Dolu z kopce

Frištenský, nepůjčil bys mi na chvíli kalhoty? Tato známá replika bylo snad to první co mne napadlo,
když v  batůžku s maximální péčí sbaleném nenacházím běžecké gatě. Je to vůbec možný odjet na
běžeckou akci do hor a zapomenout kalhoty na běhání? Je… Nezbývá tedy než v praxi aplikovat jedno z ultra
přikázání – co nemáš, nepotřebuješ – a doufat, že ty jedny určené k převleku zpět do civilizace vydrží
vše.
Na začátku všeho je idea. Zrovna tato – běžet z nejvyššího do nejnižšího bodu Čech – se jevila být na
tom začátku čirým idealismem. Nicméně v klubu ITB nebývá od slov k činům příliš daleko (maximálně
nějakých sto mil), pracovně naklikané verze trasy jsou Tomášem vycizelovány k dokonalosti,
podrobný itinerář k tomu jako bonus, pár potvrzovacích mailů a jednoho listopadového pátečního
podvečera již nastupuje pražsko-sudetská sekce ITB do busu směr Pec. Trojice prověřených stomílařů se smělým plánem na celou 138km trasu, my opatrnější bratranci Veverkové se skromější 65-82km verzí v závislosti na rychlosti postupu horami a dopravního spojení do civilizace.

Přeci jen, nacvičovat
stovky v horách není asi nejlepší nápad. Již jen cesta busem slibuje nevšední zážitek, z otců od rodin
ve středním věku se rázem stává rozverná partička teenagerů, připomínající zájezd učňovské mládeže
na lyžařský výcvik do hor. Ze zavazadla etanolového poradce se i pod dozorem jediného pedagoga
v týmu noří dobře vychlazené červené a plastové kelímky a již v Hradci Králové musí již zmíněný
pedagog vystartovat pro přídavek, aby pak v opojení  (jistě jen z relativity času) nechal bus odjet a
dobýval se do jiného. Když se na další zastávce v Trutnově pozastavuji u keříku nad takovým
lehkomyslným jednáním, ujíždí naší skupině bus podruhé. „Vy jste tedy parta“ kroutí hlavou řidič i
cestující. Ostudu jsme si nepokazili jak by řekl klasik, jen tak dál.
Tu trasu už jsem šel i na lyžích bezel mockrát, česko-polská cesta po hřebenu Krkonoš patří k nejhezčím v Čechách,
hory tu umí mít pokaždé trochu jinou tvář, snad nikdy to nebylo stejný. Tentokrát předpověď slibuje
náhlý nástup zimy, a jak se ukázalo, vůbec nelhala. 

Lanovka díky silnému větru a sněžení jede pouze na Růžovou horu a zde proslovená krátká přednáška VS o omrzlinách, který, jako správný místní horal, přípravu opravdu nezanedbal a je vybaven i lyžemi, se vůbec nezdá být od věci. Úsměv nám
trochu mrzne na tvářích. Ale zase výhoda nepřízně počasí je v tom, že jste na horách skoro sami, to
aby to člověk viděl trochu pozitvně.  Vybíháme směrem ke Sněžce, která svůj vrcholek ještě občas
ukáže z těžkých mraků, to aby nám to snad nebyly líto ty 3km navíc. Čas je neúprosný a tak pro
subtým Vx je dnešní dávka km již dána, Hrádek nad Nisou na 82km padá, dále než do Oldřichova
běžet nemůžeme, nechceme-li nocovat v lese a dále již budeme přát odvážným stomílařům bezpečný
postup až do Hřenska. Vůbec mi toto zjištění nevadí, naopak dodá jistou dávku komfortu do
nekomfortních podmínek. Hřeben Krkonoš je pokrytý tenkou vrstvou ledu a sněhu, k tomu nepříjemný silnější vítr s ledovými krystalky, který se tak trochu vysmívá členům skupiny, kteří zvolili z praktických důvodů lehké oblečení. 

Na pomezí Jizerek nastupuje s nižší nadmořskou výškou pověstné vlezlé Jizerno, takže za chvíli na nás není skoro nit suchá. Místo ledového hřebenu, zavodněné pěšinky a mokré dřevěné lávky, klouby všech účastníků si myslí svoje. Hraniční Jizeru už překonáváme trochu optimističtěji, neb osada Jizerka a její hostince se blíží. Nikdo to zatím nevysloví, ale na očích chlapců stomílařů vidím postupující morální rozklad. Představa, že v tomhle poběží ještě celou noc až do Hřenska, je pro mne a zřejmě i pro ně úplně mimo realitu. Jen na Tomovi vidím odhodlání to celé doběhnout a jsem zvědav jak se nakonec rozhodne. Před Smědavou ještě zalézáme do otevřeného kiosku na horkou hrušku, ještě aspoň chvilku být v teple. Pak již dale běžíme ztemělými horami po hrebenu Jizerek, vodopád hučí nekde v neviditelnu, hory v noci to je zas dalsi halda vjemu a zvuku. 

Euforie z autobusu jakoby unikala a postupně se rozplyvala v cernych hvozdech. Dohaneji nas zprávy o utocich v Parizi, a partička veselych teenageru se s blizici se civilizaci zas pomalu meni v usedlejší tatíky co uz vidi pred sebou povinnosti nadchazejiciho tydne a komplikaci z případné chřipky. Vzpomínate ty bezstarostny víkendy a prazdniny v takovych dvanacti? Času na vse hromada, nic nebylo dulezitejsi nez jestli muzeme odpoledne ven. A ted se to uz snad už nepovede ani na jeden den z toho uniknout. Koncime nakonec vsichni  ve zvlastne pochmurne a zadumcive nalade v hospode U kozy na Oldrichovskem sedle, alespon s malym
svetelkem optimismu - vratíme se a dobehnem to. Jednou...

Nektere fotky jsem si vypujcil, od chlapcu, snad mi odpusti. Vsem diky za skvelou akci a uz se tesim na to pokracovani :-)

Býti maniakem

Někdy čas a události běží tak trochu jakoby kolem nás, člověk si nepamatuje co bylo v pondělí, kde byl, co dělal, časoprostory tvoří takovou podivnou šedivou kaši, ze které se občas snažíte vystrčit hlavu. Někdy zas naopak si toužíme vrýt do mysli jeden jediný okamžik či časový úsek, jako bychom se báli, že je výjimečný a neopakovatelný. A protože naše mysl je nedokonalá, časem třeba to, co jsme tak pracně uchovali, přetvoříme v něco se zcela jiným významem pomáháme si různými berličkami, fotoaparátem, nahrávkami, kresbami,sděleními.. Tato podzimní sobota byla z tohoto druhého soudku a proto si chci dopomoci tímto spiskem hned ty dojmy pomoci uchovat v co možná nejčerstvější formě, než na mém nedokonalém harddisku budou něčím převrstveny, či zcela zmizí.
Slapská přehrada a její okolí je tak trochu něčím zvláštní. Jakoby tam pořád bylo nějak cítit ten život, co tam po staletí podél řeky pulzoval a budovatelským úsilím padesátých let byl nenávratně pohřben masou vody. Tradující se historky potápěčů, kteří stále mohou u dna jezera proplouvat příbytky a kolem kostelní věže zatopené obce snadno vyvolají mráz běhající po zádech. Snaha uměle oživit okolí jezera v posledních padesáti letech nastavěním rekreačních zotavoven a kempů pro odpočinek pracujících se stále nějak míjí účinkem. Jezdí tam divní lidé na divná místa do divných ubikací, překročením pomyslné čáry někde za Novým Knínem máte pocit, že se vracíte zpět v čase a ocitáte ve skanzenu reálného socialismu. Ale na rozdil od te minulosti co jsme zili, si mozna az trochu cynicky vse velmi vychutnavate. Co snad opravdu vehnalo trochu života do této stále krásné krajiny dané hlubokým říčním korytem je síť turistických stezek lemujících příkré svahy nad řekou, nyní přehradním jezerem. Vsak tu kolem Svatojanskych proudu KCT vyznacil svou prvni turistickou trasu.

Tuto scenerii si vybralo sdružení nadšenců pro pořádání veskrze nevšedního běžeckého počinu, ktery Tomas objevil pro ITB minuly rok a velice snadno mne pro ucast zblbnul. Z pohledu většinové populace se opet divní lidé sešli na divném místě aby se věnovali divné aktivitě. Začíná jedna z nejpovedenějších "retro" akcí co si umíte představit. Už samotná základna je muzeální klenot všech retrochat 70 let. Nebudu jmenovat aby to snad někdo nebral jako negativní reklamu. Ale považte, zelinkavé obklady, netěsnící trubky, prošívané deky s mapami po dávno vylitých nápojích a jiných tekutinách, keramická vodovodní baterie, kde funguje jen půlka, barový pultík z vodovodních trubek, no prostě same artefakty, které naši generaci X dojímají vzpomínkami na dětství. Ale vše vlastně docela funguje ("Je tu někde sprcha? - "Jasně v zadu jsou 2 a v jedný ještě možná teče teplá") , paní domácí mateřského typu nám snáší retrolaskominy a člověk se tak oddává rytmu 70-80 let. Maniakální trať slibuje vyzobat prakticky všechna krajinově zajímavá místa mezi Cholínem a Živohoští a i v jinak dosti nehorském a mirne zvlněném prostředí nabízí nastoupat vcelku plnotučnou dávku vertikálních metrů. 

Aplikuju magický spánkový koktejl (4 piva, Stilnox, špunty do uší) a už se těším na to magické ráno, kdy začne tradiční virtuální dialog vnějšího a vnitřního běžce ( ci adolescentnich Physis a Psyche)
- Vstáváme, je krásná noc, těš se, vezmu tě dnes na krásnej výlet!
- Magore, je noc, včera jsi byl 12 hodin v práci, hlava mě bolí, je sobota, spim, nikam nejdu.
- Ale nedělej Zagorku ujede ti bus, sežerou ti snídani, vstávej, a nebuť chcípák.
- Minulej týden mě ženeš Stromovkou, všechno mě ještě bolí, ty kolena, zas mi chceš trhat šlachy, jsem úplně na šrot, spim nikam nejdu.
- Neskuhrej, podívej jaký je jasno tamhle Jupiter, Mars a Venuše ti posvítěj na cestu.
- S--u ti na Mars!, varuju tě, zastavim to v půlce a chcípnu v lese, spadnu do řeky, voči ti zatlačí tak leda zbloudilej sumec, nech mě spát.
- To je furt poraženeckech řečí, no vidíš že to jde, zima ani tak hrozná není, stačej ti 2 trika, beru jen pytlík meruněk, najíst a napít ti daj cestou, prej bude i pivo.
- Hele nech si svýho optimismu nevidim na krok, cesta žádná, proč přes ten potok musíme 5x? Jdu do půlky pak to balím.
- Od půlky to zrychlíš kámo, já tu s tebou až do tmy nebudu, dávám ti max 10 hodin, odpoledne v 5 chci bejt zas na baru, velim ja ty bedno trubek a dratu.... atd, atd...

Kolem 15-20 km nastavá pomyslne smireni obou bezcu, ani jednomu se nechce plytvat energii nadarmo planymi recmi. O podzimní vyjevy neni nouze, mlha se prevaluje nad vodou a navozuje dojem nekonecneho prostoru bez hranic, nohy se brodi v listi vsech barevnych odstinu. 2 vrcholove kontroly jsou na vrsku rozhleden a ani ubihajici cas na Garminkách me neodradi chvilku si vychutnat obraz s mlhou v udoli, ze ktere vykukuji jen vrsky dalsich rozhleden a kopcu. 

Myslim, ze tak technicky tezkou trat jsem asi jeste nebezel, i ten Nezmar v tomto srovnani trochu bledne. Pesinkareni temer na sto procent, kamenne strane pokryté listim, ostre nahoru a ostre dolu, brodenim pres potok, a aby toho nebylo malo lochneska schodu na Albertovych skalach na 50 - 53km. Ovsem dobre jidlo a skvela obsluha na obcerstvovackach, dava zapomenout na vsechna prokori, u Zivohoste si dopravam (stejne jako na fotce Tomas) i chleba se sadlem s pivem, takove zavodeni si necham libit. Tomas mi samozrejme zmizel hned na zacatku, a potkavam ho az pred cholinskym mostem kdy mi bezi naproti. To ze dobihame do cile spolecne je tedy pekna fotomontaz (fotka nekde existuje). Hned po cilovem pivu si tuto akcicku pisi do denicku 2016, bylo by skoda si to jeste aspon jednou nezopakovat, nez se zase objevi jina krasna silenost.

(Technicka: 24.10.2015 Epo Trailmaniacs, Cholin, 63km, 8:40

Fotky jsem si bez dovoleni vypujcil na FB strance epomaniaku, snad mi odpusti, dekuji.)
Také ZDE je spisek na tomášově blogu "Stále je kam běžet"