Druhá lekce španělštiny pro samouky

Buenas noches - tento pozdrav používáme cca od 22 hodin, ovšem, nezaměňovat s českým Dobrou noc zažitým pro loučení před spaním. Zde použijeme Hasta maňana  

Z rodinného briefingu před startem: Prosim vás, zapřísahám vás ať budu na Garaňonu říkat cokoli, ať budu vypadat jakkoli, ať budu škemrat o odvoz, říkat, že nemůžu a podobný hlouposti, se vším mne posílejte striktně do háje, jediný co budu potřebovat bude polívka, polejt studenou vodou, umýt a namazat nohy, vyměnit triko, vyházet odpadky z batohu a poslat mě dát za každou cenu. Ano? Ano provedeme! Slibujete? Slibujeme!

Start na pláži v Las Palmas

Trasa Trtansgrancanarie se oproti minulým letům trochu změnila. Startuje se na Playa de Carreras v Las Palmas, a nutno říct, že Španělé udělat atmosféru opravdu umí. Sice teda chybějí hajzlíky a tak corredores i corredoras co chvíli vybíhají do tmy k oceánu, ale jinak skvělé. Kapela hraje, kastaněty klapou, extaticky naladění běžci něco řvou do mobilů na selfie tyčích. Ve 23:00 se plážový písek rozvíří, aby po dalším kilometru pískem přes 800 lidí kašlalo a vysypávalo ho z bot. Bingo.
Rovinky a z kopce běžíme, heslo iTB se snažím dodržovat co to dá, více je ale potřeba se věnovat tomu nerozbít si hubu hned zkraje, jako chlapík přede mnou, který poněkud zakrvácen končí již na 10km. Terén je těžký, hodně technický, málo běhavý, volné kameny, občas kus trčícího betonu, ale držím timingovou tabulku na 25 hodin pořád dobře. Motto "furt žer a pij" který jsem vyhodnotil jako stěžejní pro úspěšné dokončení, se mi taky daří plnit. Noc uteče, v kaňonu Barranco del Saos už začíná svítat, do kopce předbíhám z kopce ztrácím, vše vypadá pod kontrolou.

Los Perez 8:00

Na stanici Los Perez doplním vodu do vaku a mažu do kopce. Konečně je taky na co koukat. Ostrov je jako na dlani, a oceán v dálce, sednout si a chvíli na to koukat to by bylo. Jde se řídkým lesem, se stopami po požárech, kdy mezi černými spálenými keři už raší jarní květy. V dálce se objeví skalní dominanta ostrova Roque Nublo. Samá pozitiva, přesto do Artenary na 61km přibíhám trochu upečen. Stanice ve stínu je ale skvělá, pořádný jídlo a pití, sms od Dunerunnerky "venga venga jsi 45 v kategorii" potěší, seznamuju se s Martinem Bláhou stvořitelem PVLH, vypadá to, že krizi zvládnu. 

Pico de Tamadaba 

Něco už je ale špatně, další krize mě dohání na poledním slunci na Cruz de Tejeda a do stanice na Tejeda na 73km už dorážím s hodně pošramoceným odhodláním. Chce to klubový nápoj, PIVO! To je tak to poslední co moje hlava vyhodnotí správně. Koupím sice pivo, ale zapomenu se najíst a doplnit vodu. Kopec na Garaňon se tak stává smrtelným. Naději upínám k potoku který tam před 4 lety tekl, ale když zjistím, že je vyschlý, vezme mi to poslední zbytky odhodlání pokračovat. Rychlost postupu 2,8km/h hovoří za vše, nejde jíst ani pít, celé tělo se proti mě spiklo, nechce se mi věřit, že se do cíle fakt nedohrabu.  Moje poslední šance je krutá a nemilosrdná crew na Garaňonu, ti mne dají do pucu, nakrměj, dodají ztracenou vůli, uklidněj, podpořej. Syn Franta mě čeká už na kontrole u Roque Nublo, dostrká mne ještě na silou vůle na Garaňon, ale asi při pohledu na to, co mu po 88km zbylo z otce nevěří, že bych se do cíle mohl dostat.

Cestou z Artenary

Návrat na na Gran Canarii po 4 letech jsem si představoval takřka triumfalní. Vcelku poctivě jsem se připravoval, běhal, chodil, teorii prostudoval, dokonce i ty rýžové kuličky Jasona Koppa jsem uvařil a při běhu pojídal, zázvorové bonbony cucal - teda jak se dnes říká testoval, vzal sebou podpůrnou rodinnou skupinu na výlet, zkrátka myslel jsem si, že jsem připraven, motivován, ani na chvíli mi nepřišlo na mysl, že bych tu TGC mohl nedokončit. A přesto, hlava toto všechno na 88km, po 17 hodinách pohybu (běh tomu fakt říkat nemůžu) a ve 27 stupních vyhodnotila jinak. A přitom zbýval jen maraton z kopce, stačilo si prostě jen déle odpočinout na stanici, nalít si vodu na hlavu a pořádně se najíst a napít, prostě - nepanikařit. Pohled na věc může být samozřejmě i úplně jiný. Můžu mluvit o štěstí, že se nám povedlo se vrátit jedním z posledních letadel, před tím, než Španělé a Česko zavřeli hranice kvůli Covidu19, minuli jsme o týden písečnou bouři ze Sahary, kdy se teploty na ostrově blížily 30 stupňům a nedalo se dýchat, užili jsme naprosto snovou dovolenou u oceánu, a já si k tomu dopřál skvělý dlouhý trénink v teple a horách, úspěšně proběhl nocí, fyzičku prověřil. Ale to DNF, prostě člověka mrzí o to víc když má dojem, že té přípravě dal tolik času a že na další pokus bude muset zas rok počkat. Stalo se, rozšíření DNF portfolia nakonec třeba bude znamenat jen další zkušenost k dobru. A krásný to bylo, teď už vlastně znám celou trasu! 

Z výletu na pláž Guigui

Hasta luego - častý výraz pro rozloučení, do češtiny překládáme jako Nashledanou příště, či naviděnou později, americké Hasta la vista (baby..) se spíše nepoužívá.