sobota 25. března 2023

Laponské backcountry


To vlastní rozhodnutí přišlo docela náhle. Nosím ten výlet v hlavě už několik let, ale po letošním boji o sníh v české kotlině se najednou vynořil v jasných obrysech. Prostě není nač čekat, v Laponsku sníh určitě bude, žádná jizerská pumpička tam nebude funět za zády či napomínat že ničíme stopu, příroda bez civilizace a lidí. Jen kam se tam vlastně vydat - Laponsko norské, švédské či finské?
Nakonec logistická výhoda Finska vítězí, trasa Řevnice - Kiilopää v národním parku Urho Kekonnena to je s trochou fantazie skoro přímý let a za pár hodin od nástupu do poberounského expresu už můžeme ladit formu ve stopě a vyrazit do divočiny. Systém volně přístupných srubů, dovoluje nocovat v teple a uvařit si, pro otrlejší je tu i možnost přespat ve stanu či iglú a ohřát se u ohniště. Nechceme jet zas moc natěžko, tak stan oželíme, i když jako emergency prostředek (pro zájemce finsky Hätätilanne) se doporučuje. Když je srub plný, jiná možnost není než jít do stanu nebo jít stavět to iglú. Že tomu tak skutečně je svědčí fakt, že v okolí každého srubu nějaké to iglú v různém stavu použití či rozkladu je.





Údajné místní pravidlo, že ten kdo přijde poslední je nejvíce unavený a má tak největší nárok na postel, je kruté a tak ti co přišli dřív a hřejí se již u kamen vezmou stan a musí spát venku. Obvyklá týdenní trasa velkého okruhu vyžaduje delší etapy přes 20km, což se zdá málo, ale s báglem či saněmi a s předpokládanými navigačními komplikacemi a nakonec - proč si to nepřiznat - s téměř 6 křížky v zádech - jsme nepočítali s větší rychlosti než 3-4km/h a naplánovali tak etapy kolem 15km, s možnými výlety nalehko.

Co je velká neznámá je teplota. Jak budeme zvládat místních -20 nemáme moc představu. Ale asi prostě budou stejně studené jako v českých horách. Na letišti v Ivalo je ale těch -19 z českých plus 15 opravdu docela šok. První den ladíme výstroj na upravených tratích místního horského střediska Saariselka a krátkým výpadem do terénu, shodneme se na denních přídělech potravy, s mírnou diskuzí ohledně počtu milimetrů salámu na osobu a den, a max. vahou zavazadla.

"Musíme mít aspoň 6000kJ na den!
Ty to taky potřebuješ furt mít všechno přesně. Kolik jdeme dnes km?
12 až 15.
Tak 12 nebo 15?
Ty to taky potřebuješ mít všechno přesně. Láduj to tam, to unesem.
Uneseš"


Naládováno, skibus do Kiilopaa nakonec stihnem a opouštíme na týden civilizaci i mobilní signál. Pustina je to dokonalá, za zastávkou v Kiilopaa ještě pár km upravenou stopou, pak chvíli po tyčích a pak už jen holé pláně a rozhozené břízy a borovice, krajina bez jakéhokoli orientačního bodu.







Z příručky pro začínající polárníky:

Hätätilanne! Nevyužívejte vždy stopu projetou sněžným skútrem, nemusí vést tam kam potřebujete!

Skůtrovkou ale nelze tak snadno pohrdnout, dnešní etapa je projetá, počasí přeje, lyže pěkně jedou, žádní lidé, civilizační detox začíná. Cestou míjíme na tábořišti Fina s červeným nosem u stanu, který zrovna balí a vyráží kamsi dále do pustiny. Asi je tu na něj moc lidí. Etapu končíme ve srubu u řeky Suomunjoki, lesní romantika jak z pohádky. Díra v ledu je již vykopána a ještě nestačila zamrznout od předchozích návštěvníků, vodu tedy máme a můžeme bydlet. Fin s červeným nosem dorazí večer, rozbije stan blízko srubu, a kontroluje teploměr. Oči mu jen září.

"Dnes bude určitě pod dvacet A taky bude polární záře, myslím tak ve 21:45."

Nebyla, ale s německými trekery se kterými dnes sdílíme srub jsme se shodli, že působil věrohodně a přinutil nás sledovat oblohu až do deseti. Večerní seanci přeruší 4 Finové na svých 220cm lesních lyžích s kandahárem, příbytek je tedy pro dnešek plný. Ráno zas Červený nos obhlížel teploměr a byl velmi smutný že je jen minus 18.
Zřejmě se tedy nebude moci pochlubit svým kamarádům jak si krásně ve stanu zamrznul a překonal svůj rekord -36 st. z minulé zimy.




Druhou etapu máme trochu kratší, cesta tentokrát vede přes kopec Vintilatunturi, poctivá skůtrovka, tak žádné navigační problémy nejsou a jsme brzy u cíle ve srubu Tuiskukuru, před soutěskou stejného jména. K večeru teplota rychle padá až k -25, což, zda se, je taková magická hranice, kdy už se člověk pobytu venku spíše raději vyhýbá. Ale je místo kam se musí dříve či později vypravit v každém případě za každého počasí, často tak 50m od srubu. Polystyrenové prkénko je velký výdobytek severského komfortu. Dnes máme štěstí nikdo další už patrně nepřijde a tak si bydlíme, oheň praská, pochoutka z adventure menu již v pytlíku bublá a čeká, milimetry salámu na další den ubývají, a teplota klesá na -28. To by měl pan Červený nos opravdu radost. K večeru se ještě zjeví rozesmátá česká čtyřka se saněmi. Tak to máme zatím Česko: Finsko 6:1.

Hätätilanne! Setkání s medvědem či vlkem je spíše výjimečné. V takovém případě pečlivě spočítejte počet jedinců, a změřte vzdálenost stop. Vše nahlaste v nejbližším informačním centru.

Dobrá, píši si, příště přibalit krejčovský metr.

Cílem další etapy je velký srub se saunou u jezera Luirojärvi, který již řádně obydlela baskická skupina Naturtrek. Horkokrevní španěláci pěkně topí, s nimi zima nebude. Obsadíme tedy zbylé postele, zanecháme španely, kteří dnes vrchol vzdali vařit a vyrazíme po jezeře zkoumat trasu pro zítřejší vrcholový den. Dost sněží, je mlha, na vrcholy se tu pravda moc nechodí, stopy rychle zapadají tak to bude zítra jistě solo grande virtuoso pro gps. Je to přesně tak, bod "Sokosti 718m" zadán do přístroje a ráno vyrazíme jen nalehko k vrcholu. Směr je sice jasný, 5km vzdušnou čarou, ale v cestě je plno různých záludností, přítoky do jezera, bažiny někde zamrzlé někde trochu někde vůbec, někde nejde poznat jestli je člověk pořád na břehu nebo už na ledu, jestli strom trčící že sněhu je na ostrůvku či na pevnině. Posun o vzdušných 500m tak někdy znamená kličkování mezi různými proláklinami a terénními nerovnostmi. U úpatí kopce už je to však aspoň jasné - pořád nahoru. Žádná stopa tu není, ta španělská skončila někde v lese, zřejmě již začala siesta a museli obrátit, postupně tedy ukrajujeme výškové metry. Občas sněhové desky pěkně zaduní, ale kopce jsou tu spíše mírné, tak jsou laviny asi tak časté jako ten medvěd. Počasí se na chvilku polepší a vykouknou všechny kopce okolo, bílé ledové kopule, aspoň tedy víme kam to vlastně míříme. Co je vlastně ten vrchol těžko říct planina je posetá ledovými krtinci. Tak to asi bude ten nejvyšší.





Cíl je splněn a pomalu se zas soukáme cestou dolů po vlastních stopách. Španělska skupina se mezitím vyměnila za českou, srub dnes tedy sdílíme s lehce zdecimovanými účastníky zájezdu CK. Zlaty hřeb večera je pak návštěva místní sauny.

"Jdu pro vodu.
No počkej když za to chtěj peníze tak to bude asi nějak připravený ne?
No jasně že jo, zmáčkneš šišku na stromě a začnou topit elektrický kamna a vedle je sprcha na fotobuňku. Milostivá je na poláru a ne v saunacentru.
Ses blbej"


Hätätilanne! Nenechávejte vodu ve vědru, mrazem zamrzá. Nezapalujte svíčky v sauně, vosk se horkém roztéká a hrozí požár. Liché hodiny muži, sudé hodiny ženy.

Zanechám Katku pečovat o jedno zhmožděné české rameno a s krátkozrakým Finem se ujmeme úkolu oživení sauny, já tedy vodu, on oheň. Beru tedy saně a vědro a vyrazím k díře v jezeru pro vodu. Postupně naplním vědro a jedu se hlásit se splněním úkolu. Ale my potřebujeme těch veder pět hlásí Fin zpoza tlustých brýlí. Beru ho jako odborníka na sauny když je teda ten Fin a za hodinu už je voda ve várnici i ve vědrech, kamna hoří, teplota stoupá. Fin se slečnou se spokojeně vyhřeje a opustí prostor, který následně okupuje osamělý Švýcar. Navzdory sudým či lichým hodinám mu však privátní idylku přeruší smíšená česká skupina, která vtrhne do saunadomku, a zcela jej zaplní. Švýcar, který již byl poučen v rámci kurzu jak se správně saunovat nám celý proces vysvětlí a v praxi předvede.

"Nejdřív se pořádně vyhřeješ, pak vyjdeš ven, zůstaneš tam chvíli, aby ses přestal potit, to je celkem brzo (-18), pak se sem vrátíš, poleješ se ledovou vodou, a pak se umeješ teplou z té várnice.
A to jako tady?
Jo a kde jinde, venku zmrzneš"


A tak se všichni hřejí a postupně se polévají a mejí si vše co potřebují před zraky ostatních, šťastní že po 4 dnech je teplá voda, která smývá vše, včetně civilizačních nánosů, které zde všichni tak mohou na chvíli s úlevou a radosti odhodit.
 



Vracíme se další den zpátky do srubu Tuiskukuru u řeky Tuiskujak, zas máme štěstí a nikdo nepřijde, tradiční stravovací rituály, ubyde pár milimetrů salámu a sýra, tady už jsme prostě jako doma. Čeká nás navigačně těžší etapa, nejprve soutěskou, ale v místech kde řeka není zamrzlá je potřeba kličkovat po jejich svazích. Stopa je zapadaná ale přeci jen trochu vede. Důležitý bod je most na soutoku se Suomujoku u ohniště Kotagontas a pak podél řeky až k jezeru Lankojarvi. Do soutěsky ráno praží slunce, řeka se klikatí a tiše si bublá, sněhové tvarové kreace nemají obdoby, krajinově velkolepé řekl by klasik.

"Prejdem to tady?
Třeba jo, šlo tam nějaký zvíře asi sob nebo los.
Tak to by nás mohl led unést ne?
Tak jo jdem rovnou za losem"


Chvíli po břehu, chvíli řekou, chvíli motanice mezi terénními hrby a skalkami, směr dobrý, jediné vodítko je řeka, žádný jiný orientační bod v terénu není, místa vypadají všechna skoro stejně, řídký les, sněhové planě a občas vykukující řeka z pod sněhové deky. Přesto ty pohledy skoro člověka uhranou. Na tábořišti u soutoku potkáváme dva Švédy, chvilku posedíme u ohně, popovídáme a zas každý zmizí do divočiny. Blíže k Lankojarvi už se objevují stopy saní, za chvíli už jsme v čili dnešní etapy, ve srubu jsme první, tak uvidíme kdo dnes přijde další.




Z deníku: Po šesté dorazí skupina 5 švédů, nebo finů, nebo dánů, mluví divně a hlučně, tak je tu poněkud zahuštěno. Jsou protivní, expanzivní, vezou milión tašek ikea, plných zbytečných krámu, vrchní guide tlustá čarodějnice hned začne organizovat i nás, síla skupiny je veliká, uniknout tak lze jen do spacáku. V noci se netopí, tak hodně mrznem, Katka už ráno nevydrží a zatopí, čarodějnice se tak na vrchní palandě peče a prská. Najít rovnovážný stav aby těm co spí dole nebylo zima a těm nahoře nebylo horko je problém a je z toho nepříjemný konflikt a hádka. 8 lidí na 8m2, nic moc. Ale nedali jsme se a čarodějnici uvařili, sami nemrzli a ještě se pěkně pohádali.

Čeká nás poslední etapa, jsme trochu otrávení z nočního zážitku, ale brzy to setřesem, počkáme až ikeaparta opustí prostor a vydáme se na pochod. Čeká nás nejdelší etapa kolem 18km s kopcem Kiilopaa v závěru, vše jsme ale již snědli ze salámu zbývá pár milimetrů a tak batohy tolik netlačí. Laponsko se nám ale poslední den snaží ukázat i tu méně vlídnou tvář. Vše se zahalí do mlhy, vítr se opírá do zad a vytrvalé sněžení komfortu nepřidá. Na holých pláních najednou není vidět skoro nic, ani jestli jedem do kopce nebo z kopce. Ukrajujeme pomalu metr po metru. V tomhle se asi dá docela dobře ztratit či zmrznout, jak se prý každý rok někomu povede. Buď zabloudí nebo spadne do vody a najdou ho buď na jaře nebo nikdy. Toto ovšem není v našem itineráři, jsme za půlkou etapy a již na značené cestě, zbývá kopec a sjezd do Kiilopää. O nějakém sjíždění se ovšem nedá moc mluvit. Tam kde má být již upravena stopa jsou jen návěje sněhu, i tak potkáme dva osamělé lyžaře v protisměru, kteří se vydali na výlet, partu holek se saněmi, v klidu svačící ve větru, inu seveřani jsou asi přeci jen z trochu jiného těsta.

Kiilopää, zasloužené kahve na zahřátí, hned nám jede bus tak moc neotálíme, i když divočinu opouštíme hodně neradi, skoro by se chtělo zase zítra vyrazit dál. Itinerář je však neúprosný, do busu po cestě nastoupí opilecká skupina lyžařů a tak civilizační naráz je veliký. Ale teď stačí jen zavřít oči schovat uši a v duchu se přenést zase zpět do údolí řeky Suomujaki, kde Červený nos pobývá ve svém stanu, k ohni na tábořišti Kotagontas na soutoku, a vydat se losí či sobí stopou přes kopec ke srubu, kde zas bude praskat oheň, teplota venku klesat k -30 a čekat zde na tu polární záři, která buď bude dnes či zítra, či třeba až pozítří a nebo za týden.









čtvrtek 17. listopadu 2022

K letošním neúspěchům

Nedá se nic dělat, je potřeba se zakousnout do kyselého jablka a udělat si trochu pořádek v neúspěších letošního roku. Pravděpodobnost vylepšení skore setrvale klesá spolu s krátícím se časem do konce roku a a nadcházejícím hnusným počasím a tak místo výběhu do deště si raději do deníčku něco zapíšu.
Takových pěkných plánů a tak mizerná realizace. Další rok prošvihnutá kvalifikace na WSER který si tak už nejspíše definitivně v tomto životě škrtám a tu pomyslnou ultra třešinku v podobě zaběhnuté 100m si zkusím splnit někde na domácí půdě. Ale zase abych to neviděl tak pesimisticky. Hodně bylo DNS, i ten DNF, ale taky nějaké ty DS, běžkování ve stopě Gustava Vasy se vyvedlo na jedničku, na jarním Šutru jsem konečně prolomil pro mě magickou linii 6 hodin a i jedna vcelku důstojná i když zas o něco pomalejší stovečka v podobě Baroka padla. Ale teď k těm neúspěchům abych od toho samou sebechválou neutekl...
GGUT - když na něj vzpomenu je mi ještě teď zima. Takhle jsem nevykosil snad nikdy.  Páteční ráno před startem je ovšem parádní, takže dojde i na optimistickou fotografii před "Finishem", který věříme že někdy během neděle uvidíme.


 Večer před startem si tak sedím na balkóně v Niedernsilu, průtrž mračen, hromy blesky, z hor není vidět nic, jsem v klidu to prostě MUSEJ zrušit, do tohoto přece nemohou nikoho pustit. Pustili... a tak spolu s T-Birdem, který se letošní léto rozhodl skončit se silničními ultraběhy a vyrazit do hor, do těch hor vyrážíme. Před námi 110km do dálky a 6,5km do výšky, leje neskutečně, ale prý někdy v noci přestane utěšujeme se. Světla Kaprunu mizí za námi a cesta se pomalu mění na bahnitou pěšinku směrem k přehradě Moserboden. Rád bych něco vyfotil, ale třesavka mi nedovolí vyndat telefon z kapsy. Nevadí, na první stanici na Rudolfce se dám do pořádku. Cesta kolem přehrady často mizí v několika rozvodněných přítocích, které hučí někam do hloubky. Čelovky osvětlují nešťastníky, kteří se nejprve opatrně, snaží tok překročit (už dávno ne) suchou nohou, později již lehce hystericky skáčou do proudu hlava nehlava jen už to mít za sebou. Občas je tu i úzká lávka nad hučící řekou, posvítit, soustředit se na rovnováhu, nezmatkovat a přejít, uff, je to za mnou. Začíná pořádné stoupání po kamenech k sedlu Kapruner Torl. S Petrem jsme se poztráceli tak se snad uvidíme na té Rudolfce. Rád bych si něco oblíknul navíc, ale ten třes už mi ani nedovoluje sundat batoh. Nic, vydržím, už jsem na sedle, dole bude tepleji, a na Rudolfce bude krásně, dám se dohromady a pak to posviští. Další hodina v háji a Rudolfka pořád nikde. A zas ty řeky a šikmé trávy a nekonečný déšť. Na kopci před stanicí se několik krav diví kdo je to tu budí. Rudolfka zde, konečně, třesu se neskutečně, ale triko v batohu je suchý, folie hřeje, času dost, můžu tu být hodinu dvě, dám se do kupy, pořádně najím, pak je to kousek do sedýlka a už jen z kopce až na půlku a pak se uvidí. Vlídná obsluha stanice mě vybaví další folií, třesavka ustává super.


Vyplením občerstvovačku, vlídná obsluha mi nabídne spodní ještě teplejší místnost, skvělé, skvělé, za chvilku budu moct vyrazit. Přibíhá Petr, rád by něco řekl, ale ehm ta třesavka... Vlídná obsluha ho vybídne do spodní krásně teplé místnosti, já už jsem fit, takže T-birdovi donesu čaj, vyměním čelenku, uf je nějaká červená. Petr hlásí, že si rozbil hlavu, ale že to je ok. Vlídná obsluha se nás zeptá na startovní číslo. No tak jo, tak děkuju bylo u vás pěkně, já jsem cajk a zas bych teda vyrazil. Ale no tak říká vlídná obsluha, dej mi raději ten čip z boty a běž se ještě zahřát. Ne dobrý už jsem ready vyrazit. Vlídná obsluha s úsměvem pohřbí všechny naděje na další postup. Já tu velím a ty už nikam nepůjdeš, dál tě nepustím, máš těžkou hypotermii. Jak hypotermii, jsem ok, jdu prostě dál na vlastní odpovědnost. Cvak, čip mizí v kapse lékaře stanice, diskuze je prostě marná, tady končí na 30km náš GGUT. Tak to máme první wser kvalifikace v háji. Čekáme na lanovku a bus odveze všechny padlé zpět na start. Počasí se lepší, vylézá slunce a může začít prima rodinná dovolená - ve stopě  GGUTu, a s večerní dánskou kinematografií ve Stube u Gasnerů. Petr se rozhoduje, že tomu silničnímu běhu dá raději přeci jen ještě šanci...a měsíc poté vystřihne Spartathlon desátý v cíli.


Tak to bychom měli první neúspěch, dále jedno DNS na Krakonošovce, další kvalifikace v háji, rekonvalescence po Baroku je nějaká delší než jsem plánoval. Ale ještě tu máme poslední želízko Javornickou 100, paráda. Proč jsem si ale před ní ještě zaplatil Pražského Kelta? Jestli já jsem to poněkud nepřeplánoval. Tak snad ta J100 klapne. Předpověď super, bydlení zajištěno jízdenka koupena, ovšem nakoupen i hnus virus, takže další DNS. Nechceš se Veverko na to běhání už prostě v****t a věnovat se třeba wellnessování? Musím se nad tím zamyslet...





        

  

  

10 let POPu

 

Nejen my ale i čas běží, a tak se neuvěřitelné stalo skutkem - letošní oběh Prahy bude již v pořadí desátý.
Někteří se vyšvihli do špičky českého i evropského ultraběhu, někteří přesedlali z nohou více na samohyby, někteří trochu ubrali či zpomalili, každý si běží či jede tou cestou která mu sedí. Jsem více než rád a potěšen, že podpora všech přátel Okoloběhu Prahy stále trvá. Ideový záměr celé akce popsaný před téměř 10 lety ZDE zůstává stejný, je přeci občas dobré mít nějaké ty jistoty v tom turbulentním světě. POP je stále s váni! 
Bez dalších dlouhých řečí přikládám níže tradiční tři odkazy, kde je možné nahlédnou do historie, kouknout na Digiho fotodokumentaci a případně si přečíst něco o lokacích na trase a samozřejmě to hlavní -přihlásit se.
Všem jsem již myslím vnutil tištěnou brožurku, nějaké jsou ještě na skladě pro případné zájemce. A aby zas bylo něco nového, připravuji pro letošek pamětní placku, jejíž podobu zatím nechám utajenu aby zvědavosti bylo učiněno zadost. Takže se budu těšit, že se zase uvidíme a poklábosíme.     

                                    Itinerář    Přihlášení okoloběžci    Zajímavosti na trase






 



středa 13. července 2022

Zubatá má 4 zuby

 Takhle nějak by mohla začínat třeba dětská písnička Zubatá má 4 zuby, nepomohou pasti tuby, když je na tě vycení, tak je to zlé znamení. Ano, ano já vím, poněkud infantilní, mozkové buňky (a nejen ty) po prodělaném zubatém utrpení se jen pozvolna dávají dohromady. Kombinace kopců, terénu a hlavně horka nakonec byla opravdu smrtelná. Po ty kdo o Zubaté ještě neslyšeli, stejné jako já před pár měsíci, malá reklamní vsuvka. Tuto trasu jako individuální ultratrailovou výzvu vymyslel Lukáš Kekrt, kterému tímto zasílám velké poděkování za tento počin a přikládám ODKAZ , kde si lze vše potřebné nastudovat.


 Vše se odehrává na severní divočejší straně Jizerských hor v podobném formátu jako například již známé PVLH. Tj. zaregistrovat pokus, zaplatit symbolickou částku tvůrci a pak už jen vymýšlet jak se na lopatu sedá. Pojal jsem celou Zubatou jako test výstroje na plánovaný GGUT za 3 týdny, zabalil veškerou povinnou výbavu - jo opravdu jsem táhl v tom vedru teplou čepici, rukavice, lékárnu, gore bundu i kalhoty atd atd - do nového batohu a v 8.30 se postavil ke kostelu v Hejnicích na start. Před kostelem vrcholí přípravy na Hejnické slavnosti, stánkaři skládají své produkty a popíjejí první ranní pivo. Mě čeká první ranní kopec a tím je Ořešník. Pohled na hradbu Jizerek od Hejnic je opravdu majestátní jsou to úplně jiné hory než civilizovanýá strana od Liberece a Jablonce. Z hustě zarostlých kopců vykukují skály, dnes navíc vše přikrývá úplně modrá obloha. Tuším, že 10 hodinový limit bude napínavý, bude to chtít nebloudit a moc neodpočívat a nekochat se, teoreticky je to jasné, teď to jen převést do praxe. Ořešník je za mnou, sleduju pečlivě každý kámen, kterých je tu bezpočet, Štolpišská silnice je už přeci jen trochu úleva pro kotníky o silnici přes Krásnou Máří až pod Ptačí kupy ani nemluvě. Pak začíná průstup nekonečným borůvčím přes Holubník, od sedla směrem ke Sněžným věžičkám se k borůvkám přidávají i rozvodněné potoky a mokřiny. Reálně tu cesta žádná není a drahocené minuty tak nechtěně ztrácím při brodění a bloudění. Navigačně jednoznačně nejhorší část trasy, ale zas Kneippova terapie studenou vodou bude mít jistě pozitivní výsledky a taky absenci turistů lze vlastně brát jako bonus. 


Dřevěný chodníček z Černé hory nad všemi těmi mokřady je taková malá odměna, konečně lze zas chvilku běžet. Z Poledních kamenů přes Frýdlantské cimbuří a kamenitým krpálem dolů do Bílého potoka už je to ale zase jemné ladění rovnováhy na  kamenech. Ale dobrý, první zub Zubaté mám za sebou, limit zatím neohrožen, a tak neohroženě vzlínám zpět k Poledním kamenům a  Smědavské hoře po Richterově cestě. Tou se moc nechodí, je strmá, zarostlá a kamenitá, připadám si tu úplně ztracenej v divočině. Druhý zub se mi zakusuje do těla, k polívce na Smědavě je ještě daleko a borůvčí na hřebenu se zdá nekonečné. Smědava, 32km, půlka trasy, 5 hodin, limit na hraně, přesto vyhodnotím přestávku a polívku jako nezbytnou, seběh z druhého zubu zase dolů do Bílého potoka je přeci jen veselejší. Další dva zuby znamenají dvakrát cestu na nejvyšší kopec Jizerek - Smrk, nejprve ten polský Smrek a pak ten český. Kromě kopců žere sílu i slunce, nevynechám skoro žádný potok, aspoň že vody tu je tu po deštích všude dost. Každá pauza, každá chyba v navigaci, každé zamyšlení a přeběh odbočky však ubírají minutku po minutce, přesto pod čtvrtým zubem pořád ještě zbývají 2 hodinky na limit. 


Druhá cesta na Smrk mě ale úplně sejme. Slunce vypaluje zbytky tekutin z těla rychleji než bych chtěl, ty dva kilometry jdu přes hodinu a na vrcholu už je jasné, že 40 minut na těch 7 km do cíle je prostě příliš málo. Uděláme se Zubatou aspoň dohodu, že když to stihnu pod 11 hodin, daruje mi další pokus o členství v "zubatém" klubu. Veškeré úsilí teď směřuje pouze k tomu se ve zdraví dostat dolů. Trasa vede spíše korytem než cestou, míjí single-tracky s mraky cyklistů o dopravní nehodu teda fakt nestojím. 
A tak konečně už sedím  před hejnickým kostelem, kolem hluk slavností, již lehce podnapilí občané si užívají svého chleba (tj. piva) a her, balím běžecká fidlátka, limit mi utekl o dlouhých 50 minut,  ale zase není to ani DNF ani DNS. Speciálním DNE - "did not escape" se nemůže pochlubit mnoho pokušitelů Zubaté, a dokončit cokoli je vlastně vždycky takové malé vítězství. 
Abych si ten "život od Zubaté navíc" zasloužil beru stopaře, manželé mého věku kterým ujel autobus, rozveselení ze slavností. 
"Aháá jo Vy jste tu byl běhat, no to já taky jako mladej běhal, ještě mám doma ty trenky na to, ale teď ke stáří to už jenom ty procházky, to víte mě už je pětapadesát"
"Máte recht, v pětapadesáti to chce už jenom ty procházky a moc se nepřepínat"

P.S. Večer před během mi přišla zpráva, že známý plzeňský histopatolog světového formátu O.H. zemřel. Jako již 30 let každé ráno běžel do práce a před vchodem do nemocnice padl na zem sťat kosou Zubaté. Bylo mu 54 let, a na své cestě za poznáním toho stihl jistě za mnoho životů. Nemohl jsem celou cestu ten příběh dostat z hlavy a marně přemýšlel proč Zubatá končí takhle aktivní a plodný život.       


        

       
 
    

úterý 5. července 2022

Ve stopách Gustava Vasy po 500 letech

"I vyslali za králem Vasou z Mory dva nejrychlejší lyžaře"
Takhle nějak se prý zrodil Vasův běh, nelyžoval tedy to dá rozum blahobytný monarcha, ale dva poslové, kteří ho měli přimět k návratu z norského exilu zpět do vlasti. Povedlo se a Vasa mohl sehrát svou historickou roli otce švédské vlasti. S kolegou Vindym jsme na podzim spřádali plány kam v letošní sezoně vyrazit za hranice trochu poběžkovat. Výběr byl veliký a nabízely se destinace od Engadinu až po Murmansk, Vasa nakonec vyhrál díky letošnímu 100 letému výročí prvního startu, a relativně dobré logistice. Svou roli sehrála i zvědavost co se Švédska týče, ani jeden z nás tam nikdy nebyl. Navíc týden před závodem probíhá v Jizerkách taková vasaloppetí přípravka zvaná Boboloppet, a to by mohla být pěkná zkouška na tu švédskou premiéru říkali jsme si. Čekání na sníh na Brdech se ukázalo letos jako liché, a tak první letošní běžky se mi povedly až v rámci tradičního dobývání jizerských tisícovek, které jsem plánoval díky proběhlému lednovému C19 spíše rekreačně v rámci testu plic jako podpůrný tým pro útočnou skupinu. Byl z toho nakonec naprosto luxusní solovýlet. Když mne místní borec v kopečku na jizerské magistrále deklasoval hláškou "Když vole nemůžeš tak aspoň nejezdi uprostřed" opustil jsem lehce uražen s přelomeným egem jizerskou magistrálu a jal se prošlapávat útočnému družstvu cestičky alespoň k několika tisícovkám. A tak se stalo nemožné - najednou jsem byl uprostřed přelidněných víkendových Jizerek uprostřed hor sám, zvláštní nikdo nejde dobrovolně po pás ve sněhu ani k Černému vrchu, Smědavské hoře či Pytláckým kamenům. 


Nakonec jsem naběhal nebo teda spíše nachodil po horách skoro padesátku, bylo mi tak líto jít do chalupy, že jsem ještě s čelovkou vylezl na Bukovec nad Jizerkou. Parťáci dobývali vrcholky až do jedné v noci. Padesát pokovidovejch km dobrejch ovšem jak to bude s těmi devadesáti, co je tedy otázka.

Boboloppet je takový punk orientační závod, natočit v Jizerkách 90km to je opravdu člověk projede celé a některá místa i dvakrát. Tentokrát ovšem musím pěkně svištět, žádné velké kochání. Podmínka je ovšem skvělá, zmrzlý tvrdý sníh, který díky tomu, že se slunce neukáže vydrží celý den a tak se člověk i hodně sveze. I když jizerské kopečky netřeba podceňovat, dokážou pěkně potrápit. Ale oproti běhu jsou ty běžky fakt o dost milosrdnější, ani jehličí a šišky ve stopě nevadily. Trochu jsme si i zazávodili,  naháněli jsme se celou trasu nakonec mi Vindy naložil 15 minut, ale s časem pod 7 hodin spokojenost, limit daleko, a to je dobrá zpráva na příští týden.


Vasaloppet to je národní svátek, prý každý Švéd má povinnost alespoň jednou za život se závodu zúčastnit. Ve Stockholmu půjčujeme auto a míříme nekonečnými lesy na sever na start do Salen. Rozloha země bere dech, rozměry na které jsme zvyklí z Evropy tu neplatí, i záchodky tu mají rozlohu menšího pokojíku, takže chvilku tu mísu hledáte, takový Brit by to považoval za útulnou garsonku. Vesnice z červených domů nemají žádný řád, domky jsou rozhozeny na stráni u jezera či v lese bez ladu a skladu, žádná náves či kostel. Jezera jsou pod sněhem, což ubírá další body na stupnici malebnosti. Jen ten borovicový les všude kolem. Ale už jsme v Salen, bydlíme prozíravě kousek od startu, domek praská ve švech, v týdnu během závodu se tu pronajme i místo na podlaze v kuchyni. Jsme na tom lépe, rozkládací proleželý gaučík a 5 dalších nocležníků k tomu, a navíc s večeří, to je v tuto dobu místní luxus. Osazenstvo probírá u večeře kdo má kolik startů a zasněně přivírá oči při vzpomínce na borůvkovou polévku, která se podává na občerstvovačkách, popíjí se pouze voda, pivní kultura tu, zdá se, neexistuje. Start je po sedmé, plánujeme ještě za šera si zabrat místa v připravených stopách, tentokrát budu mít já výhodu pozdějšího startu a motivaci k stíhání parťáka. Takže teď už jen špunty do uší, vybrat v gaučíku proleženinu vhodné velikosti a těšit se na závodní zahraniční premiéru. Opravdu si bere ten švédský patriot číslo i do postele??? Dobrou ty Vaso...


Ranní tmou a mrazem ukrajujeme pozvolna 2km ke startu po krajnici jediné přístupové a tedy zcela plné silnice. Jak prozíravé nechat auto u hotelu! Ale organizaci mají místní za těch 100 let nácviku dokonalou, zde číslo sektoru, zde odhoď pytel, zde odpadek, zde teplý čaj, zde tvá stopa a prásk, Vindy už začíná ukrajovat první metry a prásk a po 10 minutách i já vyrážím na těch 90km švédskou divočinou. Vasaloppet se vždy jezdil pouze klasikou, ale zřejmě velký rozmach bruslení a i snaha využít těch pár dní co do jinak nezajímavé pustiny přijedou závodníci, způsobil že závodění trvá celý týden. Závod pro bruslaře i klasiky dohromady (ten náš), závod kratší a ještě kratší a týden vrcholí tím hlavním klasickým závodem. Švédové celý týden nedělají nic jen koukají na speciální TV kanál určený závodu a veškerá konverzace se točí okolo toho. Protože každý má někoho v blízké rodině kdo buď už "TO" jel, nebo "TO" zrovna jede nebo "TO" plánuje až ho přestanou bolet záda, kolena atd. Národ zaostří zrak na týden do sněžné stopy.


Zaostřuji i já a jedu co to dá. Sníh je přemrzlý trať skvěle upravená a tak mám dojem, že se prostě jenom vezu. Kochání krajinou člověka nebaví moc dlouho, jen bílé pláně a borovicové lesy občas červené domky a tak spíš pozoruji okolní běžce. Mísí se bruslaři s klasiky, kteří (zdá se mi to?) na bruslaře pohrdlivě zahlížejí, protože Vasa se přece jede odjakživa klasikou ne! Pozvolna sleduji jejich čísla. Postupně začínám být v patách lyžařů z předchozí Vindyho skupiny a občas se stane že i při tom obrovském množství lidí co dnes závod jede se na celé pláni ocitnu na chvíli sám, ztracen v bílé barvě. Ovšem do Mory ještě daleko, i když běžky svištěj jedna radost. Začíná stíhací závod "dožeň parťáka a vyrovnej skore Bobo:Vasa na 1:1". Kde se ve mě bere tolik soutěživosti to netuším, ale prostě jedu co to dá. Na občerstvovačkách jen za jízdy poberu pár pochutin, tajemství místními tolik opěvované borůvkové polévky je vyřešeno - jedná se o naprosto nepoživatelný přesladký borůvkový blevajz a tak raději hledám osvědčený zdroj energie v podobě slané polévky. 

 


Kilometry ubývají rychle, trasa je vlastně skoro pořád z kopce, ale Vindyho stále nemůžu ani zahlídnout. Blíží se cíl v Mora, kde trať vede přímo centrem města. Na hlavní ulici se prostě navezou tuny sněhu a závod tak končí přímo v centru na náměstí. Míjím největšího klasika ze všech, který tu zřejmě brázdí celých sto let, a na chvíli mi zatrne že byl rychlejší než já...


Je tu cíl, i milé zadostiučinění v podobě Vindyho který v cíli zrovna sundavá lyže, a tedy zpráva že, o těch pár minut jsem přeci jen rychlejší. Tak to máme Bobo:Vasa 1:1 a můžeme zas něco vymýšlet na další sezónu. 

Na závěr musím přidat velké poděkování Evě a Leošovi, přátelům, kteří v srpnu 1989 rezignovali na českou socialistickou realitu, nasedli v Holešovicích na vlak, přesídlili na sever a my tak mohli využít jejich pohostinnosti v Uppsale, prohlídnout si město a symbolicky tak zakončit naši závodní misi u hrobu Gustava Vasy. Jako nevšední bonus byla pak švédská specialitka bruslení na jezerech v Fjallnora.  


Vasaloppet 28.2.2022 90,8km, 5:43:05


        

    


středa 1. prosince 2021

Okoloběh Prahy - POP 2021( podeváté)

Trochu opožděně a jen stručně pár slov k letošnímu oběhu Prahy.
Nejprve díky všem za doodle volební účast. Fakt, že byly volby v termínu zcela svobodné a demokratické nelze snad zpochybnit, nicméně termín 27 a 29.12. dostal stejný počet - 8 hlasů. Tak jsem musel hodit kostkou a padlo pondělí 27.12.2021, omluva všem co preferovali středu.
Branický Hamr je v pohotovosti, restaurace zamluvená od 17.00, co funguje nemá se měnit. Zůstává zlatá střední 60km+ trasa jako oblíbená, dlouhá historická 75km, obě s šáreckou skalní variantou pro fajnšmekry, milovníky šutrů a dalekých výhledů. Přihlásili se milovníci malých kol, trasa je pro koloběžky více než dobrá.
Vše je aktualizováno jak v itineráři, tak v pamětihodnostech, Praha se mění, některé ruiny mizí jiné se opravují, každý rok je možné koukat trochu na něco jiného. Pro účastníky je stejně jako minulý rok připravena tištěná brožurka s fotkami, lze jí použít univerzálně i mimo tuto akci k výletům v pražském okolí. Na odkazech níže jsou potřebné informace i odkaz na přihlašování. Nejedná se o data mining, telefony jsou ve whatsapp skupině, jde hlavně  o počet lidí kvůli hospodě.


        POP9(2021)-itinerář      Přihlašovadlo      Zajímavosti na trase            

    Odkazy na stažení gpx vždy nějak nefungují, kdo bude potřebovat tomu gpx pošlu :-)

 



    

úterý 30. listopadu 2021

Pojď Ven Lesem, Horami - PVLH24

Tenhle výlet jsem měl na pomyslném běžecko-výletním waiting listu už hodně dlouho. Nemůžu říct, že bych měl k Lužkám nějaký příliš citově zabarvený vztah, trochu je mám proběhané z 10L700, ale vlastně jsem je tak trochu nikdy moc nebral jako hory. Lyžovat se tu v podstatě nedá, kopce až na výjimky jsou zalesněné, výhledy žádná sláva a koukat se z Klíče často spolu s dalším mrakem lidí na paneláky Nového Boru, to nechceš. Ovšem ta možnost trochu je prozkoumat celé najednou za 24hod byla lákavým důvodem pro změnu úhlu pohledu, navíc v takové pěkně syrové verzi - bez zajištění a už trochu v zimních podmínkách. A navíc, stát se členem klubu PVLH, kde již je mnoho VIRů (very important runner) je svým způsobem společenská nutnost že. A tak slovo dalo slovo a spolu s Petrem a Jitkou, známými to VIRy, jsme v poběhovém optimizmu u čaje na brdské základně pod Klondajkem stvořili úderné trio Yamaha k provedení symfonické básně „Lužky“, ve složení PV – tichý tenor, JJ – neslyšící soprán, MK - rytmizující pomocný triangl.
Navigačně to bude jistě lahůdka, na originalitu v tomto ohledu jsme rezignovali a po krátkém studiu jsme za pomyslnou referenční trasu vybrali mistrovskou trasu Radkovu (protože je nejrychlejší, že jo.). Tu nějaký bod přidali, tu nějaký odebrali, nacpali to všechno do gps a hodinek a cítíme se najednou nesmrtelní.


Cink. Dropbagy rozvezeny na CP1-4, tj. pomyslný gastrogel mejdan každých 20km, navíc na CP3 ještě záchranný Vietnamec v Chřibské, v prostoru jsme tedy ukotveni celkem 5 body. Občané Svoru se uvelebují před televizí na svou oblíbenou večerní TV masáž mozků a tři bezmozci začínají ukrajovat první kilometry ze své 100+ trasy. Jasně tady to vezmem doleva, paráda, tady to bral Radek přes louku, prima parádní zkratka pohoda, a hele támhle z louky cestička lesem, a máme prvního Sokola a namazali jsme si Popovku a našli jsme CP1 a to už vlastně skoro jako běžíme zpátky, výval na Hvozd a paráda valíme si to dál směr Luž. Lužská spádnice už přeci jen tahá za nohy, Petr mizí vepředu, trochu lituju, že jsem nakonec nevzal hůlky, „Jitko všechno cajk?“ žádná odpověď, asi má fakt tutovej playlist, ale už jsme nahoře a jak na horské dráze se spouštíme dolů po kamenitém úbočí, konečně tu něco vypadá chvilku jako hory a přece nepůjdem po cestě. I když vidět toho v mlze a lehkém sněžení moc není. Je nevlídno, ze tmy a mlhy se občas vynoří sněhem poprášený kopec. Je to ten náš další nebo úplně jiný?


Těžko říct, nejbezpečnější je moc o tom nepřemýšlet a raději sledovat černou čáru na displeji, kopírující linku naklikané trasy. Představa, že si ty Lužky trochu víc prohlídnu a prostorově pospojuju je iluzorní. Jen kužel světla čelovky, všude kolem jenom les a samý les, ta závislost na pár digiudělátkách, které občas zamrznou, občas se ztratí a hlavně dost rychle se vybíjejí, nedává moc jistoty. Když to kiksne, zbydou jen navigační pomůcky typu lišejník a mraveniště. Nad ránem se blížíme k CP2 „U pochcaný myši“, les vydává druhou nepoškozenou gastrobedýnku s poklady, přidává se k nám Jitčin čtenář Kuba a jeho ranní optimismus a energie nás mile povzbudí do druhé poloviny. Zatím to jde podezřele dobře, ale všichni víme, že druhá půlka je těžší, a že časový náskok můžeme velmi rychle a snadno proinvestovat.  Před Chřibskou se s Kubou loučíme a na CP3 se řádně zresuscitujeme – zaparkované auto skrývá řadu pochutin a oblečení, dobijeme digihračičky, protáhnu se lovením spadlého víčka od termosky v potoce a můžeme pokračovat směr Chřibský vrch. 


Užíváme si světla a občas i pár paprsků slunce, výhledů do mlhy není moc, každý kopec vypadá stejně, únava je na všech už znát. Mapa se začíná rozcházet s realitou, kde je červená není nic, kde je cyklotrasa je jen bahnitá brázda od harvesteru, kde je most je přelomená lávka. Na Střední vrch už to bereme hlava nehlava přímo nahoru, jen ať už máme konečně další skalp. Blíží se CP4, jsme na 85km, opět trochu uspokojit žaludek a míříme na další kopec. Vidím ho jasně před sebou, s vysokou televizní věží s parabolami s vrstvou sněhu, v blízkosti kamenná rozhledna, super tam povede dobrá cesta. Sokol II je ovšem jako mnoho ostatních jen rezavá tyč mezi kameny a suchou trávou. Pozitivní vliv halucinací v praxi – za zrezlou tyčí bych se asi tak nehnal. Ze Sokola nevede nic, trasa na gps  se vine kamsi do roští a mlází, ale žádný jiný opěrný bod není. Nakonec se objeví harvesterem vyrobené bahnité koryto, ve kterém se nedá ani jít natož běžet, ale znamená alespoň nějakou známku směru do civilizace. Ta devastace krajiny po těžbě je naprosto strašlivá, srovnané hromady klád sice působí jakýmsi řádem, ale spoušť co je zatím je málo představitelná. Obrovské prostory jen z bahna a větví, mezi tím pařezy a někde hluboko pod tím cesty, které marně hledáme. To co chvíli vypadá jako cesta je jen malý prázdný výsek. Bereme za vděk vlčími či kančími stezkami, snad aspoň to prase ví kam jde. Vědělo… Jsme zas konečně na cestě nyní pod srázy Malého Buku pokrytými zasněženým listím a volnými kameny. Petr zavelí direkt nahoru a po pár krocích se zase sveze zpět. Boty na tomhle materiálu a v takovém sklonu nedrží. Tudy teda asi neprojdem.  A  nebo jo? Petr, známý milovník kulturních povrchů dokazuje, že jeho arzenál běžeckých stylů je bezedný. Varianta „vlk“ zabere. Rychle po čtyřech pár metrů nahoru, a když se gravitace rozhodne opačně, je potřeba řádně zahrabat a schovat se za strom ve svahu, vydýchat, rozmrazit ruce a znovu je ponořit do zmrzlého listí a rychle zahrabat všemi čtyřmi. A tak pořád znovu a stále dokola „na vlka“ až nahoru na Malobuka, kde není ani ta zrezlá tyč. Ale zase je tu co? CESTA! Čeká nás už jen Klíč a posledních 8km, čas příznivý, už víme že limit dáme. Jitko je ti zima? Žádná odpověď.  Jitko je tvůj teplotní komfort kritický? Žádná odpověď. Jitko, chceš půjčit péřovou vestu? Nebudu se zlobit když mi jí půjčíš…


Tento krátký (ne)rozhovor vcelku charakterizuje celkové nastavení všech celých těch 23 hodin. V žádném případě neverbalizovat jakoukoli nepohodu. Jasně že je všem zima, že každého něco bolí, že má každý své soukromé krizičky, ale nikdo prostě ani necekne a nechává si to pro sebe. Nikdo nechce popustit to tenké předivo vlastní nepohody, které má sílu omotat si rychle všechny jako pavučina a může ohrozit celý podnik. A byť jen připustit si tu myšlenku, že by to dnes mohlo neklapnout znamená, že to pak opravdu neklapne. Pod Klíčem hlásí cedule Svor 1km. Z Jitky vyjde strašlivý vpravdě zvířecí zvuk a rozběhne se (po dvou) na vrchol Klíče. Máme co dělat abychom jí stačili. Nechávám si svůj trumf – horký ionťák v termosce – jako překvapení pro ostatní na vrchol.


Poslední 2km běžíme a běžíme, stále rychleji, možná i pokoříme hranici 23 hodin.

Svor 23:00:25, 113km. Nepokořili, ale jsme tady, tři šťastní, (z toho jeden dvojnásobný) členové VIR klubu PVLH24.
P: No a napříště bychom mohli ty osmistovky v Brdech co?
M: Jasně já to zítra nějak naklikám. Cink.
J: Nic neříká, neslyší.

středa 28. října 2020

Takové bohémské léto to bylo

 "To zní neuvěřitelně krásně, fakt se Čechy řeknou Bohemia?" kroutí nevěřícně hlavou kolega. No joo, a věř či nevěř bylo to kdysi království jako to vaše. Teda jako menší bylo. Kecáááš... 
Domů jsem se po jarní covi.. (ne ani jednou už nevyslovím Covid, čínská chřipka, Coronavirus a pod. tímto pro mne mentálně toto období temna skončilo ať si druhá třetí pátá vlna vlní) tedy po jarní přestávce moc těšil. Po letech skoro 2 měsíce prázdnin jako za klukovských let, těžko uvěřit. Zádveřní plány se během jarního cestovacího půstu nakumulovaly, teď se konečně můžu vrhnout na jejich realizaci. Bude to takový sociálně-pracovně-outoodový džihád, ohraničený zásadními událostmí - 24hodinovkou na Kladně a lezeckým výletem do Alp, pak zas na skok na ostrovy a rychle zpět na Baroko 100k a na skok do Tater. Plánování je letos nějak problematické, zavřené hranice, nelítá se, vzpomínky na časy železné opony se nepříjemně vtírají do popředí. Opravdu si tak snadno necháme vzít tolik volnosti a svobody, je to vůbec možný, přestal fungovat zdravý rozum a věříme jen televizi a co se píše na internetech? Masáž ze všech stran. Náhubky se přece dávají jen zlým psům! Bohužel vystavěné mantinely lze obejít stěží, nezbývá než si najít cesty uvnitř a počkat až cesta domů zas bude volná. A to ted je!
Z odříkaného největší krajíc, známá to poučka. Nic odpudivnějšího než kroužit na kilometrovém oválu, jsem si až do toho sobotního poledne kdy jsem se postavil na start kladenské 24 hodinovky neuměl představit. Přesto ta radost, že je chvíli zas něco jako dřív přehlušila veškeré chmurné představy o kroužícím křečkovi. Šel jsem do toho ať to zní jak chce pateticky s otevřeným srdcem, zvědavý jak na tuto výzvu zareaguje má tělesná schrána a hlavně hlava. Stal jsem se na sám sobě na 24 hodin pokusným králíkem, pozorovatelem sama sebe jak zvenku tak i zevnitř. Osvobozen od všeho, budu prostě čekat jestli se dostaví organizátorem slibovaná transcendence a třeba se dozvím co to vlastně obnáší. Když je něco poprvé nejste svázáni zkušeností, vše je nové a jak si to uchopíme je jen na nás. Vlastně hned v cíli jsem si mohl říct, že pokus dopadl skvěle, pokusný králík přijímal, vylučoval a běžel či šel 24 hodin, u toho vnímal okolí, počítal stromy, učil se nazpaměť srichinmoyské motivační letáčky občas poklábosil s okolními králíky, každý kilometr dostal něco dobrého na zub, když měl chuť dal si pivo a celkovou pohodu dokreslila skupinka slečen drnkající na drnkátka a hlavně vůbec nic jiného než pohyb vpřed nemusel řešit. Celý velký svět se scvrknul na kladenské sletiště a jeho kilometrový okruh. Plán A - neusnout splněn, plán A+ uběhnout sto mil nesplněn o necelých 6km. Ale ta svoboda, když nemusíte s nikým závodit, když není potřeba překonat to, co nebylo vloni to mi fakt vyhovuje. 
Nejtěžší z celého závodu tak asi bylo sednout po něm do auta a vyrazit na brdskou základnu. 24h má svoje kouzlo, a jsem rád, že jsem ho objevil.  



 A bohémské léto může zas pěkně pokračovat, tentokrát vertikálněji, rovnou a přímo bez oslího můstku vyrážím do skal vytěžit z pobytu v domovince co to dá. Lezecký kroužek patologů je v plné pohotovosti, počasí přeje a tak proč nevyrazit někam do neznáma. Nevím jak je možný, že skály u Velké jsem za ta léta neobjevil. A přitom místo naprosto snové, skalní kulisa se tyčí nad Vltavou až do výšky padesáti metrů, hladina klidná žádní lidé, jen občas přejede člun a vytvoří pár vlnek. Na nástupy do některých cest je loďka potřeba, voda je tu pěkně ledová a moc dlouho v ní člověk nevydrží. Teď je to ale docela příjemný se před cestou po rozpálené skále trochu ochladit. Pohyb vzhůru je opojný, krystaly hrubé žuly se zakusují do kůže, hladina řeky se vzdaluje, cinkot železa u pasu se vrací s ozvěnou, jak si jen tohle uchovat, obrazy, zvuky, jemné mrazení strachu a intenzivního soustředění na každý pohyb aby to zas nezmizelo pod nánosem každodenních stereotypů. 


Letos jsem si vzal slova pana předsedy vlády k srdci a letní dovolenou trávil doma, až na malou výjimku, ale Rakousko to je vlastně taky ne až tak vzdálená domovinka nicht wahr? Už dlouho jsem spřádal plány na návštěvu vápencových stěn u Loferu, s dominantním kopcem Breithorn. Můžu mluvit o štěstí, že ani tato akce se nezrušila, včasný booking chaty v lednu pak jarní nekonečný lockdown, pak nedostatek spolulezců, vypadalo to celé nejistě. Nakonec ale slovo dalo slovo a poněkud v nestandardní skupina já a tři slečny vyrážíme na pár dnů do hor. Chata von Schmidt-Zabierow leží skoro ve 2 tis. metrech, tak se ten obří batoh na zádech pěkně pronese. Ale za chvíli jsme pohlceni vápencovým královstvím a za pár hodin i útulnou chatou jejíž kulinářské kvality vychvalují v celém údolí. Takový Kasspresknoedel se dokonce objeví i v názvu jedné cesty, tak moc zřejmě prvovýstupci chutnal. Celé je to tu jedna velká kletterngarten, do hodiny od chaty si lze vybírat z vrcholů co hrdlo ráčí. Na seznámení s terénem volíme Schoenzeit. Trénink na žulové Velké z minulého týdne, zdá se zde nebude nic platný, vápenec zas nabízí jiné vjemy. Nohy zmačkané v rýze vyhloubené za staletí vodou, ostré hroty a hladké plotny bez sebemenšího stupíku, obrušují vrstvy kůže že vás ani iphone nepozná. Řádně pohmožděni si nad večerním jídlem sdělujeme dojmy a vybíráme další kamzičí stezku na další den. A bude to opravdu kamzičina - Hurra die Gams..


 


Znovu si říkám, že žádné výdobytky civilizace tohle nepřebijí. Jako jó jsem rád, že tu horalé postavili tu chatu s těmi Knoedliky, že nemusím spát ve stanu a táhnout zásoby jídla, a jsem i rád, že doby kdy jsme si vařili párky s fazulou, jsou pryč, ale to co stvořil Stvořitel, zůstává nepřekonáno. Závěrečný výstup  na Grosser Ochsenhorn a ten Kuchen na Sonneterasse jen přiživil chuť se sem zas brzy podívat. Starý chřestýš tímto děkuje za zapůjčení slečen, vráceny bez poškození.  



Další dějství Bohemian summer se chýlí ke konci, na skok zkontrolovat anglickou "chalupu" dokud to jde bez karantény a už zas chystám běžecké botky tentokrát na Baroko100. Snad konečně potřetí to vyjde. Večerní atmosféra na Velké louce v Plasích je dělná, stovkaři jsou oproti ostatním v menšině a tak po mezích posedávají účastníci a balí si své pytlíky na cestu, mažou nohy, stokrát si přendavají svých pár věcí zprava doleva aby je dali do báglíku a zas několikrát vyndali. Zas jeden závod, který není letos zrušen, euforie je veliká, hlava ví, že před 2 měsíci uběhla přes 150km, trasu zčásti znám, ale z větší části bude objevování nových míst, což běžce výletníka obzvlášť těší. Baroko je ten typ závodu na který můžu jezdit pořád a stejně se neomrzí. "Krajinově velkolepé" jak by napsal klasik tatranských průvodců Kroutil, i když v noci tu Střelu v údolí spíš tušíte než vidíte. Přemýšlím, jak to nějak zdramatizovat, ale nevím jak, mám pocit, že jen tak pomalu vlaju noční krajinou a těším se na svítání, kdy si dám horký kafe nebo jinou lahůdku, kolem les pokrytý zeleným mechem ze kterého se tu a tam vynoří obří balvan, a vnímám jen rytmus nohou a šustění bot v trávě.  Kouzlo pomine 5km před cílem, kdy se vmísím do houfu půlmaratonců, působím mezi nimi přeci jen trochu unaveně, jako kdyby přiběhli z úplně jiného světa a jiného závodu.  


Šutřiska mě asi nikdy nepřestanou fascinovat, a ta tatranská zvláště. Svět sám pro sebe, pořád trochu ve stínu svých alpských protějšků, zahalené aurou syrovosti a nepřístupnosti. Září když se povede bývá tam barevné a teplé, když se nepovede, je sněhové a větrné.Byl jsem rád že se Vindy nechal přemluvit zas po čase do skal, konečně letos máme výročí 20 let společného výstupu legendární Hokejkou na Lomnický štít, je třeba to oslavit, dokud virus dovolí. A tak na oslavu vyměníme naše oldschoolové pohorky za fungl nové nástupovky, stará chlupatá lana za nová impregnovaná a můžeme vyrazit. Kolem Chaty pri zelenom plese je z čeho vybírat, a tak hned od vlaku se vydáme na nejbližší Žeruchovou věž do cesty zvané přes knihu. Trefný název, podle 50m hladkého kouta ve tvaru rozevřené knihy, která prověří hybnost stárnoucích kyčlí. Lezení v pevné čisté skále je zde ovšem vždy vykoupeno průstupem kosodřevinou a travami. Mohli bychom sice slanit, ale vrcholky lákají a tak si den zpestříme ještě další Žeruchou a Kozím štítem, než zamíříme do chaty na hodokvas. 


    

Jedna cesta jeden den, rychleji to zde moc nejde, než se dojde pod stěnu jsou 2 hodiny pryč, ale Černý štít a jeden z jeho pilířů za tu námahu stojí. Dnes žádné traviny a kosodřevina, jen čistá lezenice cestou, kterou před 70 lety stoupal poprvé Arno Puškáš, tvůrce tatranské horolezecké monografie. V popisu cesty se nic nemusí měnit, vše je stále na svém místě, včetně starých možná ještě Puškášových skob. Vše je jako na dlani včetně toho Lomnického štítu a lidí na ochozu kolem observatoře, na okolních štítech se objevují červené a modré hlavičky horolezců. Kdybych tak tu chvíli mohl zhmotnit navěky. Další den už se musíme s horami rozloučit, snad to ještě nebylo naposled. V tu chvíli ještě nevím, že na podzim zas bude lockdown postupně všude a cestovat zas půjde jen z karantény do karantény. A tak jsem rád, že si to teď v té ostrovní karanténě můžu zas všechno z toho Bohemian summer přehrát.
....................................................................................................................................................
Plány ale být musí, i když teď se neplánuje úplně nejlépe. Takový oběh Prahy aka POP z definice nemůže být zrušen, neboť se jedná o partyzántskou, diverzantskou akci a partyzáni na vira narucha nehledí, jsou události které zkrátka nemohou být on line či virtuálně. Datum, letošního Povánočního POPového Promoření, které zvítězilo v tajných volbách bude 27.12.2020, čas i místo stejné jako vždy.         
         

  




      

         
  

sobota 18. dubna 2020

Čekání na Covida


Skoro by se chtělo říct - idylka. Nebe modré, stromy v plném květu, zbloudilý mořský racek vyzobává uprostřed křižovatky nějakou dobrotu ze škvíry v asfaltu, občas chodec venčící svého čtvernožce - na jindy přeplněné městské křižovatce je prázdno. Silnice k nemocnici na kraji města, ještě před pár týdny s pomale se sunoucí souvislou řadou aut je nyní tichá. Naléhavá výzva vlády neustále opakovaná z radia i televize “Stay home, protect NHS, save lives” se již zadřela všem poddaným hluboko pod kůži. Průkazka zdravotníka je teď vážený artikl. S ní se lze relativně svobodně pohybovat na trase do práce a zpět. Ve městě jsou teď skoro, jen běžci a pár cyklistů - že by toto byl ten pravý Runner's world?
V rámci restrikcí a pravidel "social distancingu" je totiž povolena pouze cesta do práce, na nákup a jeden výběh či vyjížďka na kole denně. A tak všichni co dříve seděli v autě na Broomfield road teď běhají - konečně pro imunitu, nemohou udělat nic lepšího než být venku. Cosi neviditelného je totiž ve vzduchu, všichni o TOM vědí, bojí se, někdo už TO má, někdo už prý TO měl a neví o tom, někdo už TO měl a už zase nemá, někdo TO prý měl a není. A těch mrtvých v televizi a na internetech. Obyvatele města sevřel strach, nemluví se o ničem jiném - dnes kolik? Je to jak z nějakého utopického románu, veřejný prostor plní pouze absolutní počty infikovaných, vyléčených, mrtvých. 
Sotva si ostrovní království odfajfkovalo Brexit, ani se nestačilo pořádně otřepat a už tu má další výzvu v podobě koronavirové pandemie, jejíž řešení nebude ani jednoduché ani rychlé. Počty jsou ale vlastně docela prosté - buď vakcína, nebo imunita populace. Otázka co bude dříve, hraje se zkrátka všude, i zde v Británii, o čas. Tady v nejstarší demokracii světa se ovšem musí vše nejprve prodiskutovat a to opravdu důkladně, teprve potom se kola systému mohou dát do pohybu. Nastavení všech koleček na různých úrovních tak, aby miska pomyslných vah se ztrátou životů na jedné straně a ekonomickým kolapsem na druhé zůstala pokud možno v rovnováze, ovšem taky chvilku trvá. Omezení životů lidí zde nejde tak hladce, lidé tu jsou “people” a ne “sheeple”, než jim politik něco zakáže, musí vše řádně vyargumentovat a srozumitelně vysvětlit. Nasadit náhubky a zavřít hranice, to se tu moc nenosí. Musí být taky jasné, že nastavená pravidla platí pro všechny poddané Jejího Veličenstva stejně, tedy i pro politiky. A tak skotská ministryně zdravotnictví Catherine Calderwood poté co oznámila poměrně striktní omezení pohybu, s omluvou odstoupila po svém neuváženém výletu s rodinou na chatu, čímž sama svůj příkaz porušila. Nebylo potřeba chvilky ani jediné, natož milionu. “Lidé musí svým politikům věřit, omlouvám se, vyvozuji politické důsledky a odstupuji ze své funkce”. Tuhle větu bychom taky někdy chtěli slyšet i v Čechách že? Virus mezitím úspěšně pokračuje ve svém plánu – množit se co to dá, alespoň tak to vypadá ze sdělovacích prostředků. Mediální masáž je nekompromisní, vidíme plačící dceru líbat sklo za kterým je dementni stoletý tatínek, kterého je potřeba izolovat a zachránit od zlého Covida, vidime tleskající obyvatele vyjadřujicí podporu NHS, kde v tuto chvíli 1/2 personalu prostě nemá co dělat, protože všichni se přes noc na anesteziology a zachranáře nepřeučí a ostatně není koho zachraňovat. A jako bonus ministerský předseda zvaný BoJo, který po neúspěšném zápasu s chorobou izolován v Number 10, musel do nemocnice a - jak jinak -  tak jako ostatní poddaní, využil služeb NHS, tedy státního zdravotnictví, dojat děkuje svým zachráncům. NHS ten přetížený, v porovnaní s českým zdravotnictvím ne zrovna skvěle fungující těžkopádný moloch, kde se stále jen na něco čeká je tu zdroj národní hrdosti, ale také velké politikum. Pracuje zde 1,5 milionu potenciálních voličů a tak není divu, že Johnsonův předvolební Brexit bus s nápisem “Posíláme 350 milionů týdně do EU, my je dáme do NHS” mu vyhrál podzimní volby.
I naše malé nemocniční kolečko pomyslného systému se začíná točit. Přípravy na invazi viru se tu srovnávají s vyloděním v Normandii, strach z podobného průběhu epidemie jako v Itálii či ve Španělsku je tu šponován na max. Dopis ředitele nemocnice zaměstnancům zní opravdu vážně. “Mnoho životů bude záležet na vaší připravenosti a kooperaci, jde o historicky bezprecedentní situaci. Budete se muset rozhodovat, koho zachráníte a koho necháte zemřít”. Z nemocnice se stává “Covid hospital”, 500 nemocničních lůžek se mění na akutní, soukromé nemocnice poskytnou své služby státnímu zdravotnictví na akutní výkony, všechny plánované operace se ruší, operační sály se zavírají. S trochou nadsázky se tak dá říct, že kdo má Koronavirový zápal plic, je tom lépe - dostane se do nemocnice. Je-li vám něco jiného, máte teď bohužel smůlu, čeká se na Covidy. Kam se však poděli všichni ti nemocní plnící nemocnice dříve? Na zhodnocení přístupu jednotlivých zemí k pandemii a statistiku si budeme muset ještě dlouho počkat, zajímalo by mne však už teď, kde se v Covid statistice objeví ti mrtví, kteří se nedočkají operace či onkologické léčby, kteří zemřou na infarkt či jiné nemoci, z dnešního pohledu banální protože v nemocnici pro ně zkrátka teď není místo. Nicméně Florence Nightingale, britská zdravotní sestra, která se proslavila zlepšením podmínek v nemocnicích v době Krymské války, by byla jistě potěšena, že její jméno dnes nesou polní nemocnice rychle stavěné ve velkých Expo centrech po celé zemi, se snahou předejít kolapsu zdravotnického systému. Ale co to - v tomto špitále v centru Londýna pro 2000 lidí je jich v době vrcholící pandemie k dnešnimu dni celých 19. 

Z medií zní vpravdě válečná rétorika a vážnost celé situace podtrhlo i vystoupeni královny, která teprve popáté za dobu své vlády promluvila v televizi. Vzpomenula zde svoje vystoupení v roce 1940, kdy spolu se sestrou v době války promluvily k dětem evakuovaným na venkov a tedy izolovaných od rodičů a dodávaly jim podporu. Sociální izolace je pro Brity a jejich komunitní způsob života s lidmi a pro lidi snad největší trest. Klid, vážnost a důstojnost Královnina vystupování nenechalo asi nikoho na pochybách, že Británie a jistě nakonec i celý svět tuto situaci zvládne - Covid neCovid.
We’ll meet again - tak uzavřela svou promluvu s odkazem na britskou písníčku z válečných let v podání Very Lynn:
We’ll meet again, don't know where, don't know when
But I know we’ll meet again some sunny day.


neděle 15. března 2020

Druhá lekce španělštiny pro samouky

Buenas noches - tento pozdrav používáme cca od 22 hodin, ovšem, nezaměňovat s českým Dobrou noc zažitým pro loučení před spaním. Zde použijeme Hasta maňana  

Z rodinného briefingu před startem: Prosim vás, zapřísahám vás ať budu na Garaňonu říkat cokoli, ať budu vypadat jakkoli, ať budu škemrat o odvoz, říkat, že nemůžu a podobný hlouposti, se vším mne posílejte striktně do háje, jediný co budu potřebovat bude polívka, polejt studenou vodou, umýt a namazat nohy, vyměnit triko, vyházet odpadky z batohu a poslat mě dát za každou cenu. Ano? Ano provedeme! Slibujete? Slibujeme!

Start na pláži v Las Palmas
Trasa Trtansgrancanarie se oproti minulým letům trochu změnila. Startuje se na Playa de Carreras v Las Palmas, a nutno říct, že Španělé udělat atmosféru opravdu umí. Sice teda chybějí hajzlíky a tak corredores i corredoras co chvíli vybíhají do tmy k oceánu, ale jinak skvělé. Kapela hraje, kastaněty klapou, extaticky naladění běžci něco řvou do mobilů na selfie tyčích. Ve 23:00 se plážový písek rozvíří, aby po dalším kilometru pískem přes 800 lidí kašlalo a vysypávalo ho z bot. Bingo.
Rovinky a z kopce běžíme, heslo iTB se snažím dodržovat co to dá, více je ale potřeba se věnovat tomu nerozbít si hubu hned zkraje, jako chlapík přede mnou, který poněkud zakrvácen končí již na 10km. Terén je těžký, hodně technický, málo běhavý, volné kameny, občas kus trčícího betonu, ale držím timingovou tabulku na 25 hodin pořád dobře. Motto "furt žer a pij" který jsem vyhodnotil jako stěžejní pro úspěšné dokončení, se mi taky daří plnit. Noc uteče, v kaňonu Barranco del Saos už začíná svítat, do kopce předbíhám z kopce ztrácím, vše vypadá pod kontrolou.

Los Perez 8:00
Na stanici Los Perez doplním vodu do vaku a mažu do kopce. Konečně je taky na co koukat. Ostrov je jako na dlani, a oceán v dálce, sednout si a chvíli na to koukat to by bylo. Jde se řídkým lesem, se stopami po požárech, kdy mezi černými spálenými keři už raší jarní květy. V dálce se objeví skalní dominanta ostrova Roque Nublo. Samá pozitiva, přesto do Artenary na 61km přibíhám trochu upečen. Stanice ve stínu je ale skvělá, pořádný jídlo a pití, sms od Dunerunnerky "venga venga jsi 45 v kategorii" potěší, seznamuju se s Martinem Bláhou stvořitelem PVLH, vypadá to, že krizi zvládnu. 

Pico de Tamadaba 
Něco už je ale špatně, další krize mě dohání na poledním slunci na Cruz de Tejeda a do stanice na Tejeda na 73km už dorážím s hodně pošramoceným odhodláním. Chce to klubový nápoj, PIVO! To je tak to poslední co moje hlava vyhodnotí správně. Koupím sice pivo, ale zapomenu se najíst a doplnit vodu. Kopec na Garaňon se tak stává smrtelným. Naději upínám k potoku který tam před 4 lety tekl, ale když zjistím, že je vyschlý, vezme mi to poslední zbytky odhodlání pokračovat. Rychlost postupu 2,8km/h hovoří za vše, nejde jíst ani pít, celé tělo se proti mě spiklo, nechce se mi věřit, že se do cíle fakt nedohrabu.  Moje poslední šance je krutá a nemilosrdná crew na Garaňonu, ti mne dají do pucu, nakrměj, dodají ztracenou vůli, uklidněj, podpořej. Syn Franta mě čeká už na kontrole u Roque Nublo, dostrká mne ještě na silou vůle na Garaňon, ale asi při pohledu na to, co mu po 88km zbylo z otce nevěří, že bych se do cíle mohl dostat.

Cestou z Artenary
Návrat na na Gran Canarii po 4 letech jsem si představoval takřka triumfalní. Vcelku poctivě jsem se připravoval, běhal, chodil, teorii prostudoval, dokonce i ty rýžové kuličky Jasona Koppa jsem uvařil a při běhu pojídal, zázvorové bonbony cucal - teda jak se dnes říká testoval, vzal sebou podpůrnou rodinnou skupinu na výlet, zkrátka myslel jsem si, že jsem připraven, motivován, ani na chvíli mi nepřišlo na mysl, že bych tu TGC mohl nedokončit. A přesto, hlava toto všechno na 88km, po 17 hodinách pohybu (běh tomu fakt říkat nemůžu) a ve 27 stupních vyhodnotila jinak. A přitom zbýval jen maraton z kopce, stačilo si prostě jen déle odpočinout na stanici, nalít si vodu na hlavu a pořádně se najíst a napít, prostě - nepanikařit. Pohled na věc může být samozřejmě i úplně jiný. Můžu mluvit o štěstí, že se nám povedlo se vrátit jedním z posledních letadel, před tím, než Španělé a Česko zavřeli hranice kvůli Covidu19, minuli jsme o týden písečnou bouři ze Sahary, kdy se teploty na ostrově blížily 30 stupňům a nedalo se dýchat, užili jsme naprosto snovou dovolenou u oceánu, a já si k tomu dopřál skvělý dlouhý trénink v teple a horách, úspěšně proběhl nocí, fyzičku prověřil. Ale to DNF, prostě člověka mrzí o to víc když má dojem, že té přípravě dal tolik času a že na další pokus bude muset zas rok počkat. Stalo se, rozšíření DNF portfolia nakonec třeba bude znamenat jen další zkušenost k dobru. A krásný to bylo, teď už vlastně znám celou trasu! 

Z výletu na pláž Guigui
Hasta luego - častý výraz pro rozloučení, do češtiny překládáme jako Nashledanou příště, či naviděnou později, americké Hasta la vista (baby..) se spíše nepoužívá.