středa 25. dubna 2018

Lázo plázo Lazovica


Nedá se nic dělat musím se zhostit v rámci psychorehabilitace neradostného úkolu zapsat si spisek o povedeném DNF, i vlastním organizátorem enkryptovaným do termínu DeNaturalizovaný Fico. Prý ani ve výsledcích se tento cejch vypálený na čelo neuvádí. Jak prof. Kocourek, tak ultražena DRJJ to ve svém příspěvku taktně pominuli, takže si tu takto nahlas pěkně napíši, že mne hlava zradila na 102km u předposlední občerstvovačky, kde jsem čekal již jen posledních 16km po silnici z kopce a místo toho vedla trasa lesem do krpálu na vrch Velký Plešivec. Proč zrovna ausgerechnet já se mám o půlnoci vláčet na Velký Plešivec. Je třeba mi tento defekt tímto způsobem připomínat? 

Lazy vypečené
V době extrémních výkonu a jejich neustálého překonávání musím sklopit uši a říct aha tak 100+ je již holt prostě málo. Viacej treba... Nicméně i přes tu nedokončenou nemám z proběhlé Lazovice s odstupem pár dní příliš šrámy na duchu a těle, i když oba se vzpouzely, co to šlo. Společně akce s H12 mají vždy skvělý rozměr a o zážitky nikdy není nouze, jen není radno se ho snažit nějak předhánět. Hned na začátku akce jeho divoká karta "žena se zlomenou rukou" stěží může být přebita jiným trumfem. Nepovede se také každý den jet tramvají (společnost Arriva by měla trochu přitlačit na kvalitu) na Slovensko, ani navigovat místního taxikáře na správné místo. A čo je toto? Navigácia? Vzhledem k tomu, že nemám mandát se skromně pýřit finisherským diplomem, musím odbočkou hlavně zdůraznit vlastivědný přínos celé akce. Cesta ze Slovenska do Čech teda spíše na Moravské Slovácko a zase zpátky lazemi a kopaninami s jejich lazovci a kopaničiary byla neskutečně malebná. Jména malých osad, podle jmen rodin, které je kdysi obývaly a možná i teď obývají, působí jak z minulého století. Horňané tu halekali přes údolí své popěvky, tu bydleli a hospodařili Zimákovci, Klimkovci či Mizerákovci..... Jako ovšem je tu i mnoho jiných artefaktů. Na takovém vrchu ROH - ano opravdu je to vrch Revolučního Odborového Hnutí - kam stoupáte po rovných schodech vyskládaných z kočičích hlav a bělostným štěrkem působí na zpovykaného Pražana obří socha bojovníka se samopalem neskutečně a připadáte si, že jste právě překročili hranici s KLDR. Nebo když se na vás na obzoru na vrchu Bradlo vynoří Štefanikova mohyla zvící Modré mešity či Stalinova pomníku, do kopce vás kromě času ženě hlavně zvědavost přesvědčit se jestli je tohle opravdu možný. 

Obrací se Štefánik v hrobě?
Lazy byly tentokrát opravdu dobře prohřáté, ba vypečené, první půlka trati bez kousků stínu či vody, kde by se dalo aspoň trochu vylepšit tepelný dyskomfort. Skoro spirituálním zážitkem byla pak osamocená pumpa v lesíku, kterou jsem si zrovna v tu chvíli vymodlil u běžeckého pánaboha a ona se zjevila a tekla z ní opravdu voda. Na avizovaném 62, ale reálném 67 km ve Filipově už jsem se jako mnoho jiných loučil se závodem, ale ještě se mi zde přeci jen podařilo zkrotit (a hlavně zchladit pod hadicí) hlavu, nacpat do sebe dost polívky a Radleru. Přece si nemůžu nechat ujít hřeben Javoriny na který jsem se tak těšil a další pamětihodnost chatu pátera Holubyho tohoto homo botanicuse. Ten les petrklíčů na hřebeni musel vyrůst určitě kvůli němu. 

Petrklíče pátera Holubyho
Pak už se kraj pomalu halil do tmy a nastala ta poslední 35km třetina mechanického kladení nohy před nohu, po běhu ani památky, jen kužel světla čelovky před sebou. Místo vlastivědy jen strohá geomorfologie pod nohama. Když se navíc dostanete mezi 2 Maďary, kdy ten první neví, že jste za ním a od svého kolegy na své otázky v nočním lese vyžaduje odpověď, odhodlání se pozvolna vytrácí. Jak mě ta maďarština točila, spolu s rytmickým klapáním jejich hůlek nelze ani slušné popsat. Nakonec jdu radši sám nekonečným lesem do kopce a z kopce a na ten předposlední checkpoint ve Višňovém se tak nějak dopotácím, chvilku bloudím v temné vesnici, protože kontrola je trochu jinde než být má. A tady přichází má lazová mentální smrt, ani si neumím teď vybavit ke komu a jak jsem se tam nacpal do auta a nechal se vyložit u cíle. 

Šibenický vrch
Tady ten cejch DeNaturalizovaného Fica pálí o to víc, kolem se belhají ti kteří to vydrželi po svých až sem, v tělocvičně tleskají, ale mě ten potlesk dnes bohužel nepatří. A jako memento ozvěnu slyším svá zpupná slova, která jsem vyslovil před akcí "vždyť je to něco jako Krakonošova stovka to se do cíle vždycky nějak dostanu". Jo hochu příště více pokory...Nedostaneš, Neošidíš, Neojebeš, stovka vždycky bude stovkou a stačí málo - špatně načasování, málo spánku, málo vody, jídlo co v pravou chvíli nesedne, nohy co příliš bolí, batoh co tlačí, hlava co neposlechne, nebo Maďar kterému nerozumíš a vše je úplně jinak.
 P. S. Velký dík Honzovi za společné cestování a voxerový optimismus na dálku a Jitce za milou i když epizodickou společnost na trati, a zejména velká poklona jejich odhodlání to dotáhnout až do konce za každou cenu. Totéž i Pavlovi Fenykovi, kterému děkujeme za pěknou fotku.

Za tuto fotku děkujeme Pavlovi Fenykovi




5 komentářů:

  1. Ty to umis, jako vzdy tak krasne.. a gentlemansky .. nazvat a pojmenovat.. Pripomina mi to obdobi, kdy tango bylo vystrelkem a na podobne kavalirske ulety damy odpovidaly lisackym usmevem s nepatrnym mrknutim leveho oka:)..
    Proste.. ja ty tvoje komentare a poznamky miluju. Ty patris k "stare dobre Anglii" a tak neni divu, ze cast sve profesionalni drahy tu a tam travis na Ostrovech..
    Mezi nami.. je to uplne jedno, jestli jsi ve slabe chvilce podlehl nejakemu dablu naseptavaci.. Znam to sam.. I can resist everything but temptation [Dokazu odolat vsemu, jenom ne pokuseni:)]..
    Za sebe musim rici, ze jakekoliv akce s Veverkovic skupinou se [bez ohledu na vysledek] radi do zlateho fondu mych zazitku:).
    A tak jeste jednou diky za milou spolecnost a jen se budu tesit na dalsi dny, ktere jiste prinesou nove obzory, nova pokuseni.. a nove zazitky.. Co teprve 12.5, ze?? :)
    12:)

    OdpovědětVymazat
  2. Někdy se opravdu těžko odolává,např když chci běžet domů z práce a v Černošicíh zrovna zastaví vlak... ale možná to jsou ty ďáblovy nástrahy, kterým by bylo potřeba odolat, alespoň občas.

    OdpovědětVymazat
  3. No za ta rouhačská slova před startem sis to možná opravdu trochu zasloužil. Ale i tak je mi to líto. Nechtěl bych být Fico. :)

    Máte krásnou společnou fotku. Jen příště Jitce řekněte, ať nemrká. :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Jen do mě! S tím Ficem... když jsme běželi přes jednu osadu, tak u jednoho domku byly otevřené dveře, že člověk viděl až do pokoje. Tam na stěně byla obří fototapeta s portrétem Fica.. Dost kuriózní výzdoba příbytku. Na fotce Jitka nemrká, jen spí :-)

    OdpovědětVymazat
  5. To je krásný :-) Kdybys jen věděl, jak ladně a lehce jsou loukou stoupal, chtěla bych umět takhle chodit, když už nikdy nebudu umět takhle běhat. A děkuju, žes do toho šel - kdyby ses nepřihlásil, nejela bych ani já :-).
    Nicméně mé zoufalství si poklonu nezaslouží, kdyby mi někdo těch pět kilometrů před cílem řekl, že mě odveze, sedla bych i k čertovi na trakař!
    Tak teď už jen ta neodbytný otázka: Kam příště? ;-)
    (A spící fotka ze startu - jojo, jsem zjevně prokletá, mám ze závodu celkem čtyři fotky, na zbylých třech sice nespím, ale byl by to bývalo lepší! :-D)

    OdpovědětVymazat