POP3 - 2015

Trochu jsem čekal, že budu moci zas o nějakém pěkném běžeckém počinu, ale od běhu ze Sněžky se v mém běžeckém životě nic zásadního nestalo a psát něco zajímavého o kilometráži 30km/týden je jen pro opravdu zručné psavce s bohatou fantazií. Omezím se proto jen na malé reklamní okénko týkající se běhu okolo Prahy, který i letos věřím že BUDE!
S okoloběhy to letos opravdu flákám, krom Londýna v únoru,  TB samostatného oběhu Zurichu, a trochu soukromého oběhu Blavy s TB a Okroutem vlastně nebyl žádný, ale zas jiných parádních akcí byla fůra, takže zas tak není proč litovat. Myšlenku POPu jako závěrečného běžeckého setkání bych ovšem nerad nechal zemřít a tak kdo budete mít čas a chuť doražte v neděli 27.12.2015 v 6:40 opět do sportovního areálu Hamr v Bráníku. Trasa bude stejná jako minulý rok, abychom předešli bloudění, večerní posezení pak od 18:00 v restauraci na Hamru také podle scénáře z minulého roku. Trasa samotná umožňuje díky napojení na MHD velkou variabilitu, každý si ji může přizpůsobit po svém, např. při ústí Rokytky lze celou trasu přepůlit a běžet podél Vltavy do Braníka. Různé skupinky diverzantů mohou jistě trasu i různě prodlužovat, jen v mém rajonu se nabízí mnoho pěkných odboček do kopců, i Tomáš na druhém břehu už kuje pikle na nějaké pěkné protažení. Lze startovat později i jinde a připojit se k hlavnímu pelotonu po cestě. Ale pojímat to organizovaně vícerychlostně či multitrasově by myslím bylo na škodu věci. Magický čas a místo jak se na správný HASH KLUB sluší je 18:00 Hospoda.
Stejně jako v minulých dvou letech na odkazech níže najdete :

Přihlašovadlo - které slouží hlavně pro včasné zamluvení dosti míst v restauraci.

Itinerář -  rozepsaný na 10.5 hodiny, odpovídající průměru lehce přes 8 min/km

Zajímavosti na trase - pro vlastivědně zvídavé jedince

GPX trasy z minulého roku

Co se ustálilo a osvědčilo z minulých let, je krátká zastávka v hospodě Podbaba na 30km a cca 15 minutový nákup proviantu v Lidlu na Českobrodské na 45km.
Dost špatně se koordinuje připojování alternativních skupinek, minulý rok jsem první část běhu jen telefonoval, bylo by proto dobré, aby se hlavní skupina, stále pohybovala a nemusela čekat (ani na startu :-)) a naopak třeba spíše chvilku počkali ti co se plánují připojit cestou - jsou ještě svěží a suší a nebude jim taková zima. Pokud máte samozřejmě lepší nápad jak zařídit aby nikdo nikde moc nemrznul a pohyb byl plynulý sem s ním. Pro ty co budou začínat jinde než na Hamru, nabízím možnost deponie a transportu převleků (domluvíme individuálně - viz přihlašovadlo).
Přeji všem koho neuvidím do POPu pěkné Svátky, a těším se na setkání když ne dříve, tak při okoloběhu.
MVP.

Dolu z kopce

Frištenský, nepůjčil bys mi na chvíli kalhoty? Tato známá replika bylo snad to první co mne napadlo,
když v  batůžku s maximální péčí sbaleném nenacházím běžecké gatě. Je to vůbec možný odjet na
běžeckou akci do hor a zapomenout kalhoty na běhání? Je… Nezbývá tedy než v praxi aplikovat jedno z ultra
přikázání – co nemáš, nepotřebuješ – a doufat, že ty jedny určené k převleku zpět do civilizace vydrží
vše.
Na začátku všeho je idea. Zrovna tato – běžet z nejvyššího do nejnižšího bodu Čech – se jevila být na
tom začátku čirým idealismem. Nicméně v klubu ITB nebývá od slov k činům příliš daleko (maximálně
nějakých sto mil), pracovně naklikané verze trasy jsou Tomášem vycizelovány k dokonalosti,
podrobný itinerář k tomu jako bonus, pár potvrzovacích mailů a jednoho listopadového pátečního
podvečera již nastupuje pražsko-sudetská sekce ITB do busu směr Pec. Trojice prověřených stomílařů se smělým plánem na celou 138km trasu, my opatrnější bratranci Veverkové se skromější 65-82km verzí v závislosti na rychlosti postupu horami a dopravního spojení do civilizace.

Přeci jen, nacvičovat
stovky v horách není asi nejlepší nápad. Již jen cesta busem slibuje nevšední zážitek, z otců od rodin
ve středním věku se rázem stává rozverná partička teenagerů, připomínající zájezd učňovské mládeže
na lyžařský výcvik do hor. Ze zavazadla etanolového poradce se i pod dozorem jediného pedagoga
v týmu noří dobře vychlazené červené a plastové kelímky a již v Hradci Králové musí již zmíněný
pedagog vystartovat pro přídavek, aby pak v opojení  (jistě jen z relativity času) nechal bus odjet a
dobýval se do jiného. Když se na další zastávce v Trutnově pozastavuji u keříku nad takovým
lehkomyslným jednáním, ujíždí naší skupině bus podruhé. „Vy jste tedy parta“ kroutí hlavou řidič i
cestující. Ostudu jsme si nepokazili jak by řekl klasik, jen tak dál.
Tu trasu už jsem šel i na lyžích bezel mockrát, česko-polská cesta po hřebenu Krkonoš patří k nejhezčím v Čechách,
hory tu umí mít pokaždé trochu jinou tvář, snad nikdy to nebylo stejný. Tentokrát předpověď slibuje
náhlý nástup zimy, a jak se ukázalo, vůbec nelhala. 

Lanovka díky silnému větru a sněžení jede pouze na Růžovou horu a zde proslovená krátká přednáška VS o omrzlinách, který, jako správný místní horal, přípravu opravdu nezanedbal a je vybaven i lyžemi, se vůbec nezdá být od věci. Úsměv nám
trochu mrzne na tvářích. Ale zase výhoda nepřízně počasí je v tom, že jste na horách skoro sami, to
aby to člověk viděl trochu pozitvně.  Vybíháme směrem ke Sněžce, která svůj vrcholek ještě občas
ukáže z těžkých mraků, to aby nám to snad nebyly líto ty 3km navíc. Čas je neúprosný a tak pro
subtým Vx je dnešní dávka km již dána, Hrádek nad Nisou na 82km padá, dále než do Oldřichova
běžet nemůžeme, nechceme-li nocovat v lese a dále již budeme přát odvážným stomílařům bezpečný
postup až do Hřenska. Vůbec mi toto zjištění nevadí, naopak dodá jistou dávku komfortu do
nekomfortních podmínek. Hřeben Krkonoš je pokrytý tenkou vrstvou ledu a sněhu, k tomu nepříjemný silnější vítr s ledovými krystalky, který se tak trochu vysmívá členům skupiny, kteří zvolili z praktických důvodů lehké oblečení. 

Na pomezí Jizerek nastupuje s nižší nadmořskou výškou pověstné vlezlé Jizerno, takže za chvíli na nás není skoro nit suchá. Místo ledového hřebenu, zavodněné pěšinky a mokré dřevěné lávky, klouby všech účastníků si myslí svoje. Hraniční Jizeru už překonáváme trochu optimističtěji, neb osada Jizerka a její hostince se blíží. Nikdo to zatím nevysloví, ale na očích chlapců stomílařů vidím postupující morální rozklad. Představa, že v tomhle poběží ještě celou noc až do Hřenska, je pro mne a zřejmě i pro ně úplně mimo realitu. Jen na Tomovi vidím odhodlání to celé doběhnout a jsem zvědav jak se nakonec rozhodne. Před Smědavou ještě zalézáme do otevřeného kiosku na horkou hrušku, ještě aspoň chvilku být v teple. Pak již dale běžíme ztemělými horami po hrebenu Jizerek, vodopád hučí nekde v neviditelnu, hory v noci to je zas dalsi halda vjemu a zvuku. 

Euforie z autobusu jakoby unikala a postupně se rozplyvala v cernych hvozdech. Dohaneji nas zprávy o utocich v Parizi, a partička veselych teenageru se s blizici se civilizaci zas pomalu meni v usedlejší tatíky co uz vidi pred sebou povinnosti nadchazejiciho tydne a komplikaci z případné chřipky. Vzpomínate ty bezstarostny víkendy a prazdniny v takovych dvanacti? Času na vse hromada, nic nebylo dulezitejsi nez jestli muzeme odpoledne ven. A ted se to uz snad už nepovede ani na jeden den z toho uniknout. Koncime nakonec vsichni  ve zvlastne pochmurne a zadumcive nalade v hospode U kozy na Oldrichovskem sedle, alespon s malym
svetelkem optimismu - vratíme se a dobehnem to. Jednou...

Nektere fotky jsem si vypujcil, od chlapcu, snad mi odpusti. Vsem diky za skvelou akci a uz se tesim na to pokracovani :-)

Býti maniakem

Někdy čas a události běží tak trochu jakoby kolem nás, člověk si nepamatuje co bylo v pondělí, kde byl, co dělal, časoprostory tvoří takovou podivnou šedivou kaši, ze které se občas snažíte vystrčit hlavu. Někdy zas naopak si toužíme vrýt do mysli jeden jediný okamžik či časový úsek, jako bychom se báli, že je výjimečný a neopakovatelný. A protože naše mysl je nedokonalá, časem třeba to, co jsme tak pracně uchovali, přetvoříme v něco se zcela jiným významem pomáháme si různými berličkami, fotoaparátem, nahrávkami, kresbami,sděleními.. Tato podzimní sobota byla z tohoto druhého soudku a proto si chci dopomoci tímto spiskem hned ty dojmy pomoci uchovat v co možná nejčerstvější formě, než na mém nedokonalém harddisku budou něčím převrstveny, či zcela zmizí.
Slapská přehrada a její okolí je tak trochu něčím zvláštní. Jakoby tam pořád bylo nějak cítit ten život, co tam po staletí podél řeky pulzoval a budovatelským úsilím padesátých let byl nenávratně pohřben masou vody. Tradující se historky potápěčů, kteří stále mohou u dna jezera proplouvat příbytky a kolem kostelní věže zatopené obce snadno vyvolají mráz běhající po zádech. Snaha uměle oživit okolí jezera v posledních padesáti letech nastavěním rekreačních zotavoven a kempů pro odpočinek pracujících se stále nějak míjí účinkem. Jezdí tam divní lidé na divná místa do divných ubikací, překročením pomyslné čáry někde za Novým Knínem máte pocit, že se vracíte zpět v čase a ocitáte ve skanzenu reálného socialismu. Ale na rozdil od te minulosti co jsme zili, si mozna az trochu cynicky vse velmi vychutnavate. Co snad opravdu vehnalo trochu života do této stále krásné krajiny dané hlubokým říčním korytem je síť turistických stezek lemujících příkré svahy nad řekou, nyní přehradním jezerem. Vsak tu kolem Svatojanskych proudu KCT vyznacil svou prvni turistickou trasu.

Tuto scenerii si vybralo sdružení nadšenců pro pořádání veskrze nevšedního běžeckého počinu, ktery Tomas objevil pro ITB minuly rok a velice snadno mne pro ucast zblbnul. Z pohledu většinové populace se opet divní lidé sešli na divném místě aby se věnovali divné aktivitě. Začíná jedna z nejpovedenějších "retro" akcí co si umíte představit. Už samotná základna je muzeální klenot všech retrochat 70 let. Nebudu jmenovat aby to snad někdo nebral jako negativní reklamu. Ale považte, zelinkavé obklady, netěsnící trubky, prošívané deky s mapami po dávno vylitých nápojích a jiných tekutinách, keramická vodovodní baterie, kde funguje jen půlka, barový pultík z vodovodních trubek, no prostě same artefakty, které naši generaci X dojímají vzpomínkami na dětství. Ale vše vlastně docela funguje ("Je tu někde sprcha? - "Jasně v zadu jsou 2 a v jedný ještě možná teče teplá") , paní domácí mateřského typu nám snáší retrolaskominy a člověk se tak oddává rytmu 70-80 let. Maniakální trať slibuje vyzobat prakticky všechna krajinově zajímavá místa mezi Cholínem a Živohoští a i v jinak dosti nehorském a mirne zvlněném prostředí nabízí nastoupat vcelku plnotučnou dávku vertikálních metrů. 

Aplikuju magický spánkový koktejl (4 piva, Stilnox, špunty do uší) a už se těším na to magické ráno, kdy začne tradiční virtuální dialog vnějšího a vnitřního běžce ( ci adolescentnich Physis a Psyche)
- Vstáváme, je krásná noc, těš se, vezmu tě dnes na krásnej výlet!
- Magore, je noc, včera jsi byl 12 hodin v práci, hlava mě bolí, je sobota, spim, nikam nejdu.
- Ale nedělej Zagorku ujede ti bus, sežerou ti snídani, vstávej, a nebuť chcípák.
- Minulej týden mě ženeš Stromovkou, všechno mě ještě bolí, ty kolena, zas mi chceš trhat šlachy, jsem úplně na šrot, spim nikam nejdu.
- Neskuhrej, podívej jaký je jasno tamhle Jupiter, Mars a Venuše ti posvítěj na cestu.
- S--u ti na Mars!, varuju tě, zastavim to v půlce a chcípnu v lese, spadnu do řeky, voči ti zatlačí tak leda zbloudilej sumec, nech mě spát.
- To je furt poraženeckech řečí, no vidíš že to jde, zima ani tak hrozná není, stačej ti 2 trika, beru jen pytlík meruněk, najíst a napít ti daj cestou, prej bude i pivo.
- Hele nech si svýho optimismu nevidim na krok, cesta žádná, proč přes ten potok musíme 5x? Jdu do půlky pak to balím.
- Od půlky to zrychlíš kámo, já tu s tebou až do tmy nebudu, dávám ti max 10 hodin, odpoledne v 5 chci bejt zas na baru, velim ja ty bedno trubek a dratu.... atd, atd...

Kolem 15-20 km nastavá pomyslne smireni obou bezcu, ani jednomu se nechce plytvat energii nadarmo planymi recmi. O podzimní vyjevy neni nouze, mlha se prevaluje nad vodou a navozuje dojem nekonecneho prostoru bez hranic, nohy se brodi v listi vsech barevnych odstinu. 2 vrcholove kontroly jsou na vrsku rozhleden a ani ubihajici cas na Garminkách me neodradi chvilku si vychutnat obraz s mlhou v udoli, ze ktere vykukuji jen vrsky dalsich rozhleden a kopcu. 

Myslim, ze tak technicky tezkou trat jsem asi jeste nebezel, i ten Nezmar v tomto srovnani trochu bledne. Pesinkareni temer na sto procent, kamenne strane pokryté listim, ostre nahoru a ostre dolu, brodenim pres potok, a aby toho nebylo malo lochneska schodu na Albertovych skalach na 50 - 53km. Ovsem dobre jidlo a skvela obsluha na obcerstvovackach, dava zapomenout na vsechna prokori, u Zivohoste si dopravam (stejne jako na fotce Tomas) i chleba se sadlem s pivem, takove zavodeni si necham libit. Tomas mi samozrejme zmizel hned na zacatku, a potkavam ho az pred cholinskym mostem kdy mi bezi naproti. To ze dobihame do cile spolecne je tedy pekna fotomontaz (fotka nekde existuje). Hned po cilovem pivu si tuto akcicku pisi do denicku 2016, bylo by skoda si to jeste aspon jednou nezopakovat, nez se zase objevi jina krasna silenost.

(Technicka: 24.10.2015 Epo Trailmaniacs, Cholin, 63km, 8:40

Fotky jsem si bez dovoleni vypujcil na FB strance epomaniaku, snad mi odpusti, dekuji.)
Také ZDE je spisek na tomášově blogu "Stále je kam běžet"

   
    

Proč pořád dokola?

V sobotu jsem si šel zakroužit do Stromovky. Nebyl v tom žádný plán, spíše příklad impulzivního chování. Všechny ty zázračné rady jak se připravit na maraton, jak běhat a v čem, co jíst a pít před při a po běhu, mohu s klidným svědomím pustit z hlavy. Prostě jsem ve čtvrtek večer dostal chuť běžet dokola, dvakrát kliknul myšákem a příprava na sobotu byla hotová. Maratonská vzdálenost se mi natolik zrelativizovala, že se posunula do kategorie "těch krátkých". To není žádné tahání trenek, prostě realita, však to mnozí znáte a ostatní poznáte, protože jak jsme zjistili - "ono" se to jen tak někde nezastaví... Hlavně jsem se přistihl, že spíše než ta vzdálenost mě zlákalo to běhání do kruhu. I na mě tedy došlo. Pro letošek má stromovkový maraton krásných stejných 10 koleček, pravda s takovým malým vytrčeným apendixem uprostřed s 180 stupňovou otočkou na mokrém listí, který asi trochu nelibě nesli ti, co uvažovali o nějakém soukromém skvělém čase. Běhání do kruhu je většinou nutnost, obvykle se prostě musíme vrátit z bodu A do bodu A, ale kde se bere ta chuť protnout ten bod A desetkrát, dvacetkrát, dvěstěkrát?

Jsou to nějaké prapůvodní reflexy, zděděné po předcích, že máme ten kruh tak rádi? Je to ta první opice v nás co se podívala na měsíc? Možná vnímáme podvědomě tu jedinečnou dokonalost kruhu, symbolu neustálého koloběhu a věčnosti. Marná sláva, je v tom tvaru kus jednoduchosti a geniality. Asi jste to zažili taky, že v kruhových bězích se člověk dostane do takového zvláštního transu. Kruh je jistota, že nezabloudíte, jistota cíle i nového začátku. Kroužíce, mysl si může lítat kde chce, věnovat se intenzivně kroužení samotnému, pohyb se mění z tělesného v duchovní meditativní zážitek. Prostě úplně jiný druh běhu. Účastníci kladenské 24/48 o tom jistě vědí své a daleko více. Meditační stav okořeněný ještě třeba o halucinace - co ještě si ti běžci na sebe nevymyslí! Letos ve Stromovce jsem si to nějak uvědomil velmi intenzivně. Běželo se mi dobře, lehce, žádný moc dyskomfort, chvilkama jsem měl dojem jako bych se vznášel někde sám nad sebou, byl jsem jen sám se sebou s nikým se moc nebavil. Přes tři a půl hodiny (každý nechť si dosadí to svoje správné číslo) nemusíte na nic a nikoho reagovat, žádná interakce, jen si tak dýchat a klást jednu nohu před druhou a být jen sám se sebou. Možná je to tak trochu nutnost z vnějšího světa aspoň na chvíli přejít do toho vnitřního, nebo si ho aspoň uvědomit. On to ten Sri Chinmoy měl asi moc dobře v hlavě porovnáno, když Self Transcendence běhy naplánoval jako kruhové, vnější svět přirovnal ke květině a vnitřní k vůni, . Jedno bez druhého neoceníme. Jsme chvíli mimo konvence, nikdo vám neříká co máte nebo nemáte, co je vhodné a co ne. Dlouhý běh do kruhu je taková skvělá psychoterapie. Ovšem ovšem....jen aby se mi po tom skvělém psycholéčení stačily na příští sobotu zahojit i ty ohavné puchýře a přestaly bolet nohy, abych se spolu s dalšími Trailmaniaky mohl u Cholína pustit do další veselé taškařice. 

Není Sky jako Ski

Hned zkraje napíši, že k tomuto spisku zasedám v úsměvné nepohodě. Příspěvek napsán, jen ho uložit a lup ho! Black out, baterky pryč a s nimi i celé dílo. Takže nádech. výdech, znovu popořádku, doufejme, že to bude k lepšímu.
Na poli organizovaného plánování mám co dohánět. Pozitivních vzorů kolem plná sekce, píle, odříkání, dlouhodobé plány a sny a jejich plnění v limitu, kasárenská disciplína, prostě obdivuhodné. Trpíte-li tak trochu deterministickým přístupem ke všemu, hůře se vám soutěží a dosahuje vyšších met, lepších časů a světlých zítřků, protože to je vlastně všechno tak trochu jedno, ale na druhou stranu zas tak nic moc vás nerozhází. Ze všeho si tak pak automaticky berete jen to lepší. Dedlajny jsou moje noční můra a když už se nějaká jeví opravdu důležitou, stihnu jí tak tak s odřenýma nejen ušima. Přes vědomí tohoto hendikepu, k jednomu takovému dlouhodobějšímu běžeckému plánu jsem se uchýlil. Ale samozřejmě, na jednu stranu plán, cíl výzva, ale na druhou mé nectižádostivé Já říká - vždyť se to přece úplně jedno. A tak abych na to nebyl sám, sdílíme tento plán s VS, třeba vzájemná podpora bude užitečná, nejde přeci aby byl bratranec bratranci vlkem že! Prvním krůčkem k tomu plánu je, se na něj vůbec kvalifikovat (dedlajna!), pak se včas (hrozivá dedlajna!) přihlásit ,nějak projít loterií a....potom třeba opravdu vyrazit, ovšem rychle protože časový limit (dedlajna jako prase) je velmi velmi krutý. Teď tedy pro začátek ta kvalifikace - uběhni jeden Sky maraton. Řízením osudu máme poslední možnost - vyrazit na Nezmara v Beskydech, jinak je Velký Plán v troskách. Itinerář se dedlajnami  jen hemží, Beskydy přeci jen nejsou úplně za rohem. Vyrazit přesně z práce, po cestě vyzvednout na poště nové hůlky, stihnout vlak, dorazit do hotelu do 21 hodin jinak jsme bez večeře, odběhnout tak abychom stihli vlak do Prahy a VS následně bus do Liberce. Vše musí klapat jak hodinový stroj.

Klap! Dveře se zavírají a už nás veze vláček Jančuráček směr Beskydy. Nějak věříme, že když to tak dobře začalo, dobře to i skončí. Celé to Sky po česku, zatím pořád trochu považuju za trochu legrační. Proč si hrát na horské běhy, když v podstatě žádné pořádné hory nemáme, ale když vezmete v úvahu že celá ta taškařice se Sky nebo chcete-li Fell Runningem  začla v Británni, kde taky těch vysokých hor nějak moc nemají, začnete se na to koukat jinak. Kopec přece nemusí být jenom skalnatý, aby vám dal pěkně pokouřit. A tak se tvůrci Nezmara a jiných sky podniků po Čechách snaží do trasy těch kopců vetknout až hanba. O vlastivědný prvek jsme tentokrát ochuzeni. Počasí klaplo přesně podle předpovědi - ach ty jistoty - takže viditelnost přes vytrvalý déšť je tak 30 metrů celý den. Místa tak trochu splývají v jednu velkou mlhovou kaši. VS jde s tou kvalifikací od extrému do extrému, před měsícem se vaří v Krkonoších, teď se chladí v Beskydech. Ale říkáme si o nic vlastně nejde, je to přece jenom kvalifikace a naštěstí běžíme jenom "krátkou". Ta představa, že ti co zvolili 107km trasu Trans Goralia jsou již 10 hodin na trati v tomto počasí není vůbec lákavá. Postupně tedy ukrajujeme z našich 44km, lesem dolu, po sjezdovce nahoru, déšť mění cesty v bahnitá kamenitá koryta, takže dolů z kopce moc zrychlit ani nejde. Hůlky se ukazují jako nepostradatelná pomůcka skyběžce, do kopce pomohou a z kopce odlehčí bolavým kolenům. A že takový slalomový svah, či po spádnici dolů volným terénem těm kolenům nepřidá. První stupeň našich časových plánů - 6 hodin bere za své, dedlajna tj. stihnout vlak však vypadá velmi komfortně, stihneme to i s převlekem a občerstvením. První malý krok k Velkému Plánu je splněn, teď jen vydržet v té sebeorganizaci i dále. Před námi další dedlajny, ach jo.
Po návratu jsem se začetl do stránek o českém skyrunningu a tak mě to úsilí Sama Straky, který v zemi, kde skoro nejsou opravdu pořádné hory (v duchu omluva Krkonošům a Jesenkům) tvoří přímo z popela Skyrunningovou asociaci, nadchlo, že jsem mu hned napsal a poslal přihlášku. Jára Cimrmann dal Praze moře, Sam dá Čechům Skyrunning. Takový Sky to prostě není žádné ski, dolů se nesvežeš, dolů skoro stejná dřina jako nahoru. A jestli chceš Veverko splnit VP (Velký Plán), budeš muset trochu hejbnout kostrou, běhat rychle do kopce, běhat celý rok jako to pako, jako Ti houževnatí a mentálně organizovaní. Děkuji VS za milou společnost, a těším se již teď na další dedlajnu a také na další Velké Plány.
Díky počasí jsme nic nenafotili a tak přidávám jen 2 fotky ze stránek organizátorů. Na té první nás zachytili i s Nikie.

         Ještě odkazy na pojednání o Nezmarovi u Nikie a Pavla VS

Zdraví, sílu, najdeš v Niedernsillu

Dlouho mě nenapadlo žádné kloudné řešení dlouhé letní běžecké i beletristické přestávky. Psát si něco na blog o běhání když skoro neběháte je tak trochu nošení dříví z lesa do města. Vrátil jsem se k poslednímu mumpříspěvku a musím si prostě ať chci nebo nechci přiznat, že mumifikace trvala o mnoho déle než jsem čekal. A to jsem to fakt urychloval jak to šlo. Berle odhodil třetí den, sádru místo po doporučených 3 týdnech sundal po týdnu, pomalu se rozbíhal, poctivou rehabilitaci provozoval, plaval... Ale stejně tělíčko dostalo zabrat a regenerační mechanismy byly zjevně překročeny. To byla úleva pane když jsem si to přiznal a nebyl rozpadlej z toho že běhám málo či skoro vůbec, zatímco ostatní v sektě ITB běhají jako paka (cituji T birdův terminus technicus).
K té mentální pohodě když se tak koukám zpět do léta přispěl naprosto zásadně neskutečně pohodový týdenní pobyt v Niedernsillu a tak tento krátký spisek pojmu tak trochu jako reklamní okénko. Pension Gassner ho sice nepotřebuje, neb kvalita táhne sama, ale v každém případě si ho zaslouží. O tuto vesnici v Podtauri by clovek pri planovani vyletu do Alp asi vlastne normalne vubec nezavadil. Kdyz se uz parkrat za rok jede do Alp tak vetsinou nekam vyse, blize horam, snehu a ledu. Ovsem jaka to blahovost! V N. si tak sedite na balkone, Nekolik udoli Taur pred vami, Pinzgauerky za vami ( a nebo obracene) a moznosti kam vyrazit do hory je nepreberne. No limits! Pan Gassner udelal zkratka to nejlepsi co mohl kdyz predal stafetu sveho penzionu nikoli svym synum, ale ženám, česko - holandskemu duu. Po roce fungovani se nestaci vesnicane niedernsillští divit. Dříve poloprazdne parkoviste je nyni stále plne a nejsou to jen ceske spz co lze videt. Velmi oblíbené se místo kolem Zell an See stalo i pro turisty z arabského světa, neboť Korán zmiňuje ráj jako jezero obklopené zasněženými vrcholky hor. Takže není vůbec nezvyklé vidět osoby v nikábu jak obhlížejí ráj to na pohled. Ale zpět k našincům. Česky element v Alpach je tak trochu samostatna kapitola. Prazska sekce rakouskeho Alpenverreinu byla zalozena v roce 1870 a jiz po necelych 20 letech spravovala vice nez desitku horskych chat. Známým členem byl pan Stüdl, podle kterého se jmenuje i jedna chata pod Glocknerem. Prager hütte, Gablonzer hütte a další jména nám znějí povědomě, nicméně Pražská sekce i pan Stüdl to byli Němci jak polena. Češi slované (pokud nepočítám emigrantskou generaci) se mohli pořádně podívat případně zapustit kořeny do Alp až po vypuštění z klece železné opony.
Vyrazili jsme do N. s paní Veverkovou po týdnu u moře s teplotami nad 40 st, a tak již jen pokles o 15st byla velká úleva. Duše penzionu April byla do té doby pro mne jen virtuální postava z ITB blogosféry, ovšem je to ten typ, který když potkáte, máte hned dojem že se znáte od dětství. Neskutečně milé a bezprostřední setkání, konečně celé české osazenstvo které je přítomno je veselá multigenerační partička. Teď už mne jako samozvaného delegáta CK Bankrot čeká jen naplánovat pár výletů a zajistit pěkné počasí. Vše se až neskutečně daří za podpory skvělé výletové brožurky a doporučení majitelek. S běháním jsem hory nikdy moc spojené neměl a tak mi ani nevadí, že celý týden maratonky leží ve skříni. Jediné co mě tedy v tomto alpském týdnu spojuje s ITB sektou je nejen myslení na pivo, jak dokazuji několika fotkami níže.

 Někdo si fotí hory, někdo pivo, toto na Pinzgauer hutte

a toto na Weisee

a toto jsem si vynesl až na 3 tisícovku..

Po výletech do hor nabízí vesnice i jednu lahůdku v podobě vyhřívaného přírodního koupaliště a tak je možno komfortně po příchodu z hory smýt prach Taur. Pro styk s místním obyvatelstvem jsme byli vybaveni brožurkou Sprechen Sie Pinzgauerisch - nesrozumitelné rakouštiny, ovšem je to marnost. Náhodný rozhovor nad Šniclem s místní stařenkou, bylo pro frekventanta kurzu němčiny, který se může pochlubit jen slovní zásobou typu Genossenwissenschaft, případně pohovořit co dělal Herr Novák v páté lekci na Leipziger Messe, velké sousto. Navíc stařenka přežvykující Šnicl a popíjející červené už artikulovala nejistě. Brzy jsme pochopili, že se z její strany jedná o výslech či takový A-Z kvíz po pinzgauersku. "A to už maj dvě děti že ty holky u Gassnerů? A co tu pokojskou zaměstnali jí?  Nakonec jsme nějaké ty drby i pochytili a těšíme se na stařenku až přijede do Prahy s klubem zellamseeských důchodců.

Přeji April a Vibeke aby se jim penzionování i žití v Niedernsillu dařilo, děkujeme za vlídné přijetí a těším se, že tato návštěva nebyla poslední. Konečně lyžařská sezóna už klepe na dveře!

Takže si zapište kdo jste ještě nezakusili - Penzion Gassner, Niedernsill.

A příště zas něco z běhu.

MUMifikace v sedmi dějstvích

Dějství nulté - 0km

Praha, pokojík v 1NP RD, 2 zavazadla, 5 bot, jedna chybí, zmatek.
Paralela s mumifikací mě napadla hned co jsem se poprvé dozvěděl, že cosi s názvem
MUM existuje. Po 7 dnech s téměř 300km v nohou to přece s člověkem nemůže dopadnout
příliš jinak. Jak jsme se učili v obecně patologii mumifikace je sucha nekróza tkáně za pomoci vzduchu a o tom že člověk bude dostatečně vysušen při pobíhání v letním odpoledni asi netřeba pochybovat. Nohy a nehtíky od nekrózy jistě nebudou daleko. Prostě samé lákavé vyhlídky. Pokusy kdy člověk dobrovolně podstupuje takovéto devastační aktivity mi připomíná takové ty jogínské kuriozitky kdy guru k cestě za osvícením zaleze do díry, kde nepřijímá potravu a postupně se vysouší, zmírá a splývá s vesmírem. Jako ostatně skoro vždy rozhodnutí něco podobného absolvovat přichází v pozávodni euforii, kdy strasti z nějaké delší pobíhací aktivity jsou již zapomenuty a v dohasínající endorfinove auře pak jedno kliknutí myší na tlačítko " Přihlásit" je tak snadné... Pozávodní euforie se po tak krásné akci jako byla loňská 10L700 dostavila v dostatečné míře a tak jen co Bubo tehdy zamumlal MUM, ozvalo se sborové JO!.  A tak "klik" stalo se a cesta zpět nevede a tak se teď s tím nerozumným krokem musím nějak srovnat. Když nepočítám krátké běžecké soustředění, které jsme před pár lety absolvovali s Pavlem z Radotina při precizní přípravě na první maratón, bude to moje první ryze běžecká dovolená (tj druhý stupeň - týden dovolené na akci iTB). Týden v běžecké rezervaci ve třídě ZŠ Lomnice na nafukovacím lehátku Gumotex. Co nemáš, musíš oželet, cos neuběhl za měsíc, naběháš teď za týden. Příprava je tak trochu velká neznámá, končiny za 100km ještě neprobádané a to jsem se ještě upsal k výzkumu a odběru tělesných tekutin po závodě abych se dozvěděl jak moc ty své tkáně během ničím.

Klub Mandragora, Korunní, Praha 3

Tak nezbývá než si nalít 2dcl Veverky (v lepších lokálech nalévají jak račte vidět na obrázku ovšem pod dozorem Honzyde - Johny Walkera), nasypat všechny věci do pytle a vyrazit směr Lomnice nad Popelkou. Špatně obrátka zpět, vyrazit směr Lomnice u Brna.

...................................................................................................................................................................

 Dějství první 43km
Pionýrský tábor Lomnice u Tišnova. Děcka se radostně ubytovávají a těší se na týden veselých her. Vedoucí dokonce dovolili ubytovat chlapce a děvčata dohromady.. Celý den pobíhají a lesem se ozývá zvonivý smích mládeže.
Takovou dovolenou byste si prostě nevymysleli. Je to total retro jak má být. Nafukovačka, pravda která se v noci nevyfukuje, ledová sprcha, na týden bude mým domovem 6 třída ZŠ. Křídou na tabuli si píšeme váhy, abychom nezkazili výzkum do kterého jsme zařazeni. Zase jsem nejtlustší ze třídy sakra. Pravda odběr krve pro výzkumné účely připomíná zabijačku či pokus na zvířeti, neb i na tento jednoduchý úkon je potřeba nějaká ta praxe. Já bych to celé nazval dovolená all inclusive. Stravování je potřeba stihnout v časovém limitu, protože hned po obědě vyjíždí autobus s pionýry, kteří si zaplatili hvězdicovité výlety. Tak například zítra jedeme do Boskovic a dnes jsme byli  na okružním výletě okolo Lomnice. Všichni mají tolik energie že celé odpoledne proběhali a zpět do školy se vraceli s veselou písničkou. Jsou zde i pionýři z NDR a Maďarska, jsme rádi že se jim v naší zemi líbí. Po tom celém dni každého bolí nohy, ale všichni se těšíme na další veselé zážitky.

Pionýr z MLR nastupuje ve větrovce

Zítra se bude tančit všude

V Čechách Sokolovna, zde Orlovna

.................................................................................................................................................................
Dějství druhé - 87km
Letní stacionář pro mládež se závislostními psychickými poruchami, Lomnice u Tišnova alias MUMuland. MUMuholky a MUMukluci, společně zahulíme, zapaříme, šlehni si proteinu, ne díky jedu raději v BCAA...
Kdybych měl jedním slovem shrnout dnešní den pak je to euforie. Endorfiny dělají opravdové divy. Jak jinak by bylo možné vysvětlit, že totálně stupidní píseň z 80 let Mumuland se stane hymnou naší školní třídy, která se postupně mění ve squat. Dnešních 44 km je jako mžik, malá epizoda celého dne. Nikdo nevnímá žádná negativa, bolesti, únavu, jen noha před nohu a pak druhá a pak znova stále dokola.  Jsme tu přece na dovolené a odpoledne si jdeme zaběhat. Nic zásadního. Každého sice bolí  téměř vše, ale jsme teprve na začátku a přemýšlet o tom že nám chybí ještě přes 200km do konce nelze. Etapa je dnes odněkud někam, začíná na náměstí v Boskovicích a vine se lesy a loukami přes Doubravici a Lysice zpět do Lomnice. Jak jinak mám rád ten poznávací rozměr, dnes jen periferně vnímám zámky či kostely ve vesnicích které se zdají jakoby daleko větší než bychom čekali. Z malé vsi ční zámek či chrám vzhledu katedrály, a já místo toho vnímám jen oranžové fáborky a šipky na zemi, mysl se koncentruje jen na příjem a výdej potravin a tekutin a hodinky na zápěstí. Zvláštní stav zatmění mysli. A co bude zítra? Těžko říct, ultra má v sobě tu velkou neznámou že prostě moc nejde odhadnout co vás čeká, hlava je připravena téměř na vše, ale jestli to zítra zas půjde či nepůjde, to se uvidí.

Boskovické náměstí

Občané vědí co je důležité..

     
      .............................................................................................................................................................
Dějství třetí - 130 km

Psychiatrická klinika Lomnice u Tišnova, II patro, uzavřené oddělení. Důležité upozornění: Prosíme personál kliniky aby vždy po službě vedoucí vypínal pojistky v místnosti určené pro elektrošoky. Hrozí nebezpečí že bude proudem zasažen klient který to nepotřebuje.
 Tak nevím nevím pomalu se začínám obávat, že ta hladina psychofarmak, kterou si plynule postupným maratonováním vytváříme v hlavě náhle klesne, někde v těle se rozsvítí tlačítko OFF a nohy se přestanou hýbat, hlava začne třeba zase aspoň trochu myslet a tělo se zastaví, řekne si že je to pěkná kravina se nechat takhle rasit, a já zabalím batoh a pojedu domů. Ale zatím to nepřichází. Stav ve kterém se tu nacházíme myslím že nikdo z nás ještě asi nezažil. Pro každého byla třetí maratonská etapa za sebou krokem do neznáma, na startu neveříte že se nejen dnes ale ještě vůbec někdy pohnete z místa. Pohyb běžců po startu vypadá jak Svaz invalidů na výletě, či scénka z davové scény v loutkovém divadle. Přesto po 10-15km se až na výjimky každý nějak zmátoží rozeběhne a co víc s přibývajícími dny se to všem více a více líbí.   Zatím se vlastně u všech projevuje cosi pro co mě napadá pěkná diagnóza "delirium ultramaratonis". Protože díky deliriu mi to ani nemyslí a ani nepíše,  u deliria končím a třeba mě zítra zas něco napadne. Obrázek z cíle myslím demonstruje, že diagnóza vcelku sedí...

   ................................................................................................................................................................

Dějství čtvrté - 172km
Rehabilitační oddělení nemocnice v Lomnici. Prosíme pacienty aby nám neopírali berle o zeď je čerstvě natřeno.
Ve třídě, kde pracují maséři začíná být po večerech opravdu fronta. Zatímco po první etapě zela místnost téměř prázdnotou, další večery se zájemci o masáž jen hrnuli. Není asi nikdo koho by nic nebolelo a každý tuší, že jakýkoli problém ať už je to plandavý nehet, puchýř,  či namožené svaly bude nutné nějak pořešit na ještě tři další etapy. Dnešek potrápil úplně všechny, i ti na předních místech toho měli v odpoledním horku dost. Heslem dnešní etapy se tak stalo "Čím dřív tam budeš, tím déle budeš moci odpočívat". My všichni z třídy 6A jsme to tedy nechtěli déle prodlužovat a dostali se do cíle dost před 5 hodinami, Jana dokonce tak brzy, že dosáhla tak na třetí místo.
Vcelku pozitivní zpráva je, že přechodem do neznámé zóny v etapovém běhu, se ani po 172km nic zvláštního nestalo. Ne nadarmo jsme živočichové s centrální a nikoli třeba žebříčkovou nervovou soustavou a když tedy hlava zavelí dějí se věci. Hodně tomu pomáhá samozřejmě celková atmosféra a týmový duch iTB. Nějaké selhání či trudomyslnost si nikdo nepřipouští. Paradoxně tak lehce pesimisticky působí zprávy od nejbližších doma. Zprávy typu "Žiješ" či "Ještě žiješ"či "Kdyžtak to vzdej, já pro tebe přijedu" působí jako červený hadr na býka. Proč se nás nemohou třeba zeptat "Jak sis dneska ráčil zaběhat"? Já bych odpověděl. "Fakt skvěle, lepší to být nemohlo".    

Tišnovská etapa začala jak jinak v Tišnově 

Další fotografická dokumentace je u Buba
...................................................................................................................................................................
Dějství páté - 215km

 Interní oddělení - ambulance, Nemocnice Lomnice. Ranní moč odevzdávejte do 7:00 u sestry v přízemí, dveře 215. Odběry krve ráno do 8:00. Odběr stolice na okultní krvácení odpoledne od 14:00-19.00. Zákaz kouření v celém areálu nemocnice. Neklepejte !!! sestra vychází.
Už jsem krátce zmínil, že součástí MUMu je dobrovolná účast na výzkumu vlivu extrémní zátěže na hematologické, biochemické a imunologické parametry. Celá 6A se přihlásila, protože po soutěži ve sběru starého papíru, který minulý rok vyhrála s neuvěřitelnými 301kg nechce ani letos zůstat pozadu a odebráním 43 litrů moče a 7 litrů krve hravě zvítězila. Otázku jestli je běh v provedení klubu iTB ještě opravdu zdraví prospěšný či zdraví škodlivý, si asi každý již položil . Odpověď jistě nemůže být jednoznačná a každý jí musí najít sám pro sebe. Je tedy pro mne v tomto čase a stavu mojí trénovanosti  7x43km devastační či to prostě propružím a zregeneruju? Malou orientaci nám dají všechny ty hifi hračičky ala Fenix atd, pracující různě chytře vlastně s jedinou vstupní informací a to srdečním tepem, a s jeho nepravidelnostmi v průběhu zátěže. Lepší pak vyšetření parametrů zánětu, či hodnoty mapující poškození svaloviny při zátěži. Po 5 etapě tak můžu spolu s ostatními spolužáky říct, že se na zátěž tělo adaptuje dobře, a regenerace se urychluje. Stejně jako tělo při hladovění lépe zmetabolizuje to málo co mu dopřejete, s kumulovanou zátěží je i proces regenerace rychlejší. ale upřímě - bez ohledu na exaktní data moc nevěřím že nějak snadno propružím dnešní etapu. Běh po rozpálené silnici jsem si moc nevychutnával, žárem jsem ztrácel pozornost, skoro nic nejedl, zapoměl u řeky brejle a musel se vracet, cesta k cíli byla dnes dost nekonečná. Co by řekla hematologie a biochemie dnes snad raději nevědět. Ale kdo tu velí? Nohy? Ne! Střevo? Ne! Hlava? JO! Tak se zase zítra odpoledne půjdeme s chlapci a děvčaty trochu protáhnout.

Před Olešnickou etapou ještě chvilku bez slunce

Vírská přehrada

...................................................................................................................................................................

Dějství šesté - 258km
Léčebna dlouhodobě nemocných, Lomnice u Tišnova. Návštěvy pacientů Po, St 14-18, Ne 14-20 hod. Cennosti uložte u sestry. Prosíme návštěvy aby používaly návleky. 
Zápisek přidávám lehce opožděně, večer jsem trávil s hlavou v umyvadle abych teplotu snížil alespoň pod 38 a pak hned na bidlo, neboť čas na regeneraci byl před poslední etapou o mnoho kratší. Dnešním dnem také přidávám do pomyslné kuchařky pečeného Veverku ve vlastní šťávě, bez přílohy. Stejně jako předchozí Olešnická etapa i trasa z Bystřice nad Perštejnem byla hlavně o chlazení. Žhnoucí silnice i louky jen občas vystřídala stezka lesem u řeky. Modely pokrývek hlavy typ Sahara bylo možno spatřit různých druhů. Cestou se navíc objevovalo plno lákadel typu vesnické koupaliště, hospoda u řeky - jak se asi cítí člen iTB,m když na 37km vidí chapíka vycházejícího na restaurační zahrádku s dvěma orosenými půlitry - a vy si musíte dát banán se solí a teplej ionťák a spěchat dále. Vůbec ten jídelníček to je taky kapitola sama pro sebe. Vše bylo ze strany organizátorů zvládnuto na výbornou, ale jezte týden celý den křupky, oříšky, a banán se solí a zapíjejte teplou kolou. Žádná francouzská kuchyně to tedy není. Sil díky horku všem ubývá, jen dámská sekce působí jako kdyby se jí to netýkalo a obě Jany sbírají medaile za etapy. K Bad Water to má jistě hodně hodně daleko ale to počasí to je opravdu Bad Joke.  

Teplota, tlak, rosný bod..

Běžci plni elánu v přípravě na poslední den

Dějství sedmé - 301km
Hřbitov, Lomnice. Odpad odkládejte pouze do nádob k tomu určených.
Z 301km už zbývá jen 43km, bratr Celsius přidává další 2 stupně, bratr Fahrenheit ještě o něco více. Cimrmannova etapa začíná u školy od rána v časových intervalech od nejpomalejších a tak první se vydávají na trať již před sedmou hodinou. Budou tak alespoň chvíli ve stínu. Etapa je tak pojata až společensky, neboť na dvou 21km okruzích se skoro všichni někde potkají. Symbolicky je tak podtrhnuta sounáležitost členů komunity. Jsou to opravdu tak trochu jiné závody. Přesto že se tu potkávají výkonnostní běžci s hobíky, každý míjí-li kolegu neopomene pozdravit, popřát hodně sil či se zeptá, jestli je vše ok. Gentlemanství doslova na každém kroku. Do cíle tak dobíhají tak trochu všichni skoro současně, a v cílové rovince si pak podávají ruce. Za ten týden si navíc hodně tváří i se jmény lze zapamatzovat, a tak sdílení prožitého utrpení je skutečně nevšední. Dalo by se tu jistě popisovat různá trápení po cestě která měli v různé míře všichni, zmínit umístění jednotlivých MUMíků, vypíchnout soutěživé duchy, střípky rozhovorů či situací, ale to nějak nevnímám jako toi hlavní. Moje osobní MUMifikace je ale zejména o poznání - jednak zas kousku sebe sama, jednak moravské přírody a hlavně až o infekčním pocitu sounáležitosti s touto ultrakomunitou. Tak teď už jen Raut is Raut la láá lááá la la, Raut si Raut a ten nejlepší ionťák na světě k tomu.
Fotky tradičně u Buba na odkazu výše, výsledky pro zájemce na stránkách MUMu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Post scriptum - dějství osmé

Vojenska nemocnice Strešovice, příjem pacientů. Akutni zánět slachy m. tibialis ant. lat. dx.  Imobilizace sádrovou dlahou 3 týdny. Klidovy rezim, chuze o 2 FH bez doslapu. Predlozte potvrzení o zaplaceni regulacniho poplatku LSPP 90.- Kc

Vy co spolu tak behame si jiste vzpominate na nase srandicky ohledne lekarskeho vysetreni kdy bezec prichazi na chirurgii a pote na otázku co ho trápí řekne lekari ze po 70km behu bahnem ho boli holen, tento ho odkaze rovnou k psychiatrovi. Dnes tedy k teto pekne scence doslo, bohužel, v této scénce hraju hlavní roli.

- Tak co Vam schazi pane doktore?

- Ale vite ja jsem trochu vic tento tyden behal a vyrobil jsem si zanet slachy holenniho svalu

- Tak se položte podívame se na to. No mate to pekny, to je ale potreba znehybnit. Dáme dlahu na 3 tydny. A kolik jste toho ubeh?

- 300km

- Jezisikriste to si delate srandu ne?

Tak hybaj na sadrovnu...
Takže vy všichni ultra, nepodceňujte i malé varovné příznaky skrývající se pod endorfinovou aurou. DoMUMováno, trochu jinak než jsem si představoval, ale i tak ten týden bych neměnil a nelituju, poznání je vždy užitečný.

     

Okolo Bratislavy

Původní idea tohoto webového prostoru věnovat se okoloběhům měst poslední dobou nějak ztrácí na aktuálnosti. Noční a pragocentrické běhy díky úderné a akčnější realizaci vytlačily přeci jen na přípravu náročnější okoloběhy. Proto jsem zajásal, když jsme zhruba před měsícem s t-birdem zjistili, že nás pracovní povinnosti zavedou ve stejný čas na pár dní do Bratislavy. Proč tedy nespojit příjemné s užitečným - či nepříjemné se zbytečným záleží na úhlu pohledu - a neoběhnout zas jedno město a ještě k tomu zahraniční.

I zde okoloběhy znají

Přípravy se jako znalec místních slovenských poměrů ujal TB a protože jsme ani nepředpokládali že by se někdo další chytnul, zcela jsem rezignoval na obvyklou dokumentaci k okoloběhům a poddal se roli pasivního účastníka zájezdu, kterému výlet do puntíku naplánují a to včetně odvozu až od domu. Do týmu se přidal ještě Tomáš, který hned po návratu z Irska v sobotu večer patrně jen vyměnil funkční triko a trenky v zavazadle aby mohl v něděli 4:45 vyrazit směr Blava. Na akci si navíc vzal dovolenou čímž pomyslně posunul laťku výběhů iTB klubu. Jak jsme to později večer u piva komentovali první stupeň den dovolené, druhý stupeň týden dovolené na úkor rodinného programu, třetí stupeň zrušení rodinné dovolené na úkor běžecké akce iTB. Na mě v sobotu večer čekala ještě zkouška mentální přípravy, pro ultra tak důležité. Večer z ničeho nic horečka a před půlnocí náhlý výjezd do služby v nemocnici. Zapochyboval jsem na chvíli jestli se spánkem 3 hodiny a teplotou 38 je dobré běžet 75, ale při pokusu o kontrolní přeměření jsem teploměr rozbil, takže nezbylo než to celé raději ignorovat a neklesat na mysli. Konečně je snad někdy něco při ultra ideální a bezbolestné, jde to někdy bez potíží a protivenství?

Probouzející nedělní Blavou tak ukrajujeme první kilometry Petrem naplánovaného okruhu a já si vzpomínám na moji první a poslední návštěvu před 25 lety v době revoluce, kdy jsem z města viděl jen náměstí plné demonstrujících. Teď je tu nové moderní nábřeží s odvážnou architekturou, opravený hrad a za majestátně se vlnícím Dunajem Rakousko na které se nemusíme koukat přes dráty železné opony a kam se dá zajet kdykoli na kole. Jak ale vidíme během po periferii je to taky město náhlých kontrastů. Občas se totiž zdá, jako by tu těch 25 let ani nebylo. Špinavá sídliště s odpadky čpící močí kde plevel raší z popraskaného betonu, papundelkové stánky s občerstvením, u nichž ceny v eurech na kusu papíru umocňují fantasknost celého výjevu. Okrajová zbohatlická čtvrť, kde se architektura balkánského typu střídá s podnikatelským barokem 90 let a zbytky zahrádkářské kolonie. Snad krom soutoku Dunaje s Moravou, pomníkem železné opony, blízkým Děvínem a Malými Karpaty nemineme nic o čem by se dalo říct že je to fakt pěkný na pohled či co by vás pohladilo na duši. Petr jakožto milovník asfaltu a betonu navíc občas trasu vede po komunikacích I třídy a tak když už běh po krajnici nelze snášet je bez milosti nikoli přehlasován ale rovnou přetrasován do lesa. Bohužel i zde je nezřídka povrch asfaltový a tak si spokojeně mumlá něco o krásném hladkém pevném povrchu a těch protivných kamenech. Po vyhlídce na Slovnaft a městskou skládku se konečně dostáváme zase k Dunaji, kde je pěkná cyklo a bruslotrasa, kterou se přibližujeme zpět do centra města. Já se tedy už posunuji kupředu spíše na indiánský způsob zatímco chlapci kteří již v minulých týdnech a měsících zcela bezpečně osedlali trasy 100+ a blíží se pomalu ale jistě k hranici 100M si provokativně trénují rychlé rovinky a pak se pro mne vrací. Nevím nevím jestli toto je nejlepší trenink na MUM příští týden, ale jsem rád za naběhané kilometry a mentální zocelení. S pomocí kamarádů a piva lze prostě zvladnout ledacos. Ke krátkému spisku ještě přidávám pár obrázků a slibuji že zas nějaký spolkový hash běh kolem českých měst vymyslím aby idea okoloběhu nezemřela. Díky pánové, akcička povedená, ještě více takových!

Na startu

Památník železné opony

Dunaj u soutoku s Moravou

Děvín

V lesích Malých Karpat

Předměstí sídliště Lamač

Projektantovi to nějak nevyšlo

Na vrchu Kamzík

Vyhlídka na Slovnaft

Chlazený ležák již čeká

Cyklostezka kolem Dunaje

Někdo pěšina, někdo asfalt

              21.6.2015 Okolo Bratislavy 72km, 8:26 hod aktivního pohybu.

P.S. Kdyz to tak znovu ctu a koukam na mapu, musim zduraznit, ze Petrem naplanovana trasa byla nejlepsi mozna verze jak mesto obehnout.  Spojit Karpaty s Dunajem je tezky orisek a lze si vybrat pouze mezi letistem ci Slovnaftem. A kdyz se drzite cyklostezky muze to koncit jak ukazuje fotka vyse. Takze traserovi TB vrely dik za pripravu, pretrasovani pri behu je nutne vzdy kdyz to nemate probehnute predem, coz je vlastne vzdy. 

Vědci zjistili že... z Brd do Beskyd je dlouhá cesta

A to si to musim precist zrovna pred Brdskou. Jako hlavni informace na jednom ze zpravodajskych serveru je nam predlozen vysledek vedeckeho vyzkumu ohledne pohybove aktivity zhruba tohoto zneni: Prilis mnoho pohybu je pro zdravi více skodlive než povalovani se na gauci (viz odkaz).  Osvetovym clánkům v běžných periodikách začínajícím úslovím "Vědci zjistili" se pokud možno vyhýbám. Sice jsem ochuzen o takove informacni bomby jako ze kobylka lucni ma nejvetsi varlata, ze zena udrzi tajemstvi maximálně 32 minut, ze bakterie umi lustit sudoku, že přemýšlení vede k rakovině, že šimpanz se rozhlíží než přejde silnici, atd atd samé informace bez kterých byste prostě nemohli žít. To že američtí vědci zjistili, že lidé věří všemu co američtí vědci zjistili je jen milé pokračování předešlého. Inu býti vědcem to musí být panečku zaměstnání. Čert vem obří varlata lučních kobylek, ale s tím pohybem kde proboha tohle vzali? Vyvozují, že "ideální pohyb je asi jednu hodinu až jednu hodinu a čtyřicet minut týdně, přičemž tempo má být pomalejší, asi sedm kilometrů za hodinu". Všichni McMan a McWoman zaplesali, konečně mají svoji lenost vědecky podloženou.
Tempo dobrý, proč ne zrovna na té Brdské, což bylo v mém podání letos spiše pochodové cvičení jsem ho asi i takto držel, ale hýbat se max hodinu čtyřicet týdně a zbytek jen ležet? Neuvěřitelný. Ale to prece nejde být ochuzen o takové akcičky jako např. noční běhy a jine dlouhobehy to snad raději budu žít "nezdravě" a rád si při běhu propiju játra pivem. Plizive se totiz na jare vytvorila bunka HCiTB ktera zacina nekontrolovane chrlit behy odnekud nikam, ci odnekud do Prahy ci pro slevu, proste ideovym nametum se meze nekladou. A tak se na jaře bezelo po skalach Ceskeho raje, v noci z Berouna, z Dobrise ci z Kralup, 75k pro slevu. Osoby a obsazení variabilní, napadu plno a vzdy se nekdo chyti. Ty komorni behy proste nemaji chybu, neco si zorganizovat samostatne, bez zazemi maseru, slevenek a funkcich trik asi vice sedi memu naturelu. Nicmene od vsecho trochu. V zapalu pocitacoveho hrdinstvi ( óóó jak snadne je bezet 50+ jednim kliknutim v prihlasovacim formulari..) jsem se upsal na Valašský hrb. Nešlo zkratka odolat, prislib vybrane spolecnosti iTB, a dosud pro me nezname prostredi Beskyd me namotivovalo i na trochu prelidnenou a civilizovanou akcicku.  Sluselo by se jistě napsat samostatny zapisek ktery by se mohl jmenovat třeba "Tri svatby a mnoho hrbů" ale vyuziju takto jiz rozepsaneho. Naplanoval jsem si to lehce retro, v klidu pekne vlakem a busem na start a ze startu zas busem domu abych se v nedeli uz zas mohl venovat dalsim aktivitam. Vlaky sice jedou ovsem obcas jak zpiva Xavier Baumaxa maji hnědou. Z počáteční euforie v Leoušexpresu jsem ztroskotal diky zpozdenim jako homeless v Prerove, pak aspon jeste o kousek dal v Hranicich na Morave v kempu v echt retro chatce a la 1970.

Camp Hranice

Potud dobry ovsem kdyby v kempiku zrovna neprobihala moravska svatba. Kdyby to aspon bylo jako na Zmozkove LP z 90 let, ale moravske pisne ani cimbálovka se nekonaly, jen nekontrolovany rev a zelená (zelená je nejenom tráva) . V 5 ráno jsem to vzdal a sel radeji cekat na nadrazi na spoj smer Hrb. Chtels chlapče retro tak ho mas. Nastesti uz vse jelo jak melo jen jiz v Hranicich nastoupili dalsi svatebcane a tak jsem se neco jako pasivni kurak opet stal nechtene pasivnim svatebcanem. Jen proboha tak nervete, propadam pesimismu. Nohy od Sutru54 minuly tyden jeste uplne nefunguji, pasivni svatebni noc a to jsem jeste ani nikam nevybehl. Ale spolkovy duch na startu vsechny chmury prehlusi a tak prvni kilometry trati uz ukrajuji s optimismem novými tvářemi okolo a hlavně vůlí to dobehnout. Hrebenovka je opravdu malebna vyhledy na obe strany, romanticno takrka hmatatelne.

Čarták startovní brána

Hřebenovka (Foto Petr Švanda - Bubo)

Na obcerstvovackach povazte PIVO! co vice si prat. Snad jen o něco vice sil. Po 30k se dobehne do prostoru cile u hotelu Čarták a chce to hodne premlouvani abych se vydal na opacnou obratku. Teren navic tezkne, dusno pred bourkou houstne, po trase neni nic co byste si zapamatovali jen nekonecne nahoru a dolu lesem. Proti me navíc uz bezi ti mladí rychlí co maji obratku už za sebou, a ja ji jeste nemam ani na dostrel. Myslim na ten gaucik co doporucuji americti vedci, jen uz zadnej pohyb zadnej krok jen se tak chvilku natahnout... Obratka na Ptacnici pripomina polni lazaret. Nekdo lezi, nekdo jen tupe zira opreny o strom. Ovsem bujon s pivem vsechny postupne postavi na nohy.

Obrátka na Ptáčnici (foto Petr Švanda -Bubo)

Cesta zpet uz tak neboli, i kdyz nekonecna je dostatecne. V cili jsem tesne pred prutrzi mracen, ktera pusobi jako apokalypsa. Poradatele narychlo bali stany a aparaturu, a do gulase uz mi pekne prsi. Jako tecka se zriti cilova brana, a ti kteri dobihaji pozdeji bloudi doslova a do pismeme bez cile. Bus a následné vlaky do Prahy uz nestihnu a tak milerad prijmu pozvanku iTB spolku do pekne vilky v Bečva resortu, kde je sucho, teplo, sprcha, mila spolecnost proste pravy raj na zemi. Vecerni hostinec nesmi chybet ale ouha... probiha zde v poradi jiz moje treti moravska svatba za víkend. Uz me proboha usetrete pasivniho svatebniceni takhle nejakej pohreb by tu prosím pěkně nebyl? Jeste že je pritomen bůh všeho piva Radegast. Vecer konecne ten gaucik, vědci jedni americti ja vam to taky všechno verim a rad si chvilku polezim, možná i o něco déle než doporučujete.

50+ na startu (foto Bubův foťák, kdo to cvaknul ale nevím)

P.S. pár fotek půjčeno bez dovolení od Buba, který to pojal jako fotoreportérský výlet, ovšem ještě přitom stihl běžet rychle a doběhnout si pro 8 místo v kategorii. Děkuju. 

ATB a iTB

Tak to nějak vypadá, že se s pozvolným nástupem jara a tedy i s pozvolným probouzením virů a různých jiných breber, debaty iTB spolku přesouvají od běhání tak akorát k běhavce, trenýrkových plánů a trenýrkovek k léčebným metodám a rekonvalescenci. Poslední pivní schůzka byla až trochu v pochmurném duchu Žádné iTB ale iTA. Antibiotika, depresivní nálady, chmurné vyhlídky na sezonu a tak podobně. Díky své práci Jacka rozkrajovače, která je mi koníčkem ba nosím si ji i domů, se na mě občas členové týmu obracejí, abych odbornými lékařskými pindy rozptýlil jejich chmury co se týče nemoci či poradil nějaký zázračný lektvar. Já! To musíte ke kováři moji milí. Ta důvěra v bílé pláště je ale přátelé až nezdravá. Na tom našem stonání (ano také se teď věnuji běhavce a konzumaci ATB) je velmi úsměvný fakt, že největší péči o své zdraví vyvíjíme až teprve když nám něco je. V období takzvaného zdraví neváháme svou schránu huntovat a devastovat co to jen jde, Přetěžujeme svaly i klouby, zbavujeme se dobrovolně nehtů a ještě se tím chlubíme, navozujeme si halucinace, metabolizujeme ultradlouhými běhy sami sebe a přivozujeme si vědomě akutní zánět žaludku běháním o hladu, či o gelu, nebo se cpeme nezdravým jídlem. Ovšem když dostaneme léky, a bílý plášť řekne, že je budeme brát týden a bude nám dobře, jsme rázem vzorní pacienti, kteří svému šamanovi důvěřují a opravdu stonají přesně týden jak bylo předpovězeno. Kdyby řekl šaman 5 dní budeš synu/dcero stonat, pak jen pět. V této souvislosti je pak více než zajímavé jaké pěkné mýty se vynoří v souvislosti s ATB.
1. Může se s ATB pít alkohol? Jíme jeden jed (však si přeložte anti-bio-tikum) a máme starost jestli můžeme přidat další, máme asi obavu jestli ATB nezablokuje účinek alkoholu nebo že by naopak? Nic takového se ale neděje, jen prostě o něco více zatížíme játra metabolickými pochody, ale to vepřovou se šesti úplně stejně a zvýšíme pravděpodobnost vedlejších účinků jak alkoholu tak atb. Trochu taky celé léčení zpomalíme. Nic víc a nic míň. Je pravda že je pár typů atb, které bychom rozpouštět v etanolu neměli, ale to jsou spíše ty výjimky co pravidlo potvrzují a ty bereme při chorobách kdy nás chlastat ani nenapadne.
2. Může se s ATB běhat? Jasně že jo, proč by se proboha nemohlo. Běžet závod je asi k ničemu protože k lepšímu výkonu nám choroba s atb nepomůže, ale proč když máme chuť léčbu nepodpořit mírnou fyzickou aktivitou, která skutečně prokazatelně působí protižánětlivě a při které trénovaný běžec dosáhne stejné tepovky jako strejc/tetka koukající se z postele na hokej/pořad o vaření (nehodící škrtni). Nicméně pár prokazatelných rizik s pojídáním atb a trénováním přeci jen je.
- jsme citlivější na světlo a teplo a tedy náchylnější k dehydrataci. Takže až poběžíte atb-ultra myslete na to že je třeba víc pít a po 8 či 12 hodinách běhu nezapomeňte spolknout prášek.
- vedlejší účinky jako malátnost či nevolnost se vyskytují častěji, těžko ovšem na sedmdesátém odhalíme jestli to je opravdu vina atb.
- zvětšuje se riziko poškození či natržení šlach, zejména Achillovy, blbý že jo
- riziko poruch srdečního rytmu je také o něco větší, což se u ultraběžců,, kteří se svým tepem kolem 40/min a levou srdeční komorou dvakrát tak velkou než je normál  není moc co divit.
Běžci ale mají taky jiný problém - atb se poněkud přejídají, a berou je častěji než ostatní populace - musí se přece brzy uzdravit aby zas mohli co nejdřív běhat ne?
   
 
   

Co s těmi pytli?

Titulek zní poněkud odtažitě, ale hned vysvětlím. Ti co někdy lezli po skalách znají termín "pověsit pytel", který neznamená nic víc a nic míň než to, že cesta kterou jste lezli vás tak nějak překvapila, ať už obtížností či jste na ní v tu chvíli neměli ty správné morálně volní vlastnosti. Nedolezli, nedokončili, vzdali, prohráli, nedoběhli, nedočetli, nenaučili, zobecňovat tento pytelní problém lze jistě do nekonečna.  Takovýchto větších pytlů i menších pytlíků máme všude každý dosyta a tak vlastně čast života pytle zavěšujeme, a pak průběžně vice či méně úspěšně se snažíme o odpytlování. Takový pytelní režim. Vracíme se znovu do cesty vice připraveni, zopakujeme si stejný závod ještě jednou až do konce, zkoušíme sundat zavěšené pytle rodinných a kamarádských vazeb, napravujeme napravitelné a omlouváme se za nenapravitelné. Mám-li mluvit za sebe na mém lezeckém i běžeckém (a samozřejmě i jiném) poli se to pytli jen hemží. Stačí vzpomenout na oběhy Liberce, Londýna, moje běhy domů, všude něco. Byla to opravdu jen únava, bolavá kolena či spíše špatný morál, malá odvaha, odhodlání, motivace? Těžko říct. Jakákoli příležitost k odpytlení je proto vice než vítaná, proto jsem byl nadšen když partička šílených kamarádů tentokrát pod záštitou T-birda zorganizovala nevinné popracovní páteční proběhnutí. Trasu Beroun-Praha už jsem si jednou zkusil, tehdy jsem běžel po červené přes Svatého Jána a Bubovické vodopády, mimochodem nádherná trasa. Zapytlil jsem tehdy v Dobřichovicích, kde jsem jako vysušená treska zdechl na jezu a do Prahy jel vlakem. Přestože plán byl běžet jednodušeji po cyklostezce kolem řeky (přeci jen ta červená v noci by nebylo úplně ono), pokud dorazím do Prahy můžu když né úplně odpytlit, tak alespoň vyměnit velký pytel za malý. Skvělé! Do odjezdu vlaku zbývá 2 hodiny, a samozřejmě to co tuším, že jistě přijde opravdu přichází. Mail od Okrouta, který navrhuje trasu po červené a aby zvýšil motivaci přidává následující doušku: "cesta je to kratší, cesta je náročnější, cesta vyžaduje složitější navigaci, je to víc terénem, je tam víc výškových metrů, je tam výrazně méně civilizace-občerstvení, je tam více tmy pro ty co špatně vidí, cesta vede Prokopákem" No nezabili byste ho? Naštěstí je přehlasován a běžíme kolem vody a nejenom pouze myslíme na pivo, řádně i konzumujeme a já žasnu jak daleko jsem se já propagátor plnotučného mléka dostal. Po prvním vlakovém Kozlíkovi, hned obsadíme nádražní hučák plný opilců, kde zahučí Braník (už abychom v tom Braníku byli..). opilci jsou ostatně jediní pocestní, které na jinak během dne přeplněné stezce potkáváme. Tedy vlastně jednoho před nádražím ve Třebáni, který vede své skomírající kolo a hlásí "klucí nepospíchejte jede to až ve třičtvrtě".

Vzpomínka na tunel pod Temží v tunelu pod nádražím v ZT.

Běžíme myslíme zase na pivo a zejména na to za jakou cedulí se ho zase zbavit, prostě drinking club with running problem. Na půli cesty zhmotníme vtíravé myšlenky v Dobřichovicích, s pomocí Meissel Weisse. Když už z příjemné hospůdky vybíháme otevřou se dveře, vykoukne štamgast a zpět ke svým kolegům u stolu zahlásí: "Vole já Ti říkal že nemaj kola". Inu mimozemšťané.. Mám rád tyhle společenské pomalé běhy, je to prostě jako si v pátek zajít s kamarády na jedno (no dobře na tři), pobavit se, probrat ceny ropy a zlata na světovém trhu, filozofická a morální dilemata, vyřešit vmžiku základní problémy země a lidstva, zasportovat. Prostě all in one a ještě ušetříte za zpáteční lístek. Už se moc těším na další šílené nápady a odpytlovávání. Co vaše pytle a pytlíky taky vám někde visí? A úplně na závěr tohoto krátkého spisku jedno jediné slovo. Dobříš???!!!