K letošním neúspěchům

Nedá se nic dělat, je potřeba se zakousnout do kyselého jablka a udělat si trochu pořádek v neúspěších letošního roku. Pravděpodobnost vylepšení skore setrvale klesá spolu s krátícím se časem do konce roku a a nadcházejícím hnusným počasím a tak místo výběhu do deště si raději do deníčku něco zapíšu.
Takových pěkných plánů a tak mizerná realizace. Další rok prošvihnutá kvalifikace na WSER který si tak už nejspíše definitivně v tomto životě škrtám a tu pomyslnou ultra třešinku v podobě zaběhnuté 100m si zkusím splnit někde na domácí půdě. Ale zase abych to neviděl tak pesimisticky. Hodně bylo DNS, i ten DNF, ale taky nějaké ty DS, běžkování ve stopě Gustava Vasy se vyvedlo na jedničku, na jarním Šutru jsem konečně prolomil pro mě magickou linii 6 hodin a i jedna vcelku důstojná i když zas o něco pomalejší stovečka v podobě Baroka padla. Ale teď k těm neúspěchům abych od toho samou sebechválou neutekl...
GGUT - když na něj vzpomenu je mi ještě teď zima. Takhle jsem nevykosil snad nikdy.  Páteční ráno před startem je ovšem parádní, takže dojde i na optimistickou fotografii před "Finishem", který věříme že někdy během neděle uvidíme.

 Večer před startem si tak sedím na balkóně v Niedernsilu, průtrž mračen, hromy blesky, z hor není vidět nic, jsem v klidu to prostě MUSEJ zrušit, do tohoto přece nemohou nikoho pustit. Pustili... a tak spolu s T-Birdem, který se letošní léto rozhodl skončit se silničními ultraběhy a vyrazit do hor, do těch hor vyrážíme. Před námi 110km do dálky a 6,5km do výšky, leje neskutečně, ale prý někdy v noci přestane utěšujeme se. Světla Kaprunu mizí za námi a cesta se pomalu mění na bahnitou pěšinku směrem k přehradě Moserboden. Rád bych něco vyfotil, ale třesavka mi nedovolí vyndat telefon z kapsy. Nevadí, na první stanici na Rudolfce se dám do pořádku. Cesta kolem přehrady často mizí v několika rozvodněných přítocích, které hučí někam do hloubky. Čelovky osvětlují nešťastníky, kteří se nejprve opatrně, snaží tok překročit (už dávno ne) suchou nohou, později již lehce hystericky skáčou do proudu hlava nehlava jen už to mít za sebou. Občas je tu i úzká lávka nad hučící řekou, posvítit, soustředit se na rovnováhu, nezmatkovat a přejít, uff, je to za mnou. Začíná pořádné stoupání po kamenech k sedlu Kapruner Torl. S Petrem jsme se poztráceli tak se snad uvidíme na té Rudolfce. Rád bych si něco oblíknul navíc, ale ten třes už mi ani nedovoluje sundat batoh. Nic, vydržím, už jsem na sedle, dole bude tepleji, a na Rudolfce bude krásně, dám se dohromady a pak to posviští. Další hodina v háji a Rudolfka pořád nikde. A zas ty řeky a šikmé trávy a nekonečný déšť. Na kopci před stanicí se několik krav diví kdo je to tu budí. Rudolfka zde, konečně, třesu se neskutečně, ale triko v batohu je suchý, folie hřeje, času dost, můžu tu být hodinu dvě, dám se do kupy, pořádně najím, pak je to kousek do sedýlka a už jen z kopce až na půlku a pak se uvidí. Vlídná obsluha stanice mě vybaví další folií, třesavka ustává super.

Vyplením občerstvovačku, vlídná obsluha mi nabídne spodní ještě teplejší místnost, skvělé, skvělé, za chvilku budu moct vyrazit. Přibíhá Petr, rád by něco řekl, ale ehm ta třesavka... Vlídná obsluha ho vybídne do spodní krásně teplé místnosti, já už jsem fit, takže T-birdovi donesu čaj, vyměním čelenku, uf je nějaká červená. Petr hlásí, že si rozbil hlavu, ale že to je ok. Vlídná obsluha se nás zeptá na startovní číslo. No tak jo, tak děkuju bylo u vás pěkně, já jsem cajk a zas bych teda vyrazil. Ale no tak říká vlídná obsluha, dej mi raději ten čip z boty a běž se ještě zahřát. Ne dobrý už jsem ready vyrazit. Vlídná obsluha s úsměvem pohřbí všechny naděje na další postup. Já tu velím a ty už nikam nepůjdeš, dál tě nepustím, máš těžkou hypotermii. Jak hypotermii, jsem ok, jdu prostě dál na vlastní odpovědnost. Cvak, čip mizí v kapse lékaře stanice, diskuze je prostě marná, tady končí na 30km náš GGUT. Tak to máme první wser kvalifikace v háji. Čekáme na lanovku a bus odveze všechny padlé zpět na start. Počasí se lepší, vylézá slunce a může začít prima rodinná dovolená - ve stopě  GGUTu, a s večerní dánskou kinematografií ve Stube u Gasnerů. Petr se rozhoduje, že tomu silničnímu běhu dá raději přeci jen ještě šanci...a měsíc poté vystřihne Spartathlon desátý v cíli.

Tak to bychom měli první neúspěch, dále jedno DNS na Krakonošovce, další kvalifikace v háji, rekonvalescence po Baroku je nějaká delší než jsem plánoval. Ale ještě tu máme poslední želízko Javornickou 100, paráda. Proč jsem si ale před ní ještě zaplatil Pražského Kelta? Jestli já jsem to poněkud nepřeplánoval. Tak snad ta J100 klapne. Předpověď super, bydlení zajištěno jízdenka koupena, ovšem nakoupen i hnus virus, takže další DNS. Nechceš se Veverko na to běhání už prostě v****t a věnovat se třeba wellnessování? Musím se nad tím zamyslet...

        

  

  

10 let POPu

 

Nejen my ale i čas běží, a tak se neuvěřitelné stalo skutkem - letošní oběh Prahy bude již v pořadí desátý.
Někteří se vyšvihli do špičky českého i evropského ultraběhu, někteří přesedlali z nohou více na samohyby, někteří trochu ubrali či zpomalili, každý si běží či jede tou cestou která mu sedí. Jsem více než rád a potěšen, že podpora všech přátel Okoloběhu Prahy stále trvá. Ideový záměr celé akce popsaný před téměř 10 lety ZDE zůstává stejný, je přeci občas dobré mít nějaké ty jistoty v tom turbulentním světě. POP je stále s váni! 
Bez dalších dlouhých řečí přikládám níže tradiční tři odkazy, kde je možné nahlédnou do historie, kouknout na Digiho fotodokumentaci a případně si přečíst něco o lokacích na trase a samozřejmě to hlavní -přihlásit se.
Všem jsem již myslím vnutil tištěnou brožurku, nějaké jsou ještě na skladě pro případné zájemce. A aby zas bylo něco nového, připravuji pro letošek pamětní placku, jejíž podobu zatím nechám utajenu aby zvědavosti bylo učiněno zadost. Takže se budu těšit, že se zase uvidíme a poklábosíme.     

                                    Itinerář    Přihlášení okoloběžci    Zajímavosti na trase

 

Zubatá má 4 zuby

 Takhle nějak by mohla začínat třeba dětská písnička Zubatá má 4 zuby, nepomohou pasti tuby, když je na tě vycení, tak je to zlé znamení. Ano, ano já vím, poněkud infantilní, mozkové buňky (a nejen ty) po prodělaném zubatém utrpení se jen pozvolna dávají dohromady. Kombinace kopců, terénu a hlavně horka nakonec byla opravdu smrtelná. Po ty kdo o Zubaté ještě neslyšeli, stejné jako já před pár měsíci, malá reklamní vsuvka. Tuto trasu jako individuální ultratrailovou výzvu vymyslel Lukáš Kekrt, kterému tímto zasílám velké poděkování za tento počin a přikládám ODKAZ , kde si lze vše potřebné nastudovat.

 Vše se odehrává na severní divočejší straně Jizerských hor v podobném formátu jako například již známé PVLH. Tj. zaregistrovat pokus, zaplatit symbolickou částku tvůrci a pak už jen vymýšlet jak se na lopatu sedá. Pojal jsem celou Zubatou jako test výstroje na plánovaný GGUT za 3 týdny, zabalil veškerou povinnou výbavu - jo opravdu jsem táhl v tom vedru teplou čepici, rukavice, lékárnu, gore bundu i kalhoty atd atd - do nového batohu a v 8.30 se postavil ke kostelu v Hejnicích na start. Před kostelem vrcholí přípravy na Hejnické slavnosti, stánkaři skládají své produkty a popíjejí první ranní pivo. Mě čeká první ranní kopec a tím je Ořešník. Pohled na hradbu Jizerek od Hejnic je opravdu majestátní jsou to úplně jiné hory než civilizovanýá strana od Liberece a Jablonce. Z hustě zarostlých kopců vykukují skály, dnes navíc vše přikrývá úplně modrá obloha. Tuším, že 10 hodinový limit bude napínavý, bude to chtít nebloudit a moc neodpočívat a nekochat se, teoreticky je to jasné, teď to jen převést do praxe. Ořešník je za mnou, sleduju pečlivě každý kámen, kterých je tu bezpočet, Štolpišská silnice je už přeci jen trochu úleva pro kotníky o silnici přes Krásnou Máří až pod Ptačí kupy ani nemluvě. Pak začíná průstup nekonečným borůvčím přes Holubník, od sedla směrem ke Sněžným věžičkám se k borůvkám přidávají i rozvodněné potoky a mokřiny. Reálně tu cesta žádná není a drahocené minuty tak nechtěně ztrácím při brodění a bloudění. Navigačně jednoznačně nejhorší část trasy, ale zas Kneippova terapie studenou vodou bude mít jistě pozitivní výsledky a taky absenci turistů lze vlastně brát jako bonus. 

Dřevěný chodníček z Černé hory nad všemi těmi mokřady je taková malá odměna, konečně lze zas chvilku běžet. Z Poledních kamenů přes Frýdlantské cimbuří a kamenitým krpálem dolů do Bílého potoka už je to ale zase jemné ladění rovnováhy na  kamenech. Ale dobrý, první zub Zubaté mám za sebou, limit zatím neohrožen, a tak neohroženě vzlínám zpět k Poledním kamenům a  Smědavské hoře po Richterově cestě. Tou se moc nechodí, je strmá, zarostlá a kamenitá, připadám si tu úplně ztracenej v divočině. Druhý zub se mi zakusuje do těla, k polívce na Smědavě je ještě daleko a borůvčí na hřebenu se zdá nekonečné. Smědava, 32km, půlka trasy, 5 hodin, limit na hraně, přesto vyhodnotím přestávku a polívku jako nezbytnou, seběh z druhého zubu zase dolů do Bílého potoka je přeci jen veselejší. Další dva zuby znamenají dvakrát cestu na nejvyšší kopec Jizerek - Smrk, nejprve ten polský Smrek a pak ten český. Kromě kopců žere sílu i slunce, nevynechám skoro žádný potok, aspoň že vody tu je tu po deštích všude dost. Každá pauza, každá chyba v navigaci, každé zamyšlení a přeběh odbočky však ubírají minutku po minutce, přesto pod čtvrtým zubem pořád ještě zbývají 2 hodinky na limit. 

Druhá cesta na Smrk mě ale úplně sejme. Slunce vypaluje zbytky tekutin z těla rychleji než bych chtěl, ty dva kilometry jdu přes hodinu a na vrcholu už je jasné, že 40 minut na těch 8,5km do cíle je prostě příliš málo. Uděláme se Zubatou aspoň dohodu, že když to stihnu pod 11 hodin, daruje mi další pokus o členství v "zubatém" klubu. Veškeré úsilí teď směřuje pouze k tomu se ve zdraví dostat dolů. Trasa vede spíše korytem než cestou, míjí single-tracky s mraky cyklistů o dopravní nehodu teda fakt nestojím. 
A tak konečně už sedím  před hejnickým kostelem, kolem hluk slavností, již lehce podnapilí občané si užívají svého chleba (tj. piva) a her, balím běžecká fidlátka, limit mi utekl o dlouhých 52 minut,  ale zase není to ani DNF ani DNS. Speciálním DNE - "did not escape" se nemůže pochlubit mnoho pokušitelů Zubaté, a dokončit cokoli je vlastně vždycky takové malé vítězství. 

Abych si ten "život od Zubaté navíc" zasloužil beru stopaře, manželé mého věku kterým ujel autobus, rozveselení ze slavností. 
"Aháá jo Vy jste tu byl běhat, no to já taky jako mladej běhal, ještě mám doma ty trenky na to, ale teď ke stáří to už jenom ty procházky, to víte mě už je pětapadesát"
"Máte recht, v pětapadesáti to chce už jenom ty procházky a moc se nepřepínat"

P.S. Večer před během mi přišla zpráva, že známý plzeňský histopatolog světového formátu O.H. zemřel. Jako již 30 let každé ráno běžel do práce a před vchodem do nemocnice padl na zem sťat kosou Zubaté. Bylo mu 54 let, a na své cestě za poznáním toho stihl jistě za mnoho životů. Nemohl jsem celou cestu ten příběh dostat z hlavy a marně přemýšlel proč Zubatá končí takhle aktivní a plodný život.       

        

22.7.2023. Návrat na Zubatou o rok později už byl optimističtější. Know how trasy udělalo své, počasí milosrdnější a tak jsem tentokrát zrychlil, vynechal všechny potenciální občerstvovačky, všechen proviant zabalil na záda, využil zvýšeného počtu červených krvinek z glocknerského ledovce a podtrženo sečteno - smrťáčkovi utekl. Na čtvrtém zubu - Smrku mi zbývala ještě hodina a půl do limitu a posledních 8,5km tedy už bylo spíše za odměnu a najisto. 63km, D+3000, 9:46 hod. Tak směle do dalšího doživotního běžeckého klubu!

  

        
 
    

Ve stopách Gustava Vasy po 500 letech

"I vyslali za králem Vasou z Mory dva nejrychlejší lyžaře"
Takhle nějak se prý zrodil Vasův běh, nelyžoval tedy to dá rozum blahobytný monarcha, ale dva poslové, kteří ho měli přimět k návratu z norského exilu zpět do vlasti. Povedlo se a Vasa mohl sehrát svou historickou roli otce švédské vlasti. S kolegou Vindym jsme na podzim spřádali plány kam v letošní sezoně vyrazit za hranice trochu poběžkovat. Výběr byl veliký a nabízely se destinace od Engadinu až po Murmansk, Vasa nakonec vyhrál díky letošnímu 100 letému výročí prvního startu, a relativně dobré logistice. Svou roli sehrála i zvědavost co se Švédska týče, ani jeden z nás tam nikdy nebyl. Navíc týden před závodem probíhá v Jizerkách taková vasaloppetí přípravka zvaná Boboloppet, a to by mohla být pěkná zkouška na tu švédskou premiéru říkali jsme si. Čekání na sníh na Brdech se ukázalo letos jako liché, a tak první letošní běžky se mi povedly až v rámci tradičního dobývání jizerských tisícovek, které jsem plánoval díky proběhlému lednovému C19 spíše rekreačně v rámci testu plic jako podpůrný tým pro útočnou skupinu. Byl z toho nakonec naprosto luxusní solovýlet. Když mne místní borec v kopečku na jizerské magistrále deklasoval hláškou "Když vole nemůžeš tak aspoň nejezdi uprostřed" opustil jsem lehce uražen s přelomeným egem jizerskou magistrálu a jal se prošlapávat útočnému družstvu cestičky alespoň k několika tisícovkám. A tak se stalo nemožné - najednou jsem byl uprostřed přelidněných víkendových Jizerek uprostřed hor sám, zvláštní nikdo nejde dobrovolně po pás ve sněhu ani k Černému vrchu, Smědavské hoře či Pytláckým kamenům. 

Nakonec jsem naběhal nebo teda spíše nachodil po horách skoro padesátku, bylo mi tak líto jít do chalupy, že jsem ještě s čelovkou vylezl na Bukovec nad Jizerkou. Parťáci dobývali vrcholky až do jedné v noci. Padesát pokovidovejch km dobrejch ovšem jak to bude s těmi devadesáti, co je tedy otázka.

Boboloppet je takový punk orientační závod, natočit v Jizerkách 90km to je opravdu člověk projede celé a některá místa i dvakrát. Tentokrát ovšem musím pěkně svištět, žádné velké kochání. Podmínka je ovšem skvělá, zmrzlý tvrdý sníh, který díky tomu, že se slunce neukáže vydrží celý den a tak se člověk i hodně sveze. I když jizerské kopečky netřeba podceňovat, dokážou pěkně potrápit. Ale oproti běhu jsou ty běžky fakt o dost milosrdnější, ani jehličí a šišky ve stopě nevadily. Trochu jsme si i zazávodili,  naháněli jsme se celou trasu nakonec mi Vindy naložil 15 minut, ale s časem pod 7 hodin spokojenost, limit daleko, a to je dobrá zpráva na příští týden.

Vasaloppet to je národní svátek, prý každý Švéd má povinnost alespoň jednou za život se závodu zúčastnit. Ve Stockholmu půjčujeme auto a míříme nekonečnými lesy na sever na start do Salen. Rozloha země bere dech, rozměry na které jsme zvyklí z Evropy tu neplatí, i záchodky tu mají rozlohu menšího pokojíku, takže chvilku tu mísu hledáte, takový Brit by to považoval za útulnou garsonku. Vesnice z červených domů nemají žádný řád, domky jsou rozhozeny na stráni u jezera či v lese bez ladu a skladu, žádná náves či kostel. Jezera jsou pod sněhem, což ubírá další body na stupnici malebnosti. Jen ten borovicový les všude kolem. Ale už jsme v Salen, bydlíme prozíravě kousek od startu, domek praská ve švech, v týdnu během závodu se tu pronajme i místo na podlaze v kuchyni. Jsme na tom lépe, rozkládací proleželý gaučík a 5 dalších nocležníků k tomu, a navíc s večeří, to je v tuto dobu místní luxus. Osazenstvo probírá u večeře kdo má kolik startů a zasněně přivírá oči při vzpomínce na borůvkovou polévku, která se podává na občerstvovačkách, popíjí se pouze voda, pivní kultura tu, zdá se, neexistuje. Start je po sedmé, plánujeme ještě za šera si zabrat místa v připravených stopách, tentokrát budu mít já výhodu pozdějšího startu a motivaci k stíhání parťáka. Takže teď už jen špunty do uší, vybrat v gaučíku proleženinu vhodné velikosti a těšit se na závodní zahraniční premiéru. Opravdu si bere ten švédský patriot číslo i do postele??? Dobrou ty Vaso...

Ranní tmou a mrazem ukrajujeme pozvolna 2km ke startu po krajnici jediné přístupové a tedy zcela plné silnice. Jak prozíravé nechat auto u hotelu! Ale organizaci mají místní za těch 100 let nácviku dokonalou, zde číslo sektoru, zde odhoď pytel, zde odpadek, zde teplý čaj, zde tvá stopa a prásk, Vindy už začíná ukrajovat první metry a prásk a po 10 minutách i já vyrážím na těch 90km švédskou divočinou. Vasaloppet se vždy jezdil pouze klasikou, ale zřejmě velký rozmach bruslení a i snaha využít těch pár dní co do jinak nezajímavé pustiny přijedou závodníci, způsobil že závodění trvá celý týden. Závod pro bruslaře i klasiky dohromady (ten náš), závod kratší a ještě kratší a týden vrcholí tím hlavním klasickým závodem. Švédové celý týden nedělají nic jen koukají na speciální TV kanál určený závodu a veškerá konverzace se točí okolo toho. Protože každý má někoho v blízké rodině kdo buď už "TO" jel, nebo "TO" zrovna jede nebo "TO" plánuje až ho přestanou bolet záda, kolena atd. Národ zaostří zrak na týden do sněžné stopy.

Zaostřuji i já a jedu co to dá. Sníh je přemrzlý trať skvěle upravená a tak mám dojem, že se prostě jenom vezu. Kochání krajinou člověka nebaví moc dlouho, jen bílé pláně a borovicové lesy občas červené domky a tak spíš pozoruji okolní běžce. Mísí se bruslaři s klasiky, kteří (zdá se mi to?) na bruslaře pohrdlivě zahlížejí, protože Vasa se přece jede odjakživa klasikou ne! Pozvolna sleduji jejich čísla. Postupně začínám být v patách lyžařů z předchozí Vindyho skupiny a občas se stane že i při tom obrovském množství lidí co dnes závod jede se na celé pláni ocitnu na chvíli sám, ztracen v bílé barvě. Ovšem do Mory ještě daleko, i když běžky svištěj jedna radost. Začíná stíhací závod "dožeň parťáka a vyrovnej skore Bobo:Vasa na 1:1". Kde se ve mě bere tolik soutěživosti to netuším, ale prostě jedu co to dá. Na občerstvovačkách jen za jízdy poberu pár pochutin, tajemství místními tolik opěvované borůvkové polévky je vyřešeno - jedná se o naprosto nepoživatelný přesladký borůvkový blevajz a tak raději hledám osvědčený zdroj energie v podobě slané polévky. 

 

Kilometry ubývají rychle, trasa je vlastně skoro pořád z kopce, ale Vindyho stále nemůžu ani zahlídnout. Blíží se cíl v Mora, kde trať vede přímo centrem města. Na hlavní ulici se prostě navezou tuny sněhu a závod tak končí přímo v centru na náměstí. Míjím největšího klasika ze všech, který tu zřejmě brázdí celých sto let, a na chvíli mi zatrne že byl rychlejší než já...

Je tu cíl, i milé zadostiučinění v podobě Vindyho který v cíli zrovna sundavá lyže, a tedy zpráva že, o těch pár minut jsem přeci jen rychlejší. Tak to máme Bobo:Vasa 1:1 a můžeme zas něco vymýšlet na další sezónu. 

Na závěr musím přidat velké poděkování Evě a Leošovi, přátelům, kteří v srpnu 1989 rezignovali na českou socialistickou realitu, nasedli v Holešovicích na vlak, přesídlili na sever a my tak mohli využít jejich pohostinnosti v Uppsale, prohlídnout si město a symbolicky tak zakončit naši závodní misi u hrobu Gustava Vasy. Jako nevšední bonus byla pak švédská specialitka bruslení na jezerech v Fjallnora.  

Vasaloppet 28.2.2022 90,8km, 5:43:05