SN90 - Okolo Nových Hradů

4.6. Před. Asi bych správně měl o Silvě psát až po té co se uskuteční, ale jednak mám dojem, že takový závod začíná proklatě dlouho předtím, než zazní výstřel a jednak možná bude zajímavé si porovnat poznámky Před a Po. Zaznamenal jsem totiž takový nový prvek v průběhu předstartovní horečky. Zatím totiž vůbec žádná nepřichází. Doteď vždy před podobnými vzdálenostmi jsem již dva až tři týdny pořád vše promýšlel trpělivě si kreslil trasu, počítal kilojouly které spálím a psal si do tabulky potraviny kterými a kde ty spaliny nahradím. Špatně jsem spal, nesoustředil se, no prostě typický psychomotorický neklid. Teď nic. Otevřel jsem i tu tabulku s kilojouly a potravinami a když zjistil, že musím přidat od minulého nejdelšího běhu dalších 15km zas jsem to zavřel. Žádný strach, žádná nespavost, já se prostě na to hrozně těším, já tu výzvu přijímám s ledovým klidem. I s tím vědomím že to nemusím uběhnout, že to jistě snadné nebude, jen se prostě těším na pěkný výlet v Novohradkách. Nezačíná tady někde ten ultralife, že těm dříve stěží představitelným vzdálenostem už nedávám takový význam, že se v hlavě něco přesmyklo a já to přijal za své jako něco mě vlastní, co mě nezničí, spíše posílí a hlavně co mě neskonale těší. Už na Šutru, když jsem se tak pěkně protrápil posledním kolečkem, místo abych se hrozil že mě bude v Novohradských čekat po té padesátce ještě dalších 40km mě to nechává úplně v klidu. Co se to proboha se mnou stalo? K pěkné relativizaci me navedl spánkový pokus s měřenim klidové tepové frekvence, kdy po 8 hodinach spánku mi kolega Garmin nameřil 1600 spotřebovanych kJ. Takze Silva to bude vlastně stejný jako kdybych týden jenom spal..

6.6. Těsně Před: Prostě oběh je to, jedu sakra na výlet, ne se někde honit po závodech. A co že se to obíhá? Nové hrady neboli dřívější Gretzen to je jediné sídlo se statutem města v trase závodu. Pravda vezmeme to oklikou přes celý Severní les - to je Silva Nortica v překladu a odkazuje na dějiny římské říše (Noricum  - jedna z nejsevernějších římských provincií).

 

Historické území zahrnující 4 české a 5 rakouských krajů a dnes tvořící euroregion stejného jména, spravovaný od bělohorských dob až do roku 1945 šlechtickým rodem Buquoyů. A tak místo rovnání gelů a tyčinek na stůl si začínám tvořit itinerář se zajímavostmi na trase. Jen aby mi ten optimismus vydržel i zítra až do večera.

7.6. 21:00 Po. Úderná skupina z penziónu Bobr hlásí splněno. Oběh dokončen, VS si odváží 1 místo v kategorii, Tomáš třetí, já šesté, ale hlavně velká spokojenost s časem na který jsem vůbec ani nepomyslel. Odvrácena strana mince je, že ležím v pokoji u Bobra a připadám si jak po nějakém těžkém úraze.

Nervy dolních končetin vysílají na pomyslný display zmateně signály Warning a Fatal eror případně Lethal injury. Přesto běh Novohradkami byl vizuálně, organizačně i společenský dokonalý. Na startu ještě stačíme vyslat pozdrav do Japonska H12, pak najednou rána a hned všichni zmizeli, asi chtěli déle vidět hlavní favority závodu. Jojo chlapci přepálenej začátek však uvidíme. Na desátém km na mě již netrpělivě čekají cyklisté kteří uzavírají celé startovní pole. Jsem tedy poslední dochází mi, zřejmě chyba v timingu. Myslím na posledního z Buquoyů, který dožil své dny na Mírově a který tu 300 let kultivoval krajinu aby jí bolševik na dalších 40 zavřel a úplně zlikvidoval. Zahajují opatrně mírnou ofenzívu ze zadních řad, což mělo tu výhodu že od této chvíle už jen pořád někoho předbíhám, seznamují se s novými lidmi, chvilku popovídám se známými a jako ta klidná síla postupují pomalu, ale vytrvale vpřed. Trasa dovoluje nakouknout pod pokličku skoro celým Novohradkám, výhledy malebné, pořád mi něco cpou k jídlu, nemusím nic jen si tak běžet a kochat se okolím. Po celém dni kdy vlastně běžím většinou sám, někde na 89km dobíhám bratrance Veverku sudetského, který už to má tak na háku, že si pro své první místo v kategorii v klidu dochází volným krokem. Tomáš už je v cíli 40 minut, běželo mu to opravdu parádně i si nějaký ten km přidal, byl jen celý nesvůj, že na ranní start nemohl doběhnout. Válíme se na slunci v cíli a já jsem neskutečně rád, že už dnes nikam běžet nemusím a přehrávám si obrazy proběhlého dne. Jen teď nějak nevím co s tímto zážitkem. Znamená to opravdu začátek běhání dlouhých trati nebo to byla jen taková malá pokusná sonda? To se uvidí..  

No a ten itinerář? - zatím jen malý fotografický výběr:

0km - Horní Stropnice - pozdrav do Japonska

10km - Nové Hrady - proběh domem

14km - Zbytky Modrého domu v Terčině údolí

33km - Černé údolí - jsem rychlejší než kůň..

49km - Baronův most s občerstvením

77km - někde za Pohorskou vsí - ta cedule je sice pro 103km, ale toho čísla se člověk lekne.

Cestou domů v Třeboni - taková pěkná tečka za tím naším výletem

sláva COMu se šíří (opisujou plantážníci)...

SN90 11:30:37.

Šutrovská trilogie

Přestože šutrovské podniky považuji za to nejlepší co si lze z blízkých závodů vybrat, jsou pro mne vždy tak trochu zakleté. Doufal jsem, že magické číslo 3 tentokrát zafunguje, všechna šutrovska příkoří z minulých let budou zapomenuta a překonána a já konečně doběhnu tento kamenitý podnik happy and cool. Šutr má neskutečně neformální a přátelskou atmosféru, to sportovní soutěžení zda se je upozaděno ve prospěch toho sociálního až rodinného rozměru, dřívější kameny s číslem místo čipu toto ještě umocňovaly, ale ano pokrok nezastavíš. Přesto jsem s malým šutrikem v kapse běžel, tradice je tradice.
Poprvé jsem šutroval před 2 lety, odhodlal jsem se rovnou na dvě kolečka, ta odvaha, bloudil jsem a nakonec uvařil motor v kopci ke kostelu u Matěje. Podruhé na Šumavě kam šutrteam expandoval - to jsem si zas naložil příliš a po dvou kolech to zabalil. Tak snad tedy potřetí to už nějak proběhne se cti. Během těch dvou let se ovšem stala úžasná věc. Tehdy jsem byl tak trochu nesvůj uprostřed úplně neznámých lidí, teď uprostřed běhajících kamarádů, kteří se za ty dva roky postupně objevili a s kterými tak rád sdílím reálné i virtuálně běžecké počiny. K tomu setkávání jedna historka. Na Šumavský Šutr jsem pod záminkou společného víkendu na horách zlákal i paní Veverkovou. V sobotu si to rychle odběhnu a odpoledne bude ještě krátký výlet v neděli dlouhý výlet prostě pohoda nějaký běh jako kdyby ani nebyl že. V chalupě si k nám na snídani přisedla usměvavá paní jak se později ukázalo byl to Tučňák. Po závodě který vůbec nebyl krátký ani rychlý jsem osamocen seděl v hospodě bez peněz jen s lístkem na jídlo a jako ten poslední homeless jsem sebral veškerou odvahu a nejdříve se zeptal vrchního jestli by mi nedali pivo na sekeru. No prý nedal. Pane doktore to jste tedy dopadl. Zkusím tedy naproti sedícího běžce jestli by mě nezaložil. Chvilku povídáme a ejhle průsečík blog H12. No byl to Okrout.. Sociální rozměr Šutru tedy mohu demonstrovat na vlastní osobě.

Ale zpět do Prahy. Běželo se mi úplně skvěle, známá trať, známí lidé, klábosíme po cestě, i když ráno to byl trochu takový trénink běhu v tropickém pralese. Trať díky blátivému povrchu ještě o stupeň ztěžkla, takže pár pěkných pádu kolegů v běhu bylo k zaznamenání v přímém přenosu. Cílem bylo uběhnout ty tři kola tak abych se bez problémů mohl ještě večer a druhý den věnovat stěhovacím aktivitám - máme teď takovou tropickou dovolenou samé banánové krabice s palmami- ale přesto že na svém odporu k soutěžení si zakládám, hlodavý hlas mi našeptává rychlejc hochu rychlejc tohle jsou závody žádný ploužení. Takže poslechnu, vnitřní hlas se asi poslouchat má a tak to zase dopadle podobně žalostně. Opět uvařen, neschopen se ve třetím kole najíst ani napít, stávka organismu na všech frontách. Do cíle mě vedla a nakonec opravdu dovedla H12 často zmiňovaná Stínová replika, že ultra se nevzdává. Nakonec tedy vlastně cíl splněn - happy jsem byl že už jsem konečně v cíli a můžu se zastavit a cool mi taky dost bylo. Ale přesto, to utrpení má něco do sebe, proč by nás něco stále hnalo se pouštět do toho nepohodlí znovu a znovu. Přistihuju se, že si už po chvilce v cíli říkám, že se na tu Silvu za 14 dní nefalšované těším. Bude to velká neznámá, opravdu dlouhý výlet, ale to je možná to lákavé trochu toho neznáma v sobě zas mít příležitost odkrýt..

Prvomájový oběh Kladna

Skoro by se dalo ve vojenské terminologii říct, že během našeho běhu okolo Kladna se nic zvláštního nestalo, zapsat kilometráž a začít plánovat další oběh. Vše už nějak funguje samospádem, s kvalitou webových map je přechod z vitruálna do reality vlastně docela plynulý, neočekávaná překvapení se už téměř nekonají. Oběžnici se sejdou v 10.10, oběhnou patřičně město, akci zhodnotí v restauraci horší či lepší kvality a v poklidu a bez výtržností se rozejdou se svými kilometry naplněnými Garminy do svých domovů. Vlastivědný rozměr běhu je milý bonus za vynaložené úsilí.

Letiště Velká dobrá

před Průmyslovou zónou Jih

Z oběhu Kladna si odnáším lehkou nedůvěru k naučným stezkám. Sice jsem již předem věděl že značení bude jak uvádí komentář na stezkovém webu "nejasné až zmateně" ale že se nám vlastně žádnou z těch plánovaných stezek nepovedlo proběhnout podle plánu tomu se mi nechce věřit. Překvapivé bylo i to, že stezka s tak slibným názvem - "Po stopách dolování na Kladensku" nám neodhalila byť jen jedinou stopu. Problematická sláva dolů Gottwald, Zápotocký, Nosek či Nejedlý je zřejmě nenávratně pryč. Přestože poslední vyfárání proběhlo v roce 2009, vegetace stopy milosrdné zahlazuje a tak dojem z Kladna je neskonale zelený. Běh krajinou je naprosto očistná záležitost. Představoval jsem si cestou jak by asi vypadal takový běh před třeba 30 lety a říkám si, že prostě je mnoho důvodů k optimismu. Přes týden kdy se na vás valí samé veskrze negativní informace z médií a novin si najednou běžíte třeba kolem toho Kladna a zjišťujete že ta negativa minulosti jsou postupně smazávána, zelená vegetace zahlazuje stopy po devastační 200 let trvající důlní činnosti, po destrukční socialistické periodě, kostelíky ještě před pár lety v ruinách jsou opravené ( svatý Jan u Kročehlav, hradiště Libušin). Za tím přece nejsou jen ty unijní fondy ale hlavně a zejména konkrétní lidí, kteří svou aktivitu a energii vloží právě do tohoto. Ať chcete nebo ne, zaznamenáváte na každém kroku, že kultivace obecního prostoru je prostě všudypřítomná realita a ne jen výstřelek osamělého osvíceného starosty. Jde to pomalu samozřejmě, ale stojí vlastně za něco nějaká činnost u které pospícháme, která je rychlá a uspěchaná? Mají dlouhého trvání všechny ty diety za 5 dní či kurzy jazyků za 5 týdnů? Jasně že ne, co má trvalejší hodnotu prostě chvíli trvá. No a co se běhání týče dochází plíživé v mě hlavě k zajímavému posunu. Vzdálenosti, které před pár lety byly z říše fantazie teď představují společenskou událost s kamarády a dříve závratná rychlost pod 6min/km je rychlosti při které lze konverzovat a nedusit se. Místo odpolední návštěvy kavárny či večerní hospody se jde s kamarády uběhnout padesátka, proberou se všemožná témata, lidi se zas o trochu více poznají. To je prostě pokrok. Pravda stává se z těch COMů taková až trochu sektářská záležitost. Ale touží vlastně někdo z nás po nějakém anonymním davu kde se ztratí? Není to takhle vlastně úplně nejlepší? Považuji se co se týče masových běhů naprosto vyléčen. Prvotní ohromení živou atmosférou městských běhů, třeba zrovna PIMu se během roku přetvořilo v lehký odpor k masovým běhům vůbec a přemýšlím-li o účasti na nějakém běžeckém podniku spočítám si nejprve Veverkův index zahrnující počet účastníků, startovné a počet km (zde tedy musím uvést velkou inspiraci z Jitčina příspěvku o ekonomice v běhu).
Děkuji všem dalším 7 účastníkům za skvělé prvomájové běžecké matiné a těším se samozřejmě na další. Nápadů je dost Okrout má již vymyšlen ďábelský 65km okruh kolem Děčína, Petr Válek připravil krajinově velkolepý oběh Džbánu u Krušovic, který se vyznačuje vysoce avantgardním prvkem do seriálu COM - chybí v něm jakékoli město. Samozřejmě zůstává stále ve hře běh krajem bratranců Veverkových tj Hradec a Pardubice, ovšem to je vzhledem k nevábnému okolí obou měst trochu plánovací oříšek. Dejte mi čas. MVP.
COM Kladno 1.5.2014   47km
Fotodokumentace od Pavla Zámostného je ZDE  

Jen já, lesní ticho a...AC/DC

Na 16km Brdské asfaltové stezky (BAS50) dobíhám kamaráda, kterého jsem ještě nikdy nedoběhl. Ten nevěřícně valí oči a říká "Máš asi dobrou muziku!" Žádný máš dobrou formu, máš dost naběháno, prostě dobrou muziku. Zajímavý je, že tomuto módnímu trendu nošení sluchátek jsem moc nepodlehl, spíše mě baví poslouchat co se děje okolo, útržky hovorů a vůbec to všeobecné ševelení kolem. Zkusil jsem sice Murakamiho oblíbenou kapelu Lovin´ Spoonful, ale nijak mě to neoslovilo. Zašpuntovat se do své zvukotěsné ulity svými sluchátky je jako z té reality úplně vystoupit a žít si něco jiného. Proč zrovna Brdská asfaltová mě k tomu vábí, těžko říct. Každopádně mám srovnání, už jsem to jednou zkusil. Před 2 lety jsem takto na BAS vyrazil s minimem naběhaných km zato s vypilovaným playlistem. Tady do toho mírného kopce dáme něco povzbudivého, třeba Vivaldiho se štěbetavými flétnami, tady to poběží samo z kopce, tak klidně pomalejší kus třeba že by nějaká píseň od Schuberta. No a tady před Kytínskou loukou na 45km pěkného rytmického Bacha, Golbergovské variace ideální...plánoval jsem tehdy doma u pc. Když mi pak tehdy od 40km vyklovávaly procítěné údery bachovských kladívek do hlavy díry, nenáviděl jsem Johanna z celého srdce a spílal mu nejhoršími přízvisky. Nohy se sotva vlekly, oči se zavíraly, tělo ochabovalo.

 

Letos to chce (s vědomím že těch naběhaných km moc nepřibylo) tedy hlavně jiný playlist říkám si a svěřuji tento náročný úkol mladé generaci. Teď se ukáží plody výchovy, buď to bude pomoc nebo pomsta za kruté dětství. Výsledek je pro mne opravdu ohromující. Totalitní vládci věděli jak ovládat pohyb masy údernými písněmi, já si v praxi vyzkouším jak hudba ovlivní pohyb jednotlivce. Hned za startem mě Arcade Fire připomene písní Wake Up, že odpočinek skončil, aby jí na nekonečné silnici vystřídala "No cars go". Osvědčené lehce popíkovské ELO mě táhne dál s písní Rock and Roll is King. Jen co se svěřuji bratranci že by to zas chtělo nějakou motivaci v podobě běžící růžové sukně před námi, zazní Xanadu a virtuální Olivia Newton John mě vede dále. Tahle Evil Woman mě vytáhne na brdský hřeben kde sice chvíli sprchne, ale píseň Mr.Blue Sky snadno přivolá slunečné počasí. Míjím neznámé i známé tváře a dalším úderným songem pátrám v paměti po Somebody That I Used To Know. Chvíli běžím sám s Johnym Cashem a jeho Desperadem, pak už melodickou linku přebírají na deset kilometrů Mňága se Žďorpem a snaží se mě uchlácholit tím že I Cesta Může Být Cíl a ať už Některé Otázky Si Prostě Nekladu. Přes všechen ten hudební optimismus mám krátkou krizi v táhlém kopci od Chouzavé a tam v lesním tichu zpěv veškerého ptákovstva přehluší AC/DC se svojí Highway To Hell. Kopec je to pekelný táhlý a tak ani tato vypalovačka tu únavu nevyžene. Musí tedy nastoupit The Boss velký Bruce aby mi připomněl že jsem právě dnes Born To Run a protáhne mě přes 45km. Pak už je to jak zpívají opět ELO Alright cíl se nezadržitelně blíží, poslední kopec si s Red Hot Chilli Pepper vyběhnu jen tak By The Way. V cíli ovšem velmi dobře cítím že zítra si vzpomenu zejména na píseň imaginárního Deweye Coxe Walk Hard.
Teď vlastně nevím jestli by dobrý playlist neměl být považován za nedovolený doping.
BAS50 4:43:59 spokojenost (Takže dobrý - Mňága a Ždorp).
Bubovy fotky   Digiho fotky

Chvála nejen psům

Oč chmurněji jsem zakončil minulý zápis do pomyslného běžeckého blogodeníčku, o to veseleji mám chuť teď začít. Někdy stačí opravdu málo aby se ten náš pohled na svět vylepšil - trochu víc slunce, nebo i fajn písnička chycená z éteru, a samozřejmě spolehliví jsou v tomto směru vždycky lidi kolem. Jako spouštěcí mechanismus pro skvělou náladu může ovšem být i takový pes a to i tehdy když žádného nevlastníte. Honzovu Deri jsem zatím znal jen z obrázků a povídání, ale ta skutečnost fakt předčila všechna očekávání. Po fajnovém jarně odpoledním dýchánku v režii Slunéčka a 12HD (ještě jednou velký dík!), kdy jsme s paní Veverkovou obdivovali všechny zahradní vymoženosti a ochutnávali plody chladného sklepa jsem měl v plánu běžet ze Stodůlek domů. Trasa je to náramná. Zelený central park v návaznosti na Dalejské údolí, no místní jistě vědí. Že se Honza přidá jedna dvě bylo jasné, že doma nenechá Deri taky.

Řeknu vám, že ten pes mě tou svojí veselou náturou naprosto dostal. Milej, radostnej, prostě šťastnej že může vyrazit na běh. Běží páník, běží Deri, běžím já, Deri sleduje oba, nějak mě automaticky vzala do party a čeká když se opozdím, ostatní čoklíci jí nezajímají, pyšně si běží. A pak se ozve povel "Deri levá". Nechápu,  protože vlevo prostě nic není. Jak jen se mýlím! V mžiku se ocitáme na Los Alamos trailu, prudce nahoru, prudce dolů, a mě zaplavuje pocit neskutečné pohody, ten pes na mě opravdu nějak přenesl všechnu tu elementární radost, kterou překypoval. 12 se jen pod fousy usmívá protože tohle on už dávno ví a má vyzkoušené. To ten týden ale pěkně začíná, a co víc bude i pěkně pokračovat. Chystá se totiž další tajné slavení tentokrát Liščí narozeniny.

Foto zapůjčené z Digiho alba na rajčeti.

Protože stran konspirace všechno máme už z ledna nachozené, tak stačí tentokrát ne 2000 ale jen pár konspiračních mailů a už to jede. Bylo by vlastně docela pěkný si nějakou tou oslavičkou zpříjemnit každý prostředek týdne. Odkaz na Digiho fotoalbum napoví, že se to - jak jinak - velmi povedlo, i slečna servírka byla z tohoto zoospolku u vytržení a i když jsme si zrovna nic neobjednávali tak stála u stolu a jen říkala "To je neskutečný vás jenom tak poslouchat". Pravda nevím, jestli to byla jako poklona nebo právě naopak. Skupina, která se častuje zvířecími tituly a mluví o 60 až 100km bězích musí pro nezasvěceného působit nezvykle. Přestože jsem žádné narozeniny neměl, odcházím také obdarován jednou skvostnou  plastovou Veverkou, Kindervejcem s překvapením a co víc 2 čísly na pražský 1/2 maraton. 12Jr onemocněl a tak plánovaný běh otce se synem 2HH vypadá nahnutě. Když kouknu do sdíleného Veverkovského kalendáře a na sobotu na mne vyskočí "1/2Maraton - neběžím vedu syna" napadne mne že bych tentokráte zase já mohl zaskočit jako Veverka náhradní a spolu se synem toto generační mysterium podstoupit. No další důvod k radosti, k prima běhu, prostě nádhera. Běžet inkognito mezi 9000 lidmi je ale náročný úkol a tak je potřeba vymyslet řádný převlek.

A tak si tedy běžíme, povídáme, kocháme se a je z toho kilometrový rekord pro synka a ironické poznámky kamarádů k našemu dosaženému času. To byl prostě plantážníci běh náhradní, rodinný a společenský, nikoli závodní. A vlastně i pěkný trenink na nadcházející Brdskou stezku, která už klepe na dveře. To nám to jaro i s tím počátečním ještědským sněhem nakonec stejně pěkně začíná.
P.S. Aktualita COM - další okoloběh je plánován na 1.5.2014 - volný čtvrtek, tentokrát okolo Kladna. Informace, gpx i zajímavosti trasy průběžně dodám pod hlavičkou aktualit.              

Až se Ještěd zeptá...

S tím běháním to teď není vůbec valný, ta slabá vůle ta pohodlnost, pořád nějaké výmluvy na práci, na rodinné kredity. Ale Liberec se nezadržitelně blíží a silueta Ještědu mi nedá spát. A co až se Ješted zeptá jak jsem trénoval kopce.. a že on se sakra zeptá. I když klidné spaní teď nemám z úplně jiného důvodu. Do kolen mě dostal Baldýnského článek v LN "Do Tater už nikdy, kečup iba k raňajkám, skibus nepremáva". Se zkušeností z předešlého víkendu mu musím trochu dát za pravdu. V Tatrách sice všechno nějak funguje, ale tak nějak jenom trochu, někdy ještě méně, někdy vůbec. Už jen to popradské nádraží, kde vás vlak rozespalého vyvrhne do stoky, proti které je Sherwood u pražského hlavního nádraží zámeckým parkem. Mátožné postavy metabolizující zbytky levného alkoholu, žebrající o nějaký cent, vše zavřené, jen hučící automat na kávu. Ale jezdíme sem pořád rádi, přestože jak píše v článku Baldýnský "nás Tatry nechtějí". Ale když je miluješ není co řešit, abych parafrázoval známý slogan. A tak zas míříme s kamarády na pár dní za trochou aktivního odpočinku. Počasí jarní, sněhu minimálně, už se vidím v nějaké sluncem zalité jižní stěně a večer u borovičky s horcom, i ty kopce vlastně takto nějaké natrénuju až se ten Ještěd zeptá. Výstup s plnou polní Studenou dolinou v sandálech je slibný začátek "Obsadené" hlásí chatař v poloprázdné chatě, když před polednem přicházíme. "Ale vždyť jste nám potvrdil rezervaci". Obsadené možte na povalu. Nevadí, když je miluješ... Za hodinku už ukusujeme cepíny žlab vedoucí na Východní slavkovskou věž. V sedle chvíli pozorujeme horolezce vracející se Vareškovým hřebenem ze Slavkovskému štítu a pak už spěcháme dolů na večeru. Slunce zapadá, nebe bez poskvrny a málo co nasvědčuje tomu že zítra bude vše ale úplně vše zcela jinak. Ráno sice ještě vylezeme sněhovým žlábkem do Studeného sedla, ale po hřebenu na Východní Vysokou už se nám v hustém sněžení a stále sílícím větru nechce. Radši valíme zpět k chatě a na povale pak celé dopoledne můžeme vést rokerské řeči, koukat se z okna na sílící vichřici a být rádi že nejsme venku.

 

Východní slavkovská věž

Je až zarážející jak pověstná teorie chaosu platí, řetězec mnoha událostí by stačilo někde náhodně  přerušit nebo i jen pozdržet a osudy by se mohly točit úplně jinak. V 17:00 pak jeden telefon způsobí, že se na svět budu koukat už pořád trochu jinýma očima. "Zraněný v lavině byli byste ochotní jít pomoct?" ptá se chatař. "Ano, jasně".. Po 5 hodinách se vracíme z vichřicí zmítané doliny  s fyzickými a psychickými silami úplně v koncích a stále nemůžeme uvěřit, že se TO opravdu stalo. Být svědkem smrti v horách, je kruté, vaše veškerá energie vydaná byla tak žalostně nicotná proti síle přírody.
Následující týden prostě nic nefunguje, psychosomatika pracuje na plné obrátky. Hlava ani tělo neposlouchá, nic nějak nemá cenu, vše se zdá zbytečný, nějaký oběh Liberce, na který jsem se ještě před pár dny neskutečně těšil, je mi (nerad to tu vůbec vyslovuji) úplně ukradený. Přesto jedu, třeba mě moji běžečtí přátelé přivedou na jiné myšlenky. Už od prvních kilometrů však vím, že to dnes asi nepůjde. Hlava neposlouchá nohy neposlouchaj, záda bolí a tak nějak v nich pořád mrazí. Dnes se mi prostě trpět ani běžet nechce, a zas vidět ten vířící sníh... To je ale jenom můj boj.

Ultraběžci potvrdili, že nějaká nepřízeň počasí je nemůže rozhodit. Jsem rád, že alespoň půlku trati jsem s vámi byl a velká poklona všem co v takovém pěkném jarním počasí vůbec vystrčili nos. Sněho-deštivé Jizerno se opravdu předvedlo, takhle tu ale umí občas být i většinu léta. Obzvláště smekám před dívčí Zoo sekcí, která startovala přímo do mlhy a vánice na Ještědu, o neskutečném výkonu Jany, která to absolvovala celé ani nemluvím. No a nemohu si odpustit velkou poklonu organizátorovi VS, který s nevšední (ovšem jemu vlastní) pečlivostí vše vymyslel, připravil, zapsal a zajistil. Mě ovšem nezbývá než se na liberecký okruh vrátit znovu v nějakém náhradním temínu. Neoběhnout svůj Geburtsstadt to prostě nejde. Napíšu vám sem pak o těch výhledech, které vám tentokrát Jizerské upřely a které by vám byl VS tak rád ukázal. Tentokrát zbylo bohužel vše na naši představivosti.

 

Tak támhle by byl vidět Ještěd a celá trasa

 

Jako tradičně se fotodokumentace opět ujali Bubo A Pavel Zámostný, odkazuju zde tedy na jejich archivy a přidávám obrázek který říká o akci asi vše. To že událost jistě světového významu (nepochybuji že to byla světová premiéra) zpracují literárně podrobně další bloggeři netřeba dodávat.

 

 

 

 

Lázeňský běh

To si vždy nad sebou povzdychnu, když se dozvím o někom či něčem významném co si tak nějak významně existuje či existovalo, aniž bych o tom měl tušení. Tak třeba ta ostuda když jsem se já dítě za železnou oponou dozvěděl o existenci Johna Lennona, až když ho zastřelili. Další podobnou lekci jsem dostal včera. Nebylo to až tak strašný jako s tím Johnem, ale přesto. Lázní v Čechách zas tak moc nemáme a tak mě úplně zaskočila existence lázní Mšené u Roudnice nad Labem. Zlé jazyky sice tvrdí, že ta minerální voda kvůli které tu lázně v roce 1796 vznikly už vzala za své příliš důkladnou činností socialistických zemědělců, ale ať je to jak chce, lázně vcelku prosperují. V krajině tak nudné samá pole a rovina se najednou propadnete do dolíku, vjedete do lesíka a jste v secesním světě, jako z plakátu Alfonse Muchy. Několik pavilonů v malebném lesoparku ze začátku minulého století pěkně udržovaných, hosté na procházce, odpočinkové klima na vás dýchne tak, že máte chuť okamžitě usnout. Tak do této lokality umístila relaxační rodinná sekce oslavu významných jubileí. Běžecké potřeby mám však sebou tak se těším, že si to jedení, pití a všeobecné slavení a láznění řádně zpestřím výběhem po lázeňském lesním okruhu. Nakonec je z toho jen procházka neboť po pobytu v 30 st bazénu aktivita a motivace zvolna mizí. Ale zas tak lehce mě nedostanou! Oslava končí druhý den po snídani a pak odpočinkové skupině proste uteču směr Praha. 

Dvorana v lázních Mšené

Bažina u lázeňského okruhu

S lázněmi Mšené je spjatý jeden zajímavý osud, který nemohu nezmínit - zas další člověk o kterém jsem neměl tušení. Jaká je spojitost mezi Atom dómem v Hirošimě a Lázněmi Mšené? Hlavní budovu zvanou Dvorana vyprojektoval a postavil Josef Letzel jako svou jedinou stavbu v Čechách. Většinu svého profesního života pobýval v Japonsku, kde byla podle jeho návrhů postavena řada objektů pomocí tehdy revoluční techniky železobetonových konstrukcí. Jeho průmyslový palác v Hirošimě jako jediná stavba v epicentru po svržení atomové bomby zůstala stát a dnes je z ní Atom dóm – památník na tuto událost, zanechaný tak jak vypadal 6.8.1945. 

Atom dóm v Hirošimě

Průčelí Letzelovy Dvorany ve Mšeném

Japonci na Letzela nezapomněli a často se stane, že do Mšeného zavítá nějaký japonský architekt aby si prohlédl jeho dílo. Zanechávám už ale Dvoranu i lázně za sebou a po lázeňském okruhu pěšinkařím,  užívám si terénu pak mě to zas najednou vyplivne v té bezútěšné krajině plné poli žádná cestičky pro běhače žádné, jen rovná silnice bez konce. Pak se ale v dálce objeví známý obrys a mě je jasné, že trasa dnes bude vypadat úplně jinak. Otáčím směr a mířím od Prahy, přitahován magickou silou a jako kdysi Praotec mířím k Řípu ze kterého zrovna slétají rogalisté - inu každý svého adrenalinu strůjcem.

Říp již od Ctiněvsi

Takovej krásnej kopec ten tu prostě nemůžu jen tak nechat ať ten můj transportní běh dopadne, jak chce. Když je vidět cil, je to tak nějak jednodušší něco je jasně před vámi, žádné pochyby. Dobíhám na vrchol a na vyhlídce slyším za sebou pochvalné pokřiky. No tak ještě trochu přidám rychlost aby viděli, že nejsem žádné vořezávátko a vzápětí se málem přizabiju o kořen. Tlumeny smích za mnou mi připomene známé přísloví o pýše a pádu. Rotunda Sv. Jiří svíti novým žlutým nátěrem a tak krátký pohled a zas mažu dolů a už konečně - směrem ku Praze. Z Řípu do Kralup vede červeně značená Dvořákova stezka - i když Tonda chodil jen z Nelahozevsi 3km do Kralup k příbuzným - a té se teď budu držet. Vede opět mezi těmi poli na jejichž mezích a lesních okrajích je plno posedů, pevně doufám že prázdných. Je to hodně nepříjemné běžet sám krajinou a stále být potenciálně na mušce členům mysliveckého svazu. Názvy obcí  kolem jsou tu kolem Řípu někdy až bizarní Peruc, Evaň, Poplze, Mnetěš, u Jeniněvsi je krásně obnovený rozcestník, takže ať už kdo věří čemu chce, bezpečně trefí směr do Mekky či Vatikánu. 

Rozcestník za Jeniněvsí

Čas je ale neúprosný asi se moc cestou kochám nebo snad ještě to dobré víno z oslavy není spáleno, až do Prahy dnes bohužel nedoběhnu. Končím tedy po 40km jako kdysi malý Dvořák v Kralupech nad Vltavou a dále se už vezu po kolejích. Ale ty dopravně vlastivědné běhy to snad ani není sportování to je prostě potěšení pro tělo i duši. Ještě že další už se tak blíží i když až se Ještěd zeptá cos dělal Veverko na Řípu nevím nevím co odpovím..

     

Liebe Riesengebirge

známe se dlouho víc než 40 let, sice se nevidíme každý den, ale myslím na vás dost často. Dlouho mi trvalo než jsem si ty vaše cesty trochu v hlavě prospojoval, jste přeci jen obrovské, měli Ti Němci pravdu když vás takhle pojmenovali. Vlastně pořád nějak nevím, jestli nejste nějak víc německé než české, ta jména míst, ty nápisy na každém kříži u cesty. Postupně jsem si vás objevoval. Nejdřív jste pro mě byly jen bílou stopou ve sněhu od chaty k chatě. Tehdy však byly ty boudy buď polorozpadlé nebo vyhořelé nebo opuštěné, hospodáře Spindlery a jiné jsme z vás totiž kdysi vyhnali. V lepším případě se těch chátrajících stavení chytnul nějaký socialistický podnik a uzpůsobil je pro rekreanty. Někdy pravda jako u Labské dost zrůdně. 

Cestou na Luční boudu

Sněžné jámy

Pak jsme na vás trochu pozapomněli. Alpy byly najednou docela blízko no a ti vaši noví hospodáři, ti čekali hlavně na potomky těch vyhnaných s tvrdou měnou. Vzpomínka jak jsem jako ten pravý untermensch čekal před chatou do večera a až když se neobjevil cizokrajný turista s valutou, mohl jsem přespat. Ale takové věci si dělají jenom lidé. Vy jste pořád stejné, někdy odmítavé, jindy lákající, někdy máte chuť se ukázat jindy zas děláte fóry a schováte se v mlze. Civilizace si s vámi v údolí dost zahrává, ruských nájezdníků v kožiších jsou plné osady, ale snad se liebe gebirge nedáte. Je mi tu s vámi celý ten týden fakt dobře, jako ostatně vždycky. Běžky nebo pěšky zas jsem si vás trochu omrknul a pospojoval stezky, vzpomenul na letní HVK – Horskou výzvu jak jste mě daly pěkně zabrat na 60km před Friesovými boudami, prošli jsme si kdysi pašeráckou stezkou Lahrbuschweg ze Strážného na Výrovku a na Wiesenbaude a zavzpomínali na zimní přechody hřebene a letní přejezdy na kole, výlety s dětmi na zádech, přeběh Sněžky.. nikdy se mi do té Prahy zpátky od vás nechce. 

V teple nohy u kamen ve společenské místnosti..

No a co vám tak v duchu píšu liebe berge tyhle zasněné plky, tak mě u boudy na Pláni probere paní Veverková zvoláním "Hele Ještěd". No ta podoba tu bezesporu je, ale je to vysílač na Černé hoře. Ten "Ještěd" mi ale z hlavy ne a ne vymizet. Tak mi to Krkonoše odpusťte, příští výlet či spíše výběh budou opět rodné Izergebirge a nebude to výběh ledacjaký, Reichenberg je velké město, prý český Insbruck říká se a oběhnout ho to bude tedy počin. A ten Jeschken! Karl Gott mit uns meine Lauffreunde! Však už také Veverka sudetský kliká trasu, probíhá, vymýšlí zajímavostě, přidává výškové i dálkové kilometry. 
Tak se zatím mějte Krkonoše, zas někdy Tschüss, Auf Wiedersehen, zamávám vám (hoffentlich) z Ještědu.
Mit freundlichem Gruss
euer Eichhörnchen aus Prag 

P.S. Přípravy na další akci COM - Okolo Liberce tentokrát v pevné a precizní režii Pavla Veverky Sudetského jako garanta akce jsou v plném proudu, ba přímo vrcholí. 23.3. v neděli se sejde sudetoněmecký Laufmanschaft v 9:10 v liberecké Volksgarten aby oběhl další tentokrát opravdové statutární město jako první jarní oběh.
Přidávám odkazy na:
INFORMACE - praktické poznámky
PŘIHLÁŠKU (novinka uvidíme co to přinese),
TRASU - odkaz na mapu a gpx na cykloserveru
ITINERÁŘ - tradiční kilometráž
ZAJÍMAVOSTI - kulturně historické souvislosti a "muss gesehen" 
Informace budou postupně přibývat na blozích VS i H12.
vp.

Dvě mouchy jednou ranou

Známý obchodnický trik - buy one get one free, či dva až tři v jednom nebo k nákupu dárek zdarma, plus poznámka o akční ceně nejlépe ještě s vyvoláním strachu z vyprodání zásob a už bezhlavě kupujeme to co opravdu vůbec nepotřebujeme. Výsledek je, že obyčejně nejméně jedna položka v tom "jednom" stojí úplně za houby. Ne tak dnes. Dnes jsme se totiž se skupinou okoloběžníků tomuto triku řádně postavili, i když tak trochu nechtěně.

hrad Tetín

  V rámci jednoho plánovaného oběhu hned dvě města, zadarmo to tedy rozhodně nebylo a obě stála za to. Však se to také hned pěkně ujalo a rozjařené běžstvo v restauraci (jasně ty šílené nápady vznikají převážně tam nebo u pc) už chrlilo nápady na podvojné oběhy - třeba spojit Pardubice a Hradec (můžete hádat koho to napadlo), ale to už bylo po druhém pivu. Pravdou je, že oběhnout Beroun tak aby v okruhu byl opravdu jen Beroun, je trochu problém, stačí pohlédnout na mapu. A tak jsme vytěžili z Českého krasu i Kodskou jeskyni s jeskynními malbami, Koněpruské jeskyně s pěknou prerijní naučnou stezkou s vrcholem Zlatý kůň i Koukolovu horu s nově renovovanou kapličkou a povedlo se tak oběhnout i Králův dvůr, kvůli kterému bychom se sem asi jistě extra netáhli.

Aksamitova brána

Letmá klopená Iva při seběhu ze zlatého koně

Kopců ovšem jsme si užili opravdu hodně, ten poslední táhlý na vrch Děd na Berounem byl skutečně velmi vytrvalý a docela potrápil už poněkud ochablé údy věškerého běžstva. K těm dvou městům ještě navíc pěkné polojasno, chlazené nápoje od Lukoilu, tak vlastně nakonec těch much jednou ranou či jedním během bylo docela hodně.

vrch Děd již za námi

Závěrečné medaile v podobě vlastnoručně pečených sušenek ocenila i paní recepční ze sportcentra, které jsem po překonání svého sociálního autismu (ach ta endorfinová podpora) jednu nabídl za pěkné zázemí a teplou koupel.
Nemohu vynechat obrázek z restaurace, kde jsme oběh řádně oslavili, která jak je vidět k vegetariánství má daleko, nicméně v nabídce narazíte hned v prvním řádku i na velmi nezvyklou masovou pochoutku.

Fotografické dokumentace z běhovýletu se ujal Bubo, který tak jistě pro pěkné obrázky naběhal aspoň o třetinu více než ostatní. Přidávám ještě odkaz na itinerář a gpx pokud by se snad někomu chtělo v budoucnu okruh zopakovat.
Díky všemu běžstvu za skvělý den a na další oběhy či náhlé dvojoběhy se těší
Martin VP.
Okolo Berouna 33km.
! P.S Veverka sudetský již hlásí pokračující přípravy na další oběh tentokrát v našich rodných Sudetech, kde chystá Reichenbergrundultralauf jak ho znám jistě i včetně ďábelského kopce Jeschken!

To jsou paradoxy pane Vaněk

Nemůžu si pomoct první letošní okoloběh byl ve znamení kontrastů a paradoxů. Začalo to hned ráno. Přijde vám normální aby člověk 8. února přemýšlel jestli poběží v krátkých nebo dlouhých kalhotách? Venku jak na jaře, globální oteplení. Setkáme se na radotínském nádraží přesně v 10:10, vrchní okoloběžník Pavel nás zavede na začátek trasy u kostelíka a už si to šineme k Černošicům. Užíváme společenského rozměru, slunce pálí, cyklisté to pálí, my to pálíme i když o něco pomaleji. Radotínská trasa je plná kontrastů - chvilku běžíte mezi honosnými sídly, pak ostrý střih a jste po kotníky v bahně v brázdě od koní.

Před seběhem do údolí s mlýny

Chvilku se trápíme v oranici až v údolí mlýnů přijde další střih. Teplota klesá o 8 stupňů a bahno střídá zmrzlý sníh. A aby těch kontrastů nebylo málo, když už zas vyběhneme na kopec v místech kde byste spíše čekali, že se na obzoru prerie objeví nějaký kovboj na koni, objeví se obrovský komplex cementárny, který se sem ale fakt nehodí. Bohužel je tu a nezbývá než tento fakt přijmout. Jak náš průvodce krajinou vysvětluje, bez cementárny by nebyl ani Radotín, sídlo které původně právě v okolí tohoto kolosu začalo vyrůstat. Elektrony bzučící chrám bohyně Elektry mezi poli už mě pak ani nepřekvapí.

U Kalinova mlýna

Pavel v prérii s cementárnou

Chrám bohyně Elektry i s věřícími

Míjíme snad nejparadoxnější turistický rozcestník "Pražský okruh", to je tedy místo kam si člověk opravdu jen tak na výlet nevyrazí. Stojíte přesně nad 4 proudovým dálničním okruhem, který jako zahnutý jazyk míří do chřtánu tunelu. Další pěkný tentokrát technický paradox dnešního dne si dopřejeme při běhu krásnou asfaltovou komunikací, obdařenou všemi značkami, pruhy i protihlukovými barierami, jen je do ní z neznámého důvodu zákaz vjezdu. Proč, to ví zřejmě jen nějaký referent dopravního odboru. Zřejmě chybí označený přechod pro ropuchu. K tubusu tunelu se ovšem chystáme i my abychom si vychutnali další krajinový kontrast. Na trávě hned u vyústění tunelového tubusu na radotínským údolím, vrcholného to technického výdobytku civilizace se pasou ovce, dokonce musíme přeskočit jejich zavřenou ohradu. Běh chrámem rychlosti jak Pavel nazval rovnou lajnu mezi mostními pilíři už je taková industriální třešnička na dortu, i když o rychlosti už se v našem podání po technicky náročné trase nedá moc mluvit.

Pavlův rychlostní chrám a družstvo modrých

Před odbočkou na nádraží nás opouští Roman s Honzou, který už má nejvyšší čas aby stihnul další běžecký program na Dívčích hradech. Míru pohostinnosti místního restaurantu Amigos už tedy hodnotíme jen s Pavlem, Tomášem a dnes jedinou členkou ženského družstva Stázkou. Zde si dovolím použít známého triku bulvárních časopisů a pro zvýšení čtivosti zařazuji fotografii dámských nohou.

Tomáš, který na sraz v Radotíně doběhl ráno z Kobylis (pěkných 44km do deníčku, smekám), vyráží na vlak a neví že tak přichází o alimentační hřeb a další paradox dnešního dne - retro kavárnu "Pelíšek". Z 21 století se ocitáme v 60 letech století minulého, přenoska gramofonu rychlostí 45, brousí starou LP s Pilarkou, artefakty věrné, jen ten štrůdl i kafe jsou zatraceně dobré a současné.

Reklamní okénko pro kavárnu Pelíšek

Tak krásný okoloběh s přáteli a tak splendidní gastropauza to se snad dá oslavit (paradoxně) zas jen během. Zamávám zbylým členům družstva a nabitý dojmy z krásně povedeného radotínského okoloběhu šinu si to ku Praze. Jen ty medaile jsem vám dříve odloučení oběžníci dát zapomněl, táhnu je celou cestu na zádech a pak taková chyba v koncovce! Takže je máte u mne příští týden k vyzvednutí, upeču čerstvé, jsou k sežrání! Závěrem velké poděkování všem obíhajícím a zejména Pavlovi za nevšední péči při trasování a odborný výklad po cestě. Nemělo to chybu a to jsem vám určitě nepopsal všechno..
Ať vám (nám) to stále tak pěkně (okolo)běhá jako dnes!
Třeba zrovna příští týden okolo Berouna (v 10:10 na nádraží)
8.2.2014 Okolo Radotína 24km