Opoustet hnizdo ve kterem vyrostlo 5 generaci Veverkovych bylo samo o sobe tezke rozhodnuti, fakt to bolelo. V hnizde postupne zili a zemreli (ano tenkrat bylo jeste normalni umirat doma) praprarodice, narodil se zil a zemrel ded, vyrostl otec, zcasti i ja pak moje deti, proto nevyrknutym mementem bylo kdo pretrhne tuto linii a hnizdo opusti zahyne a zle se mu povede. Ale vratme se k prirodopisu. Veverky si hnizdo stavi a neplati zadnemu jezevci najem - to jako motivacni koncept stacilo. 112 let zit v najmu a nepokusit se vystavet vlastni hnizdo, to nevrha na me predky nejlepsi svetlo ze? Nejtezsi je to rozhodnuti - ta hlava, pak ocisteni od rozhodovacich muk vetsinou smerujeme k cili. Kdyz jsem tam zacal pred 30 lety bydlet neveril jsem svym ocim co vse je mozne za zivot nashromazdit. Ded byl setrny, z te ztracene generace pro kterou vse skoncilo v dobe kdy melo zacinat. Jen si predstavte je vam tricet a vy jeste nevite ze vas vylet do svycarskych Alp byl posledni a ze vas ceka nejprve Nemec a pak az do smrti Bolsevik. Celych tech jeho vice nez 80 let bylo ve vecech, zbytecne hromadenych, zaprasenych, se systematikou komercniho inzenyra skladovanych, precizne popsanych. Brodil jsem se tehdy papirovymi balicky popsanymi treba "Svedske lyzarske kalhoty 1923 (roztrzene)", nebo "pradelna-kosile, natelnik, 2 pary ponozek". Pripomnelo mi to tu Allenovskou povidku "Meterlingovy seznamy", kde je na seznamech pradla demonstrovana postupna destrukce osobnosti. Ten posledni deduv byl myslim "Pradelna-teplomer, boty, Ing Ptacek", ale to uz dedovu mysl kolega Alzheimer odnasel do stavu zapomneni. Tohle prece nikdy nedopustim aby se potomci museli brodit mymi kramy a nesmysly, ktere 50 let nikdo nepotreboval rikal jsem si tehdy. A ted balim jednu bananovku po druhe, a prendavam veci o kterych uz nekdy ani nevim ze je mam. A co vic jedna krabice ma oznaceni " Knihy, boty, kabely, cibule". Ze bych uz take ztracel integritu? Hodne me pred casem oslovil minimalisticky pristup. To co opravdu potrebujeme se nam vlastne vejde do jedne vetsi tasky i kdyz se nas svet reklam snazi presvedcit kazdy den o opaku. Staci zustat u behu. Pred nekolika lety jsme jeste cetli ze k behani potrebujeme jen triko trenky a boty a podivejte se ted do bezeckeho satniku.. Minimaliste radi peclive volit jakymi vecmi se obklopujeme. V pripade ze se s necim co nepotrebujeme nechceme rozloucit, doporucuji si to vyfotit a teprve pak vyhodit. Vsespasitelne to neni ale opravdu to nekdy pomuze. Nebo cos nepouzil rok nepotrebujes. Taky dobry, 50% obleceni uz tridi Diakonie.
Stehovani, prestoze ho psychologove radi po umrti a rozvodu na treti misto pomyslne stresove pricky je ale hlavne prilezitost k neskutecne ociste. Od veci, mista, stereotypu, emoci, i tech bezeckych tras omilanych do nekonecna a zanecha cisty prostor pro objevovani. A tak jednoho dne je to nezbytne premisteno, nove hnizdo sice nevystaveno ale pripraveno, zbyva par holych sten a svazek klicu a ja vybiham v nedeli brzy rano na loucici beh starym rajonem. Prazsky hrad mam jen pro sebe a od zdi Kralovskeho palace se odrazi zvuk mych maratonek. I Karluv most je jeste skoro prazdny, pouze par japoncu si foti opar na rekou. A ja si uzivam tu lehkost byti a behu, a uz se tesim na objevovani skrytych pesin a zakouti noveho reviru na hranici Velke Prahy. Nekam me pomyslna cesta zase vede. Treba zrovna tato...