Zpráva z jezerního okrsku

"Jak kdo vesluje,
rád, že to umí, cíl chce dostihnout
ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrak
na příkrou výšku skalnatého tesu,
jenž poslední stál na obzoru, kolem
jen hvězdy plály, čisté nebe nad vším"

Hned na začátek jsem si vypůjčil úryvek z díla jednoho z jezerních básníků, které tak pěkně zpopularizovala knížka Smrt můz, protože jakmile vyrazíte do kopců Jezeního okrsku, ocitáte se nejen v jiné krajině, ale snad i v jiném čase. Zdá se, že tady na nějakém šutru ten Wordsworth ještě možná sedí, kochá se a píše svou Předehru. Jakmile člověk opustí silnici za poslední stodolou, ocitá se v krajině, do které civilizace nemá přístup. Nějaké směrovky či cedulky na které jsme zvyklí z Evropy, neřku-li vrcholové kříže, nic takového zde není, příroda je ponechána tak panenská jak jen může být. Ta moje předehra k výletu a pobíhání zde, byla sice kratší než ta Wordswothova, ale i tak byla dost dlouhá. Z essexských rovin do jezerních oblak, jsem mentálně cestoval postupně přes pár závodů v Čechách, z nichž zejména vždy výborný Šutr alespoň trochu simuloval místní kopečky. Skafell sky race je tu takový otvírák skyrunningové sezóny, takže jezdí místní elita, aby zjistila jak je na tom. Ale v zásadě jde o docela komorní podnik pro cca 250 lidí. Propozice slibují "docela běhatelnou" trať přes několik vršků, včetně nejvyššího Skafell pike, verzi pro případ špatného počasí, a na 40km jednu stanici s občerstvením, včetně výborné horké kávy a v cíli finisherský cider. Leje a leje celý týden, předpověď zcela jasně směřuje k tomu, že i celý den závodu totálně proprší. K povinné nepromokavé výbavě tedy organizátor přidává další triko a batoh nekompromisně těžkne.  Nicméně přestože horší počasí si lze těžko představit, na "bad weather route" to prý ještě není a tak se poběží celá trasa, což při ranním bezpečnostím mítingu je oceněno pokřikem. Marshallové už nad ránem vyrazili na svá kontrolní stanoviště, kde budou muset stát či sedět na bobku celých 11 hodin co závod probíhá a teď teda vyráží i běžecká smečka. Ta dle místního koloritu ovšem čeká hned pár stovek metrů za startem poslušně u vrátek pro dobytek, kterými neprojde víc než jeden člověk. Co na to elita? No ta je tu holt první a nečeká jako ostatní jelita.

 Brzy je jasné, kde budou mé hendikepy. Vodou nacucané dlouhé kathoty mi padají (běhá se přece v vždycky v trenkách! to pro příště), boty nedosahující povinné hloubky vzorku 3mm klouzají, přes mokré a zamlžené brýle není vidět. A tak jednou rukou držím gatě, druhou utírám brejle, občas sebou praštím, ale postupuju. Na první kopec Harrison Stickle se ovšem musí vylézt jak psával klasik tatranských průvodců "po nevýhodně vrstvených chytech a trávě", to vše pod vodou. Na vrcholu sedí maršál s čtečkou čipů, tak se zase čeká. Seběh po pěšině, která se změnila v potok už jde rychleji, neboť se dá občas plavat až k jezeru v sedle, ze kterého vytéká rozvodněná říčka. Voda je ale všude, tak je brodění vlastně v pořádku. Na hřebenech pěkně fouká, ale postupně si člověk zvykne na nabízené podmínky, bere vše nějak samozřejmě, neoprenový efekt udělá z mokrého oblečení a bot příjemnou teplou slupku. Po pár blouděních v mlze sundám i ty brejle a tak nějak tuším, že mentálně mě to dnes nerozhodí a do cíle se dříve či později po svých dostanu. V sebězích jsem pomalej, ale do kopce a na skále se mi daří předbíhat.  Je to fakt krása, můzy tu jezerním básníkům musely zpívat od rána do večera, ale předpokládám že do takového nečasu by ani poetu nevyhnal.

Občas potkávám turisty v protisměru, kteří se nenechali odradit, každý si nese obří tabuli v igelitu s mapou, neboť gps se tu zřejmě považuje za příliš módní výstřelek. Tradice je tradice i v navigaci,  shetlandské svetry a pumpky ovšem rádi vyměnili za goretex. Slibovaná jediná občerstvovačka s inzerovanou výtečnou kávou  ještě není úplně vyjedená, ale moc se nezdržuju, na cut off mám hodinu náskok tak jen ho neztratit. Druhá půlka je kopcovitější i techničtější. Trasa vede dlouhým suťovým polem okolo Great Gable, kde se občas roztrhne mlha a ukážou se okolní kopce i údolí pod námi. Skafell pike, nejvyšší anglický kopec skoro minu, není zde ani zapíchnutej klacek, ani nápis. Teď už jen dolů nekonečnými stráněmi a potoky ke slíbenému cideru místo medaile a do teplý sprchy a do suchýho oblečení a do teplýho spacáku. Po 7,5 hodinách se mi to splní. Cíl totálně se zničit splněn na výbornou, týden nemůžu chodit natož popoběhnout, ale zas takhle krásně si zatrpět, na krásnejch horách, kdy se mi to zase povede. 

Večer v karavanu už hoří plynový krb na maximum až plasty praskají, poplácáváme se po ramenou s ostatními z Little Baddow Ridge Runners jako že jsme hoooodně dobrý - jo můj první závod za místní klub (ovšem v triku iTB) a "Stará strakatá slepice" teče proudem, prostě idylka, nirvana, mohl by se ten čas aspoň na chvilku zastavit?     

"Je splněn jeden cíl: má mysl
tím ožila a jestli její jas
mne neopustí, vkrátku po vrstvách
proběhnu celý příběh života"