Úhel pohledu

Tak už to máme asi sečtený. Ležíme tu pohozený se ségrou v rohu sklepa na hromadě nějakýho harampádí, obě komplet zadělaný od bahna či čeho ještě jak nějaký špindíry, ségra díru na boku jak kráter, já na tom nejsem nijak líp. Ty poslední výlety to už bylo utrpení. Zepředu do vás padaj šutry a bahno a vzadu to zas z vás lítá ven, no děs, tak snad je lepší teď ležet aspoň v teple ve sklepě, než tohle snášet. Jó na začátku když jsme obě voněly, to si nás hýčkal, pokaždý kartáčkem načechral, hadříkem umyl, vysušil, ale teď škoda mluvit. Ale říkáme si se ségrou, že to zas nakonec nebyl tak špatnej život, i když teda dost krátkej, to jo. Vlastně ani ne rok. Ale zas jsme toho neviděly tak málo, do hor nás vzal, i u moře jsme byly, to byla obzvlášť pohoda, byl nějakej lenivej, tak jsme se skoro celý týden válely na pláži. Když o tom tak přemýšlím, tak jsme se měly asi o dost líp než ten malej kluk co nám pomáhal na svět. Bylo mi ho dost líto. Celej den seděl, střídaly jsme se mu se ségrou v rukou, stále ty stejné pohyby, obrousit, přilepit, odložit, krátká pauza a zas den co den stejně. Občas jsem mu zahlídla v koutku toho šikmýho oka takovou velkou slzu, nebrečel, jen ta slza se pořád zvětšovala a pak z toho oka spadla rovnou na mě. Bylo nás tam všude podobných plno, některé barevné jak pouťová tretka, jiné černé, tlusté či tenké a lehounké. My ze ségrou jsme tedy zrovna byly asi nejtlustší když si to tak zpětně vybavím. Ale musím říct, že se nám líbilo to jméno co nám dali. Hoka je prostě pěkný jméno pro ženskou. Když jsem si představila že se budu jmenovat "V-zdravém-těle-zdravý-duch" jako dvě kámošky vedle v regále tak mi i ta moje obezita byla skoro jedno. Však to taky obrečely, prý to napadlo snad nějaký japonce nebo co. Pořád jsme na regálu řešily ke komu se asi dostanem, viděly jsme z reklamací kolegyně úplně zničený po pár měsících, dovezli je skoro v mdlobách podrážka z nich vlála, většinou se z toho ani po několika operacích nedostaly. A pak to přišlo. Jeden den ráno nás se ségrou strčili do krabice, zalepili lepenkou - málem jsme se udusily - a jely jsme. Nakonec jsme byly rády, protože se proslýchalo, že ty co jsou v regálu moc dlouho vezmou a někde hromadně spálej. Prej z obchodních důvodů. Já teda tomu moc nevěřila. Přece vás nevytvořej jen proto aby vás mohli pak spálit. Jako že byste neměli vůbec žádnou cenu? No není to blbost? Dostaly jsme se k takovýmu chlápkovi s divnejma prstama. Druhej měl delší než první, furt nás to tlačilo, ale nakonec jsme se nějak roztáhly, bylo fajn se podívat ven, na regálu se jen tak válíte a máte pocit, že jste dost k ničemu. Jak se nám v regálu posmívaly za ty naše tlustý spodky, tak jsme teď byly obě rády, že je máme. Furt jsme běhaly někde v lese, kořeny, šutry, bahno, trní, bodláky na normální silnici nás skoro nevzal, to jen když běžel někam s nějakým Tébirdem, ale zas mohly jsme si i odbočinout. Po dlouhým výletě nás umyl a nechal uschnout, asi měl sám taky dost. Ty trny a bodláky jsme dost špatně snášely. Přeci jen my holky Hoky máme kůži velejemnou, takže se nám ty malý odřeniny ani nestačily zahojit a už se nám dělali další. Ale snažil se, lepil nám ty šrámy docela poctivě, dokonce ségru jednou i zašil. Myslím, že nás měl rád a bylo mu líto, že takhle trápí takový jemný holky. Jsem přesvědčená, že se na nás mohl docela spolehnout, akorát vlastně jen na jedné stovce, kdy už jsme toho měly vážně dost, jsme se na nějakým mokrým šutru neudržely, to si teda tehdy pěkně dal. Tak si tu tak ležíme po 1300km toho máme se ségrou prostě plný kecky a ven se nám už vůbec, ale vůbec nechce. I když zas po 10 měsících je to asi brzy to úplně zabalit, ale když se na nás podívám, asi už nám nepomůže vůbec nic. Uvidíme co s náma vymyslí, třeba tu v tom teplým sklepě ještě chvilku vydržíme, i když si najde zas nějakou jinou.   

20.5.2017 - 18.3.2018