Temže ta nelže

Návrat z "ostrovů" domů  koncem roku 2020, zčásti způsobený kovidovou situací jsem bral jako ukončení jedné docela povedené životní kapitoly. Nějak mne nic nenutilo opět na ostrovy zavítat, plno pěkných míst jsme objevili a když se tak trochu možná pyšně cítíte jako jejich obyvatel, nějak se mi nechtělo se tam vracet jako turista. Ale nakonec jedna registrace na zrušený závod mi odhalila jak moc mi Anglie přirostla k srdci. Na TP100 2020 jsem na svoje poměry trénoval hodně, práce na 50 % mi dala tolik volného času jako nikdy předtím a ani potom. Navíc logistika by byla tehdy tak prostá - vlakem hodinku na start a z Oxfordu 2 hodinky domů. Stomílovka je přeci jen pomyslnou metou (nebo aspoň tehdy byla, dnes už se vzdálenosti zdvojnásobily), se kterou se chce popasovat mnoho dálkoběžců. Popasoval jsem se nakonec loni na té Berlínské, a čas a paměť postupně otupil vzpomínku na zde zakoušená tělesná utrpení. Navíc běžec výletník neboli cut-off runner se nemusí hnát za dobrým časem, naopak jeho úkolem musí na trase být co nejdéle, nejlépe až do limitu, aby nepropásl žádnou pamětihodnost a zajímavost po cestě a vrátil se kromě medaile a tělesné devastace i s fotkami, na které mu nebylo líto ztrácet čas. A tak se nakonec objevil dobrý důvod se na ostrovy vypravit, nejsem přece žádný turista jedu na závod. Logistiku jsem zvolil takzvaně na krev, neboli "na Hanouska" tj. soloakce s minimem časových prodlev, a maximem těsně navazujících přestupů, a bez jediného dne dovolené. V pátek po práci na letiště, nocleh co nejblíže startu, po doběhu převlek a rovnou na vlak zpět do Londýna a posledním letem do Prahy a v pondělí do práce.
Pokusem bylo zjištěno, že možné to je, ale pro případné příště se tohoto logistického harakiri raději vzdám.

večerní nábřeží v Richmondu

   Večerní richmondská promedána nijak nepřipomíná zítřejší start, to až ráno se začnou objevovat podivní lidé v petrobarevných oblečcích jako mudlové v Potterovských knížkách. Českou hobby sekci zastupují letos opět nerozluční přátelé které znám z Berlína Petr a Robo, elitní sekci pak Milan, a díky jeho ženě Gábině získáváme tuto pěknou startovní pohlednici.

Mezi běžci hledám svého pomyslného motivátora. V Berlíně to byly dvě stařenky 80+, a kulhající běžec po mrtvici, kteří mě nesměli za žádných okolností předběhnout, kdo to bude tady? Stařenek i staříků na vratkých nohou je tu sice dost, ale oni pěkně klamou tělem, třeba to před 20 lety byly vítězové. Zajímavý by mohl být chlapík s dredy ke kolenům, které ho jistě budou zpomalovat, vypadá jako kdyby přišel rovnou z flámu, nebo Ulrike s šedivými dlouhými copy? Nakonec ale svého motivátora objevím, bude to slepý Kenneth s vodičem, případně snědý bosonožec v žabkách. Tihle dva prostě nemohou doběhnout no way. Jak se ukáže nedoběhne nakonec 40 %, úmrtnost tedy značná.

Organizátoři slibují 75 % trailu a 15 % asfaltu

Řeku budeme postupem proti proudu sledovat skoro polovinu z její celé délky 346km. Osídlení je zejména v oblasti Velkého Londýna husté, břehy jsou posety obydlími, u každého člun jehož velikost koresponduje s hladinou luxusu domu. Můžu se těšit na prohlídku několika významných destinací z říční perspektivy jako Hampton Court, kde Jindra Osmička hrával tenis, Windsor a Eton a taky Henley místo konání královské regaty. Oproti berlínskému Mauerwegu, který byl stravovacím mejdanem po 6km, jsou Britové v nabídce střídmější, stanice jsou nejblíže 7,5 (ta poslední před cílem) nejdále i 18km. Výhoda tedy bude, že přežrání neohrozí výkonnost, raději se ale s vědomím nevalné pověsti britské kuchyně samozásobím. 

Zde je povrch ještě velmi kultivovaný

Předpověď je více než slibná, žádné deště, teplo kolem 16 st, sobota je skutečně fotogenická, běžím vcelku stabilně 7min/km, na první velké stanici na 81km plánuju být za 12 hodin. Pak nastává noční etapa, před kterou organizátoři poněkud straší. Oni tak nějak vlastně strašili od začátku. Pozor řeka není čistá kdo se dotkne vody dostane leptospirózu, pozor v Readingu se v noci přepadává, nechoďte sami atp. Pravda je že v řece se neplave, na plavání ve volné vodě tu vyžadují kurz... Nocí se sunu už zřetelně pomaleji, komfortní stezka se více a více mění v bahnitou strouhu. Ale při slově MUD se místním rozzáří oči, kdo do něj spadne je největší hrdina, kdo se ho snaží obcházet je zbabělec. Na své bahno jsou Britové asi hrdí a jen to které je opravdu tekuté a nejde se mu vyhnout se počítá. Často se mu vyhnout opravdu nejde a tak to je snad 40 km. Ač milovník pěšinek, každou odbočku na asfalt teď vítám, chvilku neklouzat a nedržet rovnováhu to je velká úleva. 

ráno za Moulsfordem

Bahno nemá konce ani dna, předposlední 16km etapa mezi stanicemi je snad komplet v bahně, ale představa že po 140 km nestihnu cut off je skoro zničující. Zjišťuju, že ze samého soutředění na bahno jsem už 20 km zapomněl jíst a pít. Jo tak proto mi to tak nejde, jsem to ale fakt jelito. Na poslední kontrolu ale mám na cut-off ještě 40 minut a tak těch posledních 7,5 km už vím že dojdu a prý už bahno nebude. V cíli už tak nějak všechno končí, všichni se už těší až ti poslední konečně dokulhají a budou ten cirkus moct sklidit. Všech sto marshalů dobrovolníků odvedlo skvělou práci, a chtějí to mít už taky za sebou. A tak než se umeju a převlíknu už na trávníku není po nějakých závodech ani památky. Loučíme se s kámoši Milan doběhl třetí a v cíli tak už vypadá odpočatě, Petr s Robem dorazili 45 min přede mnou. Z mých motivátorů se ještě dostane do cíle dredař a Ulrike, kde je konec slepému Kenethovi a sandálníkovi už jsem se nedozvěděl. Akce dnes pro mne ovšem končí až v basecampu Brdy, takže rychle na vlak, letadlo, a když uzbeckému taxikáři po půlnoci na Brdsku vypadávám z auta, myslím že si tu dovolenou zítra přeci jen vezmu.

The Thames path 3-5.5.2024, 167 km, 28:27:28  

 

Návrat do kraje Sámů

 Druhou lekci soft polárničení jsme letos zase lokalizovali do Finska. Po loňském lehkém oťukávání máme letos plány o trochu smělejší. Volíme velký cca 150km okruh až k ruským hranicím, místo dvou těžkých batohů jedny těžké saně a dva lehčí batohy (teda jeden opravdu hodně lehký pro čerstvou paní předčasnou důchodkyni). A aby to přeci jen pořád byla víc dovolená než utrpení, upustíme od zimního táboření ve stanu a opět vezmeme za vděk skvělému systému srubů. 
Polární saně aka "pulky" si zaslouží samostatný odstavec. Šikovné české ruce (nikoli tedy moje) vytvořily různě zdařilé kopie severských originálů, za nejoriginálněšjší považuji model Varel Frištenský GTI 2020, zhotovený z dětských bobů značky Sulov champion extreme, které by v Receptáři Přemka Podlahy jistě měly velký úspěch. Nicméně zvolili jsme přeci jen o něco sofistikovanější kousek z laminátu, doplněný tažným systémem model Hornbach - zahrada zhotovený z vodovodních plastových tyčí a několika kusů zahradní hadice, který dle webovek jedné české polárnice zvládá i náročnější výpravy do oblastí sněhu a ledu a vyznačuje se dobrými skluznými vlastnostmi a skvělou stabilitou.
A tak díky vtřícné logistice jeden večer nazujeme na Brdsku lyžařské boty a druhý den ráno je zapneme do lyží o 3000km severněji stejně jako před rokem v laponském Kiilopää a vydáváme se na 8 dní do laponské divočiny. Přestože krajina vypadá stejně nevlídně jako loni, už není tak cizí a to, že tak nějak tušíme co nás čeká, podpořeno vcelku dobrou předpovědí dělá postup vcelku bezstarostným. S tučným prasetem za zády se docela dobře sžívám, (K. s malým batůžkem se svačinou ještě lépe) cestou bude naštěstí hubnout, jak z něj budeme postupně ukrajovat a ujídat. Potravinové zásoby opět osvědčená lyofilizovaná a tedy lehounká jídélka od Adventure menu. 
Protože už od loňska víme co znamená Hätätilanne! dozvídáme se z varovného emailu, že týden před naším příjezdem bylo evakuováno z oblasti 24 trekerů, kteří nebyli schopni samostatného postupu vzhledem k Norovirové nákaze a sruby v současné podobě nesplňují hygienické standardy - tedy zkráceně pěkně nám to tu poblili. Proto raději nejezděte. Ale to my zas jedem popasovat se s Finovirem i Norovirem. 
Saně jedou, stopu vedou občas o nich ani nevím, etapy máme letos delší lehce přes 20 km, začátek už máme najetý a krajina co se loni zdála tak syrová a nevlídná, je najednou tak přívětivá, stejně jako lidé které potkáváme. První večer například lehce kuriózní finskou dvojicí on celý v bílém pyžamu - vojenské kombinéze, dřevěné forest ski Lapponia délky 320 cm model 1940, ona ve finském vlněném oblečení pestrých barev lyže snad vlastnoručně vyřezávané s Huitfeldtovým vázáním. Saně ve formě menší skříně, asi se sem stěhují na dýl. "Nějak mi ty lyže dnes nestoupaly" stěžuje si, "a to i přesto že jsem je namazala smůlou ze stromů". Funkční oblečení a lyžařský vosk je tu asi prostě jen módní výstřelek. U srubu se utáboří skupina se saněmi velikosti malého auta, kterou jsme cestou míjeli. Obavy, že zaberou celý srub se nakonec nenaplnily, jde o účastníky kurzu survivalu, kteří musí mrznout ve stanu a hřát se jen u vařiče. Je to tu celé spíše o putování a žití v přírodě než o sportování, nikdo neřeší kolik kilometrů a za jak dlouho ujel ale jestli cestou viděl soby nebo ne. Je to osvobozující, ale radost místních dřít se z těžkými saněmi jen proto aby si z nich večer vyndali kilovku kafe/kečupu/atd ve skle a konzervu mi jaksi uniká. Druhý den ve velkém srubu se saunou opět jako loni se potkáme s českou skupinou, venku ve stanu další Češi, zdá se že trpělivost čekat na pořádnou zimu doma je u konce. Přes den nepotkáme nikoho, saně fungují dobře jako lavička na polední svačinku, míříme na východ k ruským hranicím do srubu Anterinmukka naprostý top mezi sruby se saunou u řeky, krbovými kamny a mimo standardní trasy. Není lepší místo pro oslavu Katčiných 60 a cestou k sedmému deceniu táhnout saně severskou krajinou. Příznivou stránkou Noroviru je málo lidí a větší aktivita rangerů na skůtrech, takže většinou odpadá problém s navigací i prošlapáváním stopy, prostě pohoda. Ve srubech jsme nakonec často sami, nebo jen ve třech či čtyřech.  Občas se do cesty nečekaně postaví skalní rokle, tak je potřeba hledat alternativní cestu, jinak je ale krajina spíš monotónní, řídký les, jezera a řeky bez lidského zásahu. Předposlední den jdeme dlouhou etapu řekou Suomujoki, stáda sobů prchají dříve než stačím zaostřit. Tak jestlipak se letos dočkáme té polární záře? S trochou obav míříme k poslednímu noclehu u Luirojarvi, odkud jsme loni odjížděli trochu otráveni po střetu s čarodejnicí. Nyní ho obývají 3 Amíci, tedy jeden amíkovský guide přesídlivší do Finska a dvojice co si zřejmě zaplatila all inclusive péči. A tu taky dostane. Amerika je zřejmě opět great again. S naším posledním čočkovým dhalem od Adventure menu zvící průjmové stolice nemůžeme soutěžit s honosnými těstovinami se zeleninou a ořechy. Ale protože mají hooodně zbyde i na nás. Otázku "nemáte chuť na čokoládový dort" bereme jako pěkný bonmot, jen do okamžiku kdy se objeví na stole. Vanilková poleva už pak ani nepřekvapí. Zbyde i na Anglány ve vedleším srubu. Nabízíme alespoň českou kořalku, kterou Amík bezpečně pozná. "Slivouvitze"! Má totiž českého kamaráda... A aby toho nebylo málo večer venku u ohně okrášlí výstavní polární záře. Guide je spokojen "opulentní večeře, čokoládovej dort, polární záře - to budou dobrý reference. Poslední etapa vede přes horskou část parku, obloha jasná výhledy jak z katalogu. Bude prostě těžký se sem za rok zase nevrátit.

Suomunruoktu a výbava tradicionalistů

u jezera Luiro

tábořiště Salonlampi

slavíme v Anterinmukka

cestou po Suomunjoki

most obvyklý navigační bod

kopečky u Rautulampi

aurora u jezera Lanko

a pro opravdové romantické duše večerní oheň u jezera s polární září mezi stromy

15-25.3.2024 Urho Kekkonen National park, finské Laponsko.
Kiilopaa-Suomunruoktu-Luirojarvi-Hammaskuru-Anterinmukka-Muoravaraka-Jyrkavaara-Lankojarvi-Kiilopaa, 8 dní, 150km.