sobota 12. listopadu 2016

Pobíhání v Sudetengau

Genia loci vnímáme různě, někdo vnímá krajinu jen okrajově skoro jako kulisu při přesunu z A do B, jiný má naopak dobře vyvinuté detektory k vnímání "energie" místa. Jsou lokality kam se rádi vracíme, kde je nám z nějakého důvodu dobře na duchu, některým se spíše podruhé raději vyhneme, co já vím, třeba kvůli nějaké tíživé vzpomínce, či těžké stopě historie, nebo prostě proto že to tam stopa civilizace zlikvidovala. Sudety, mám dojem, jsou z toho druhého soudku. Dojem zkázy a utrpení se mísí s obdivem k tomu kusu nádherné krajiny, kterou procházíte. Život, který zde od středověku pulzoval, byl po válce nemilosrdně vyhnán. Našinec, se v tomhle prostoru necítí zrovna úplně nejlíp. Tak nějak v roli mezi obětí i pachatelem. Je to dávno, nás se to už moc netýká, řeknete si třeba, ale stačí si přečíst takovou Noc, či Vyhnání Gerty Schnirch a jste v tom zas až po uši. To mě tak napadá když přijíždíme do Jelení či Hirschenstandu, poslední obci před německou hranicí kousek za Karlsbadem.


Píši obec, ale jsou to jen tři domy daleko od sebe na travnaté větrné pláni, jinak bylo vše, co zůstalo po téměř 900 obyvatelích, buldozery srovnáno se zemí. Jel se tudy totiž v 60 letech Závod míru, a vrchnost nechtěla, aby sportovci z bratrských zemí koukali na rozvaliny. My tu máme v Jelení takové indické afterparty s kamarády z našeho letního cestování, v jednom z těchto tří domů se ta indická mise celá upekla.
Zatímco jogíni se oddávají rannímu cvičení v jurtě, vybíhám coby nejogín do těch větrných luk, nikde nikdo, žádný pytlák, žádný migrant, čistá nula. Po silničce si to namířím směrem k Rolavě, nebo Rohlau, obci, kterou potkal stejný osud jako Jelení a jako mnoho jiných. Jen vítr a nekonečné louky. Malá odbočka mě zavede na místo zvané Sauersack, zbytky továrny na zpracování rudy, a zajateckého tábora schované v lese u silnice. Stojím uprostřed rozpadajících se, mechem porostlých betonových konstrukcí, kterými prorůstají stromy, dešťové kapky s ozvěnou dopadají na schody co už dávno nikam nevedou. Uf těžký místo. Nedaleko je památníček 5 rusů. kteří se pokusili z tábora utéct, vzorně udržovaný místními bolševiky. Raději pryč odtud.


Vydám se směrem k hranicím, ó milý Schengene jak dlouho si tě ještě užijeme, je to tak skvělé mít hraniční louži a né závoru. Achtung! Ve Weiterglasshütte na Loipenkreuz je německý turista. "Tópryten" sagt er, "Hallo" říkám, máme asi oba radost, že vidíme živou duši. Běžím podél hranice, cesta je skvěle udržovaná - inu Německo - pěkně se vlní úplně vidím ty krásné běžkařské stopy, kterými je zdejší region protkaný, déšť se mění na sníh a zase zpátky. Musím ale pomalu zpět za jogíny, už mají určitě docvičeno. Tak ještě jednou Achtung Grenze a sbíhám dolů do Jelení. Na obrovské pláni není, jak jinak, ani noha, žádná připomínka života v téhle krajině. Na místě původního kostela postavili potomci obyvatel zvonici, trčí z louky jak další výmluvné torzo.


Jedním z domů, co zbyly, je pekařova "Villa". Místní hirschenstandský pekař to byl totiž koumák, sestrojil si nějaké udělátko, aby mohl péct stále a tak dodávat pečivo ve velkém množství do okolních vesnic, které objížděl se psím spřežením. Vedlo se mu dobře a tak si dokonce postavil 2 patrový výstavní dům naproti své pekárně. Bytelný, rekreantům Ministerstva vnitra se tam líbilo až skoro do přelomu 20 a 21 století. Pak měl Villu potkat stejný osud jako ty ostatní domy. Ale zdá se, že nepotká. Alice a Anbu se stali spolu se svými 2 dětmi po 70 letech prvními čtyřmi stálými obyvateli Jelení. Nepečou sice pečivo, vaří však skvělá indická jídla, postupně opravují "Villu" a snaží se vrátit život do tohoto ztraceného kousku země. Zdá se to skoro nemožné, projekt na celý život, ale nejsou na to sami. Sociální sítě jsou mocné, a tak se vám může stát, že tu třeba potkáte londýnského instalatéra, či brigádnici z Kanady, kteří přijeli pomoct za byt a stravu a žijí tu chvilku v Jelení mezi jeleny."      


Je neděle večer a nám nezbývá než opustit tuto komunitní pospolitost, ještě ochutnat poslední pikantní indické sousto, zamířit zpět do velkoměsta a zanechat osadníky v pustině Sudetengau. A v zadním okénku auta jen tma a čerstvý sníh pokrývající místo bývalé pekárny, bývalého kostela, bývalého domu pana starosty, bývalé hasičské zbrojnice, bývalé továrny a bývalého zajateckého tábora. Ale v bývalé pekařově Ville se svítí...              
           

10 komentářů:

  1. Ano, tady ten kraj ma specificke kouzlo, ktere stoji za to poznat a ty ho umis tak pekne zachytit. Hory okolo Svatavy jsou moc pekne.
    At se dari.
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Překvapilo mne, že to tam připomíná spíše Šumavu. Krušné znám jako takovou trochu nevábnou krajinu kolem Cínovce, spíš holou, tady něco úplně jiného.

      Vymazat
  2. Pises moc hezky a ze srdce, uplne mi to rezonuje.. Sudety, o Sudety.. je to kraj s neskutecnou silou.. Jinak velky obdiv vsem, kteri postupne opravuji znicene domy/dvory/usedlosti v odloucenych koncinach.. je to skvely pocin.
    Porad si rikam, kdyby.. a co treba..:)? At se dari, at nam to beha! Tesim se na setkani.. 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím říct, že ta jejich odvaha mě vzala, život fakt drsný, dům studený nevlídný s prvky bolševických přestaveb, presto ten "Grund" tam cítíš, ty generace co tam fakt jenom makali aby z toho kraje něco dostali a pak přijede pár buldozerů a vše je pryč.

      Vymazat
  3. No prostě jsi mě dojal ... pravda, ty mé Sudety až tak "sudetské" sice nejsou, ale i tady na mě z lesů občas vykukují základy starých domů. Ještě že ty Sudety máme ...

    OdpovědětVymazat
  4. Tak určitě je co objevovat. Je smutný, že zkultivování těchto lokalit je zase většinou dílo Němců. Tu opraví hřbitov, tu přidají aspoň informační tabulku, přijedou posekat trávu. Jakýsi pan Möcke si dal tu práci a do starého plánku Jelení i jiných obcí vepsal jména rodin co tam žily. Tak my jsme aspoň trochu podpořili nové česko-indické osadníky :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Nádhera - Sudety mě vždycky přitahovaly, ale žít tam, to je asi vážně pro větší dobrodruhy... Stejnou náladu z krajiny jsem cítil vždycky i v Brdech, když jsem tam nečerno jezdil na kole.
    Sauersack jsem zaregistroval až nedávno na fotkách, teď běží v TV seriál z těch míst, tak tam asi návštěvníků bude víc:) Až opadne zájem, tak se tam musím vypravit.

    OdpovědětVymazat
  6. No se zimní sezónou určitě, třeba zrovna tím Jelením vede běžkařská trasa, myslím snad i Krušnohorská magistrála. Určitě se tam ještě chystáme na zimní průzkum. Brdy jsou výborný, taky se jich ta civilizace moc nedotkla, těch zavřených tuplem :-) no už se těším na to přesídlení, snad už v létě..

    OdpovědětVymazat
  7. Nechápu, že jsem tvé vyprávění o putováním po dalším (z mnoha) koutů naší země, který neznám, nezaznamenala. Tys to ovšem zachytil tak, že... že vlastně nevím, co na to napsat, snad jen, že bych se tam moc ráda podívala, i když lehko na srdci a dobře na duši z toho nebude.

    OdpovědětVymazat
  8. No tak zazitek nemusi byt vzdy vesely ale hlavne ze je silny a to zas v tomhle koute zeme opravdu bude. Konecne vypravit se tam neni nijak slozity, rodinnou konstelaci mate podobnou, je tam v pekarova ville moc mille :-)

    OdpovědětVymazat