neděle 18. listopadu 2018

POP Inn třeba do Peak district?

Krátký spisek do blogosféry vysílám opět po čase z ostrovní země tradic. Prožívám tu po deseti letech takové zajímavé běžecké deja vu. Zase jako před těmi lety tu opatrně kilometr po kilometru začínám pobíhat po polních stezkách, nejdříve kilometřík pak o něco víc, minulý týden dokonce - považte - celých deset km. Zas vše od začátku jako kdyby žádné dlouhé běhy nikdy nebyly. Opsal se časokruh a já jsem zas na stejné adrese ve skoro stejném bytě a za okny jsou rovinatá pole anglického východu. Aspoň že ty mentální kulisy už jsou jiné, už ne sám, už ne běh jako odstresovadlo, ale jako opatrná rehabilitace. Taková přelomená záda nebo chcete-li obvzláště divoký houser dokáží velmi rychle vše zrelativizovat. Největší moje výkony posledních 3 měsíců, kterými se mohu pochlubit jsou např. chůze 100m bez odpočinku a bez sedění, stání v klidu alespoň 5 minut, či spánek bez farmakoberle.

Turecká rodina osidluje Maple house

Joga, přítel člověka...
Pokusem na vlastním těle jsem taky např. zjistil, že běhání ani lezení po skalách není na vyhozenou plotýnku nejlepší medicína, a že to hloupé nezábavné pravidelné cvičení dokáže velké věci, člověk se prostě pořád učí. A tak se tu - nutno říci s velkou podporou paní Kmentové jako joga teachera - postupně dávám do pořádku. Povedl se nicméně skvělý lezecký "pop in" do Peak district, jehož fotografickou dokumentací bych si dovolil zpestřit tento lkavý zápisek. Ani ta Anglie už není to co bývalo, vůbec tu totiž neprší a tak jsme v žáru podzimního slunce zorganizovali povedenou lezenici v místními velmi oblíbené oblasti Peak district. The Roaches je skalnatý hřbet z gritstounu, což je něco mezi pískovcem a jizerskou žulou, kde se od začátku minulého století psala historie britského tradičního lezení. Tradiční v místním pojetí to znamená žádné železo ponechané ve skále, i těch pár skob či později vrtaných nýtů, které byly zatlučeny při lezení těžkých cest, bylo později v rámci zachování čistoty a tradice vytlučeno a skála uvedena do původní podoby. Jednu z prvních cest zde zanechali S. Herford a S. Jeffcoat než je pohltila válka, byl v roce 1913 Great Chimney, ve 40 letech pak místními stále respektovaná Valkyrie od P. Hardinga, v padesátých letech zde pak řádil Joe Brown, pozdější pokořitel himalájské Kanchenjungy. My jsme přijeli se skromějšími plány, ale aspoň si šáhnout na ten opěvovaný materiál, to jsme chtěli. Zabydleli jsme se ve stodole, kde dokonce inzerovali i kamna, bohužel už bez inzerce zůstala nutnost dovozu vlastního dřeva. Majitel naštěstí měl na prodej, takže nakonec z toho byl pěkný večírek.

Stodolní, není jen v Ostravě...

Když večírek končí s holkama na stole

Ráno už jsme se přesunuli pod impozantní Hen Cloud a rozhodli se na začátek vysápat tím Velkým komínem co lezci zakladatelé před 105 lety. Komín není ani tak velký jako hlavně široký, ohraničený 2 spárami, kterými se pokušitel pomalu souká vzhůru. V půlce nechá přemrznout ruce i nohy, kontroluje založená jištění, a věří že ho ještě zmrzlejší kamarádi dole moc neproklínají. Kolik rukou a nohou už se tady za to století potrápilo, přemýšlím a snažím se aby ta zmrzlá žába ve spáře pořádně držela než zas udělám opatrný krok po osolené římse. Vzpomenu na okřídlenou otázku, kterou jsme se s bratránkem Veverkou povzbuzovali - (Je adrenalin hnědý?) a ani nevím jak, najednou po pár rychlých krocích stojím nahoře. Konečně se zahřejí pohybem i ostatní. Další cestou bude  "Hrana", krásná výletní linie s jedním vzdušným místem, která postupně začíná být vyhřívána podvečerním sluncem. Poslední plotnové lezení v Easy Gully Wall taky umělo potrápit, ale slunce to vše spravuje a fotograf spoušť nešetří. Adrenalin je vyčerpán a sestupujeme s dobrým pocitem, že žádný pytel v oblasti zanechán nebyl. Roztopíme stodolu a večírek č. 2 může začít.

The Roaches a Hen Cloud

Great Chimney

Arete

         
Když skála hřála v Gully Wall
Druhý den je výletní s "dobytím" vrcholu Cumulus, a kaňonu Wolfscote Dale, a zase zpět do rovin Essexu. Ale snad ne na dlouho, myslím si totiž na mnohokrát plánovaný, ale zatím neuskutečněný zimní výlet na Bena Nevise...



Cumulus a nekonečná zelená
Pěkně jsem si sice vymyslel oslí můstek s pop in, ovšem zanechal jsem ho někde v textu nahoře. Chci tím na závěr zkrátka říct, že POP i sním spojená Inn i letos bude. Termínově více než příznivou sobotu 29.12.2018 nelze nechat jen tak bez povšimnutí, ochoty běžců k zimnímu povánočnímu běhu si cením a tak jako každý rok přidávám nížeji obvyklé odkazy. Vše je domluveno opět na Hamru v Bráníku, včetně zamluvené hospody pro cca 25 lidí. Akorát mě budete muset omluvit, my jsme se tu na ostrově se ženou rozhodli strávit jak Vánoce, tak Nový rok a taky (to jsem jí ještě neřekl) jsem zrovna pořídil letenky na toho Mr. Bena. 
Organizační nuance, případné změny a detaily se s laskavostí sobě vlastní uvolil řešit H12, kterému tímto velmi děkuji za ochotu provést běžecký peloton okolím Prahy spolehlivě do roku 2019.             
Itinerář
Přihlašovadlo
Trasová vlastivěda
Trasa 75km
Trasa 60km

středa 25. dubna 2018

Lázo plázo Lazovica


Nedá se nic dělat musím se zhostit v rámci psychorehabilitace neradostného úkolu zapsat si spisek o povedeném DNF, i vlastním organizátorem enkryptovaným do termínu DeNaturalizovaný Fico. Prý ani ve výsledcích se tento cejch vypálený na čelo neuvádí. Jak prof. Kocourek, tak ultražena DRJJ to ve svém příspěvku taktně pominuli, takže si tu takto nahlas pěkně napíši, že mne hlava zradila na 102km u předposlední občerstvovačky, kde jsem čekal již jen posledních 16km po silnici z kopce a místo toho vedla trasa lesem do krpálu na vrch Velký Plešivec. Proč zrovna ausgerechnet já se mám o půlnoci vláčet na Velký Plešivec. Je třeba mi tento defekt tímto způsobem připomínat? 

Lazy vypečené
V době extrémních výkonu a jejich neustálého překonávání musím sklopit uši a říct aha tak 100+ je již holt prostě málo. Viacej treba... Nicméně i přes tu nedokončenou nemám z proběhlé Lazovice s odstupem pár dní příliš šrámy na duchu a těle, i když oba se vzpouzely, co to šlo. Společně akce s H12 mají vždy skvělý rozměr a o zážitky nikdy není nouze, jen není radno se ho snažit nějak předhánět. Hned na začátku akce jeho divoká karta "žena se zlomenou rukou" stěží může být přebita jiným trumfem. Nepovede se také každý den jet tramvají (společnost Arriva by měla trochu přitlačit na kvalitu) na Slovensko, ani navigovat místního taxikáře na správné místo. A čo je toto? Navigácia? Vzhledem k tomu, že nemám mandát se skromně pýřit finisherským diplomem, musím odbočkou hlavně zdůraznit vlastivědný přínos celé akce. Cesta ze Slovenska do Čech teda spíše na Moravské Slovácko a zase zpátky lazemi a kopaninami s jejich lazovci a kopaničiary byla neskutečně malebná. Jména malých osad, podle jmen rodin, které je kdysi obývaly a možná i teď obývají, působí jak z minulého století. Horňané tu halekali přes údolí své popěvky, tu bydleli a hospodařili Zimákovci, Klimkovci či Mizerákovci..... Jako ovšem je tu i mnoho jiných artefaktů. Na takovém vrchu ROH - ano opravdu je to vrch Revolučního Odborového Hnutí - kam stoupáte po rovných schodech vyskládaných z kočičích hlav a bělostným štěrkem působí na zpovykaného Pražana obří socha bojovníka se samopalem neskutečně a připadáte si, že jste právě překročili hranici s KLDR. Nebo když se na vás na obzoru na vrchu Bradlo vynoří Štefanikova mohyla zvící Modré mešity či Stalinova pomníku, do kopce vás kromě času ženě hlavně zvědavost přesvědčit se jestli je tohle opravdu možný. 

Obrací se Štefánik v hrobě?
Lazy byly tentokrát opravdu dobře prohřáté, ba vypečené, první půlka trati bez kousků stínu či vody, kde by se dalo aspoň trochu vylepšit tepelný dyskomfort. Skoro spirituálním zážitkem byla pak osamocená pumpa v lesíku, kterou jsem si zrovna v tu chvíli vymodlil u běžeckého pánaboha a ona se zjevila a tekla z ní opravdu voda. Na avizovaném 62, ale reálném 67 km ve Filipově už jsem se jako mnoho jiných loučil se závodem, ale ještě se mi zde přeci jen podařilo zkrotit (a hlavně zchladit pod hadicí) hlavu, nacpat do sebe dost polívky a Radleru. Přece si nemůžu nechat ujít hřeben Javoriny na který jsem se tak těšil a další pamětihodnost chatu pátera Holubyho tohoto homo botanicuse. Ten les petrklíčů na hřebeni musel vyrůst určitě kvůli němu. 

Petrklíče pátera Holubyho
Pak už se kraj pomalu halil do tmy a nastala ta poslední 35km třetina mechanického kladení nohy před nohu, po běhu ani památky, jen kužel světla čelovky před sebou. Místo vlastivědy jen strohá geomorfologie pod nohama. Když se navíc dostanete mezi 2 Maďary, kdy ten první neví, že jste za ním a od svého kolegy na své otázky v nočním lese vyžaduje odpověď, odhodlání se pozvolna vytrácí. Jak mě ta maďarština točila, spolu s rytmickým klapáním jejich hůlek nelze ani slušné popsat. Nakonec jdu radši sám nekonečným lesem do kopce a z kopce a na ten předposlední checkpoint ve Višňovém se tak nějak dopotácím, chvilku bloudím v temné vesnici, protože kontrola je trochu jinde než být má. A tady přichází má lazová mentální smrt, ani si neumím teď vybavit ke komu a jak jsem se tam nacpal do auta a nechal se vyložit u cíle. 

Šibenický vrch
Tady ten cejch DeNaturalizovaného Fica pálí o to víc, kolem se belhají ti kteří to vydrželi po svých až sem, v tělocvičně tleskají, ale mě ten potlesk dnes bohužel nepatří. A jako memento ozvěnu slyším svá zpupná slova, která jsem vyslovil před akcí "vždyť je to něco jako Krakonošova stovka to se do cíle vždycky nějak dostanu". Jo hochu příště více pokory...Nedostaneš, Neošidíš, Neojebeš, stovka vždycky bude stovkou a stačí málo - špatně načasování, málo spánku, málo vody, jídlo co v pravou chvíli nesedne, nohy co příliš bolí, batoh co tlačí, hlava co neposlechne, nebo Maďar kterému nerozumíš a vše je úplně jinak.
 P. S. Velký dík Honzovi za společné cestování a voxerový optimismus na dálku a Jitce za milou i když epizodickou společnost na trati, a zejména velká poklona jejich odhodlání to dotáhnout až do konce za každou cenu. Totéž i Pavlovi Fenykovi, kterému děkujeme za pěknou fotku.

Za tuto fotku děkujeme Pavlovi Fenykovi




neděle 18. března 2018

Úhel pohledu

Tak už to máme asi sečtený. Ležíme tu pohozený se ségrou v rohu sklepa na hromadě nějakýho harampádí, obě komplet zadělaný od bahna či čeho ještě jak nějaký špindíry, ségra díru na boku jak kráter, já na tom nejsem nijak líp. Ty poslední výlety to už bylo utrpení. Zepředu do vás padaj šutry a bahno a vzadu to zas z vás lítá ven, no děs, tak snad je lepší teď ležet aspoň v teple ve sklepě, než tohle snášet. Jó na začátku když jsme obě voněly, to si nás hýčkal, pokaždý kartáčkem načechral, hadříkem umyl, vysušil, ale teď škoda mluvit. Ale říkáme si se ségrou, že to zas nakonec nebyl tak špatnej život, i když teda dost krátkej, to jo. Vlastně ani ne rok. Ale zas jsme toho neviděly tak málo, do hor nás vzal, i u moře jsme byly, to byla obzvlášť pohoda, byl nějakej lenivej, tak jsme se skoro celý týden válely na pláži. Když o tom tak přemýšlím, tak jsme se měly asi o dost líp než ten malej kluk co nám pomáhal na svět. Bylo mi ho dost líto. Celej den seděl, střídaly jsme se mu se ségrou v rukou, stále ty stejné pohyby, obrousit, přilepit, odložit, krátká pauza a zas den co den stejně. Občas jsem mu zahlídla v koutku toho šikmýho oka takovou velkou slzu, nebrečel, jen ta slza se pořád zvětšovala a pak z toho oka spadla rovnou na mě. Bylo nás tam všude podobných plno, některé barevné jak pouťová tretka, jiné černé, tlusté či tenké a lehounké. My ze ségrou jsme tedy zrovna byly asi nejtlustší když si to tak zpětně vybavím. Ale musím říct, že se nám líbilo to jméno co nám dali. Hoka je prostě pěkný jméno pro ženskou. Když jsem si představila že se budu jmenovat "V-zdravém-těle-zdravý-duch" jako dvě kámošky vedle v regále tak mi i ta moje obezita byla skoro jedno. Však to taky obrečely, prý to napadlo snad nějaký japonce nebo co. Pořád jsme na regálu řešily ke komu se asi dostanem, viděly jsme z reklamací kolegyně úplně zničený po pár měsících, dovezli je skoro v mdlobách podrážka z nich vlála, většinou se z toho ani po několika operacích nedostaly. A pak to přišlo. Jeden den ráno nás se ségrou strčili do krabice, zalepili lepenkou - málem jsme se udusily - a jely jsme. Nakonec jsme byly rády, protože se proslýchalo, že ty co jsou v regálu moc dlouho vezmou a někde hromadně spálej. Prej z obchodních důvodů. Já teda tomu moc nevěřila. Přece vás nevytvořej jen proto aby vás mohli pak spálit. Jako že byste neměli vůbec žádnou cenu? No není to blbost? Dostaly jsme se k takovýmu chlápkovi s divnejma prstama. Druhej měl delší než první, furt nás to tlačilo, ale nakonec jsme se nějak roztáhly, bylo fajn se podívat ven, na regálu se jen tak válíte a máte pocit, že jste dost k ničemu. Jak se nám v regálu posmívaly za ty naše tlustý spodky, tak jsme teď byly obě rády, že je máme. Furt jsme běhaly někde v lese, kořeny, šutry, bahno, trní, bodláky na normální silnici nás skoro nevzal, to jen když běžel někam s nějakým Tébirdem, ale zas mohly jsme si i odbočinout. Po dlouhým výletě nás umyl a nechal uschnout, asi měl sám taky dost. Ty trny a bodláky jsme dost špatně snášely. Přeci jen my holky Hoky máme kůži velejemnou, takže se nám ty malý odřeniny ani nestačily zahojit a už se nám dělali další. Ale snažil se, lepil nám ty šrámy docela poctivě, dokonce ségru jednou i zašil. Myslím, že nás měl rád a bylo mu líto, že takhle trápí takový jemný holky. Jsem přesvědčená, že se na nás mohl docela spolehnout, akorát vlastně jen na jedné stovce, kdy už jsme toho měly vážně dost, jsme se na nějakým mokrým šutru neudržely, to si teda tehdy pěkně dal. Tak si tu tak ležíme po 1300km toho máme se ségrou prostě plný kecky a ven se nám už vůbec, ale vůbec nechce. I když zas po 10 měsících je to asi brzy to úplně zabalit, ale když se na nás podívám, asi už nám nepomůže vůbec nic. Uvidíme co s náma vymyslí, třeba tu v tom teplým sklepě ještě chvilku vydržíme, i když si najde zas nějakou jinou.   

20.5.2017 - 18.3.2018