslední prudký seběh do cíle. Jak že to je ta ultra průpovídka? 26,2 to zní jako občerstvovačka.. Ale já jsem dnes hodně rád, že už pokračovat nikam nemusím. A tak si stoupnu zase do fronty kde je napsáno "Vstup jen s medailí" a čekám až mi školní kuchařky naloží něco jídla. Snad už mě angláni toho pozitivna ušetří. "Je tu místo madam?" "Ano ale trochu zapáchám jestli Vám to sire nevadí"
Ach vy anglání, vy mi dáváte, však já si vás zase v pondělí nakrájím (s láskou samozřejmě) na kostičky...  
Časem se ani nechlubím ani pod 5 hodin jsem to nedal, ale prostě nemůžu mít všechno, třeba to zas příště bude lepší..

          

pátek 19. září 2014

Na záletech - Baroko maraton

Tak jsem po čase zase zpět. Vyměnil jsem zase na pár měsíců evropskou pevninu za ostrovní království, sestoupil z pražské vyvýšeniny do essexských nížin. Konečně když to jde proč si ten život neudělat zajímavější. Ale zaplať pámbu, už je to jiné než před těmi 6 lety, je tu takové druhé doma, židle v práci i pěšinky na polích na svých místech, tedy pravda ty pěšiny trochu rozorány to abych zas nekecal. Běhání už není ze stresu, ale s radostí, dokonce i zde se už běhá, není výjimkou že i na poli potkám osamělého běžce se psem. Je to samozřejmě trochu šílený nápad hned po týdnu letět do Čech, ale s tím Barokem je to tak, tady neplatí žádné chce se mi tam, nechce se mi tam, těším se, netěším se,  mám čas, nemám čas, na Baroko se prostě musí a hotovo. A tak první zálet vede právě přímou linkou Londýn-Plasy (zavedli prý i linku pro H12 Budapest-Plasy - je to holt už již známý závod).
Baroko prostě bylo první, už nikdy jsem na maraton tak usilovně netrénoval. Byla to tehdy vzdálenost z říše snů, a kdyby jen to. Mezi desítku a maraton jsem tehdy žádný závod nevčlenil. Bylo to léto objevování tajů běhu, Pečlivě jsme s Pavlem Radotínským plánovali vzdálenosti, převýšení, dokonce jsem se vypravil i poznávat trať na živo. Mnoho nezodpovězených otázek tehdy bylo, často spojeno s nácvikem - dá se jíst a pít za běhu, kdy gelík a kdy tabletu, jaké boty, co na sebe, první výběh nad dvacet km to byla událost o které jsme pak mluvili celý týden. A pak...Baroko, zvolené jako ta nejlepší destinace pro ztrátu maratonského panictví. Po čtyřech letech znám trasu nazpamět, přesně už vím kde přidat či ubrat, cestu běžím skoro poslepu, dokonce už vím kde na trati potkám známé tváře, přesto zůstává pro mě Baroko nějak posvátné, těžko si představit že bych jel začátkem září někam jinam.

Zárodek Klubu Trailových Běžců na Baroku (foto Petr Švanda)

Fenomén tradice a kontinuity si tady na ostrovech člověk uvědomí v plné síle, i když to přirovnání k Baroku možná trochu kulhá. Tak například rituál zamykání Toweru (Ceremony of the keys) se nezměnil přes 700 let, každý večer přesně 9.53 se stráž zeptá hlavního klíčníka "Halt, kdo to přicháží". "Klíče". "Čí klíče?" "Královniny". Vpusťe královniny klíče", "Bůh ochraňuj královnu". "Amen". Ta tradice či kontinuita všeho  u nás nějak schází, a tak je skvělé, že máme aspoň ty tradiční sportovní akce. Tradicí otevírání parlamentu se pochlubit nemůžeme, tak máme aspoň ty Běchovice s tradicí více než stoletou. A tak jsem nadšen, že na velké plasské louce posedává plno přátel, organizátoři v barokních kostýmech vítají účastníky, tak jako každý rok. Oběh Velké louky na začátek je takřka rituální, plky okolo také. Had běžců se vlní podél Střely aby se postupně roztrhal na tom dlouhém okruhu. I když to "dlouhý" nějak ztrácí na síle. Do mysli se mi vkrádá lehce podceňující "je to jenom maraton" (a teď když to píšu a snažím se tu o to přemýšlení v mílích, je to jenom 26.2... to zní jak občerstvovačka jak praví jedna ze známých hlášek ultraběžců). A zas to pokračuje jako každý delší běh taková permanentní hostina a popovídání s kamarády i neznámými běžci. Mám takové skryté přání prorazit tu 4 hodinovou hranici, ale zas abych se přitom moc trápil, to se mi nechce. Tento víkend mám přece k odpočinku a v pondělí zas musím nastoupit jako čestvý poddaný Jejího Veličenstva. Ale ta skrýtá soutěživost. Jak jsem před 3 týdny honil Okrouta po Lužických snažím se zas zde dohnat Romana, který si lehce běží velký kus, ale přeci jen stále na dohled přede mnou. Je dost horko a tak jsem dost rád že na Stražišti čeká holčičí fan klub Pavla Radotínského v podobě ženy a dcery, které si odběhly z panství na Hluboké. Studená voda a milá společnost dává zapomenout na ten kopec od Čoubáku, který je pořád na Baroku velkou výzvou. Postupně míjím ty co přepálili, nemohu si tuto strategii postupného předbíhání ze zadních řad vynachválit. A světe div se na 36km doháním Romana a na 41km i poprvé v životě H12 abychom spolu doklusali po velké louce do cíle. Pavel Radotínský se zdržel s fanklubem a tak se vidíme až s Birellem, který tentokrát k naší radosti nedošel. Hranice 4 hodin sice o 3 minutky nepadla, ale poprvé na Baroku se ovšem dostavuje pocit, který jsem tu ještě nezažil. Ještě bych nejraději běžel někam trochu dál...  

Stražiště (foto Bára Kuntová)
        

neděle 14. září 2014

Jaképak výhledy tohle je závod

Tak takhle jsem byl poučen jednou běžkyní na vrcholu Klíče, poslední sedmistovky z těch celkem deseti, kterými Lužické hory oplývají, a které byly cílem závodu 10 Lužických Sedmistovek. Je jasný, že každý si hledá to svoje - někdo rychlou desítku, někdo dobře vychlazenou dvanáctku, jiný rychlý maraton po silnici, další zas trailové závody po horách. Každému co jeho jest. Mě na běhání baví to objevování, těžko se mi odděluje závodění od té krajiny kterou si běžím. A tak vybírám akce, které skýtají nějaký ten explorační prvek. Závod Lužickými horami toto splnil bezezbytku. Takový výlet si sami nevymyslíte a když jo, morál na to jej provést bude hodně těžký. 10L700 byla taková moje letošní meta - překonání stovkové vzdálenosti, i když ve dvou dnech není špatný cíl, ta pravá stovka na jeden zátah klidně může ještě chvilku počkat. Kdyz jsem se hlasil na "detskou" Silvu, bezci kroutili hlavou nad tim detinskym napadem - to se nevyplati jezdit tam kvuli hloupym 92km. Ale jasně ze vyplatilo,  kilometrik ke kilometriku osobacky uz budou jen ve vzdalenostech, ne v casech. Proc si tedy nedoprat vice osobacku, do nekonecna ty vzdalenosti natahovat prece nepujdou.
Luzicke pro me byly vzdy tak trochu ve stinu svych vyssich sousedu - rodných Jizerek a těch opravdovych hor Krkonos - ale do Radvance u Sloupu v Čechách, kde bylo zazemi zavodu jezdime skoro 20 let. Ovšem na ten Klíč skoro za humny jsme ale napriklad nikdy nedosli. A tak kdyz rano zazni do mlhy a deste vystrel ze startovni pistole, tesim se na ten vylet jak malej. Je tedy fakt nevlídno, v režimu "normal" by se člověk rozmýšlel jestli vůbec jít ven, přepnuti do režimu "ultralife" ovšem vyrazíte v trenkách na 65km dlouhý běh do deště. Inu vývoj. Probíháme Novým Borem sledováni nevěřícnými pohledy klátivých postav, kteří se asi vracejí z noční pitky, a mizíme v lese. Jak obvykle po cca 12km se dostavuje ten pověstný "running high" tělesné metabolické pochody se ustálí, šleha endorfinů zaplaví mysl, která ještě před hodinou hlásila "zůstaň ležet" a já se tak nějak vznáším Lužickými horami, občas mi dají najíst, občas zatleskají, chvilku klábosím s přáteli, chvilku si užívám pocit osamělého běžce. Poprvé v životě se podívám na vrcholy schované turistům mimo značky, i na vrchol Luže, kde se na chvíli otevře pohled do krajiny.

Na vrcholu je potřeba se zapsat do naprosto promočeného papíru.


Chleba s paštikou zvítězil jako nejlepší potravina.

Přehrada Naděje nedaleko Luže.


U přehrady Naděje mi to nedá a sejdu těch pár kroků po schodech pro pěknou fotku. V Krombachu na 60km je potřeba ještě zaskočit na poslední kopec Hvozd, ten je tedy tou pověstnou třešní na dortu i když 500m kamenné schodiště na závěr dává pěkně potrápit. V cíli jsem lehce pod 8 hodin, to jsem ani nedoufal a v hasičské pařírně u kamen už si jen užívám teplý čaj, pivo a klábosení s ostatními běžci. Jaké je ovšem moje překvapení, když večer na hospodských dveřích v průběžném pořadí vidím svoje jméno na 11 místě, tedy jen kousek za zítra vyhlašovanými TOP10. Červ soutěživosti mi od té doby hlodá v hlavě, já snad na stará kolena začnu trpě ctižádostivostí, to přece ne! Jsem tu sakra na výletě.

Cestou na Hvozd


Poslední vrchol první etapy Hvozd

Druhý den se postavit na start maratonské etapy vypadá jako ještě větší nesmysl než včera. Nohy dřevěný, tělo ještě spíš spí než bdí, žádná sláva. Běžím nějak hrozně dlouho sám, kolem nikde nikdo, je to celý nějaký divný. Na občerstvovačně už mě ale vítají jako jediného ze startovního pole co běží správnou trasu, píší mi prý hvězdičku. Jsem rád že soutěživý duch ve mě už zase spí, v klidu se najím napiju a pokračuji. Na prvním vrcholu ovšem zápis mluví jasně. Tomáš, který mi včera nandal půl hodiny,  je přede mnou sotva deset minut. Že bys Veverko sebou hodil a opravdu večer trochu té světské slávy zakusil? Nevěřícně nad sebou kroutím hlavou, ve které se rozsvítilo "Dohnat Okrouta!" a... fakt asi závodím. Jak je to ale ošidné poznám hned na dalším kopci, kde minu odbočku na vrchol a přidám si pěkné 2km obíháním vrcholu. Červené světlo v hlavě však nepohasíná, asi nějaký starý vývojový reflex být u mamuta první. Přidá to i nějaký ten endorfinek asi, běží se mi výborně, je to dané i skvělou atmosférou na trati, obsluha občerstvovaček fandí každému jak o život, výborné jídlo, hezký počasí. Na poslední obávaný Klíč se mi daří i zčásti běžet, zkopce do Radvance mám dojem že letím. Tomáš mi sice zase utekl a v cíli mě vítá již s pivem v ruce, ale povedlo se, odpolední nástup na podium a 9 místo si fakt neskromě užívám, konečně kdy se člověku povede být v jedné lajně s guru českého ultraběhu.. No a navíc mám tu stovku, sice ve dvou dnech, ale ta opravdová jednodenní, je zase o něco více na dosah.
P.S. Musím poděkovat za fajnový víkend Bubovi, Janě a Tomášovi, se kterými jsme vytvořili lužickou úderku. Všechno tak pěkně plynulo, samé úsměvy a dobrá nálada. No a na ty plány na příští rok, s krycím názvem MUMie 2015 se velmi těším a píši si do deníčku!

Úderná skupina 10L700
         

pondělí 14. července 2014

Novy revir


Z popularne naucneho prirodovedneho textu jsem vycetl ze: "v dobe rozmnozovani ma veverka svuj revir, ve kterem se zdrzuje. Ma nekolik hnizd, v hlavnim vychovava mlade, dalsi uz nejsou tak peclive spravovana. Stavba jnizda ji trva 2-5 dnu. Veverka vzdy zacne stavet nekolik hnizd najednou, ale dokonci sotva jedno"(1). Rozmnozovani povazuji za sebe za ukoncene, nicmene stavba hnizd byla hlavni moji volnocasovou aktivitou v poslednich trech mesicich. Ve svetle bezeckych aktivit a osobnich rekordu blizkych Garminfreunde nejake stehovaci poznamky nestoji za zminku, ale povazuji to za soucast konceptu ultralife - trvalo to dlouho, bylo to namahave, chtelo to dlouhodobou pripravu i dobrou strategii pri vlastni akci takze kdo vi, treba to byl vlastne skryty dobry trenink pro dlouhe trate.

 Opoustet hnizdo ve kterem vyrostlo 5 generaci Veverkovych bylo samo o sobe tezke rozhodnuti, fakt to bolelo. V hnizde postupne zili a zemreli (ano tenkrat bylo jeste normalni umirat doma) praprarodice, narodil se zil a zemrel ded, vyrostl otec, zcasti i ja pak moje deti, proto nevyrknutym mementem bylo kdo pretrhne tuto linii a hnizdo opusti zahyne a zle se mu povede. Ale vratme se k prirodopisu. Veverky si hnizdo stavi a neplati zadnemu jezevci najem - to jako motivacni koncept stacilo. 112 let zit v najmu a nepokusit se vystavet vlastni hnizdo, to nevrha na me predky nejlepsi svetlo ze? Nejtezsi je to rozhodnuti - ta hlava, pak ocisteni od rozhodovacich muk vetsinou smerujeme k cili. Kdyz jsem tam zacal pred 30 lety bydlet neveril jsem svym ocim co vse je mozne za zivot nashromazdit. Ded byl setrny, z te ztracene generace pro kterou vse skoncilo v dobe kdy melo zacinat. Jen si predstavte je vam tricet a vy jeste nevite ze vas vylet do svycarskych Alp byl posledni a ze vas ceka nejprve Nemec a pak az do smrti Bolsevik. Celych tech jeho vice nez 80 let bylo ve vecech, zbytecne hromadenych, zaprasenych, se systematikou komercniho inzenyra skladovanych, precizne popsanych. Brodil jsem se tehdy papirovymi balicky popsanymi treba "Svedske lyzarske kalhoty 1923 (roztrzene)", nebo "pradelna-kosile, natelnik, 2 pary ponozek". Pripomnelo mi to tu Allenovskou povidku "Meterlingovy seznamy", kde je na seznamech pradla demonstrovana postupna destrukce osobnosti. Ten posledni deduv byl myslim "Pradelna-teplomer, boty, Ing Ptacek", ale to uz dedovu mysl kolega Alzheimer odnasel do stavu zapomneni. Tohle prece nikdy nedopustim aby se potomci museli brodit mymi kramy a nesmysly, ktere 50 let nikdo nepotreboval rikal jsem si tehdy. A ted balim jednu bananovku po druhe, a prendavam veci o kterych uz nekdy ani nevim ze je mam. A co vic jedna krabice ma oznaceni " Knihy, boty, kabely, cibule". Ze bych uz take ztracel integritu? Hodne me pred casem oslovil minimalisticky pristup. To co opravdu potrebujeme se nam vlastne vejde do jedne vetsi tasky i kdyz se nas svet reklam snazi presvedcit kazdy den o opaku. Staci zustat u behu. Pred nekolika lety jsme jeste cetli ze k behani potrebujeme jen triko trenky a boty a podivejte se ted do bezeckeho satniku.. Minimaliste radi peclive volit jakymi vecmi se obklopujeme. V pripade ze se s necim co nepotrebujeme nechceme rozloucit, doporucuji si to vyfotit a teprve pak vyhodit. Vsespasitelne to neni ale opravdu to nekdy pomuze. Nebo cos nepouzil rok nepotrebujes. Taky dobry, 50% obleceni uz tridi Diakonie. 


Stehovani, prestoze ho psychologove radi po umrti a rozvodu na treti misto pomyslne stresove pricky je ale hlavne prilezitost k neskutecne ociste. Od veci, mista, stereotypu, emoci, i tech bezeckych tras omilanych do nekonecna a zanecha cisty prostor pro objevovani. A tak jednoho dne je to nezbytne premisteno, nove hnizdo sice nevystaveno ale pripraveno, zbyva par holych sten a svazek klicu a ja vybiham v nedeli brzy rano na loucici beh starym rajonem. Prazsky hrad mam jen pro sebe a od zdi Kralovskeho palace se odrazi zvuk mych maratonek. I Karluv most je jeste skoro prazdny, pouze par japoncu si foti opar na rekou. A ja si uzivam tu lehkost byti a behu, a uz se tesim na objevovani skrytych pesin a zakouti noveho reviru na hranici Velke Prahy. Nekam me pomyslna cesta zase vede. Treba zrovna tato...


Zdroje:
1. http://stezka.hamerskypotok.cz

neděle 8. června 2014

SN90 - Okolo Nových Hradů

4.6. Před. Asi bych správně měl o Silvě psát až po té co se uskuteční, ale jednak mám dojem, že takový závod začíná proklatě dlouho předtím, než zazní výstřel a jednak možná bude zajímavé si porovnat poznámky Před a Po. Zaznamenal jsem totiž takový nový prvek v průběhu předstartovní horečky. Zatím totiž vůbec žádná nepřichází. Doteď vždy před podobnými vzdálenostmi jsem již dva až tři týdny pořád vše promýšlel trpělivě si kreslil trasu, počítal kilojouly které spálím a psal si do tabulky potraviny kterými a kde ty spaliny nahradím. Špatně jsem spal, nesoustředil se, no prostě typický psychomotorický neklid. Teď nic. Otevřel jsem i tu tabulku s kilojouly a potravinami a když zjistil, že musím přidat od minulého nejdelšího běhu dalších 15km zas jsem to zavřel. Žádný strach, žádná nespavost, já se prostě na to hrozně těším, já tu výzvu přijímám s ledovým klidem. I s tím vědomím že to nemusím uběhnout, že to jistě snadné nebude, jen se prostě těším na pěkný výlet v Novohradkách. Nezačíná tady někde ten ultralife, že těm dříve stěží představitelným vzdálenostem už nedávám takový význam, že se v hlavě něco přesmyklo a já to přijal za své jako něco mě vlastní, co mě nezničí, spíše posílí a hlavně co mě neskonale těší. Už na Šutru, když jsem se tak pěkně protrápil posledním kolečkem, místo abych se hrozil že mě bude v Novohradských čekat po té padesátce ještě dalších 40km mě to nechává úplně v klidu. Co se to proboha se mnou stalo? K pěkné relativizaci me navedl spánkový pokus s měřenim klidové tepové frekvence, kdy po 8 hodinach spánku mi kolega Garmin nameřil 1600 spotřebovanych kJ. Takze Silva to bude vlastně stejný jako kdybych týden jenom spal..
6.6. Těsně Před: Prostě oběh je to, jedu sakra na výlet, ne se někde honit po závodech. A co že se to obíhá? Nové hrady neboli dřívější Gretzen to je jediné sídlo se statutem města v trase závodu. Pravda vezmeme to oklikou přes celý Severní les - to je Silva Nortica v překladu a odkazuje na dějiny římské říše (Noricum  - jedna z nejsevernějších římských provincií).

 
Historické území zahrnující 4 české a 5 rakouských krajů a dnes tvořící euroregion stejného jména, spravovaný od bělohorských dob až do roku 1945 šlechtickým rodem Buquoyů. A tak místo rovnání gelů a tyčinek na stůl si začínám tvořit itinerář se zajímavostmi na trase. Jen aby mi ten optimismus vydržel i zítra až do večera.
7.6. 21:00 Po. Úderná skupina z penziónu Bobr hlásí splněno. Oběh dokončen, VS si odváží 1 místo v kategorii, Tomáš třetí, já šesté, ale hlavně velká spokojenost s časem na který jsem vůbec ani nepomyslel. Odvrácena strana mince je, že ležím v pokoji u Bobra a připadám si jak po nějakém těžkém úraze.
Nervy dolních končetin vysílají na pomyslný display zmateně signály Warning a Fatal eror případně Lethal injury. Přesto běh Novohradkami byl vizuálně, organizačně i společenský dokonalý. Na startu ještě stačíme vyslat pozdrav do Japonska H12, pak najednou rána a hned všichni zmizeli, asi chtěli déle vidět hlavní favority závodu. Jojo chlapci přepálenej začátek však uvidíme. Na desátém km na mě již netrpělivě čekají cyklisté kteří uzavírají celé startovní pole. Jsem tedy poslední dochází mi, zřejmě chyba v timingu. Myslím na posledního z Buquoyů, který dožil své dny na Mírově a který tu 300 let kultivoval krajinu aby jí bolševik na dalších 40 zavřel a úplně zlikvidoval. Zahajují opatrně mírnou ofenzívu ze zadních řad, což mělo tu výhodu že od této chvíle už jen pořád někoho předbíhám, seznamují se s novými lidmi, chvilku popovídám se známými a jako ta klidná síla postupují pomalu, ale vytrvale vpřed. Trasa dovoluje nakouknout pod pokličku skoro celým Novohradkám, výhledy malebné, pořád mi něco cpou k jídlu, nemusím nic jen si tak běžet a kochat se okolím. Po celém dni kdy vlastně běžím většinou sám, někde na 89km dobíhám bratrance Veverku sudetského, který už to má tak na háku, že si pro své první místo v kategorii v klidu dochází volným krokem. Tomáš už je v cíli 40 minut, běželo mu to opravdu parádně i si nějaký ten km přidal, byl jen celý nesvůj, že na ranní start nemohl doběhnout. Válíme se na slunci v cíli a já jsem neskutečně rád, že už dnes nikam běžet nemusím a přehrávám si obrazy proběhlého dne. Jen teď nějak nevím co s tímto zážitkem. Znamená to opravdu začátek běhání dlouhých trati nebo to byla jen taková malá pokusná sonda? To se uvidí..  
No a ten itinerář? - zatím jen malý fotografický výběr:

0km - Horní Stropnice - pozdrav do Japonska



10km - Nové Hrady - proběh domem


14km - Zbytky Modrého domu v Terčině údolí


33km - Černé údolí - jsem rychlejší než kůň..


49km - Baronův most s občerstvením



77km - někde za Pohorskou vsí - ta cedule je sice pro 103km, ale toho čísla se člověk lekne.


Cestou domů v Třeboni - taková pěkná tečka za tím naším výletem


sláva COMu se šíří (opisujou plantážníci)...






SN90 11:30:37.

neděle 1. června 2014

Šutrovská trilogie

Přestože šutrovské podniky považuji za to nejlepší co si lze z blízkých závodů vybrat, jsou pro mne vždy tak trochu zakleté. Doufal jsem, že magické číslo 3 tentokrát zafunguje, všechna šutrovska příkoří z minulých let budou zapomenuta a překonána a já konečně doběhnu tento kamenitý podnik happy and cool. Šutr má neskutečně neformální a přátelskou atmosféru, to sportovní soutěžení zda se je upozaděno ve prospěch toho sociálního až rodinného rozměru, dřívější kameny s číslem místo čipu toto ještě umocňovaly, ale ano pokrok nezastavíš. Přesto jsem s malým šutrikem v kapse běžel, tradice je tradice.
Poprvé jsem šutroval před 2 lety, odhodlal jsem se rovnou na dvě kolečka, ta odvaha, bloudil jsem a nakonec uvařil motor v kopci ke kostelu u Matěje. Podruhé na Šumavě kam šutrteam expandoval - to jsem si zas naložil příliš a po dvou kolech to zabalil. Tak snad tedy potřetí to už nějak proběhne se cti. Během těch dvou let se ovšem stala úžasná věc. Tehdy jsem byl tak trochu nesvůj uprostřed úplně neznámých lidí, teď uprostřed běhajících kamarádů, kteří se za ty dva roky postupně objevili a s kterými tak rád sdílím reálné i virtuálně běžecké počiny. K tomu setkávání jedna historka. Na Šumavský Šutr jsem pod záminkou společného víkendu na horách zlákal i paní Veverkovou. V sobotu si to rychle odběhnu a odpoledne bude ještě krátký výlet v neděli dlouhý výlet prostě pohoda nějaký běh jako kdyby ani nebyl že. V chalupě si k nám na snídani přisedla usměvavá paní jak se později ukázalo byl to Tučňák. Po závodě který vůbec nebyl krátký ani rychlý jsem osamocen seděl v hospodě bez peněz jen s lístkem na jídlo a jako ten poslední homeless jsem sebral veškerou odvahu a nejdříve se zeptal vrchního jestli by mi nedali pivo na sekeru. No prý nedal. Pane doktore to jste tedy dopadl. Zkusím tedy naproti sedícího běžce jestli by mě nezaložil. Chvilku povídáme a ejhle průsečík blog H12. No byl to Okrout.. Sociální rozměr Šutru tedy mohu demonstrovat na vlastní osobě.

Ale zpět do Prahy. Běželo se mi úplně skvěle, známá trať, známí lidé, klábosíme po cestě, i když ráno to byl trochu takový trénink běhu v tropickém pralese. Trať díky blátivému povrchu ještě o stupeň ztěžkla, takže pár pěkných pádu kolegů v běhu bylo k zaznamenání v přímém přenosu. Cílem bylo uběhnout ty tři kola tak abych se bez problémů mohl ještě večer a druhý den věnovat stěhovacím aktivitám - máme teď takovou tropickou dovolenou samé banánové krabice s palmami- ale přesto že na svém odporu k soutěžení si zakládám, hlodavý hlas mi našeptává rychlejc hochu rychlejc tohle jsou závody žádný ploužení. Takže poslechnu, vnitřní hlas se asi poslouchat má a tak to zase dopadle podobně žalostně. Opět uvařen, neschopen se ve třetím kole najíst ani napít, stávka organismu na všech frontách. Do cíle mě vedla a nakonec opravdu dovedla H12 často zmiňovaná Stínová replika, že ultra se nevzdává. Nakonec tedy vlastně cíl splněn - happy jsem byl že už jsem konečně v cíli a můžu se zastavit a cool mi taky dost bylo. Ale přesto, to utrpení má něco do sebe, proč by nás něco stále hnalo se pouštět do toho nepohodlí znovu a znovu. Přistihuju se, že si už po chvilce v cíli říkám, že se na tu Silvu za 14 dní nefalšované těším. Bude to velká neznámá, opravdu dlouhý výlet, ale to je možná to lákavé trochu toho neznáma v sobě zas mít příležitost odkrýt..

úterý 6. května 2014

Prvomájový oběh Kladna

Skoro by se dalo ve vojenské terminologii říct, že během našeho běhu okolo Kladna se nic zvláštního nestalo, zapsat kilometráž a začít plánovat další oběh. Vše už nějak funguje samospádem, s kvalitou webových map je přechod z vitruálna do reality vlastně docela plynulý, neočekávaná překvapení se už téměř nekonají. Oběžnici se sejdou v 10.10, oběhnou patřičně město, akci zhodnotí v restauraci horší či lepší kvality a v poklidu a bez výtržností se rozejdou se svými kilometry naplněnými Garminy do svých domovů. Vlastivědný rozměr běhu je milý bonus za vynaložené úsilí.

Letiště Velká dobrá

před Průmyslovou zónou Jih

Z oběhu Kladna si odnáším lehkou nedůvěru k naučným stezkám. Sice jsem již předem věděl že značení bude jak uvádí komentář na stezkovém webu "nejasné až zmateně" ale že se nám vlastně žádnou z těch plánovaných stezek nepovedlo proběhnout podle plánu tomu se mi nechce věřit. Překvapivé bylo i to, že stezka s tak slibným názvem - "Po stopách dolování na Kladensku" nám neodhalila byť jen jedinou stopu. Problematická sláva dolů Gottwald, Zápotocký, Nosek či Nejedlý je zřejmě nenávratně pryč. Přestože poslední vyfárání proběhlo v roce 2009, vegetace stopy milosrdné zahlazuje a tak dojem z Kladna je neskonale zelený. Běh krajinou je naprosto očistná záležitost. Představoval jsem si cestou jak by asi vypadal takový běh před třeba 30 lety a říkám si, že prostě je mnoho důvodů k optimismu. Přes týden kdy se na vás valí samé veskrze negativní informace z médií a novin si najednou běžíte třeba kolem toho Kladna a zjišťujete že ta negativa minulosti jsou postupně smazávána, zelená vegetace zahlazuje stopy po devastační 200 let trvající důlní činnosti, po destrukční socialistické periodě, kostelíky ještě před pár lety v ruinách jsou opravené ( svatý Jan u Kročehlav, hradiště Libušin). Za tím přece nejsou jen ty unijní fondy ale hlavně a zejména konkrétní lidí, kteří svou aktivitu a energii vloží právě do tohoto. Ať chcete nebo ne, zaznamenáváte na každém kroku, že kultivace obecního prostoru je prostě všudypřítomná realita a ne jen výstřelek osamělého osvíceného starosty. Jde to pomalu samozřejmě, ale stojí vlastně za něco nějaká činnost u které pospícháme, která je rychlá a uspěchaná? Mají dlouhého trvání všechny ty diety za 5 dní či kurzy jazyků za 5 týdnů? Jasně že ne, co má trvalejší hodnotu prostě chvíli trvá. No a co se běhání týče dochází plíživé v mě hlavě k zajímavému posunu. Vzdálenosti, které před pár lety byly z říše fantazie teď představují společenskou událost s kamarády a dříve závratná rychlost pod 6min/km je rychlosti při které lze konverzovat a nedusit se. Místo odpolední návštěvy kavárny či večerní hospody se jde s kamarády uběhnout padesátka, proberou se všemožná témata, lidi se zas o trochu více poznají. To je prostě pokrok. Pravda stává se z těch COMů taková až trochu sektářská záležitost. Ale touží vlastně někdo z nás po nějakém anonymním davu kde se ztratí? Není to takhle vlastně úplně nejlepší? Považuji se co se týče masových běhů naprosto vyléčen. Prvotní ohromení živou atmosférou městských běhů, třeba zrovna PIMu se během roku přetvořilo v lehký odpor k masovým běhům vůbec a přemýšlím-li o účasti na nějakém běžeckém podniku spočítám si nejprve Veverkův index zahrnující počet účastníků, startovné a počet km (zde tedy musím uvést velkou inspiraci z Jitčina příspěvku o ekonomice v běhu).
Děkuji všem dalším 7 účastníkům za skvělé prvomájové běžecké matiné a těším se samozřejmě na další. Nápadů je dost Okrout má již vymyšlen ďábelský 65km okruh kolem Děčína, Petr Válek připravil krajinově velkolepý oběh Džbánu u Krušovic, který se vyznačuje vysoce avantgardním prvkem do seriálu COM - chybí v něm jakékoli město. Samozřejmě zůstává stále ve hře běh krajem bratranců Veverkových tj Hradec a Pardubice, ovšem to je vzhledem k nevábnému okolí obou měst trochu plánovací oříšek. Dejte mi čas. MVP.
COM Kladno 1.5.2014   47km
Fotodokumentace od Pavla Zámostného je ZDE  

pátek 18. dubna 2014

Jen já, lesní ticho a...AC/DC

Na 16km Brdské asfaltové stezky (BAS50) dobíhám kamaráda, kterého jsem ještě nikdy nedoběhl. Ten nevěřícně valí oči a říká "Máš asi dobrou muziku!" Žádný máš dobrou formu, máš dost naběháno, prostě dobrou muziku. Zajímavý je, že tomuto módnímu trendu nošení sluchátek jsem moc nepodlehl, spíše mě baví poslouchat co se děje okolo, útržky hovorů a vůbec to všeobecné ševelení kolem. Zkusil jsem sice Murakamiho oblíbenou kapelu Lovin´ Spoonful, ale nijak mě to neoslovilo. Zašpuntovat se do své zvukotěsné ulity svými sluchátky je jako z té reality úplně vystoupit a žít si něco jiného. Proč zrovna Brdská asfaltová mě k tomu vábí, těžko říct. Každopádně mám srovnání, už jsem to jednou zkusil. Před 2 lety jsem takto na BAS vyrazil s minimem naběhaných km zato s vypilovaným playlistem. Tady do toho mírného kopce dáme něco povzbudivého, třeba Vivaldiho se štěbetavými flétnami, tady to poběží samo z kopce, tak klidně pomalejší kus třeba že by nějaká píseň od Schuberta. No a tady před Kytínskou loukou na 45km pěkného rytmického Bacha, Golbergovské variace ideální...plánoval jsem tehdy doma u pc. Když mi pak tehdy od 40km vyklovávaly procítěné údery bachovských kladívek do hlavy díry, nenáviděl jsem Johanna z celého srdce a spílal mu nejhoršími přízvisky. Nohy se sotva vlekly, oči se zavíraly, tělo ochabovalo.

 

Letos to chce (s vědomím že těch naběhaných km moc nepřibylo) tedy hlavně jiný playlist říkám si a svěřuji tento náročný úkol mladé generaci. Teď se ukáží plody výchovy, buď to bude pomoc nebo pomsta za kruté dětství. Výsledek je pro mne opravdu ohromující. Totalitní vládci věděli jak ovládat pohyb masy údernými písněmi, já si v praxi vyzkouším jak hudba ovlivní pohyb jednotlivce. Hned za startem mě Arcade Fire připomene písní Wake Up, že odpočinek skončil, aby jí na nekonečné silnici vystřídala "No cars go". Osvědčené lehce popíkovské ELO mě táhne dál s písní Rock and Roll is King. Jen co se svěřuji bratranci že by to zas chtělo nějakou motivaci v podobě běžící růžové sukně před námi, zazní Xanadu a virtuální Olivia Newton John mě vede dále. Tahle Evil Woman mě vytáhne na brdský hřeben kde sice chvíli sprchne, ale píseň Mr.Blue Sky snadno přivolá slunečné počasí. Míjím neznámé i známé tváře a dalším úderným songem pátrám v paměti po Somebody That I Used To Know. Chvíli běžím sám s Johnym Cashem a jeho Desperadem, pak už melodickou linku přebírají na deset kilometrů Mňága se Žďorpem a snaží se mě uchlácholit tím že I Cesta Může Být Cíl a ať už Některé Otázky Si Prostě Nekladu. Přes všechen ten hudební optimismus mám krátkou krizi v táhlém kopci od Chouzavé a tam v lesním tichu zpěv veškerého ptákovstva přehluší AC/DC se svojí Highway To Hell. Kopec je to pekelný táhlý a tak ani tato vypalovačka tu únavu nevyžene. Musí tedy nastoupit The Boss velký Bruce aby mi připomněl že jsem právě dnes Born To Run a protáhne mě přes 45km. Pak už je to jak zpívají opět ELO Alright cíl se nezadržitelně blíží, poslední kopec si s Red Hot Chilli Pepper vyběhnu jen tak By The Way. V cíli ovšem velmi dobře cítím že zítra si vzpomenu zejména na píseň imaginárního Deweye Coxe Walk Hard.
Teď vlastně nevím jestli by dobrý playlist neměl být považován za nedovolený doping.
BAS50 4:43:59 spokojenost (Takže dobrý - Mňága a Ždorp).
Bubovy fotky   Digiho fotky

neděle 6. dubna 2014

Chvála nejen psům

Oč chmurněji jsem zakončil minulý zápis do pomyslného běžeckého blogodeníčku, o to veseleji mám chuť teď začít. Někdy stačí opravdu málo aby se ten náš pohled na svět vylepšil - trochu víc slunce, nebo i fajn písnička chycená z éteru, a samozřejmě spolehliví jsou v tomto směru vždycky lidi kolem. Jako spouštěcí mechanismus pro skvělou náladu může ovšem být i takový pes a to i tehdy když žádného nevlastníte. Honzovu Deri jsem zatím znal jen z obrázků a povídání, ale ta skutečnost fakt předčila všechna očekávání. Po fajnovém jarně odpoledním dýchánku v režii Slunéčka a 12HD (ještě jednou velký dík!), kdy jsme s paní Veverkovou obdivovali všechny zahradní vymoženosti a ochutnávali plody chladného sklepa jsem měl v plánu běžet ze Stodůlek domů. Trasa je to náramná. Zelený central park v návaznosti na Dalejské údolí, no místní jistě vědí. Že se Honza přidá jedna dvě bylo jasné, že doma nenechá Deri taky.


Řeknu vám, že ten pes mě tou svojí veselou náturou naprosto dostal. Milej, radostnej, prostě šťastnej že může vyrazit na běh. Běží páník, běží Deri, běžím já, Deri sleduje oba, nějak mě automaticky vzala do party a čeká když se opozdím, ostatní čoklíci jí nezajímají, pyšně si běží. A pak se ozve povel "Deri levá". Nechápu,  protože vlevo prostě nic není. Jak jen se mýlím! V mžiku se ocitáme na Los Alamos trailu, prudce nahoru, prudce dolů, a mě zaplavuje pocit neskutečné pohody, ten pes na mě opravdu nějak přenesl všechnu tu elementární radost, kterou překypoval. 12 se jen pod fousy usmívá protože tohle on už dávno ví a má vyzkoušené. To ten týden ale pěkně začíná, a co víc bude i pěkně pokračovat. Chystá se totiž další tajné slavení tentokrát Liščí narozeniny.

Foto zapůjčené z Digiho alba na rajčeti.
Protože stran konspirace všechno máme už z ledna nachozené, tak stačí tentokrát ne 2000 ale jen pár konspiračních mailů a už to jede. Bylo by vlastně docela pěkný si nějakou tou oslavičkou zpříjemnit každý prostředek týdne. Odkaz na Digiho fotoalbum napoví, že se to - jak jinak - velmi povedlo, i slečna servírka byla z tohoto zoospolku u vytržení a i když jsme si zrovna nic neobjednávali tak stála u stolu a jen říkala "To je neskutečný vás jenom tak poslouchat". Pravda nevím, jestli to byla jako poklona nebo právě naopak. Skupina, která se častuje zvířecími tituly a mluví o 60 až 100km bězích musí pro nezasvěceného působit nezvykle. Přestože jsem žádné narozeniny neměl, odcházím také obdarován jednou skvostnou  plastovou Veverkou, Kindervejcem s překvapením a co víc 2 čísly na pražský 1/2 maraton. 12Jr onemocněl a tak plánovaný běh otce se synem 2HH vypadá nahnutě. Když kouknu do sdíleného Veverkovského kalendáře a na sobotu na mne vyskočí "1/2Maraton - neběžím vedu syna" napadne mne že bych tentokráte zase já mohl zaskočit jako Veverka náhradní a spolu se synem toto generační mysterium podstoupit. No další důvod k radosti, k prima běhu, prostě nádhera. Běžet inkognito mezi 9000 lidmi je ale náročný úkol a tak je potřeba vymyslet řádný převlek.

A tak si tedy běžíme, povídáme, kocháme se a je z toho kilometrový rekord pro synka a ironické poznámky kamarádů k našemu dosaženému času. To byl prostě plantážníci běh náhradní, rodinný a společenský, nikoli závodní. A vlastně i pěkný trenink na nadcházející Brdskou stezku, která už klepe na dveře. To nám to jaro i s tím počátečním ještědským sněhem nakonec stejně pěkně začíná.
P.S. Aktualita COM - další okoloběh je plánován na 1.5.2014 - volný čtvrtek, tentokrát okolo Kladna. Informace, gpx i zajímavosti trasy průběžně dodám pod hlavičkou aktualit.              

pondělí 24. března 2014

Až se Ještěd zeptá...

S tím běháním to teď není vůbec valný, ta slabá vůle ta pohodlnost, pořád nějaké výmluvy na práci, na rodinné kredity. Ale Liberec se nezadržitelně blíží a silueta Ještědu mi nedá spát. A co až se Ješted zeptá jak jsem trénoval kopce.. a že on se sakra zeptá. I když klidné spaní teď nemám z úplně jiného důvodu. Do kolen mě dostal Baldýnského článek v LN "Do Tater už nikdy, kečup iba k raňajkám, skibus nepremáva". Se zkušeností z předešlého víkendu mu musím trochu dát za pravdu. V Tatrách sice všechno nějak funguje, ale tak nějak jenom trochu, někdy ještě méně, někdy vůbec. Už jen to popradské nádraží, kde vás vlak rozespalého vyvrhne do stoky, proti které je Sherwood u pražského hlavního nádraží zámeckým parkem. Mátožné postavy metabolizující zbytky levného alkoholu, žebrající o nějaký cent, vše zavřené, jen hučící automat na kávu. Ale jezdíme sem pořád rádi, přestože jak píše v článku Baldýnský "nás Tatry nechtějí". Ale když je miluješ není co řešit, abych parafrázoval známý slogan. A tak zas míříme s kamarády na pár dní za trochou aktivního odpočinku. Počasí jarní, sněhu minimálně, už se vidím v nějaké sluncem zalité jižní stěně a večer u borovičky s horcom, i ty kopce vlastně takto nějaké natrénuju až se ten Ještěd zeptá. Výstup s plnou polní Studenou dolinou v sandálech je slibný začátek "Obsadené" hlásí chatař v poloprázdné chatě, když před polednem přicházíme. "Ale vždyť jste nám potvrdil rezervaci". Obsadené možte na povalu. Nevadí, když je miluješ... Za hodinku už ukusujeme cepíny žlab vedoucí na Východní slavkovskou věž. V sedle chvíli pozorujeme horolezce vracející se Vareškovým hřebenem ze Slavkovskému štítu a pak už spěcháme dolů na večeru. Slunce zapadá, nebe bez poskvrny a málo co nasvědčuje tomu že zítra bude vše ale úplně vše zcela jinak. Ráno sice ještě vylezeme sněhovým žlábkem do Studeného sedla, ale po hřebenu na Východní Vysokou už se nám v hustém sněžení a stále sílícím větru nechce. Radši valíme zpět k chatě a na povale pak celé dopoledne můžeme vést rokerské řeči, koukat se z okna na sílící vichřici a být rádi že nejsme venku.
 
Východní slavkovská věž

Je až zarážející jak pověstná teorie chaosu platí, řetězec mnoha událostí by stačilo někde náhodně  přerušit nebo i jen pozdržet a osudy by se mohly točit úplně jinak. V 17:00 pak jeden telefon způsobí, že se na svět budu koukat už pořád trochu jinýma očima. "Zraněný v lavině byli byste ochotní jít pomoct?" ptá se chatař. "Ano, jasně".. Po 5 hodinách se vracíme z vichřicí zmítané doliny  s fyzickými a psychickými silami úplně v koncích a stále nemůžeme uvěřit, že se TO opravdu stalo. Být svědkem smrti v horách, je kruté, vaše veškerá energie vydaná byla tak žalostně nicotná proti síle přírody.
Následující týden prostě nic nefunguje, psychosomatika pracuje na plné obrátky. Hlava ani tělo neposlouchá, nic nějak nemá cenu, vše se zdá zbytečný, nějaký oběh Liberce, na který jsem se ještě před pár dny neskutečně těšil, je mi (nerad to tu vůbec vyslovuji) úplně ukradený. Přesto jedu, třeba mě moji běžečtí přátelé přivedou na jiné myšlenky. Už od prvních kilometrů však vím, že to dnes asi nepůjde. Hlava neposlouchá nohy neposlouchaj, záda bolí a tak nějak v nich pořád mrazí. Dnes se mi prostě trpět ani běžet nechce, a zas vidět ten vířící sníh... To je ale jenom můj boj.
Ultraběžci potvrdili, že nějaká nepřízeň počasí je nemůže rozhodit. Jsem rád, že alespoň půlku trati jsem s vámi byl a velká poklona všem co v takovém pěkném jarním počasí vůbec vystrčili nos. Sněho-deštivé Jizerno se opravdu předvedlo, takhle tu ale umí občas být i většinu léta. Obzvláště smekám před dívčí Zoo sekcí, která startovala přímo do mlhy a vánice na Ještědu, o neskutečném výkonu Jany, která to absolvovala celé ani nemluvím. No a nemohu si odpustit velkou poklonu organizátorovi VS, který s nevšední (ovšem jemu vlastní) pečlivostí vše vymyslel, připravil, zapsal a zajistil. Mě ovšem nezbývá než se na liberecký okruh vrátit znovu v nějakém náhradním temínu. Neoběhnout svůj Geburtsstadt to prostě nejde. Napíšu vám sem pak o těch výhledech, které vám tentokrát Jizerské upřely a které by vám byl VS tak rád ukázal. Tentokrát zbylo bohužel vše na naši představivosti.
 
Tak támhle by byl vidět Ještěd a celá trasa
 
Jako tradičně se fotodokumentace opět ujali Bubo A Pavel Zámostný, odkazuju zde tedy na jejich archivy a přidávám obrázek který říká o akci asi vše. To že událost jistě světového významu (nepochybuji že to byla světová premiéra) zpracují literárně podrobně další bloggeři netřeba dodávat.
 
 
 
 

neděle 2. března 2014

Lázeňský běh

To si vždy nad sebou povzdychnu, když se dozvím o někom či něčem významném co si tak nějak významně existuje či existovalo, aniž bych o tom měl tušení. Tak třeba ta ostuda když jsem se já dítě za železnou oponou dozvěděl o existenci Johna Lennona, až když ho zastřelili. Další podobnou lekci jsem dostal včera. Nebylo to až tak strašný jako s tím Johnem, ale přesto. Lázní v Čechách zas tak moc nemáme a tak mě úplně zaskočila existence lázní Mšené u Roudnice nad Labem. Zlé jazyky sice tvrdí, že ta minerální voda kvůli které tu lázně v roce 1796 vznikly už vzala za své příliš důkladnou činností socialistických zemědělců, ale ať je to jak chce, lázně vcelku prosperují. V krajině tak nudné samá pole a rovina se najednou propadnete do dolíku, vjedete do lesíka a jste v secesním světě, jako z plakátu Alfonse Muchy. Několik pavilonů v malebném lesoparku ze začátku minulého století pěkně udržovaných, hosté na procházce, odpočinkové klima na vás dýchne tak, že máte chuť okamžitě usnout. Tak do této lokality umístila relaxační rodinná sekce oslavu významných jubileí. Běžecké potřeby mám však sebou tak se těším, že si to jedení, pití a všeobecné slavení a láznění řádně zpestřím výběhem po lázeňském lesním okruhu. Nakonec je z toho jen procházka neboť po pobytu v 30 st bazénu aktivita a motivace zvolna mizí. Ale zas tak lehce mě nedostanou! Oslava končí druhý den po snídani a pak odpočinkové skupině proste uteču směr Praha. 

Dvorana v lázních Mšené

Bažina u lázeňského okruhu
S lázněmi Mšené je spjatý jeden zajímavý osud, který nemohu nezmínit - zas další člověk o kterém jsem neměl tušení. Jaká je spojitost mezi Atom dómem v Hirošimě a Lázněmi Mšené? Hlavní budovu zvanou Dvorana vyprojektoval a postavil Josef Letzel jako svou jedinou stavbu v Čechách. Většinu svého profesního života pobýval v Japonsku, kde byla podle jeho návrhů postavena řada objektů pomocí tehdy revoluční techniky železobetonových konstrukcí. Jeho průmyslový palác v Hirošimě jako jediná stavba v epicentru po svržení atomové bomby zůstala stát a dnes je z ní Atom dóm – památník na tuto událost, zanechaný tak jak vypadal 6.8.1945. 
Atom dóm v Hirošimě
Průčelí Letzelovy Dvorany ve Mšeném
Japonci na Letzela nezapomněli a často se stane, že do Mšeného zavítá nějaký japonský architekt aby si prohlédl jeho dílo. Zanechávám už ale Dvoranu i lázně za sebou a po lázeňském okruhu pěšinkařím,  užívám si terénu pak mě to zas najednou vyplivne v té bezútěšné krajině plné poli žádná cestičky pro běhače žádné, jen rovná silnice bez konce. Pak se ale v dálce objeví známý obrys a mě je jasné, že trasa dnes bude vypadat úplně jinak. Otáčím směr a mířím od Prahy, přitahován magickou silou a jako kdysi Praotec mířím k Řípu ze kterého zrovna slétají rogalisté - inu každý svého adrenalinu strůjcem.

Říp již od Ctiněvsi
Takovej krásnej kopec ten tu prostě nemůžu jen tak nechat ať ten můj transportní běh dopadne, jak chce. Když je vidět cil, je to tak nějak jednodušší něco je jasně před vámi, žádné pochyby. Dobíhám na vrchol a na vyhlídce slyším za sebou pochvalné pokřiky. No tak ještě trochu přidám rychlost aby viděli, že nejsem žádné vořezávátko a vzápětí se málem přizabiju o kořen. Tlumeny smích za mnou mi připomene známé přísloví o pýše a pádu. Rotunda Sv. Jiří svíti novým žlutým nátěrem a tak krátký pohled a zas mažu dolů a už konečně - směrem ku Praze. Z Řípu do Kralup vede červeně značená Dvořákova stezka - i když Tonda chodil jen z Nelahozevsi 3km do Kralup k příbuzným - a té se teď budu držet. Vede opět mezi těmi poli na jejichž mezích a lesních okrajích je plno posedů, pevně doufám že prázdných. Je to hodně nepříjemné běžet sám krajinou a stále být potenciálně na mušce členům mysliveckého svazu. Názvy obcí  kolem jsou tu kolem Řípu někdy až bizarní Peruc, Evaň, Poplze, Mnetěš, u Jeniněvsi je krásně obnovený rozcestník, takže ať už kdo věří čemu chce, bezpečně trefí směr do Mekky či Vatikánu. 

Rozcestník za Jeniněvsí
Čas je ale neúprosný asi se moc cestou kochám nebo snad ještě to dobré víno z oslavy není spáleno, až do Prahy dnes bohužel nedoběhnu. Končím tedy po 40km jako kdysi malý Dvořák v Kralupech nad Vltavou a dále se už vezu po kolejích. Ale ty dopravně vlastivědné běhy to snad ani není sportování to je prostě potěšení pro tělo i duši. Ještě že další už se tak blíží i když až se Ještěd zeptá cos dělal Veverko na Řípu nevím nevím co odpovím..


     

pondělí 24. února 2014

Liebe Riesengebirge

známe se dlouho víc než 40 let, sice se nevidíme každý den, ale myslím na vás dost často. Dlouho mi trvalo než jsem si ty vaše cesty trochu v hlavě prospojoval, jste přeci jen obrovské, měli Ti Němci pravdu když vás takhle pojmenovali. Vlastně pořád nějak nevím, jestli nejste nějak víc německé než české, ta jména míst, ty nápisy na každém kříži u cesty. Postupně jsem si vás objevoval. Nejdřív jste pro mě byly jen bílou stopou ve sněhu od chaty k chatě. Tehdy však byly ty boudy buď polorozpadlé nebo vyhořelé nebo opuštěné, hospodáře Spindlery a jiné jsme z vás totiž kdysi vyhnali. V lepším případě se těch chátrajících stavení chytnul nějaký socialistický podnik a uzpůsobil je pro rekreanty. Někdy pravda jako u Labské dost zrůdně. 
Cestou na Luční boudu

Sněžné jámy
Pak jsme na vás trochu pozapomněli. Alpy byly najednou docela blízko no a ti vaši noví hospodáři, ti čekali hlavně na potomky těch vyhnaných s tvrdou měnou. Vzpomínka jak jsem jako ten pravý untermensch čekal před chatou do večera a až když se neobjevil cizokrajný turista s valutou, mohl jsem přespat. Ale takové věci si dělají jenom lidé. Vy jste pořád stejné, někdy odmítavé, jindy lákající, někdy máte chuť se ukázat jindy zas děláte fóry a schováte se v mlze. Civilizace si s vámi v údolí dost zahrává, ruských nájezdníků v kožiších jsou plné osady, ale snad se liebe gebirge nedáte. Je mi tu s vámi celý ten týden fakt dobře, jako ostatně vždycky. Běžky nebo pěšky zas jsem si vás trochu omrknul a pospojoval stezky, vzpomenul na letní HVK – Horskou výzvu jak jste mě daly pěkně zabrat na 60km před Friesovými boudami, prošli jsme si kdysi pašeráckou stezkou Lahrbuschweg ze Strážného na Výrovku a na Wiesenbaude a zavzpomínali na zimní přechody hřebene a letní přejezdy na kole, výlety s dětmi na zádech, přeběh Sněžky.. nikdy se mi do té Prahy zpátky od vás nechce. 
V teple nohy u kamen ve společenské místnosti..
No a co vám tak v duchu píšu liebe berge tyhle zasněné plky, tak mě u boudy na Pláni probere paní Veverková zvoláním "Hele Ještěd". No ta podoba tu bezesporu je, ale je to vysílač na Černé hoře. Ten "Ještěd" mi ale z hlavy ne a ne vymizet. Tak mi to Krkonoše odpusťte, příští výlet či spíše výběh budou opět rodné Izergebirge a nebude to výběh ledacjaký, Reichenberg je velké město, prý český Insbruck říká se a oběhnout ho to bude tedy počin. A ten Jeschken! Karl Gott mit uns meine Lauffreunde! Však už také Veverka sudetský kliká trasu, probíhá, vymýšlí zajímavostě, přidává výškové i dálkové kilometry. 
Tak se zatím mějte Krkonoše, zas někdy Tschüss, Auf Wiedersehen, zamávám vám (hoffentlich) z Ještědu.
Mit freundlichem Gruss
euer Eichhörnchen aus Prag 

P.S. Přípravy na další akci COM - Okolo Liberce tentokrát v pevné a precizní režii Pavla Veverky Sudetského jako garanta akce jsou v plném proudu, ba přímo vrcholí. 23.3. v neděli se sejde sudetoněmecký Laufmanschaft v 9:10 v liberecké Volksgarten aby oběhl další tentokrát opravdové statutární město jako první jarní oběh.
Přidávám odkazy na:

INFORMACE - praktické poznámky
PŘIHLÁŠKU (novinka uvidíme co to přinese),
TRASU - odkaz na mapu a gpx na cykloserveru
ITINERÁŘ - tradiční kilometráž

ZAJÍMAVOSTI - kulturně historické souvislosti a "muss gesehen" 
Informace budou postupně přibývat na blozích VS i H12.
vp.

neděle 16. února 2014

Dvě mouchy jednou ranou

Známý obchodnický trik - buy one get one free, či dva až tři v jednom nebo k nákupu dárek zdarma, plus poznámka o akční ceně nejlépe ještě s vyvoláním strachu z vyprodání zásob a už bezhlavě kupujeme to co opravdu vůbec nepotřebujeme. Výsledek je, že obyčejně nejméně jedna položka v tom "jednom" stojí úplně za houby. Ne tak dnes. Dnes jsme se totiž se skupinou okoloběžníků tomuto triku řádně postavili, i když tak trochu nechtěně.
hrad Tetín
  V rámci jednoho plánovaného oběhu hned dvě města, zadarmo to tedy rozhodně nebylo a obě stála za to. Však se to také hned pěkně ujalo a rozjařené běžstvo v restauraci (jasně ty šílené nápady vznikají převážně tam nebo u pc) už chrlilo nápady na podvojné oběhy - třeba spojit Pardubice a Hradec (můžete hádat koho to napadlo), ale to už bylo po druhém pivu. Pravdou je, že oběhnout Beroun tak aby v okruhu byl opravdu jen Beroun, je trochu problém, stačí pohlédnout na mapu. A tak jsme vytěžili z Českého krasu i Kodskou jeskyni s jeskynními malbami, Koněpruské jeskyně s pěknou prerijní naučnou stezkou s vrcholem Zlatý kůň i Koukolovu horu s nově renovovanou kapličkou a povedlo se tak oběhnout i Králův dvůr, kvůli kterému bychom se sem asi jistě extra netáhli.
Aksamitova brána

Letmá klopená Iva při seběhu ze zlatého koně

Kopců ovšem jsme si užili opravdu hodně, ten poslední táhlý na vrch Děd na Berounem byl skutečně velmi vytrvalý a docela potrápil už poněkud ochablé údy věškerého běžstva. K těm dvou městům ještě navíc pěkné polojasno, chlazené nápoje od Lukoilu, tak vlastně nakonec těch much jednou ranou či jedním během bylo docela hodně.
vrch Děd již za námi
Závěrečné medaile v podobě vlastnoručně pečených sušenek ocenila i paní recepční ze sportcentra, které jsem po překonání svého sociálního autismu (ach ta endorfinová podpora) jednu nabídl za pěkné zázemí a teplou koupel.
Nemohu vynechat obrázek z restaurace, kde jsme oběh řádně oslavili, která jak je vidět k vegetariánství má daleko, nicméně v nabídce narazíte hned v prvním řádku i na velmi nezvyklou masovou pochoutku.


Fotografické dokumentace z běhovýletu se ujal Bubo, který tak jistě pro pěkné obrázky naběhal aspoň o třetinu více než ostatní. Přidávám ještě odkaz na itinerář a gpx pokud by se snad někomu chtělo v budoucnu okruh zopakovat.
Díky všemu běžstvu za skvělý den a na další oběhy či náhlé dvojoběhy se těší
Martin VP.
Okolo Berouna 33km.
! P.S Veverka sudetský již hlásí pokračující přípravy na další oběh tentokrát v našich rodných Sudetech, kde chystá Reichenbergrundultralauf jak ho znám jistě i včetně ďábelského kopce Jeschken!