pondělí 17. června 2019

Zpráva z jezerního okrsku

"Jak kdo vesluje,
rád, že to umí, cíl chce dostihnout
ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrak
na příkrou výšku skalnatého tesu,
jenž poslední stál na obzoru, kolem
jen hvězdy plály, čisté nebe nad vším"

Hned na začátek jsem si vypůjčil úryvek z díla jednoho z jezerních básníků, které tak pěkně zpopularizovala knížka Smrt můz, protože jakmile vyrazíte do kopců Jezeního okrsku, ocitáte se nejen v jiné krajině, ale snad i v jiném čase. Zdá se, že tady na nějakém šutru ten Wordsworth ještě možná sedí, kochá se a píše svou Předehru. Jakmile člověk opustí silnici za poslední stodolou, ocitá se v krajině, do které civilizace nemá přístup. Nějaké směrovky či cedulky na které jsme zvyklí z Evropy, neřku-li vrcholové kříže, nic takového zde není, příroda je ponechána tak panenská jak jen může být. Ta moje předehra k výletu a pobíhání zde, byla sice kratší než ta Wordswothova, ale i tak byla dost dlouhá. Z essexských rovin do jezerních oblak, jsem mentálně cestoval postupně přes pár závodů v Čechách, z nichž zejména vždy výborný Šutr alespoň trochu simuloval místní kopečky. Skafell sky race je tu takový otvírák skyrunningové sezóny, takže jezdí místní elita, aby zjistila jak je na tom. Ale v zásadě jde o docela komorní podnik pro cca 250 lidí. Propozice slibují "docela běhatelnou" trať přes několik vršků, včetně nejvyššího Skafell pike, verzi pro případ špatného počasí, a na 40km jednu stanici s občerstvením, včetně výborné horké kávy a v cíli finisherský cider. Leje a leje celý týden, předpověď zcela jasně směřuje k tomu, že i celý den závodu totálně proprší. K povinné nepromokavé výbavě tedy organizátor přidává další triko a batoh nekompromisně těžkne.  Nicméně přestože horší počasí si lze těžko představit, na "bad weather route" to prý ještě není a tak se poběží celá trasa, což při ranním bezpečnostím mítingu je oceněno pokřikem. Marshallové už nad ránem vyrazili na svá kontrolní stanoviště, kde budou muset stát či sedět na bobku celých 11 hodin co závod probíhá a teď teda vyráží i běžecká smečka. Ta dle místního koloritu ovšem čeká hned pár stovek metrů za startem poslušně u vrátek pro dobytek, kterými neprojde víc než jeden člověk. Co na to elita? No ta je tu holt první a nečeká jako ostatní jelita.



 Brzy je jasné, kde budou mé hendikepy. Vodou nacucané dlouhé kathoty mi padají (běhá se přece v vždycky v trenkách! to pro příště), boty nedosahující povinné hloubky vzorku 3mm klouzají, přes mokré a zamlžené brýle není vidět. A tak jednou rukou držím gatě, druhou utírám brejle, občas sebou praštím, ale postupuju. Na první kopec Harrison Stickle se ovšem musí vylézt jak psával klasik tatranských průvodců "po nevýhodně vrstvených chytech a trávě", to vše pod vodou. Na vrcholu sedí maršál s čtečkou čipů, tak se zase čeká. Seběh po pěšině, která se změnila v potok už jde rychleji, neboť se dá občas plavat až k jezeru v sedle, ze kterého vytéká rozvodněná říčka. Voda je ale všude, tak je brodění vlastně v pořádku. Na hřebenech pěkně fouká, ale postupně si člověk zvykne na nabízené podmínky, bere vše nějak samozřejmě, neoprenový efekt udělá z mokrého oblečení a bot příjemnou teplou slupku. Po pár blouděních v mlze sundám i ty brejle a tak nějak tuším, že mentálně mě to dnes nerozhodí a do cíle se dříve či později po svých dostanu. V sebězích jsem pomalej, ale do kopce a na skále se mi daří předbíhat.  Je to fakt krása, můzy tu jezerním básníkům musely zpívat od rána do večera, ale předpokládám že do takového nečasu by ani poetu nevyhnal.


Občas potkávám turisty v protisměru, kteří se nenechali odradit, každý si nese obří tabuli v igelitu s mapou, neboť gps se tu zřejmě považuje za příliš módní výstřelek. Tradice je tradice i v navigaci,  shetlandské svetry a pumpky ovšem rádi vyměnili za goretex. Slibovaná jediná občerstvovačka s inzerovanou výtečnou kávou  ještě není úplně vyjedená, ale moc se nezdržuju, na cut off mám hodinu náskok tak jen ho neztratit. Druhá půlka je kopcovitější i techničtější. Trasa vede dlouhým suťovým polem okolo Great Gable, kde se občas roztrhne mlha a ukážou se okolní kopce i údolí pod námi. Skafell pike, nejvyšší anglický kopec skoro minu, není zde ani zapíchnutej klacek, ani nápis. Teď už jen dolů nekonečnými stráněmi a potoky ke slíbenému cideru místo medaile a do teplý sprchy a do suchýho oblečení a do teplýho spacáku. Po 7,5 hodinách se mi to splní. Cíl totálně se zničit splněn na výbornou, týden nemůžu chodit natož popoběhnout, ale zas takhle krásně si zatrpět, na krásnejch horách, kdy se mi to zase povede. 



Večer v karavanu už hoří plynový krb na maximum až plasty praskají, poplácáváme se po ramenou s ostatními z Little Baddow Ridge Runners jako že jsme hoooodně dobrý - jo můj první závod za místní klub (ovšem v triku iTB) a "Stará strakatá slepice" teče proudem, prostě idylka, nirvana, mohl by se ten čas aspoň na chvilku zastavit?     

"Je splněn jeden cíl: má mysl
tím ožila a jestli její jas
mne neopustí, vkrátku po vrstvách
proběhnu celý příběh života"
          

neděle 3. února 2019

Okresní přebor

Marná sláva, co se klubového života týče, máme se ještě hodně co učit. Ani po přečtení dvoudílné publikace How to be British, český občan, který se spíše sdružuje a schůzuje velmi nerad, pyšný na svůj individualismus, není s to dohlédnout té radosti s jakou místní udržují spolky, schůzují a diskutují. Meeting je svaté slovo a zaručeně vás připraví o plno času, který by šlo strávit plodněji. Mám tu výhodu, že meetingy mohu brát jako jazykovou lekci či konverzační cvičení zdarma, ale čeho je moc, toho je příliš. Vstupu do klubu předchází diskuze s chairmanem, který posoudí jestli jste členství hodni, pak proběhne diskuze na klubovém mítingu, který hlasováním rozhodne a opět chairman vás vyrozumí o výsledku. Pak přihláška a poplatek. Vrcholným zážitkem je pak tzv. AGM - annual general meeting shrnující činnost klubu za uplynulý rok. Hovoří chairman, hovoří pokladník, hovoří sekterář, hovoří další funkcionáři a hodiny a hodiny plynou. Bylo mi divný, že se dost členů místního horospolku na AGM omlouvá (protože neúčast musí být omluvena), vždyť přece krátký mítink završený společným climbingem je skvělý plán. Měl jsem ovšem tušit, že než se završí diskuze o schválení či odmítnutí účasti psů na klubové akci - jedno z hlavních témat - uběhne 5 hodin a z lezení nebude nic. Pěkné obraty jako "Nemohu říci, že bych s tebou úplně nesouhlasil, nicméně..", "Naprosto chápu, z jakého úhlu na to pohlížíš, ale dovolil bych si podotknout že..",  či "Mohl bys prosím zopakovat jak jsi to myslel jestli jsem tě dobře pochopil" byly slabou náplastí na těch několik hodin strávených ve foyer climbing wallu. A ti psi, ti se nakonec nevyřešili, jejich účast se bude monitorovat (smrdí/smrdí trochu/nesmrdí, neštěká/štěká málo/moc), další rok a na příštím AGM se bude hlasovat. Pěknou klubovou příhodu přidal známý, který připlul do UK z Francie na své jachtě (a setrval zde dalších 20 let). Zakotvil a vydal se do yacht klubu na večeři. Jste členem klubu? Ne. Pak Vás bohužel nemůžeme v klubu obsloužit, je mi to velice líto. A mohl bych se stát členem klubu? Samozřejmě, náš klub je otevřený všem, malý moment, zde prosím vyplňte dotazník, a zde prosím podpis, ano. Děkuji, členství je zdarma. Co si dáte k pití.. Byl jsem proto potěšen, když na klubové schůzi běžeckého spolku Little Baddow Ridge Runners and Walkers bylo odsouhlaseno, že MK se může zúčastnit nedělního okresního přeboru  Středního Essexu v přespolním běhu na 5 mil, buď jako host, nebo již jako nový člen klubu (pak ale zaplať synu..).



Protože jsem si nebyl jistý, že bych přežil další AGM, zvolil jsem hostující verzi a tak se v neděli ráno řadím do houfu na start. Minus tři stupně, slunečno, jako jediný mám dlouhé kalhoty a triko s dlouhým rukávem a ostatní, i kdyby jim ty fialový hnáty měly umrznout, trenky a tílka. "To je taková britská tradice" usmívají se omluvně jako na černocha z rovníhové Afriky, který na teploty pod nulou okamžitě umírá na podchlazení. Závod zase vede po bahnitých pěšinkách, starým dubovým lesem nahoru a dolu, opět maršálové jako minulý týden ukazují cestu, přichází i brodící vsuvka a la Kunratická, a v cíli všichni fandí a tleskají a čekají na všechny klubové druhy.



Završení je v klubovně s vyhlášením, s teplou polívkou, čajem a všelijakými dobrotami, které připravili členové pořádajícího klubu. Bodování stojí taky za to. Prvních 5 mužů a žen z každého klubu sbírá body jen tehdy, je-li v této pětici alespoň jeden veterán 50+. Hlásí se jen pořadí klubů, nikoli jednotlivců... Tak za kolik jsi to dnes měl? ptá se chairman. Hmm to seš dnes lepší o dvě minuty než já. Jestli chceš, běháme společně každé úterý večer a neděli ráno, tak přijď, pak většinou chvilku posedíme tady v klubovně. Ohoooo, kolika klubů členem jsi, tolikrát jsi pravým Britem. Ale na agm..., na AGM už mě fakt nedostanou. Tak teď vlastně nevím za jaký klub vlastně poběžím ten Šutr v květnu ?! :)       


   

neděle 27. ledna 2019

Králičí dírou tam a zase zpátky

Dlouho jsem se těšil, až už konečně budu moct přerušit svůj nevyžádaný závodně běžecký půst. Přeci jenom prostému pobíhání bez nějakého cíle před sebou něco trochu chybí. Pořádně se kousnout a trochu si zabojovat a poplavat si v endorfinovém opojení má svoje kouzlo. V neposlední řadě jsem ovšem zas chtěl zakusit tu naprosto unikátní atmosféru, kterou při takovýchto akcích ostrované dokáží vytvořit. Stránkám jako runbritain.com, findarace.com, či tra-uk.org jsem myslím řádně zvýšil návštěvnost. Ubránit se hned na začátku počítačovému hrdinství nebylo ani tak obtížné, bylo mi jasný, že s kilometráží na hranici sebezáchovy v posledních měsících prostě nic dlouhého neuběhnu, a zahajovat sezónu hned DNF to člověka moc nepovzbudí k další činnosti. Kopce tu nemaj, Fenix se vždy diví proč jsem ho zas zatáhl 20m pod mořskou hladinu abych se pak zas na celý metr vynořil. Nehledají se tu ty závody zas tak lehce. Když se dozvíte, že za 50 liber se můžete v cíli po 70km převlíct v opuštěným kostele a vykadit v roští (sorry, no toilets but lots of bushes around..), nezdá se to jako nejlepší investice. Nakonec jsem doslova na poslední chvíli objevil zajímavou terénní desítku kousek odtud, která se běží na olympijském okruhu pro horská kola. Na cca kilometru čtverečním je ve stráních vybudovaná klikatá pěšina s teréními úskalímí, mající jména jako Snake hill, The Breathtaker, Triple trouble,  The Rabbit Hole a další. Organizátoři slibují "kopce, mnoho kopců, bahno, mnoho bahna" ale také skvělé zázemí, žádná křoviska - ono by to taky pak vypadalo v rabbits hole že jo - takže volba je jasná.



Hned na začátku jsme svědky nástupu marshallů - dobrovolníků, kteří budou na trati ukazovat cestu - kteří divokým pokřikem slibují, že budou dělat vše pro blaho běžců. A je fakt, že dělají. Trasa je komplikovaná a bez navigace by to byl naprostý chaos. V každé zatáčce či rozdvojce stojí maršál v žluté vestě (ne protesty z Francie se sem ještě nepřelily) a rukou (musel to každý udělat 500x) pokyne ve správném směru. "Tudy prosím, do kopce, omlouvám se je tu dnes mnoho bahna" Běžec má pak nepsanou povinnost ocenit, že se maršál místo nedělního rostbífu uvolil k dobrovolnictví a stojí 2 hodiny v bahně a každému z těch snad 30 lidí je potřeba poděkovat - dvakrát, běžela se 2 kolečka. A tak i kdyby měl běžící plíce na dlani v prudkém kopci, "thank you marshall" prostě musí zaznít.



Tohle mě tu prostě nikdy nepřestane těšit, ten kultivovaný lidský kontakt, ke kterému jsou tu vedeni, kterému se člověk rád podvolí a učí se a kultivuje sám sebe. Začne to hned na letišti, kde se úředník strážce britské hranice v košili s výložkami "Home office" evokující, že jste přijeli prostě domů, usměje pozdraví a zeptá se tě jaká byla cesta. Pro srovnání na pražském letišti jste "vítáni" němou nevlídnou osobou v uniformě Policie, asi jsem teda přijel do kriminálu nebo co? Ale zpět na trať, králičí dírou sem a tam, vyřešení trojitého problému, tanec po kotníky v bahně, přes Leap of Faith a Rock Garden jednou a podruhé, 60x děkuji maršálovi a několik omluv - to když bahno z mých bot někoho zasáhne a jsem v cíli. Mám radost, že jsem to stihl do hodiny a zároveň je mi líto že nemůžu běžet dál, zrovna když se člověk trochu rozběhne, tak to končí. Příště teda zkusím něco o trochu delšího, snad ty dlouhé běhy ještě nemusím úplně pověsit na hřebík. 
         





P.S. Za fotodokumentaci a cílovou podporu poděkování paní Kateřině, housewife No1.