Sentiero Sardinie II díl.

 Protože plány se mají plnit, v druhém dílu putování po Sardinii oproti loňskou začneme od jihu. Napotřetí už sem asi nepojedeme  a tak se se rozhodneme pro variantu best of a vytipovat si nejhezčí část Sentiera. Tou je bez debat část přibližně uprostřed, a to část velmi horská. Víc jak 150km za týden asi natěžko neujdeme a tak plány jsou spíše opatrnější. Oficiální etapy jsou navrženy tak, aby vždy na konci každé bylo nějaké ubytování, ale někdy jde o dost nepoužitelný bivak, jindy jen sídlo lesních dělníků, vlastně málokdy jde o něco s čím lze napevno počítat a tak je stan vždy jistota, dovolující nějakou flexibilitu. Letos by měl být styk s domorodci alespoň trochu možný, díky Duolingu jsem vybaven důležitou slovní zásobou jako např. "máte opravdu pěkného krokodýla" takže se není čeho bát. Od našeho hobo cestovatele Winniho, které jsme zde potkali loni, máme údaje o zdrojích vody, nemělo by nás tedy nic moc překvapit. A tak to opravdu jde vše jako po másle, stačí jedna návštěva a už má člověk dojem, že nejede do neznáma. Z Cagliari se přemístíme busem do výchozího dobu, kterým je Taquisara na místní úzkokolejce Trenino verde. Sláva této železnice už je ale nejspíše minulostí, a tak se na místo dostaneme po tradičních peripetiích s busy až odpoledne. Ale pěšinka láká, čas běží, tak vyrazíme a uvidíme. Za 2 hodinky jsme na opravdu vymazleném tábořišti, Tostoinos, ale cesta je tak příjemná, že pokračujeme a zkusíme dojít až do konce etapy Montarbu. 

Cestou k Tostoinus

Tábořiště Tostoinus

Chvilku vyschlé kamenité pláně, pak zase zelený les plný vody, je na co koukat. Co se ukáže jako typické pro tuto část je, že všechny etapy končí do kopce, což po dnu na slunci a mnoha jiných kopcích je opravdu lahůdka. Montarbu je velká lesní základna, která se tváří jako turistické centrum, ovšem vše zavřené a přítomen pouze jeden nevlídný strážce. Zdá se že to poslední po čem tu touží je turista, ale nakonec nám umožní zakempit pod přístřeškem spolu s mnoha kočkami. blízký ohradník s nápisem Giuseppe je zatím prázdný, těžko říct kdo tam bydlí. Usteleme si na stole kvůli otravným kočkám a zdá se, že noc bude klidná. Ovšem v noci přijde na návštěvu Giuseppe, obrovitý kanec, kterému to tady asi vše patří. Zkontroluje si území, trochu pochrochtá, bohužel asi pětkrát za noc.

Hobití les za Montarbu

Ranní start po noci s Giuseppem je tak poněkud ospalý, ale radši z nevlídného místa prcháme bez snídaně. Cesta vede hobitím lesem samý mech samé potoky s rybami, vlhko na padnutí. Stoupáme až na Pizzu margiani pubusa se strážním domkem a opět poněkud nevlídným strážcem. Na mé snahy o procvičení italštiny žádná odezva, no tak si to tu hlídej a my jdeme. Před námi srdce Sardinie, které již známe z loňska - Perda Liana, obří skalnatý kopec, který letos konečně uvidíme zblízka. S odpolednem už je únava znát, trochu se osvěžíme v řece před závěrečným kopcem, který je tedy opravdu výživný. Už za tmy dorazíme do cíle etapy, kterou tentokrát hlídá velký pes. Modrý svit za oknem prozrazuje přítomnost majitele, který je tentokrát vlídný a jmenuje se? Giuseppe! Chvíli to vypadá že budeme spát v jeho pelechu, ale nakonec nám v místnosti kde od stropu visí mnoho šunkových kýt zanechá o samotě. Spánek spravedlivých se dostaví dnes velmi rychle. 

Perda Liana

Prý mu je 400 let

V další etapě bychom měli dosáhnout nejvyšší vrchol Sardinie Punta la marmora. Giuseppe nám poradí zkratku a tak stoupáme přímo ovčími pastvinami na hřebínek a po něm až na vrchol. Dva dny nikoho nepotkáte a na vrcholu další 4 Češi. Dnes máme bydlení jasné, horská chata pod Bruncu spina Separadorgiu. Na Bruncu spina je lyžařské středisko a zdá se že se tu opravdu někdy i lyžuje. Na blogu psaném někdy před 15 lety jsem se dočetl že chatu provozuje manželský pár s 80 letým dědou. Dědu tedy asi už neuvidíme. Cestou ještě chytíme pěknou bouřku, tak je to zase jako včera se soumrakem, lehce zničení a promočení dorazíme do chaty, kde není jediný host. Ale dostaneme pokoj, teplou sprchu a italskou večeři o mnoha chodech. A jako bonus se zjeví 96 letý stařík, který jako kluk provázel po horách místní nobelistku Grazii Deleddu. Tak rád by si popovídal, ale brzy zjistí, že to s námi italsky moc nejde. Škoda, měl ses chlapče líp učit. Třeba to za rok bude lepší a stařík tu ještě bude. 

Pastvinami k La Marmora

Punta La Marmora

Bizár horské chaty Separadorgiu

Ráno s námi vyrazí i místní pes, kopce tenkokrát holé, je vidět snad celý ostrov, cesta se tentokrát pěkně vlní žádné velké krpály a poprvé a naposled naši etapu ukončujeme před kopcem, ve srubu Ghidileddos. Zakempíme tentokrát konečně na pohodu už odpoledne, po třech náročných dnech je to velká úleva.

Los Ghidileddos

 Další etapa zas něco nového, vede loveckým terénem, zvěře plno různých druhý a velikostí a lovci ve větším množství. Kolem pálí z pušek létají kulky, padá zvěř k zemi a my jen doufáme, že o nás lovci vědí a že ani jeden nevypadáme jako zvíře. Cestou projdeme i oblíbenou turistickou atrakcí, opuštěnou vesnicí pod Monte Nieddu, kam se svážejí turisté v terénních autech na exkurzi. Etapa končí zase do pěkného kopce, v útulně Ottulu, lesnickým domkem pod pohořím Supramonte. Lesníci zřejmě před chvílí odešli, popel je ještě žhavý, na stole nedojedený koláč, dokonalé bydlisko před zítřejší etapou.

Divoké koně na loveckých pastvinách

Útulna Ottulu

Ráno vyrazíme brzy, po cestě není voda, takže batohy ztěžknou až neúnosně. Supramonte je nádherné skalnaté vápencové pohoří v centru Sardinie, které si tak na hřebenovce můžeme dobře prohlídnout. To co vypadá jako přímočará cesta po hřebenu je často neznatelná pěšina v suti a trávě, 3 km na mapě je ve skutečnosti pět hodin ve skalkách a roklinách, a cíl kemp v Monte Maccione se zdá nekonečně daleko. Vodu už nemáme a tak Monte Corrassi už musíme oželet a zvolit vrstevnicovou cestu kolem pramene. U kempu je i malý hotýlek s chlazeným pivem, které tedy chutná obzvlášť lahodně. Další den už jen nalehko na kopec, Monte Corrasi je plná turistů, kteří sem jsou opět vyváženi auty, takže se na ní raději díváme z opuštěné Punta Carabidda. A teď pár dní u moře v Cala Gonone, a zas můžeme plánovat něco na zimu.

Sentiero Italia Sardegna 22.9. - 5.10. 2025 Taquisara - Monte Maccione 120 km.