Hned na začátku jsme svědky nástupu marshallů - dobrovolníků, kteří budou na trati ukazovat cestu - kteří divokým pokřikem slibují, že budou dělat vše pro blaho běžců. A je fakt, že dělají. Trasa je komplikovaná a bez navigace by to byl naprostý chaos. V každé zatáčce či rozdvojce stojí maršál v žluté vestě (ne protesty z Francie se sem ještě nepřelily) a rukou (musel to každý udělat 500x) pokyne ve správném směru. "Tudy prosím, do kopce, omlouvám se je tu dnes mnoho bahna" Běžec má pak nepsanou povinnost ocenit, že se maršál místo nedělního rostbífu uvolil k dobrovolnictví a stojí 2 hodiny v bahně a každému z těch snad 30 lidí je potřeba poděkovat - dvakrát, běžela se 2 kolečka. A tak i kdyby měl běžící plíce na dlani v prudkém kopci, "thank you marshall" prostě musí zaznít.
Tohle mě tu prostě nikdy nepřestane těšit, ten kultivovaný lidský kontakt, ke kterému jsou tu vedeni, kterému se člověk rád podvolí a učí se a kultivuje sám sebe. Začne to hned na letišti, kde se úředník strážce britské hranice v košili s výložkami "Home office" evokující, že jste přijeli prostě domů, usměje pozdraví a zeptá se tě jaká byla cesta. Pro srovnání na pražském letišti jste "vítáni" němou nevlídnou osobou v uniformě Policie, asi jsem teda přijel do kriminálu nebo co? Ale zpět na trať, králičí dírou sem a tam, vyřešení trojitého problému, tanec po kotníky v bahně, přes Leap of Faith a Rock Garden jednou a podruhé, 60x děkuji maršálovi a několik omluv - to když bahno z mých bot někoho zasáhne a jsem v cíli. Mám radost, že jsem to stihl do hodiny a zároveň je mi líto že nemůžu běžet dál, zrovna když se člověk trochu rozběhne, tak to končí. Příště teda zkusím něco o trochu delšího, snad ty dlouhé běhy ještě nemusím úplně pověsit na hřebík.
P.S. Za fotodokumentaci a cílovou podporu poděkování paní Kateřině, housewife No1.
