Čekání na Covida

Skoro by se chtělo říct - idylka. Nebe modré, stromy v plném květu, zbloudilý mořský racek vyzobává uprostřed křižovatky nějakou dobrotu ze škvíry v asfaltu, občas chodec venčící svého čtvernožce - na jindy přeplněné městské křižovatce je prázdno. Silnice k nemocnici na kraji města, ještě před pár týdny s pomale se sunoucí souvislou řadou aut je nyní tichá. Naléhavá výzva vlády neustále opakovaná z radia i televize “Stay home, protect NHS, save lives” se již zadřela všem poddaným hluboko pod kůži. Průkazka zdravotníka je teď vážený artikl. S ní se lze relativně svobodně pohybovat na trase do práce a zpět. Ve městě jsou teď skoro, jen běžci a pár cyklistů - že by toto byl ten pravý Runner's world?
V rámci restrikcí a pravidel "social distancingu" je totiž povolena pouze cesta do práce, na nákup a jeden výběh či vyjížďka na kole denně. A tak všichni co dříve seděli v autě na Broomfield road teď běhají - konečně pro imunitu, nemohou udělat nic lepšího než být venku. Cosi neviditelného je totiž ve vzduchu, všichni o TOM vědí, bojí se, někdo už TO má, někdo už prý TO měl a neví o tom, někdo už TO měl a už zase nemá, někdo TO prý měl a není. A těch mrtvých v televizi a na internetech. Obyvatele města sevřel strach, nemluví se o ničem jiném - dnes kolik? Je to jak z nějakého utopického románu, veřejný prostor plní pouze absolutní počty infikovaných, vyléčených, mrtvých. 

Sotva si ostrovní království odfajfkovalo Brexit, ani se nestačilo pořádně otřepat a už tu má další výzvu v podobě koronavirové pandemie, jejíž řešení nebude ani jednoduché ani rychlé. Počty jsou ale vlastně docela prosté - buď vakcína, nebo imunita populace. Otázka co bude dříve, hraje se zkrátka všude, i zde v Británii, o čas. Tady v nejstarší demokracii světa se ovšem musí vše nejprve prodiskutovat a to opravdu důkladně, teprve potom se kola systému mohou dát do pohybu. Nastavení všech koleček na různých úrovních tak, aby miska pomyslných vah se ztrátou životů na jedné straně a ekonomickým kolapsem na druhé zůstala pokud možno v rovnováze, ovšem taky chvilku trvá. Omezení životů lidí zde nejde tak hladce, lidé tu jsou “people” a ne “sheeple”, než jim politik něco zakáže, musí vše řádně vyargumentovat a srozumitelně vysvětlit. Nasadit náhubky a zavřít hranice, to se tu moc nenosí. Musí být taky jasné, že nastavená pravidla platí pro všechny poddané Jejího Veličenstva stejně, tedy i pro politiky. A tak skotská ministryně zdravotnictví Catherine Calderwood poté co oznámila poměrně striktní omezení pohybu, s omluvou odstoupila po svém neuváženém výletu s rodinou na chatu, čímž sama svůj příkaz porušila. Nebylo potřeba chvilky ani jediné, natož milionu. “Lidé musí svým politikům věřit, omlouvám se, vyvozuji politické důsledky a odstupuji ze své funkce”. Tuhle větu bychom taky někdy chtěli slyšet i v Čechách že? Virus mezitím úspěšně pokračuje ve svém plánu – množit se co to dá, alespoň tak to vypadá ze sdělovacích prostředků. Mediální masáž je nekompromisní, vidíme plačící dceru líbat sklo za kterým je dementni stoletý tatínek, kterého je potřeba izolovat a zachránit od zlého Covida, vidime tleskající obyvatele vyjadřujicí podporu NHS, kde v tuto chvíli 1/2 personalu prostě nemá co dělat, protože všichni se přes noc na anesteziology a zachranáře nepřeučí a ostatně není koho zachraňovat. A jako bonus ministerský předseda zvaný BoJo, který po neúspěšném zápasu s chorobou izolován v Number 10, musel do nemocnice a - jak jinak -  tak jako ostatní poddaní, využil služeb NHS, tedy státního zdravotnictví, dojat děkuje svým zachráncům. NHS ten přetížený, v porovnaní s českým zdravotnictvím ne zrovna skvěle fungující těžkopádný moloch, kde se stále jen na něco čeká je tu zdroj národní hrdosti, ale také velké politikum. Pracuje zde 1,5 milionu potenciálních voličů a tak není divu, že Johnsonův předvolební Brexit bus s nápisem “Posíláme 350 milionů týdně do EU, my je dáme do NHS” mu vyhrál podzimní volby.
I naše malé nemocniční kolečko pomyslného systému se začíná točit. Přípravy na invazi viru se tu srovnávají s vyloděním v Normandii, strach z podobného průběhu epidemie jako v Itálii či ve Španělsku je tu šponován na max. Dopis ředitele nemocnice zaměstnancům zní opravdu vážně. “Mnoho životů bude záležet na vaší připravenosti a kooperaci, jde o historicky bezprecedentní situaci. Budete se muset rozhodovat, koho zachráníte a koho necháte zemřít”. Z nemocnice se stává “Covid hospital”, 500 nemocničních lůžek se mění na akutní, soukromé nemocnice poskytnou své služby státnímu zdravotnictví na akutní výkony, všechny plánované operace se ruší, operační sály se zavírají. S trochou nadsázky se tak dá říct, že kdo má Koronavirový zápal plic, je tom lépe - dostane se do nemocnice. Je-li vám něco jiného, máte teď bohužel smůlu, čeká se na Covidy. Kam se však poděli všichni ti nemocní plnící nemocnice dříve? Na zhodnocení přístupu jednotlivých zemí k pandemii a statistiku si budeme muset ještě dlouho počkat, zajímalo by mne však už teď, kde se v Covid statistice objeví ti mrtví, kteří se nedočkají operace či onkologické léčby, kteří zemřou na infarkt či jiné nemoci, z dnešního pohledu banální protože v nemocnici pro ně zkrátka teď není místo. Nicméně Florence Nightingale, britská zdravotní sestra, která se proslavila zlepšením podmínek v nemocnicích v době Krymské války, by byla jistě potěšena, že její jméno dnes nesou polní nemocnice rychle stavěné ve velkých Expo centrech po celé zemi, se snahou předejít kolapsu zdravotnického systému. Ale co to - v tomto špitále v centru Londýna pro 2000 lidí je jich v době vrcholící pandemie k dnešnimu dni celých 19. 
Z medií zní vpravdě válečná rétorika a vážnost celé situace podtrhlo i vystoupeni královny, která teprve popáté za dobu své vlády promluvila v televizi. Vzpomenula zde svoje vystoupení v roce 1940, kdy spolu se sestrou v době války promluvily k dětem evakuovaným na venkov a tedy izolovaných od rodičů a dodávaly jim podporu. Sociální izolace je pro Brity a jejich komunitní způsob života s lidmi a pro lidi snad největší trest. Klid, vážnost a důstojnost Královnina vystupování nenechalo asi nikoho na pochybách, že Británie a jistě nakonec i celý svět tuto situaci zvládne - Covid neCovid.
We’ll meet again - tak uzavřela svou promluvu s odkazem na britskou písníčku z válečných let v podání Very Lynn:
We’ll meet again, don't know where, don't know when
But I know we’ll meet again some sunny day.