Proč pořád dokola?

V sobotu jsem si šel zakroužit do Stromovky. Nebyl v tom žádný plán, spíše příklad impulzivního chování. Všechny ty zázračné rady jak se připravit na maraton, jak běhat a v čem, co jíst a pít před při a po běhu, mohu s klidným svědomím pustit z hlavy. Prostě jsem ve čtvrtek večer dostal chuť běžet dokola, dvakrát kliknul myšákem a příprava na sobotu byla hotová. Maratonská vzdálenost se mi natolik zrelativizovala, že se posunula do kategorie "těch krátkých". To není žádné tahání trenek, prostě realita, však to mnozí znáte a ostatní poznáte, protože jak jsme zjistili - "ono" se to jen tak někde nezastaví... Hlavně jsem se přistihl, že spíše než ta vzdálenost mě zlákalo to běhání do kruhu. I na mě tedy došlo. Pro letošek má stromovkový maraton krásných stejných 10 koleček, pravda s takovým malým vytrčeným apendixem uprostřed s 180 stupňovou otočkou na mokrém listí, který asi trochu nelibě nesli ti, co uvažovali o nějakém soukromém skvělém čase. Běhání do kruhu je většinou nutnost, obvykle se prostě musíme vrátit z bodu A do bodu A, ale kde se bere ta chuť protnout ten bod A desetkrát, dvacetkrát, dvěstěkrát?

Jsou to nějaké prapůvodní reflexy, zděděné po předcích, že máme ten kruh tak rádi? Je to ta první opice v nás co se podívala na měsíc? Možná vnímáme podvědomě tu jedinečnou dokonalost kruhu, symbolu neustálého koloběhu a věčnosti. Marná sláva, je v tom tvaru kus jednoduchosti a geniality. Asi jste to zažili taky, že v kruhových bězích se člověk dostane do takového zvláštního transu. Kruh je jistota, že nezabloudíte, jistota cíle i nového začátku. Kroužíce, mysl si může lítat kde chce, věnovat se intenzivně kroužení samotnému, pohyb se mění z tělesného v duchovní meditativní zážitek. Prostě úplně jiný druh běhu. Účastníci kladenské 24/48 o tom jistě vědí své a daleko více. Meditační stav okořeněný ještě třeba o halucinace - co ještě si ti běžci na sebe nevymyslí! Letos ve Stromovce jsem si to nějak uvědomil velmi intenzivně. Běželo se mi dobře, lehce, žádný moc dyskomfort, chvilkama jsem měl dojem jako bych se vznášel někde sám nad sebou, byl jsem jen sám se sebou s nikým se moc nebavil. Přes tři a půl hodiny (každý nechť si dosadí to svoje správné číslo) nemusíte na nic a nikoho reagovat, žádná interakce, jen si tak dýchat a klást jednu nohu před druhou a být jen sám se sebou. Možná je to tak trochu nutnost z vnějšího světa aspoň na chvíli přejít do toho vnitřního, nebo si ho aspoň uvědomit. On to ten Sri Chinmoy měl asi moc dobře v hlavě porovnáno, když Self Transcendence běhy naplánoval jako kruhové, vnější svět přirovnal ke květině a vnitřní k vůni, . Jedno bez druhého neoceníme. Jsme chvíli mimo konvence, nikdo vám neříká co máte nebo nemáte, co je vhodné a co ne. Dlouhý běh do kruhu je taková skvělá psychoterapie. Ovšem ovšem....jen aby se mi po tom skvělém psycholéčení stačily na příští sobotu zahojit i ty ohavné puchýře a přestaly bolet nohy, abych se spolu s dalšími Trailmaniaky mohl u Cholína pustit do další veselé taškařice. 

Není Sky jako Ski

Hned zkraje napíši, že k tomuto spisku zasedám v úsměvné nepohodě. Příspěvek napsán, jen ho uložit a lup ho! Black out, baterky pryč a s nimi i celé dílo. Takže nádech. výdech, znovu popořádku, doufejme, že to bude k lepšímu.
Na poli organizovaného plánování mám co dohánět. Pozitivních vzorů kolem plná sekce, píle, odříkání, dlouhodobé plány a sny a jejich plnění v limitu, kasárenská disciplína, prostě obdivuhodné. Trpíte-li tak trochu deterministickým přístupem ke všemu, hůře se vám soutěží a dosahuje vyšších met, lepších časů a světlých zítřků, protože to je vlastně všechno tak trochu jedno, ale na druhou stranu zas tak nic moc vás nerozhází. Ze všeho si tak pak automaticky berete jen to lepší. Dedlajny jsou moje noční můra a když už se nějaká jeví opravdu důležitou, stihnu jí tak tak s odřenýma nejen ušima. Přes vědomí tohoto hendikepu, k jednomu takovému dlouhodobějšímu běžeckému plánu jsem se uchýlil. Ale samozřejmě, na jednu stranu plán, cíl výzva, ale na druhou mé nectižádostivé Já říká - vždyť se to přece úplně jedno. A tak abych na to nebyl sám, sdílíme tento plán s VS, třeba vzájemná podpora bude užitečná, nejde přeci aby byl bratranec bratranci vlkem že! Prvním krůčkem k tomu plánu je, se na něj vůbec kvalifikovat (dedlajna!), pak se včas (hrozivá dedlajna!) přihlásit ,nějak projít loterií a....potom třeba opravdu vyrazit, ovšem rychle protože časový limit (dedlajna jako prase) je velmi velmi krutý. Teď tedy pro začátek ta kvalifikace - uběhni jeden Sky maraton. Řízením osudu máme poslední možnost - vyrazit na Nezmara v Beskydech, jinak je Velký Plán v troskách. Itinerář se dedlajnami  jen hemží, Beskydy přeci jen nejsou úplně za rohem. Vyrazit přesně z práce, po cestě vyzvednout na poště nové hůlky, stihnout vlak, dorazit do hotelu do 21 hodin jinak jsme bez večeře, odběhnout tak abychom stihli vlak do Prahy a VS následně bus do Liberce. Vše musí klapat jak hodinový stroj.

Klap! Dveře se zavírají a už nás veze vláček Jančuráček směr Beskydy. Nějak věříme, že když to tak dobře začalo, dobře to i skončí. Celé to Sky po česku, zatím pořád trochu považuju za trochu legrační. Proč si hrát na horské běhy, když v podstatě žádné pořádné hory nemáme, ale když vezmete v úvahu že celá ta taškařice se Sky nebo chcete-li Fell Runningem  začla v Británni, kde taky těch vysokých hor nějak moc nemají, začnete se na to koukat jinak. Kopec přece nemusí být jenom skalnatý, aby vám dal pěkně pokouřit. A tak se tvůrci Nezmara a jiných sky podniků po Čechách snaží do trasy těch kopců vetknout až hanba. O vlastivědný prvek jsme tentokrát ochuzeni. Počasí klaplo přesně podle předpovědi - ach ty jistoty - takže viditelnost přes vytrvalý déšť je tak 30 metrů celý den. Místa tak trochu splývají v jednu velkou mlhovou kaši. VS jde s tou kvalifikací od extrému do extrému, před měsícem se vaří v Krkonoších, teď se chladí v Beskydech. Ale říkáme si o nic vlastně nejde, je to přece jenom kvalifikace a naštěstí běžíme jenom "krátkou". Ta představa, že ti co zvolili 107km trasu Trans Goralia jsou již 10 hodin na trati v tomto počasí není vůbec lákavá. Postupně tedy ukrajujeme z našich 44km, lesem dolu, po sjezdovce nahoru, déšť mění cesty v bahnitá kamenitá koryta, takže dolů z kopce moc zrychlit ani nejde. Hůlky se ukazují jako nepostradatelná pomůcka skyběžce, do kopce pomohou a z kopce odlehčí bolavým kolenům. A že takový slalomový svah, či po spádnici dolů volným terénem těm kolenům nepřidá. První stupeň našich časových plánů - 6 hodin bere za své, dedlajna tj. stihnout vlak však vypadá velmi komfortně, stihneme to i s převlekem a občerstvením. První malý krok k Velkému Plánu je splněn, teď jen vydržet v té sebeorganizaci i dále. Před námi další dedlajny, ach jo.
Po návratu jsem se začetl do stránek o českém skyrunningu a tak mě to úsilí Sama Straky, který v zemi, kde skoro nejsou opravdu pořádné hory (v duchu omluva Krkonošům a Jesenkům) tvoří přímo z popela Skyrunningovou asociaci, nadchlo, že jsem mu hned napsal a poslal přihlášku. Jára Cimrmann dal Praze moře, Sam dá Čechům Skyrunning. Takový Sky to prostě není žádné ski, dolů se nesvežeš, dolů skoro stejná dřina jako nahoru. A jestli chceš Veverko splnit VP (Velký Plán), budeš muset trochu hejbnout kostrou, běhat rychle do kopce, běhat celý rok jako to pako, jako Ti houževnatí a mentálně organizovaní. Děkuji VS za milou společnost, a těším se již teď na další dedlajnu a také na další Velké Plány.
Díky počasí jsme nic nenafotili a tak přidávám jen 2 fotky ze stránek organizátorů. Na té první nás zachytili i s Nikie.

         Ještě odkazy na pojednání o Nezmarovi u Nikie a Pavla VS