čtvrtek 26. listopadu 2015

Dolu z kopce

Frištenský, nepůjčil bys mi na chvíli kalhoty? Tato známá replika bylo snad to první co mne napadlo,
když v  batůžku s maximální péčí sbaleném nenacházím běžecké gatě. Je to vůbec možný odjet na
běžeckou akci do hor a zapomenout kalhoty na běhání? Je… Nezbývá tedy než v praxi aplikovat jedno z ultra
přikázání – co nemáš, nepotřebuješ – a doufat, že ty jedny určené k převleku zpět do civilizace vydrží
vše.
Na začátku všeho je idea. Zrovna tato – běžet z nejvyššího do nejnižšího bodu Čech – se jevila být na
tom začátku čirým idealismem. Nicméně v klubu ITB nebývá od slov k činům příliš daleko (maximálně
nějakých sto mil), pracovně naklikané verze trasy jsou Tomášem vycizelovány k dokonalosti,
podrobný itinerář k tomu jako bonus, pár potvrzovacích mailů a jednoho listopadového pátečního
podvečera již nastupuje pražsko-sudetská sekce ITB do busu směr Pec. Trojice prověřených stomílařů se smělým plánem na celou 138km trasu, my opatrnější bratranci Veverkové se skromější 65-82km verzí v závislosti na rychlosti postupu horami a dopravního spojení do civilizace.



Přeci jen, nacvičovat
stovky v horách není asi nejlepší nápad. Již jen cesta busem slibuje nevšední zážitek, z otců od rodin
ve středním věku se rázem stává rozverná partička teenagerů, připomínající zájezd učňovské mládeže
na lyžařský výcvik do hor. Ze zavazadla etanolového poradce se i pod dozorem jediného pedagoga
v týmu noří dobře vychlazené červené a plastové kelímky a již v Hradci Králové musí již zmíněný
pedagog vystartovat pro přídavek, aby pak v opojení  (jistě jen z relativity času) nechal bus odjet a
dobýval se do jiného. Když se na další zastávce v Trutnově pozastavuji u keříku nad takovým
lehkomyslným jednáním, ujíždí naší skupině bus podruhé. „Vy jste tedy parta“ kroutí hlavou řidič i
cestující. Ostudu jsme si nepokazili jak by řekl klasik, jen tak dál.
Tu trasu už jsem šel i na lyžích bezel mockrát, česko-polská cesta po hřebenu Krkonoš patří k nejhezčím v Čechách,
hory tu umí mít pokaždé trochu jinou tvář, snad nikdy to nebylo stejný. Tentokrát předpověď slibuje
náhlý nástup zimy, a jak se ukázalo, vůbec nelhala. 


Lanovka díky silnému větru a sněžení jede pouze na Růžovou horu a zde proslovená krátká přednáška VS o omrzlinách, který, jako správný místní horal, přípravu opravdu nezanedbal a je vybaven i lyžemi, se vůbec nezdá být od věci. Úsměv nám
trochu mrzne na tvářích. Ale zase výhoda nepřízně počasí je v tom, že jste na horách skoro sami, to
aby to člověk viděl trochu pozitvně.  Vybíháme směrem ke Sněžce, která svůj vrcholek ještě občas
ukáže z těžkých mraků, to aby nám to snad nebyly líto ty 3km navíc. Čas je neúprosný a tak pro
subtým Vx je dnešní dávka km již dána, Hrádek nad Nisou na 82km padá, dále než do Oldřichova
běžet nemůžeme, nechceme-li nocovat v lese a dále již budeme přát odvážným stomílařům bezpečný
postup až do Hřenska. Vůbec mi toto zjištění nevadí, naopak dodá jistou dávku komfortu do
nekomfortních podmínek. Hřeben Krkonoš je pokrytý tenkou vrstvou ledu a sněhu, k tomu nepříjemný silnější vítr s ledovými krystalky, který se tak trochu vysmívá členům skupiny, kteří zvolili z praktických důvodů lehké oblečení. 


Na pomezí Jizerek nastupuje s nižší nadmořskou výškou pověstné vlezlé Jizerno, takže za chvíli na nás není skoro nit suchá. Místo ledového hřebenu, zavodněné pěšinky a mokré dřevěné lávky, klouby všech účastníků si myslí svoje. Hraniční Jizeru už překonáváme trochu optimističtěji, neb osada Jizerka a její hostince se blíží. Nikdo to zatím nevysloví, ale na očích chlapců stomílařů vidím postupující morální rozklad. Představa, že v tomhle poběží ještě celou noc až do Hřenska, je pro mne a zřejmě i pro ně úplně mimo realitu. Jen na Tomovi vidím odhodlání to celé doběhnout a jsem zvědav jak se nakonec rozhodne. Před Smědavou ještě zalézáme do otevřeného kiosku na horkou hrušku, ještě aspoň chvilku být v teple. Pak již dale běžíme ztemělými horami po hrebenu Jizerek, vodopád hučí nekde v neviditelnu, hory v noci to je zas dalsi halda vjemu a zvuku. 


Euforie z autobusu jakoby unikala a postupně se rozplyvala v cernych hvozdech. Dohaneji nas zprávy o utocich v Parizi, a partička veselych teenageru se s blizici se civilizaci zas pomalu meni v usedlejší tatíky co uz vidi pred sebou povinnosti nadchazejiciho tydne a komplikaci z případné chřipky. Vzpomínate ty bezstarostny víkendy a prazdniny v takovych dvanacti? Času na vse hromada, nic nebylo dulezitejsi nez jestli muzeme odpoledne ven. A ted se to uz snad už nepovede ani na jeden den z toho uniknout. Koncime nakonec vsichni  ve zvlastne pochmurne a zadumcive nalade v hospode U kozy na Oldrichovskem sedle, alespon s malym
svetelkem optimismu - vratíme se a dobehnem to. Jednou...

Nektere fotky jsem si vypujcil, od chlapcu, snad mi odpusti. Vsem diky za skvelou akci a uz se tesim na to pokracovani :-)

9 komentářů:

  1. Krásně jsi to napsal, musím tě také pochválit, protože jsi to byl ty, kdo pro výpravu zorganizoval dopravu - a že ta Karosa teda byl zážitek :-) Celé to vůbec byla skvělá výprava a to přirovnání k malým klukům mi připadá naprosto trefné. Už se moc těším na Velkou zahraniční akci.T.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já viděl jak ti je líto to zabalit, a chvíli jsem empaticky uvažoval, že se to s tebou pokusím doběhnout až do konce. Ta noc mě lákala. Běželo se mi ke konci dobře, bylo teplo, nepršelo...Ale pud sebezáchovy mi velel to ukončit. Krásná akce každopádně, snad se do druhého dílu odhodláme i když zas tak krajinově velkolepé to není i když mohlo by být...

      Vymazat
  2. Krásný výkon od všech! Někdy je potřeba couvnout, aby se dalo zase zabrat kupředu :-) Nepochybuji, že tuhle trasu dokončíte a třeba ji jednou, v přijatelnějších podmínkách, i odběhnete celou ze Sněžky až do Hřenska.bubo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdo ví, třeba opravdu jo, ale spíš si myslím že zas přijde nějakej jinej šílenej nápad. Měj se fajn!

      Vymazat
  3. Ten závěr jsi popsal tak krásně melancholicky, že se mi vrátila depka z "U kozy" :-) Tak snad se "vrátíme a doběhneme to. Jednou ...."

    Sláva ultraběhu! tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No byli jsme tak pěkně rozložení, únava i melancholie, trochu úzkost z událostí ve světě - dozvědět se ve tmě u hučícího Štolpichu o pařížských masakrech tos tedy načasoval skvěle. Příště ti hned v autobusu vypnem internet :)

      Vymazat
  4. Moc se mi libilo, jak jsi hezky komentoval, ze se hory a svizny vitr tak trochu vysmivali tem, kteri zvolili lehke obleceni:)... Vubec poezie Tvych poznamek po ceste byla takovou pevnou kotvou naseho bezeckeho setkani...
    Nicmene, ja byl v restauraci U kozy velmi dobre naladen. spravne jsem odhadl obsluhu a spravne objednal rovnou dve piva:). Sice prvnich par minut po opusteni hospody jsem malem ztratil zuby, jaka mi byla zima.. ale stalo to za to..:)
    Moc hezka akce, tesim se na neco podobneho.. 12:)

    OdpovědětVymazat
  5. Já mám tak trochu masochisticky rád tu nepřízeň počasí, je to úchylka. Samozřejmě čeho je moc toho je příliš, ale představovat si na výletě úplně zmrzlej tu vyhřátou hospodu a pak do ní opravdu vlézt to je zhmotnělé blaho :)

    OdpovědětVymazat
  6. Miluju tvůj styl psaní, piš víc víc víc!!! Že to jednou bude hodně brzy ve vašem složení není tečkou ani otazníkem, ale hodně tučným vykřičníkem ;-)

    OdpovědětVymazat