Vědci zjistili že... z Brd do Beskyd je dlouhá cesta

A to si to musim precist zrovna pred Brdskou. Jako hlavni informace na jednom ze zpravodajskych serveru je nam predlozen vysledek vedeckeho vyzkumu ohledne pohybove aktivity zhruba tohoto zneni: Prilis mnoho pohybu je pro zdravi více skodlive než povalovani se na gauci (viz odkaz).  Osvetovym clánkům v běžných periodikách začínajícím úslovím "Vědci zjistili" se pokud možno vyhýbám. Sice jsem ochuzen o takove informacni bomby jako ze kobylka lucni ma nejvetsi varlata, ze zena udrzi tajemstvi maximálně 32 minut, ze bakterie umi lustit sudoku, že přemýšlení vede k rakovině, že šimpanz se rozhlíží než přejde silnici, atd atd samé informace bez kterých byste prostě nemohli žít. To že američtí vědci zjistili, že lidé věří všemu co američtí vědci zjistili je jen milé pokračování předešlého. Inu býti vědcem to musí být panečku zaměstnání. Čert vem obří varlata lučních kobylek, ale s tím pohybem kde proboha tohle vzali? Vyvozují, že "ideální pohyb je asi jednu hodinu až jednu hodinu a čtyřicet minut týdně, přičemž tempo má být pomalejší, asi sedm kilometrů za hodinu". Všichni McMan a McWoman zaplesali, konečně mají svoji lenost vědecky podloženou.
Tempo dobrý, proč ne zrovna na té Brdské, což bylo v mém podání letos spiše pochodové cvičení jsem ho asi i takto držel, ale hýbat se max hodinu čtyřicet týdně a zbytek jen ležet? Neuvěřitelný. Ale to prece nejde být ochuzen o takové akcičky jako např. noční běhy a jine dlouhobehy to snad raději budu žít "nezdravě" a rád si při běhu propiju játra pivem. Plizive se totiz na jare vytvorila bunka HCiTB ktera zacina nekontrolovane chrlit behy odnekud nikam, ci odnekud do Prahy ci pro slevu, proste ideovym nametum se meze nekladou. A tak se na jaře bezelo po skalach Ceskeho raje, v noci z Berouna, z Dobrise ci z Kralup, 75k pro slevu. Osoby a obsazení variabilní, napadu plno a vzdy se nekdo chyti. Ty komorni behy proste nemaji chybu, neco si zorganizovat samostatne, bez zazemi maseru, slevenek a funkcich trik asi vice sedi memu naturelu. Nicmene od vsecho trochu. V zapalu pocitacoveho hrdinstvi ( óóó jak snadne je bezet 50+ jednim kliknutim v prihlasovacim formulari..) jsem se upsal na Valašský hrb. Nešlo zkratka odolat, prislib vybrane spolecnosti iTB, a dosud pro me nezname prostredi Beskyd me namotivovalo i na trochu prelidnenou a civilizovanou akcicku.  Sluselo by se jistě napsat samostatny zapisek ktery by se mohl jmenovat třeba "Tri svatby a mnoho hrbů" ale vyuziju takto jiz rozepsaneho. Naplanoval jsem si to lehce retro, v klidu pekne vlakem a busem na start a ze startu zas busem domu abych se v nedeli uz zas mohl venovat dalsim aktivitam. Vlaky sice jedou ovsem obcas jak zpiva Xavier Baumaxa maji hnědou. Z počáteční euforie v Leoušexpresu jsem ztroskotal diky zpozdenim jako homeless v Prerove, pak aspon jeste o kousek dal v Hranicich na Morave v kempu v echt retro chatce a la 1970.

Camp Hranice

Potud dobry ovsem kdyby v kempiku zrovna neprobihala moravska svatba. Kdyby to aspon bylo jako na Zmozkove LP z 90 let, ale moravske pisne ani cimbálovka se nekonaly, jen nekontrolovany rev a zelená (zelená je nejenom tráva) . V 5 ráno jsem to vzdal a sel radeji cekat na nadrazi na spoj smer Hrb. Chtels chlapče retro tak ho mas. Nastesti uz vse jelo jak melo jen jiz v Hranicich nastoupili dalsi svatebcane a tak jsem se neco jako pasivni kurak opet stal nechtene pasivnim svatebcanem. Jen proboha tak nervete, propadam pesimismu. Nohy od Sutru54 minuly tyden jeste uplne nefunguji, pasivni svatebni noc a to jsem jeste ani nikam nevybehl. Ale spolkovy duch na startu vsechny chmury prehlusi a tak prvni kilometry trati uz ukrajuji s optimismem novými tvářemi okolo a hlavně vůlí to dobehnout. Hrebenovka je opravdu malebna vyhledy na obe strany, romanticno takrka hmatatelne.

Čarták startovní brána

Hřebenovka (Foto Petr Švanda - Bubo)

Na obcerstvovackach povazte PIVO! co vice si prat. Snad jen o něco vice sil. Po 30k se dobehne do prostoru cile u hotelu Čarták a chce to hodne premlouvani abych se vydal na opacnou obratku. Teren navic tezkne, dusno pred bourkou houstne, po trase neni nic co byste si zapamatovali jen nekonecne nahoru a dolu lesem. Proti me navíc uz bezi ti mladí rychlí co maji obratku už za sebou, a ja ji jeste nemam ani na dostrel. Myslim na ten gaucik co doporucuji americti vedci, jen uz zadnej pohyb zadnej krok jen se tak chvilku natahnout... Obratka na Ptacnici pripomina polni lazaret. Nekdo lezi, nekdo jen tupe zira opreny o strom. Ovsem bujon s pivem vsechny postupne postavi na nohy.

Obrátka na Ptáčnici (foto Petr Švanda -Bubo)

Cesta zpet uz tak neboli, i kdyz nekonecna je dostatecne. V cili jsem tesne pred prutrzi mracen, ktera pusobi jako apokalypsa. Poradatele narychlo bali stany a aparaturu, a do gulase uz mi pekne prsi. Jako tecka se zriti cilova brana, a ti kteri dobihaji pozdeji bloudi doslova a do pismeme bez cile. Bus a následné vlaky do Prahy uz nestihnu a tak milerad prijmu pozvanku iTB spolku do pekne vilky v Bečva resortu, kde je sucho, teplo, sprcha, mila spolecnost proste pravy raj na zemi. Vecerni hostinec nesmi chybet ale ouha... probiha zde v poradi jiz moje treti moravska svatba za víkend. Uz me proboha usetrete pasivniho svatebniceni takhle nejakej pohreb by tu prosím pěkně nebyl? Jeste že je pritomen bůh všeho piva Radegast. Vecer konecne ten gaucik, vědci jedni americti ja vam to taky všechno verim a rad si chvilku polezim, možná i o něco déle než doporučujete.

50+ na startu (foto Bubův foťák, kdo to cvaknul ale nevím)

P.S. pár fotek půjčeno bez dovolení od Buba, který to pojal jako fotoreportérský výlet, ovšem ještě přitom stihl běžet rychle a doběhnout si pro 8 místo v kategorii. Děkuju. 

ATB a iTB

Tak to nějak vypadá, že se s pozvolným nástupem jara a tedy i s pozvolným probouzením virů a různých jiných breber, debaty iTB spolku přesouvají od běhání tak akorát k běhavce, trenýrkových plánů a trenýrkovek k léčebným metodám a rekonvalescenci. Poslední pivní schůzka byla až trochu v pochmurném duchu Žádné iTB ale iTA. Antibiotika, depresivní nálady, chmurné vyhlídky na sezonu a tak podobně. Díky své práci Jacka rozkrajovače, která je mi koníčkem ba nosím si ji i domů, se na mě občas členové týmu obracejí, abych odbornými lékařskými pindy rozptýlil jejich chmury co se týče nemoci či poradil nějaký zázračný lektvar. Já! To musíte ke kováři moji milí. Ta důvěra v bílé pláště je ale přátelé až nezdravá. Na tom našem stonání (ano také se teď věnuji běhavce a konzumaci ATB) je velmi úsměvný fakt, že největší péči o své zdraví vyvíjíme až teprve když nám něco je. V období takzvaného zdraví neváháme svou schránu huntovat a devastovat co to jen jde, Přetěžujeme svaly i klouby, zbavujeme se dobrovolně nehtů a ještě se tím chlubíme, navozujeme si halucinace, metabolizujeme ultradlouhými běhy sami sebe a přivozujeme si vědomě akutní zánět žaludku běháním o hladu, či o gelu, nebo se cpeme nezdravým jídlem. Ovšem když dostaneme léky, a bílý plášť řekne, že je budeme brát týden a bude nám dobře, jsme rázem vzorní pacienti, kteří svému šamanovi důvěřují a opravdu stonají přesně týden jak bylo předpovězeno. Kdyby řekl šaman 5 dní budeš synu/dcero stonat, pak jen pět. V této souvislosti je pak více než zajímavé jaké pěkné mýty se vynoří v souvislosti s ATB.
1. Může se s ATB pít alkohol? Jíme jeden jed (však si přeložte anti-bio-tikum) a máme starost jestli můžeme přidat další, máme asi obavu jestli ATB nezablokuje účinek alkoholu nebo že by naopak? Nic takového se ale neděje, jen prostě o něco více zatížíme játra metabolickými pochody, ale to vepřovou se šesti úplně stejně a zvýšíme pravděpodobnost vedlejších účinků jak alkoholu tak atb. Trochu taky celé léčení zpomalíme. Nic víc a nic míň. Je pravda že je pár typů atb, které bychom rozpouštět v etanolu neměli, ale to jsou spíše ty výjimky co pravidlo potvrzují a ty bereme při chorobách kdy nás chlastat ani nenapadne.
2. Může se s ATB běhat? Jasně že jo, proč by se proboha nemohlo. Běžet závod je asi k ničemu protože k lepšímu výkonu nám choroba s atb nepomůže, ale proč když máme chuť léčbu nepodpořit mírnou fyzickou aktivitou, která skutečně prokazatelně působí protižánětlivě a při které trénovaný běžec dosáhne stejné tepovky jako strejc/tetka koukající se z postele na hokej/pořad o vaření (nehodící škrtni). Nicméně pár prokazatelných rizik s pojídáním atb a trénováním přeci jen je.
- jsme citlivější na světlo a teplo a tedy náchylnější k dehydrataci. Takže až poběžíte atb-ultra myslete na to že je třeba víc pít a po 8 či 12 hodinách běhu nezapomeňte spolknout prášek.
- vedlejší účinky jako malátnost či nevolnost se vyskytují častěji, těžko ovšem na sedmdesátém odhalíme jestli to je opravdu vina atb.
- zvětšuje se riziko poškození či natržení šlach, zejména Achillovy, blbý že jo
- riziko poruch srdečního rytmu je také o něco větší, což se u ultraběžců,, kteří se svým tepem kolem 40/min a levou srdeční komorou dvakrát tak velkou než je normál  není moc co divit.
Běžci ale mají taky jiný problém - atb se poněkud přejídají, a berou je častěji než ostatní populace - musí se přece brzy uzdravit aby zas mohli co nejdřív běhat ne?
   
 
   

Co s těmi pytli?

Titulek zní poněkud odtažitě, ale hned vysvětlím. Ti co někdy lezli po skalách znají termín "pověsit pytel", který neznamená nic víc a nic míň než to, že cesta kterou jste lezli vás tak nějak překvapila, ať už obtížností či jste na ní v tu chvíli neměli ty správné morálně volní vlastnosti. Nedolezli, nedokončili, vzdali, prohráli, nedoběhli, nedočetli, nenaučili, zobecňovat tento pytelní problém lze jistě do nekonečna.  Takovýchto větších pytlů i menších pytlíků máme všude každý dosyta a tak vlastně čast života pytle zavěšujeme, a pak průběžně vice či méně úspěšně se snažíme o odpytlování. Takový pytelní režim. Vracíme se znovu do cesty vice připraveni, zopakujeme si stejný závod ještě jednou až do konce, zkoušíme sundat zavěšené pytle rodinných a kamarádských vazeb, napravujeme napravitelné a omlouváme se za nenapravitelné. Mám-li mluvit za sebe na mém lezeckém i běžeckém (a samozřejmě i jiném) poli se to pytli jen hemží. Stačí vzpomenout na oběhy Liberce, Londýna, moje běhy domů, všude něco. Byla to opravdu jen únava, bolavá kolena či spíše špatný morál, malá odvaha, odhodlání, motivace? Těžko říct. Jakákoli příležitost k odpytlení je proto vice než vítaná, proto jsem byl nadšen když partička šílených kamarádů tentokrát pod záštitou T-birda zorganizovala nevinné popracovní páteční proběhnutí. Trasu Beroun-Praha už jsem si jednou zkusil, tehdy jsem běžel po červené přes Svatého Jána a Bubovické vodopády, mimochodem nádherná trasa. Zapytlil jsem tehdy v Dobřichovicích, kde jsem jako vysušená treska zdechl na jezu a do Prahy jel vlakem. Přestože plán byl běžet jednodušeji po cyklostezce kolem řeky (přeci jen ta červená v noci by nebylo úplně ono), pokud dorazím do Prahy můžu když né úplně odpytlit, tak alespoň vyměnit velký pytel za malý. Skvělé! Do odjezdu vlaku zbývá 2 hodiny, a samozřejmě to co tuším, že jistě přijde opravdu přichází. Mail od Okrouta, který navrhuje trasu po červené a aby zvýšil motivaci přidává následující doušku: "cesta je to kratší, cesta je náročnější, cesta vyžaduje složitější navigaci, je to víc terénem, je tam víc výškových metrů, je tam výrazně méně civilizace-občerstvení, je tam více tmy pro ty co špatně vidí, cesta vede Prokopákem" No nezabili byste ho? Naštěstí je přehlasován a běžíme kolem vody a nejenom pouze myslíme na pivo, řádně i konzumujeme a já žasnu jak daleko jsem se já propagátor plnotučného mléka dostal. Po prvním vlakovém Kozlíkovi, hned obsadíme nádražní hučák plný opilců, kde zahučí Braník (už abychom v tom Braníku byli..). opilci jsou ostatně jediní pocestní, které na jinak během dne přeplněné stezce potkáváme. Tedy vlastně jednoho před nádražím ve Třebáni, který vede své skomírající kolo a hlásí "klucí nepospíchejte jede to až ve třičtvrtě".

Vzpomínka na tunel pod Temží v tunelu pod nádražím v ZT.

Běžíme myslíme zase na pivo a zejména na to za jakou cedulí se ho zase zbavit, prostě drinking club with running problem. Na půli cesty zhmotníme vtíravé myšlenky v Dobřichovicích, s pomocí Meissel Weisse. Když už z příjemné hospůdky vybíháme otevřou se dveře, vykoukne štamgast a zpět ke svým kolegům u stolu zahlásí: "Vole já Ti říkal že nemaj kola". Inu mimozemšťané.. Mám rád tyhle společenské pomalé běhy, je to prostě jako si v pátek zajít s kamarády na jedno (no dobře na tři), pobavit se, probrat ceny ropy a zlata na světovém trhu, filozofická a morální dilemata, vyřešit vmžiku základní problémy země a lidstva, zasportovat. Prostě all in one a ještě ušetříte za zpáteční lístek. Už se moc těším na další šílené nápady a odpytlovávání. Co vaše pytle a pytlíky taky vám někde visí? A úplně na závěr tohoto krátkého spisku jedno jediné slovo. Dobříš???!!!       

Něco na závěr anglické mise

Leden: Nejak se nemuzu po novem roce odhodlat neco sepsat, taky napad o cem vlastne moc neprichazi, a kdyz si clovek rano precte hlavni zpravy nejak vubec nemam motivaci pridavat dalsi plky. Ac to tu na britskem vychodu mam treskute rad, uz tech poslednich par tydnu ktere jsou prede mnou tlacim pred sebou silou vule. Uz se mi sem po Novem roce zpet na samotku proste vubec nechtelo. Jasne ten luxus mit cas jen pro sebe je fajn, rozhodovat se sam je vlastne ulevne jednoduche, nikdo nic nenamita, zadne argumenty, zadne kompromisy vse je tak jak chci. Problem nastane kdyz ale nechci. Naroky na planovani aktivit a rad vubec jsou vetsi, clovek obecne a ja zejmena je tvor lenosivy. Dlouhy beh se mi stale nejak nedari zaradit do programu a to me jeden strasne dlouhy zanedlouho ceka, a tak si nejak pripomenout ze ubehnu i vic nez 10M by nebylo na skodu. V ruznych obmenach se na blogosfere stale objevuje otazka kde se to zastavi, pridavame kilometry do dalky i vysky, ze dne bychom nejradeji zdimali vice nez tech 24 hodin a porad je to malo. Rodinam vice ci mene uspesne nalhavame ze jsou samozrejme na prvnim miste, ale ten neklid a nervozita kdyz nemame splneno sve kilometrove penzum nas vzdy spolehlive prozradi. Modri jiste vedi o cem mluvim.
Únor: A tak spise mam tendenci v posledni dobe nejak ubrat a zpomalit nez pridavat do nekonecna, vybehnout jen kazdy druhy den, radsi jednou 12 nez 2x6. Jak se s timhle pristupem ovsem vyporadam za tyden to je velka neznama. Jediny bonus ktery se nabizi je, ze budu pekne odpocinuty... Vymyslel jsem si totiz na podzim takovou taskarici a sice farewell beh na rozloučenou s Britanii. Okolo Chelmsfordu to uz tu bylo rikal jsem si, chtelo by to neco novyho, trochu třeba delsiho, dustojneho jenze co?  Myslenku zelenych tras už tu mistni pomerne zasadne rozvinuli. Stezky kratke i dlouhe pres pul ostrova i temer pres cely ruznych nazvu. Nazev The Capital Ring dává tušit že takový prispevek do serie COM by byl jiste vice nez hodnotny.

Okolo Londýna - tohle ale prece ale nepobezim sam a spise na nekolikrat nez najednou. Napad byl ale na svete ted uz jen ta realizace. Opatrne vysilam dotaz pratelum z Cech, ale v podstate si nemyslim ze by nekdo pozitivně zareagoval. Jet na cely vikend jen tak si obehnout Londyn? To muze leda tak šílenec. Prekvapeni ovsem na sebe nenecha dlouho cekat. Ranni dotaz, kratka dopoledni mailova smrst, a vecer uz ma povedena particka z iTB -  H12, TBird, Okrout a VS letenky a ze pry se moc tesi... Prestavam lehkou zastavu srdce a dechu a skutecne trochu nevericne ziram co jsem to spustil za silenost. Cesta od slov k cinum zacina rikam si, kdyz zacinam naklikavat prvni kilometry trasy. Uz je to naštěstí vymyslene, kniha napsana uklidnuji se, jen to naklikas a je to. Trvalo to ale 2 mesice, na realny pruzkum musim rezignovat, snad co je psano bude v realu i dano.

Nakonec se tedy v predvecer magickeho data 21.2. schazime ve trech, VS zadrzely na kontinentu rodinne povinnosti, TB zmutovane chripkove viry oba však sledují naše počínání na live tracku, který zaktivoval Tomáš. Mirime do Stratfordu kde pak v marjánovem oderu lehce obskurniho hotelu domlouvame posledni detaily.
Že ne vše co je psáno, musí být pravda zjišťujeme hned zrána u zavřeného vchodu na Greenway - úsekem zbudovaném na splaškové kanalizaci a tak první bloudění doprovázené deštěm se sněhem příliš optimismu nedodává. U Temže jsme pak fascinováni ranveí London city Airport a letadly nalétavajícími z mlhy a Tomáš si běží k bahnitému břehu pro dotek s Temží. Ostatně celé je to taková velká exotika, do míst kudy běžíme se návštěvník Londýna jen tak nevydá, musí si přece hlavně odfajfkovat Big Ben a další taháky. Ale třeba tunel pod Temží, ten si většinou do londýnského itineráře nedáte.

Woolwich Foot Tunnel

London City Airport

  

Přestává pršet, dokonce i nějaké to slunce se objeví a tak klábosíce cesta pěkně ubíhá. Bohužel něběží mi to jak bych si představoval, přeci jen pouze odpočívat a jíst není na ultra ten nejlepší trenink. Krizičky se mě postupně chytají od 30km, optimismus kolegů ovšem nemá hranic a mou přibývající trudomyslnost rozhánějí veselými historkami a nejlepším ionťákem na světě - chlazeným ležákem. Opravdu působí až magicky jak jsem takovou tekutinu jen mohl při běhu odmítat? Mentálně se tedy stávám opravdovým členem klubu iTB. V duchu jsme stále také s nepřítomnými členy výpravy kteří nás sledují na pc a posílají podpůrné sms. Je tedy nutné se vyfotit "s veverkou" a vypít vždy i pivo za Petra (H 12).

Wimbledon Park

Beckenham Place Park

Bahnité cestičky parky mi však dávají dost zabrat, koleno hlásí stav ohrožení, v richmondském parku ještě zkouším záchranný elasťák, ale pomalu mi začíná být jasné, že do cíle dnes nedorazím. Opouštím tým na 70km po 11 hodinách trasy u Richmond bridge a dále už budu sledovat jejich pohyb pouze v hotelovém pokoji na displeji. Pokračování této linie si tedy musíte přečíst na webu H12. Sejdeme se zas až nad ránem, kdy kluci po celkem 21 hodinách a dalších 60km nocí severním Londýnem donesou pomyslnou vlajku COM do cíle. Pánové poklona až na zem, ještě jsem holt takového ultra nedorostl, v kolenou ale hlavně v hlavě tam to ještě prostě 100+ porovnáno nemám.  

Eltham Palace

  

Richmond Park

Poznámka na závěr: Při plánování trasy jsem využil jednak publikaci Colina Saunderse The Capital Ring, a webové stránky pejskaře, který celou trasu ovšem na několikrát prošel. Viz odkaz níže.

http://www.luphen.org.uk/walks/capital_ring/capital_ring.htm 

Na síti jsem našel pouze jednoho běžce, který oběhl Londýn v kuse - Rajiva Ratana, který v září 2014 zdolal Capital Ring se záměrem vybrat peníze na výzkum Alzheimerovy choroby. Startoval ve Finsbury park v 7:10, kam po 14 hodinách doběhl.

Okolopražské setkávání

Mám k tradicím celkem úctu, nicméně pořád až tak nemám úplně jasno v tom jestli tradice a běhy tak jak jsou pro mě nejmilejší -  tedy jako běhy objevovací - jde dohromady. Při plánování prvního pražského  okoloběhu minulý podzim jsem si říkal, že městské okoloběhy budou mít pouze své nulté ročníky a dost. Měst k obíhání je až dost na to aby mi tato zábava na pěkných pár let vydržela a mimo to se stejně živelně tvoří další nápady jak si běhání postupně včlenit do života, ne jenom jako něco navíc ale jako něco základního, co k žití neodmyslitelně patří. Považoval jsem tedy loňský nultý ročník POPu i za ročník poslední a těšil se zas na jiné způsoby objevování. Ovšem když jsem si tak - teď dočasně dislokován na anglickém východě - jednoho dne na podzim pobíhal v tom essexském dešti, bahně a nekonečné rovině, myšlenka na opakování POPu byla najednou vzkříšena. Zase se vidět s okolobězči, poznat případné běhavce nové, být zkrátka takříkajíc aspoň chvíli zase mezi svými. Konečně v té Praze (jako samozřejmě kdekoli jinde) lze stále objevovat nové do nekonečna. A tak jsem se vrátil k pražskému okruhu, pobavil se nad historií mostu inteligence, pročetl si životopis Joachima Barrande, seznámil se s aktuální situací chátrající Cibulky, příběhem mostu Rámusáku a etymologii Pelz-Tyrolky a s dalšími a dalšími kilometry okruhu se zas dozvídal něco nového. Jednoznačná přidaná hodnota pražského oběhu je jeho sociální rozměr. Každý si v průběhu roku vybírá závody či akce které nejvíce sedí jeho naturelu. Někdo rád závodí, soupeří s časy, někdo s kilometry či mílemi, někdo s vertikálami, jeden na silnici jiný v třeba kamení hor. A tak koncem roku, kdy se nikdo nevyhne nějaké formě bilancování se takto setkat a probrat, závody, příhody atd může být vlastně docela fajn. Po POPu každý generál, ale snad dneska můžu říct že včerejší setkání toto naplnilo. Opět se virtuální gesichtbuch či bloggerské profily změnily v lidské, přibyly nové tváře a s nimi nové zážitky, přeci jen olajkování příspěvku a reálné podání ruky  je diametrální rozdíl. A tak pokud souhlasíte milí spoluběžci já bych to tak nechal i na příští rok, ten povánoční pražský partyzánsko-společenský běh, jako možnost setkání při pomalém běhu co léčí všechny neduhy těla i duše, jako možnost odevzdání případných přebytečných povánočních kJ, či vystřízlivění ze sváteční opice, jako jako možnost dlouhého, třeba i rekordně dlouhého, nebo naopak krátkého běhu s pomocí MHD, setkání s podobně postiženými no a v neposlední řadě i k dalšímu pražskému objevování.
Abych toto krátké rozjímání nad včerejškem, s bolícími koleny a sklenkou slivovice k tomu  nějak shrnul, chtěl bych poděkovat všem kteří se včera přišli spoluproběhnout  a tím neodsunuli POP na smetiště dějin. Těším se, že příští rok se to zas povede, a že nás čeká rok bohatý na běžecké i jiné příběhy.

Fotografická dokumentace bude bohatá jistě u Buba, Digiho (zde bych vyzdvihl zejména rozsáhlou sbíru veverek z obory Hvězda) a Advida, postupně přidám odkazy na jejich alba,  
                         

Noční ostrovní

Asi na tom není nic moc divného, dny kratší, GMT neúprosný, se změnou času se moje běhání definitivně přesunulo do tmy. Ale tma na anglickém venkově to je přeci jen něco trochu jiného než pobíhání po večerech po matce stověžaté. Záře města daleko, poslední blikající lampa u popelnic a nořím se do černých houštin a polí. Prostě TMA! Říká se že v noci se lépe přemýšlí, pracuje, soustředí, tvoří, maluje, skládá a já nevím co ještě. A jak se v noci běhá? Mozek už je takový zklidněnější po celém dni kdy ho musíme namáhat směrovaně, a může nechat myšlenky jen tak proplouvat bez nutného cíle. Noc máme zafixovanou s nebezpečím, zlem, příšerami, duchy, zlo prostě vylézá v noci a za světla zmizí. Ze začátku mě to bylo dost nepříjemné, ta nejistota co je kolem, jen kužel čelovky (a že z čínské čelovky LEDovky tedy je fakt kužel) osvětlující bahnitou stezku či silničku přede mnou, kolem svítící zvířecí oči z křovisek, nevíte jestli je to veverka nebo jelen, pořád jsem se otáčel jestli za mnou něco neběží, ale jsem tu jenom já se svým stínem. Nakonec jsem tu tmu přijal jako svého druhu ochranou ulitu. Vlezu do ní a běžím.  Tma se vám nalepí na tělo, přikreje vás jako přiléhavá deka, pod kterou je teplo a bezpečno, ticho které vás obklopí umocňuje dojem, že vše je tu jen a jen pro vás. A do tohoto klidu a míru a často i deště si teď docela rád pouštím něco do ucha, to je pak dojem úplného odosobnění, chvíli ani nevím že se dotýkám země, nevidím a neslyším nic ze světa kolem, jen ty tóny mi znějí v hlavě. Zvláštní zjištění je, že nikdo tu v noci neběhá, jen občas potkávám osamělého běžce, který si krouží v bezpečí žlutavého večerního osvětlení, tam a zpět podél silnice. Všichni ti co se nějak trochu hýbou jsou totiž kde? Where have all these runners gone? No přeci v Gymu, v gymu, který vám svou mateřskou kovovou náruč nabízí 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Tahají tam za kovové páky, stroje za ně shybují, stroje je natahují, pás pod nohama ubíhá, veslice pod zadkem ujíždí, váha váží, nápojový automat občerstvuje, pc měří spotřebované kilojouly a antiperspirant jak pámbu ochraňuje. Jaká svěžest! Never say never, praví klasik, ale zatím odolávám lákání šumných strojů a jejich vrkot 7/24 7/24 7/24 raději pořád měním za černočernou tmu.

    

Zavřete oči - POP přichází

To se tak někdy povede kouzlo nechtěného. Vznik spolku přátel trailového běhu I Think Beer v sobě nese jedno velmi zajímavé prvenství, aniž bychom to tušili. Vznikl vlastně tak trochu náhodou, prostě shoda okolností, pár lidí se sešlo v jednu chvíli na tom pravém místě (v hospodě U Sádlů u piva) a tak je to bavilo, že se tomuto počínání rozhodli dát nějaký řád, klub nazvali, vybavili symboly, vzniklo klubové desatero, klubové oblečení, má svou ředitelku, prostě ta "sekta" jak už psal H12. No a  aby tomu holdování pivu dali nějaký ušlechtilý rozměr, zaštítili se zdraví prospěšnou aktivitou - během. Aniž jsme tušili, povedlo se nám velmi pravděpodobně jedno pěkné české prvenství - vznikl tak pravý český Hash club. Ještě do minuléto týdne jsem netušil co to je, ale jeden z běžců při maratonu na jihu Anglie tak okomentoval můj klubový dres, na kterém svítí ITB. Ta pravá definice Hash klubů, kterých je plno hlavně za mořem a za kanálem je "Drinking club with running problem" no není to dokonalý?

Vzniklo samovolně něco co už je dávno vymyšlené aniž bychom to tušili (tedy já to netušil, abych byl přesný). Ta historie vzniku je taky naprosto výborná, stejně jako vznik názvu. Britští koloniální vojáci v roce 1938 v Kuala Lumpur si vymysleli, že budou každé pondělí chodit běhat aby vyběhali kocovinu z proběhlého víkendu. Protože tak různě běhali a bloudili po městě a hledali se navzájem a taky tu hospodu kde mohou skončit, asi jim to připomnělo sport hashing - hare chasing. Zající připraví trasu a psi je následují. Trasa nemá pevný cíl ani start, účastníci se přidávají na úseky které chtějí, odpojují se kde chtějí. Každý takový hash run pak - trochu opačně než byla původní koncepce otců zakladatelů - končí samozřejmě v té hospodě. Nepřipomíná vám to náhodou naše okoloběhy? Ten pražský - hounds se připojují a odpojují, a skupinka zajíců to táhne až do konce aby se pak všichni sešli v hospodě, liberecký taky dva starty, jedna hospoda. Cíl hospoda, prostředek k jejímu dosažení běh, prostě jasná diagnóza pijáckého spolku s běžeckým problémem.. Tak si myslím, a nesměle to tu navrhuji, že když už to takto do sebe pěkně zapadá, povánoční oběh Prahy by třeba mohl být letos takovým hash během. Mnoho startů, jeden cíl - dobrá hospoda s dobrým pivem,  Aniž bych tušil, že by to mohlo mít takové pěkné ideové pozadí, na POP2 si stejně myslím už od nultého ročníku. odezva byla tehdy kladná proč to tedy nezkusit zopakovat.

POP2 tedy opět přichází a to v sobotu 27.12. 2014 v 6:45

Trasa zůstává s malými obměnami stejná jako minulý rok, jen start a cíl bude trochu pozměněn. Partyzánská okupace nemocnice bude tentokrát nahrazena opatrným obsazením sportoviště Hamr Braník. Zde ovšem nastane ta pravá partyzánština. Protože sportoviště je určeno pro plážový volejbal či tenis, bude nutné pro hladký a tajný příchod se vybavit nějakými partyzánskými mimikry, např tenisovou či badmintonovou raketou, případně přijít rovnou v trenkách a bos, jako že na pláž. Kdo bude z objektu vykázán, převléká se venku, těžký život partyzána..
Již v předstihu dávám k dispozici odkazy na stránky, jak je znáte z okoloběhů, budu průběžně aktualizovat. Gpx trasa je reálná z minulého roku s malou změnou vzhledem k místě startu. Itinerář a zajímavosti na trase postupně doznají nějaké aktualizace. Cílová hospoda to je zatím téma, na Hamru je otevřeno do 23 hod, čili nějaké občerstvení v cíli je možné, ale není to zas na pěkné posezení, čili to ještě upřesním hash run bez hospody to samozřejmě nejde..

Přihláška   Itinerář   Zajímavosti na trase   GPX

26,2 aneb maraton po anglicku

Běhá se tady každý týden někde něco tak proč právě Beachy Head Maraton na jižním pobřeží? Před lety vedl můj první výlet v Anglii právě do těchto končin. Z trochu již nudných polí Essexu jsem potřeboval vyrazit někam do zeleně, tak jsem v autoatlasu našel nejbližší zelené místo a jelo se. Tradičně vlakem, busem, pěšky, je to to trochu zprofanované anglické pobřeží s bílými cliffy, ale když to vidíte naživo.. no husí kůže, slza v oku. To jsem vlastně ještě moc neběhal, 3km byla událost týdne a tak když jsem na výletě viděl lehce zdevastované jedince s hadičkami u pusy (úplně náhodou jsem se vypravil zrovna v čase maratonu), říkal jsem si že to je ale divný sport, tomu se věnovat nebudu. O šest let později vyrážím zase na jih abych se s těmi 2000 divných lidí vydal na trasu BHM v Eastbourne, Od moře fouká, Celsius hlásí pěkných 7 stupňů, není to úplně přívětivé ráno pro kontinentálního evropana, ale ostrované jsou jak pominutí, jak je krásně a poslušně se řadí do front určených k tomu či k tomu. Že bude fronta na toalety je před závodem jasná věc, ovšem že bude rozdělena na "urinals" a "anals" to se asi vidí jen zde. Startuje se do prudkého kopce, který díky bahnu je nutné zdolat částečně po čtyřech, začíná to tedy zostra, Od začátku je ale tak trochu jasné že více než "Race" to bude tak trochu "Event"

Celou trať jen sleduju okolí, malé anglické etudy, které prostě jinde nezažijete. Na druhé míli stojí ve svahu skotský dudák a hraje, běžci se zastavují, zatleskají a běží se dál. Přátelé lezci znají jak pěkně klouže mokrý vápenec. Rozemelte vápenec na prášek, přidejte něco ovčího trusu a trávy, dobře zalejte vodou a máte dokonalou představu o povrchu trati. V lednu jsem tu psal o oběhu Chelmsfordu a myslel jsem si jak to nebylo strašný, nyní vidím že to je místní norma. Ostrované to odbývají lakonickým "Trochu to klouže". Volný průchod krajinou tu neznají, private land je takřka svatý pojem, po celé trati je tedy plno ohrad s vrátky, které je třeba překonat. Ovšem jak jinak než po anglicku. "Gentlemani mohli byste prosím chvilku počkat než tady madam přeleze tu ohradu" zahlásí steward na trati. "A tady prosím je to opravdu kluzké a úzké, musíte gentlemani po jednom". A tak jsme tak trochu pořád ve frontě, před můstkem, před ohradou, na občerstvovačce, čekáme až projde turistický oddíl na výletě, po cestě jsme povzbuzováni poplácáváni, všichni zdraví, děkují, dávají přednost, čekají, čím mě ti ostrované ještě překvapí. Proběh městečkěm je událost, lidi vylézají z hospod zdraví se mezi sebou s běžci a když vykoukne slunce z mraků zazpívají sborem "Here comes the sun". Já v tu chvíli zapomínám na svoje tělesné diskomforty, které mě trápí od startu, prostě se poddám tomu ostrovnímu rytmu, chvilku povídám s chlapíkem kterého zaujal můj dres (ano já dnes reprezentuji ČR, přestože mne Veverka Sudetský poučil, že triko je jen do hospody), "Co to je za klub ithinkbeer?" ptá se okoloběžící? Ale takový spolek přátel trailového běhu, povídám. "Aha takový pivní klub se zájmem o běh ne?" Myslím, že to anglán docela trefil ne?

Na 18 míli ovšem mě zas ostrované dostanou u občerstvovačky, kde zaslechu následující hovor: "Sir dáte si čaj nebo kávu? A je ten čaj opravdový? Samozřejmě! Chcete s mékem, cukr jeden či dva? Promiňtě ještě obsloužím tady toho gentlemana před vámi". K tomu hraje kapela a já mám strašnou chuť si sednout do toho bahna, popíjet ten čaj s mlíkem a zůstat tady napořád. Ale ještě 8 mil, pokračujeme do schodů, konečně se blížíme k moři a začíná stezka po útesech, výhledy sice skvělé, ale běžet se tu moc nedá, prudce nahoru a prudce dolů, a poslední prudký seběh do cíle. Jak že to je ta ultra průpovídka? 26,2 to zní jako občerstvovačka.. Ale já jsem dnes hodně rád, že už pokračovat nikam nemusím. A tak si stoupnu zase do fronty kde je napsáno "Vstup jen s medailí" a čekám až mi školní kuchařky naloží něco jídla. Snad už mě angláni toho pozitivna ušetří. "Je tu místo madam?" "Ano ale trochu zapáchám jestli Vám to sire nevadí"
Ach vy anglání, vy mi dáváte, však já si vás zase v pondělí nakrájím (s láskou samozřejmě) na kostičky...  
Časem se ani nechlubím ani pod 5 hodin jsem to nedal, ale prostě nemůžu mít všechno, třeba to zas příště bude lepší..

          

Na záletech - Baroko maraton

Tak jsem po čase zase zpět. Vyměnil jsem zase na pár měsíců evropskou pevninu za ostrovní království, sestoupil z pražské vyvýšeniny do essexských nížin. Konečně když to jde proč si ten život neudělat zajímavější. Ale zaplať pámbu, už je to jiné než před těmi 6 lety, je tu takové druhé doma, židle v práci i pěšinky na polích na svých místech, tedy pravda ty pěšiny trochu rozorány to abych zas nekecal. Běhání už není ze stresu, ale s radostí, dokonce i zde se už běhá, není výjimkou že i na poli potkám osamělého běžce se psem. Je to samozřejmě trochu šílený nápad hned po týdnu letět do Čech, ale s tím Barokem je to tak, tady neplatí žádné chce se mi tam, nechce se mi tam, těším se, netěším se,  mám čas, nemám čas, na Baroko se prostě musí a hotovo. A tak první zálet vede právě přímou linkou Londýn-Plasy (zavedli prý i linku pro H12 Budapest-Plasy - je to holt už již známý závod).
Baroko prostě bylo první, už nikdy jsem na maraton tak usilovně netrénoval. Byla to tehdy vzdálenost z říše snů, a kdyby jen to. Mezi desítku a maraton jsem tehdy žádný závod nevčlenil. Bylo to léto objevování tajů běhu, Pečlivě jsme s Pavlem Radotínským plánovali vzdálenosti, převýšení, dokonce jsem se vypravil i poznávat trať na živo. Mnoho nezodpovězených otázek tehdy bylo, často spojeno s nácvikem - dá se jíst a pít za běhu, kdy gelík a kdy tabletu, jaké boty, co na sebe, první výběh nad dvacet km to byla událost o které jsme pak mluvili celý týden. A pak...Baroko, zvolené jako ta nejlepší destinace pro ztrátu maratonského panictví. Po čtyřech letech znám trasu nazpamět, přesně už vím kde přidat či ubrat, cestu běžím skoro poslepu, dokonce už vím kde na trati potkám známé tváře, přesto zůstává pro mě Baroko nějak posvátné, těžko si představit že bych jel začátkem září někam jinam.

Zárodek Klubu Trailových Běžců na Baroku (foto Petr Švanda)

Fenomén tradice a kontinuity si tady na ostrovech člověk uvědomí v plné síle, i když to přirovnání k Baroku možná trochu kulhá. Tak například rituál zamykání Toweru (Ceremony of the keys) se nezměnil přes 700 let, každý večer přesně 9.53 se stráž zeptá hlavního klíčníka "Halt, kdo to přicháží". "Klíče". "Čí klíče?" "Královniny". Vpusťe královniny klíče", "Bůh ochraňuj královnu". "Amen". Ta tradice či kontinuita všeho  u nás nějak schází, a tak je skvělé, že máme aspoň ty tradiční sportovní akce. Tradicí otevírání parlamentu se pochlubit nemůžeme, tak máme aspoň ty Běchovice s tradicí více než stoletou. A tak jsem nadšen, že na velké plasské louce posedává plno přátel, organizátoři v barokních kostýmech vítají účastníky, tak jako každý rok. Oběh Velké louky na začátek je takřka rituální, plky okolo také. Had běžců se vlní podél Střely aby se postupně roztrhal na tom dlouhém okruhu. I když to "dlouhý" nějak ztrácí na síle. Do mysli se mi vkrádá lehce podceňující "je to jenom maraton" (a teď když to píšu a snažím se tu o to přemýšlení v mílích, je to jenom 26.2... to zní jak občerstvovačka jak praví jedna ze známých hlášek ultraběžců). A zas to pokračuje jako každý delší běh taková permanentní hostina a popovídání s kamarády i neznámými běžci. Mám takové skryté přání prorazit tu 4 hodinovou hranici, ale zas abych se přitom moc trápil, to se mi nechce. Tento víkend mám přece k odpočinku a v pondělí zas musím nastoupit jako čestvý poddaný Jejího Veličenstva. Ale ta skrýtá soutěživost. Jak jsem před 3 týdny honil Okrouta po Lužických snažím se zas zde dohnat Romana, který si lehce běží velký kus, ale přeci jen stále na dohled přede mnou. Je dost horko a tak jsem dost rád že na Stražišti čeká holčičí fan klub Pavla Radotínského v podobě ženy a dcery, které si odběhly z panství na Hluboké. Studená voda a milá společnost dává zapomenout na ten kopec od Čoubáku, který je pořád na Baroku velkou výzvou. Postupně míjím ty co přepálili, nemohu si tuto strategii postupného předbíhání ze zadních řad vynachválit. A světe div se na 36km doháním Romana a na 41km i poprvé v životě H12 abychom spolu doklusali po velké louce do cíle. Pavel Radotínský se zdržel s fanklubem a tak se vidíme až s Birellem, který tentokrát k naší radosti nedošel. Hranice 4 hodin sice o 3 minutky nepadla, ale poprvé na Baroku se ovšem dostavuje pocit, který jsem tu ještě nezažil. Ještě bych nejraději běžel někam trochu dál...  

Stražiště (foto Bára Kuntová)

        

Jaképak výhledy tohle je závod

Tak takhle jsem byl poučen jednou běžkyní na vrcholu Klíče, poslední sedmistovky z těch celkem deseti, kterými Lužické hory oplývají, a které byly cílem závodu 10 Lužických Sedmistovek. Je jasný, že každý si hledá to svoje - někdo rychlou desítku, někdo dobře vychlazenou dvanáctku, jiný rychlý maraton po silnici, další zas trailové závody po horách. Každému co jeho jest. Mě na běhání baví to objevování, těžko se mi odděluje závodění od té krajiny kterou si běžím. A tak vybírám akce, které skýtají nějaký ten explorační prvek. Závod Lužickými horami toto splnil bezezbytku. Takový výlet si sami nevymyslíte a když jo, morál na to jej provést bude hodně těžký. 10L700 byla taková moje letošní meta - překonání stovkové vzdálenosti, i když ve dvou dnech není špatný cíl, ta pravá stovka na jeden zátah klidně může ještě chvilku počkat. Kdyz jsem se hlasil na "detskou" Silvu, bezci kroutili hlavou nad tim detinskym napadem - to se nevyplati jezdit tam kvuli hloupym 92km. Ale jasně ze vyplatilo,  kilometrik ke kilometriku osobacky uz budou jen ve vzdalenostech, ne v casech. Proc si tedy nedoprat vice osobacku, do nekonecna ty vzdalenosti natahovat prece nepujdou.

Luzicke pro me byly vzdy tak trochu ve stinu svych vyssich sousedu - rodných Jizerek a těch opravdovych hor Krkonos - ale do Radvance u Sloupu v Čechách, kde bylo zazemi zavodu jezdime skoro 20 let. Ovšem na ten Klíč skoro za humny jsme ale napriklad nikdy nedosli. A tak kdyz rano zazni do mlhy a deste vystrel ze startovni pistole, tesim se na ten vylet jak malej. Je tedy fakt nevlídno, v režimu "normal" by se člověk rozmýšlel jestli vůbec jít ven, přepnuti do režimu "ultralife" ovšem vyrazíte v trenkách na 65km dlouhý běh do deště. Inu vývoj. Probíháme Novým Borem sledováni nevěřícnými pohledy klátivých postav, kteří se asi vracejí z noční pitky, a mizíme v lese. Jak obvykle po cca 12km se dostavuje ten pověstný "running high" tělesné metabolické pochody se ustálí, šleha endorfinů zaplaví mysl, která ještě před hodinou hlásila "zůstaň ležet" a já se tak nějak vznáším Lužickými horami, občas mi dají najíst, občas zatleskají, chvilku klábosím s přáteli, chvilku si užívám pocit osamělého běžce. Poprvé v životě se podívám na vrcholy schované turistům mimo značky, i na vrchol Luže, kde se na chvíli otevře pohled do krajiny.

Na vrcholu je potřeba se zapsat do naprosto promočeného papíru.

Chleba s paštikou zvítězil jako nejlepší potravina.

Přehrada Naděje nedaleko Luže.

U přehrady Naděje mi to nedá a sejdu těch pár kroků po schodech pro pěknou fotku. V Krombachu na 60km je potřeba ještě zaskočit na poslední kopec Hvozd, ten je tedy tou pověstnou třešní na dortu i když 500m kamenné schodiště na závěr dává pěkně potrápit. V cíli jsem lehce pod 8 hodin, to jsem ani nedoufal a v hasičské pařírně u kamen už si jen užívám teplý čaj, pivo a klábosení s ostatními běžci. Jaké je ovšem moje překvapení, když večer na hospodských dveřích v průběžném pořadí vidím svoje jméno na 11 místě, tedy jen kousek za zítra vyhlašovanými TOP10. Červ soutěživosti mi od té doby hlodá v hlavě, já snad na stará kolena začnu trpě ctižádostivostí, to přece ne! Jsem tu sakra na výletě.

Cestou na Hvozd

Poslední vrchol první etapy Hvozd

Druhý den se postavit na start maratonské etapy vypadá jako ještě větší nesmysl než včera. Nohy dřevěný, tělo ještě spíš spí než bdí, žádná sláva. Běžím nějak hrozně dlouho sám, kolem nikde nikdo, je to celý nějaký divný. Na občerstvovačně už mě ale vítají jako jediného ze startovního pole co běží správnou trasu, píší mi prý hvězdičku. Jsem rád že soutěživý duch ve mě už zase spí, v klidu se najím napiju a pokračuji. Na prvním vrcholu ovšem zápis mluví jasně. Tomáš, který mi včera nandal půl hodiny,  je přede mnou sotva deset minut. Že bys Veverko sebou hodil a opravdu večer trochu té světské slávy zakusil? Nevěřícně nad sebou kroutím hlavou, ve které se rozsvítilo "Dohnat Okrouta!" a... fakt asi závodím. Jak je to ale ošidné poznám hned na dalším kopci, kde minu odbočku na vrchol a přidám si pěkné 2km obíháním vrcholu. Červené světlo v hlavě však nepohasíná, asi nějaký starý vývojový reflex být u mamuta první. Přidá to i nějaký ten endorfinek asi, běží se mi výborně, je to dané i skvělou atmosférou na trati, obsluha občerstvovaček fandí každému jak o život, výborné jídlo, hezký počasí. Na poslední obávaný Klíč se mi daří i zčásti běžet, zkopce do Radvance mám dojem že letím. Tomáš mi sice zase utekl a v cíli mě vítá již s pivem v ruce, ale povedlo se, odpolední nástup na podium a 9 místo si fakt neskromě užívám, konečně kdy se člověku povede být v jedné lajně s guru českého ultraběhu.. No a navíc mám tu stovku, sice ve dvou dnech, ale ta opravdová jednodenní, je zase o něco více na dosah.
P.S. Musím poděkovat za fajnový víkend Bubovi, Janě a Tomášovi, se kterými jsme vytvořili lužickou úderku. Všechno tak pěkně plynulo, samé úsměvy a dobrá nálada. No a na ty plány na příští rok, s krycím názvem MUMie 2015 se velmi těším a píši si do deníčku!

Úderná skupina 10L700