Takové bohémské léto to bylo

 "To zní neuvěřitelně krásně, fakt se Čechy řeknou Bohemia?" kroutí nevěřícně hlavou kolega. No joo, a věř či nevěř bylo to kdysi království jako to vaše. Teda jako menší bylo. Kecáááš... 

Domů jsem se po jarní covi.. (ne ani jednou už nevyslovím Covid, čínská chřipka, Coronavirus a pod. tímto pro mne mentálně toto období temna skončilo ať si druhá třetí pátá vlna vlní) tedy po jarní přestávce moc těšil. Po letech skoro 2 měsíce prázdnin jako za klukovských let, těžko uvěřit. Zádveřní plány se během jarního cestovacího půstu nakumulovaly, teď se konečně můžu vrhnout na jejich realizaci. Bude to takový sociálně-pracovně-outoodový džihád, ohraničený zásadními událostmí - 24hodinovkou na Kladně a lezeckým výletem do Alp, pak zas na skok na ostrovy a rychle zpět na Baroko 100k a na skok do Tater. Plánování je letos nějak problematické, zavřené hranice, nelítá se, vzpomínky na časy železné opony se nepříjemně vtírají do popředí. Opravdu si tak snadno necháme vzít tolik volnosti a svobody, je to vůbec možný, přestal fungovat zdravý rozum a věříme jen televizi a co se píše na internetech? Masáž ze všech stran. Náhubky se přece dávají jen zlým psům! Bohužel vystavěné mantinely lze obejít stěží, nezbývá než si najít cesty uvnitř a počkat až cesta domů zas bude volná. A to ted je!

Z odříkaného největší krajíc, známá to poučka. Nic odpudivnějšího než kroužit na kilometrovém oválu, jsem si až do toho sobotního poledne kdy jsem se postavil na start kladenské 24 hodinovky neuměl představit. Přesto ta radost, že je chvíli zas něco jako dřív přehlušila veškeré chmurné představy o kroužícím křečkovi. Šel jsem do toho ať to zní jak chce pateticky s otevřeným srdcem, zvědavý jak na tuto výzvu zareaguje má tělesná schrána a hlavně hlava. Stal jsem se na sám sobě na 24 hodin pokusným králíkem, pozorovatelem sama sebe jak zvenku tak i zevnitř. Osvobozen od všeho, budu prostě čekat jestli se dostaví organizátorem slibovaná transcendence a třeba se dozvím co to vlastně obnáší. Když je něco poprvé nejste svázáni zkušeností, vše je nové a jak si to uchopíme je jen na nás. Vlastně hned v cíli jsem si mohl říct, že pokus dopadl skvěle, pokusný králík přijímal, vylučoval a běžel či šel 24 hodin, u toho vnímal okolí, počítal stromy, učil se nazpaměť srichinmoyské motivační letáčky občas poklábosil s okolními králíky, každý kilometr dostal něco dobrého na zub, když měl chuť dal si pivo a celkovou pohodu dokreslila skupinka slečen drnkající na drnkátka a hlavně vůbec nic jiného než pohyb vpřed nemusel řešit. Celý velký svět se scvrknul na kladenské sletiště a jeho kilometrový okruh. Plán A - neusnout splněn, plán A+ uběhnout sto mil nesplněn o necelých 6km. Ale ta svoboda, když nemusíte s nikým závodit, když není potřeba překonat to, co nebylo vloni to mi fakt vyhovuje. 

Nejtěžší z celého závodu tak asi bylo sednout po něm do auta a vyrazit na brdskou základnu. 24h má svoje kouzlo, a jsem rád, že jsem ho objevil.  

 A bohémské léto může zas pěkně pokračovat, tentokrát vertikálněji, rovnou a přímo bez oslího můstku vyrážím do skal vytěžit z pobytu v domovince co to dá. Lezecký kroužek patologů je v plné pohotovosti, počasí přeje a tak proč nevyrazit někam do neznáma. Nevím jak je možný, že skály u Velké jsem za ta léta neobjevil. A přitom místo naprosto snové, skalní kulisa se tyčí nad Vltavou až do výšky padesáti metrů, hladina klidná žádní lidé, jen občas přejede člun a vytvoří pár vlnek. Na nástupy do některých cest je loďka potřeba, voda je tu pěkně ledová a moc dlouho v ní člověk nevydrží. Teď je to ale docela příjemný se před cestou po rozpálené skále trochu ochladit. Pohyb vzhůru je opojný, krystaly hrubé žuly se zakusují do kůže, hladina řeky se vzdaluje, cinkot železa u pasu se vrací s ozvěnou, jak si jen tohle uchovat, obrazy, zvuky, jemné mrazení strachu a intenzivního soustředění na každý pohyb aby to zas nezmizelo pod nánosem každodenních stereotypů. 

Letos jsem si vzal slova pana předsedy vlády k srdci a letní dovolenou trávil doma, až na malou výjimku, ale Rakousko to je vlastně taky ne až tak vzdálená domovinka nicht wahr? Už dlouho jsem spřádal plány na návštěvu vápencových stěn u Loferu, s dominantním kopcem Breithorn. Můžu mluvit o štěstí, že ani tato akce se nezrušila, včasný booking chaty v lednu pak jarní nekonečný lockdown, pak nedostatek spolulezců, vypadalo to celé nejistě. Nakonec ale slovo dalo slovo a poněkud v nestandardní skupina já a tři slečny vyrážíme na pár dnů do hor. Chata von Schmidt-Zabierow leží skoro ve 2 tis. metrech, tak se ten obří batoh na zádech pěkně pronese. Ale za chvíli jsme pohlceni vápencovým královstvím a za pár hodin i útulnou chatou jejíž kulinářské kvality vychvalují v celém údolí. Takový Kasspresknoedel se dokonce objeví i v názvu jedné cesty, tak moc zřejmě prvovýstupci chutnal. Celé je to tu jedna velká kletterngarten, do hodiny od chaty si lze vybírat z vrcholů co hrdlo ráčí. Na seznámení s terénem volíme Schoenzeit. Trénink na žulové Velké z minulého týdne, zdá se zde nebude nic platný, vápenec zas nabízí jiné vjemy. Nohy zmačkané v rýze vyhloubené za staletí vodou, ostré hroty a hladké plotny bez sebemenšího stupíku, obrušují vrstvy kůže že vás ani iphone nepozná. Řádně pohmožděni si nad večerním jídlem sdělujeme dojmy a vybíráme další kamzičí stezku na další den. A bude to opravdu kamzičina - Hurra die Gams..

 

Znovu si říkám, že žádné výdobytky civilizace tohle nepřebijí. Jako jó jsem rád, že tu horalé postavili tu chatu s těmi Knoedliky, že nemusím spát ve stanu a táhnout zásoby jídla, a jsem i rád, že doby kdy jsme si vařili párky s fazulou, jsou pryč, ale to co stvořil Stvořitel, zůstává nepřekonáno. Závěrečný výstup  na Grosser Ochsenhorn a ten Kuchen na Sonneterasse jen přiživil chuť se sem zas brzy podívat. Starý chřestýš tímto děkuje za zapůjčení slečen, vráceny bez poškození.  

Další dějství Bohemian summer se chýlí ke konci, na skok zkontrolovat anglickou "chalupu" dokud to jde bez karantény a už zas chystám běžecké botky tentokrát na Baroko100. Snad konečně potřetí to vyjde. Večerní atmosféra na Velké louce v Plasích je dělná, stovkaři jsou oproti ostatním v menšině a tak po mezích posedávají účastníci a balí si své pytlíky na cestu, mažou nohy, stokrát si přendavají svých pár věcí zprava doleva aby je dali do báglíku a zas několikrát vyndali. Zas jeden závod, který není letos zrušen, euforie je veliká, hlava ví, že před 2 měsíci uběhla přes 150km, trasu zčásti znám, ale z větší části bude objevování nových míst, což běžce výletníka obzvlášť těší. Baroko je ten typ závodu na který můžu jezdit pořád a stejně se neomrzí. "Krajinově velkolepé" jak by napsal klasik tatranských průvodců Kroutil, i když v noci tu Střelu v údolí spíš tušíte než vidíte. Přemýšlím, jak to nějak zdramatizovat, ale nevím jak, mám pocit, že jen tak pomalu vlaju noční krajinou a těším se na svítání, kdy si dám horký kafe nebo jinou lahůdku, kolem les pokrytý zeleným mechem ze kterého se tu a tam vynoří obří balvan, a vnímám jen rytmus nohou a šustění bot v trávě.  Kouzlo pomine 5km před cílem, kdy se vmísím do houfu půlmaratonců, působím mezi nimi přeci jen trochu unaveně, jako kdyby přiběhli z úplně jiného světa a jiného závodu.  

Šutřiska mě asi nikdy nepřestanou fascinovat, a ta tatranská zvláště. Svět sám pro sebe, pořád trochu ve stínu svých alpských protějšků, zahalené aurou syrovosti a nepřístupnosti. Září když se povede bývá tam barevné a teplé, když se nepovede, je sněhové a větrné.Byl jsem rád že se Vindy nechal přemluvit zas po čase do skal, konečně letos máme výročí 20 let společného výstupu legendární Hokejkou na Lomnický štít, je třeba to oslavit, dokud virus dovolí. A tak na oslavu vyměníme naše oldschoolové pohorky za fungl nové nástupovky, stará chlupatá lana za nová impregnovaná a můžeme vyrazit. Kolem Chaty pri zelenom plese je z čeho vybírat, a tak hned od vlaku se vydáme na nejbližší Žeruchovou věž do cesty zvané přes knihu. Trefný název, podle 50m hladkého kouta ve tvaru rozevřené knihy, která prověří hybnost stárnoucích kyčlí. Lezení v pevné čisté skále je zde ovšem vždy vykoupeno průstupem kosodřevinou a travami. Mohli bychom sice slanit, ale vrcholky lákají a tak si den zpestříme ještě další Žeruchou a Kozím štítem, než zamíříme do chaty na hodokvas. 

    

Jedna cesta jeden den, rychleji to zde moc nejde, než se dojde pod stěnu jsou 2 hodiny pryč, ale Černý štít a jeden z jeho pilířů za tu námahu stojí. Dnes žádné traviny a kosodřevina, jen čistá lezenice cestou, kterou před 70 lety stoupal poprvé Arno Puškáš, tvůrce tatranské horolezecké monografie. V popisu cesty se nic nemusí měnit, vše je stále na svém místě, včetně starých možná ještě Puškášových skob. Vše je jako na dlani včetně toho Lomnického štítu a lidí na ochozu kolem observatoře, na okolních štítech se objevují červené a modré hlavičky horolezců. Kdybych tak tu chvíli mohl zhmotnit navěky. Další den už se musíme s horami rozloučit, snad to ještě nebylo naposled. V tu chvíli ještě nevím, že na podzim zas bude lockdown postupně všude a cestovat zas půjde jen z karantény do karantény. A tak jsem rád, že si to teď v té ostrovní karanténě můžu zas všechno z toho Bohemian summer přehrát.
....................................................................................................................................................
Plány ale být musí, i když teď se neplánuje úplně nejlépe. Takový oběh Prahy aka POP z definice nemůže být zrušen, neboť se jedná o partyzántskou, diverzantskou akci a partyzáni na vira narucha nehledí, jsou události které zkrátka nemohou být on line či virtuálně. Datum, letošního Povánočního POPového Promoření, které zvítězilo v tajných volbách bude 27.12.2020, čas i místo stejné jako vždy.         
         

  

      

         
  

Čekání na Covida

Skoro by se chtělo říct - idylka. Nebe modré, stromy v plném květu, zbloudilý mořský racek vyzobává uprostřed křižovatky nějakou dobrotu ze škvíry v asfaltu, občas chodec venčící svého čtvernožce - na jindy přeplněné městské křižovatce je prázdno. Silnice k nemocnici na kraji města, ještě před pár týdny s pomale se sunoucí souvislou řadou aut je nyní tichá. Naléhavá výzva vlády neustále opakovaná z radia i televize “Stay home, protect NHS, save lives” se již zadřela všem poddaným hluboko pod kůži. Průkazka zdravotníka je teď vážený artikl. S ní se lze relativně svobodně pohybovat na trase do práce a zpět. Ve městě jsou teď skoro, jen běžci a pár cyklistů - že by toto byl ten pravý Runner's world?
V rámci restrikcí a pravidel "social distancingu" je totiž povolena pouze cesta do práce, na nákup a jeden výběh či vyjížďka na kole denně. A tak všichni co dříve seděli v autě na Broomfield road teď běhají - konečně pro imunitu, nemohou udělat nic lepšího než být venku. Cosi neviditelného je totiž ve vzduchu, všichni o TOM vědí, bojí se, někdo už TO má, někdo už prý TO měl a neví o tom, někdo už TO měl a už zase nemá, někdo TO prý měl a není. A těch mrtvých v televizi a na internetech. Obyvatele města sevřel strach, nemluví se o ničem jiném - dnes kolik? Je to jak z nějakého utopického románu, veřejný prostor plní pouze absolutní počty infikovaných, vyléčených, mrtvých. 

Sotva si ostrovní království odfajfkovalo Brexit, ani se nestačilo pořádně otřepat a už tu má další výzvu v podobě koronavirové pandemie, jejíž řešení nebude ani jednoduché ani rychlé. Počty jsou ale vlastně docela prosté - buď vakcína, nebo imunita populace. Otázka co bude dříve, hraje se zkrátka všude, i zde v Británii, o čas. Tady v nejstarší demokracii světa se ovšem musí vše nejprve prodiskutovat a to opravdu důkladně, teprve potom se kola systému mohou dát do pohybu. Nastavení všech koleček na různých úrovních tak, aby miska pomyslných vah se ztrátou životů na jedné straně a ekonomickým kolapsem na druhé zůstala pokud možno v rovnováze, ovšem taky chvilku trvá. Omezení životů lidí zde nejde tak hladce, lidé tu jsou “people” a ne “sheeple”, než jim politik něco zakáže, musí vše řádně vyargumentovat a srozumitelně vysvětlit. Nasadit náhubky a zavřít hranice, to se tu moc nenosí. Musí být taky jasné, že nastavená pravidla platí pro všechny poddané Jejího Veličenstva stejně, tedy i pro politiky. A tak skotská ministryně zdravotnictví Catherine Calderwood poté co oznámila poměrně striktní omezení pohybu, s omluvou odstoupila po svém neuváženém výletu s rodinou na chatu, čímž sama svůj příkaz porušila. Nebylo potřeba chvilky ani jediné, natož milionu. “Lidé musí svým politikům věřit, omlouvám se, vyvozuji politické důsledky a odstupuji ze své funkce”. Tuhle větu bychom taky někdy chtěli slyšet i v Čechách že? Virus mezitím úspěšně pokračuje ve svém plánu – množit se co to dá, alespoň tak to vypadá ze sdělovacích prostředků. Mediální masáž je nekompromisní, vidíme plačící dceru líbat sklo za kterým je dementni stoletý tatínek, kterého je potřeba izolovat a zachránit od zlého Covida, vidime tleskající obyvatele vyjadřujicí podporu NHS, kde v tuto chvíli 1/2 personalu prostě nemá co dělat, protože všichni se přes noc na anesteziology a zachranáře nepřeučí a ostatně není koho zachraňovat. A jako bonus ministerský předseda zvaný BoJo, který po neúspěšném zápasu s chorobou izolován v Number 10, musel do nemocnice a - jak jinak -  tak jako ostatní poddaní, využil služeb NHS, tedy státního zdravotnictví, dojat děkuje svým zachráncům. NHS ten přetížený, v porovnaní s českým zdravotnictvím ne zrovna skvěle fungující těžkopádný moloch, kde se stále jen na něco čeká je tu zdroj národní hrdosti, ale také velké politikum. Pracuje zde 1,5 milionu potenciálních voličů a tak není divu, že Johnsonův předvolební Brexit bus s nápisem “Posíláme 350 milionů týdně do EU, my je dáme do NHS” mu vyhrál podzimní volby.
I naše malé nemocniční kolečko pomyslného systému se začíná točit. Přípravy na invazi viru se tu srovnávají s vyloděním v Normandii, strach z podobného průběhu epidemie jako v Itálii či ve Španělsku je tu šponován na max. Dopis ředitele nemocnice zaměstnancům zní opravdu vážně. “Mnoho životů bude záležet na vaší připravenosti a kooperaci, jde o historicky bezprecedentní situaci. Budete se muset rozhodovat, koho zachráníte a koho necháte zemřít”. Z nemocnice se stává “Covid hospital”, 500 nemocničních lůžek se mění na akutní, soukromé nemocnice poskytnou své služby státnímu zdravotnictví na akutní výkony, všechny plánované operace se ruší, operační sály se zavírají. S trochou nadsázky se tak dá říct, že kdo má Koronavirový zápal plic, je tom lépe - dostane se do nemocnice. Je-li vám něco jiného, máte teď bohužel smůlu, čeká se na Covidy. Kam se však poděli všichni ti nemocní plnící nemocnice dříve? Na zhodnocení přístupu jednotlivých zemí k pandemii a statistiku si budeme muset ještě dlouho počkat, zajímalo by mne však už teď, kde se v Covid statistice objeví ti mrtví, kteří se nedočkají operace či onkologické léčby, kteří zemřou na infarkt či jiné nemoci, z dnešního pohledu banální protože v nemocnici pro ně zkrátka teď není místo. Nicméně Florence Nightingale, britská zdravotní sestra, která se proslavila zlepšením podmínek v nemocnicích v době Krymské války, by byla jistě potěšena, že její jméno dnes nesou polní nemocnice rychle stavěné ve velkých Expo centrech po celé zemi, se snahou předejít kolapsu zdravotnického systému. Ale co to - v tomto špitále v centru Londýna pro 2000 lidí je jich v době vrcholící pandemie k dnešnimu dni celých 19. 
Z medií zní vpravdě válečná rétorika a vážnost celé situace podtrhlo i vystoupeni královny, která teprve popáté za dobu své vlády promluvila v televizi. Vzpomenula zde svoje vystoupení v roce 1940, kdy spolu se sestrou v době války promluvily k dětem evakuovaným na venkov a tedy izolovaných od rodičů a dodávaly jim podporu. Sociální izolace je pro Brity a jejich komunitní způsob života s lidmi a pro lidi snad největší trest. Klid, vážnost a důstojnost Královnina vystupování nenechalo asi nikoho na pochybách, že Británie a jistě nakonec i celý svět tuto situaci zvládne - Covid neCovid.
We’ll meet again - tak uzavřela svou promluvu s odkazem na britskou písníčku z válečných let v podání Very Lynn:
We’ll meet again, don't know where, don't know when
But I know we’ll meet again some sunny day.

Druhá lekce španělštiny pro samouky

Buenas noches - tento pozdrav používáme cca od 22 hodin, ovšem, nezaměňovat s českým Dobrou noc zažitým pro loučení před spaním. Zde použijeme Hasta maňana  

Z rodinného briefingu před startem: Prosim vás, zapřísahám vás ať budu na Garaňonu říkat cokoli, ať budu vypadat jakkoli, ať budu škemrat o odvoz, říkat, že nemůžu a podobný hlouposti, se vším mne posílejte striktně do háje, jediný co budu potřebovat bude polívka, polejt studenou vodou, umýt a namazat nohy, vyměnit triko, vyházet odpadky z batohu a poslat mě dát za každou cenu. Ano? Ano provedeme! Slibujete? Slibujeme!

Start na pláži v Las Palmas

Trasa Trtansgrancanarie se oproti minulým letům trochu změnila. Startuje se na Playa de Carreras v Las Palmas, a nutno říct, že Španělé udělat atmosféru opravdu umí. Sice teda chybějí hajzlíky a tak corredores i corredoras co chvíli vybíhají do tmy k oceánu, ale jinak skvělé. Kapela hraje, kastaněty klapou, extaticky naladění běžci něco řvou do mobilů na selfie tyčích. Ve 23:00 se plážový písek rozvíří, aby po dalším kilometru pískem přes 800 lidí kašlalo a vysypávalo ho z bot. Bingo.
Rovinky a z kopce běžíme, heslo iTB se snažím dodržovat co to dá, více je ale potřeba se věnovat tomu nerozbít si hubu hned zkraje, jako chlapík přede mnou, který poněkud zakrvácen končí již na 10km. Terén je těžký, hodně technický, málo běhavý, volné kameny, občas kus trčícího betonu, ale držím timingovou tabulku na 25 hodin pořád dobře. Motto "furt žer a pij" který jsem vyhodnotil jako stěžejní pro úspěšné dokončení, se mi taky daří plnit. Noc uteče, v kaňonu Barranco del Saos už začíná svítat, do kopce předbíhám z kopce ztrácím, vše vypadá pod kontrolou.

Los Perez 8:00

Na stanici Los Perez doplním vodu do vaku a mažu do kopce. Konečně je taky na co koukat. Ostrov je jako na dlani, a oceán v dálce, sednout si a chvíli na to koukat to by bylo. Jde se řídkým lesem, se stopami po požárech, kdy mezi černými spálenými keři už raší jarní květy. V dálce se objeví skalní dominanta ostrova Roque Nublo. Samá pozitiva, přesto do Artenary na 61km přibíhám trochu upečen. Stanice ve stínu je ale skvělá, pořádný jídlo a pití, sms od Dunerunnerky "venga venga jsi 45 v kategorii" potěší, seznamuju se s Martinem Bláhou stvořitelem PVLH, vypadá to, že krizi zvládnu. 

Pico de Tamadaba 

Něco už je ale špatně, další krize mě dohání na poledním slunci na Cruz de Tejeda a do stanice na Tejeda na 73km už dorážím s hodně pošramoceným odhodláním. Chce to klubový nápoj, PIVO! To je tak to poslední co moje hlava vyhodnotí správně. Koupím sice pivo, ale zapomenu se najíst a doplnit vodu. Kopec na Garaňon se tak stává smrtelným. Naději upínám k potoku který tam před 4 lety tekl, ale když zjistím, že je vyschlý, vezme mi to poslední zbytky odhodlání pokračovat. Rychlost postupu 2,8km/h hovoří za vše, nejde jíst ani pít, celé tělo se proti mě spiklo, nechce se mi věřit, že se do cíle fakt nedohrabu.  Moje poslední šance je krutá a nemilosrdná crew na Garaňonu, ti mne dají do pucu, nakrměj, dodají ztracenou vůli, uklidněj, podpořej. Syn Franta mě čeká už na kontrole u Roque Nublo, dostrká mne ještě na silou vůle na Garaňon, ale asi při pohledu na to, co mu po 88km zbylo z otce nevěří, že bych se do cíle mohl dostat.

Cestou z Artenary

Návrat na na Gran Canarii po 4 letech jsem si představoval takřka triumfalní. Vcelku poctivě jsem se připravoval, běhal, chodil, teorii prostudoval, dokonce i ty rýžové kuličky Jasona Koppa jsem uvařil a při běhu pojídal, zázvorové bonbony cucal - teda jak se dnes říká testoval, vzal sebou podpůrnou rodinnou skupinu na výlet, zkrátka myslel jsem si, že jsem připraven, motivován, ani na chvíli mi nepřišlo na mysl, že bych tu TGC mohl nedokončit. A přesto, hlava toto všechno na 88km, po 17 hodinách pohybu (běh tomu fakt říkat nemůžu) a ve 27 stupních vyhodnotila jinak. A přitom zbýval jen maraton z kopce, stačilo si prostě jen déle odpočinout na stanici, nalít si vodu na hlavu a pořádně se najíst a napít, prostě - nepanikařit. Pohled na věc může být samozřejmě i úplně jiný. Můžu mluvit o štěstí, že se nám povedlo se vrátit jedním z posledních letadel, před tím, než Španělé a Česko zavřeli hranice kvůli Covidu19, minuli jsme o týden písečnou bouři ze Sahary, kdy se teploty na ostrově blížily 30 stupňům a nedalo se dýchat, užili jsme naprosto snovou dovolenou u oceánu, a já si k tomu dopřál skvělý dlouhý trénink v teple a horách, úspěšně proběhl nocí, fyzičku prověřil. Ale to DNF, prostě člověka mrzí o to víc když má dojem, že té přípravě dal tolik času a že na další pokus bude muset zas rok počkat. Stalo se, rozšíření DNF portfolia nakonec třeba bude znamenat jen další zkušenost k dobru. A krásný to bylo, teď už vlastně znám celou trasu! 

Z výletu na pláž Guigui

Hasta luego - častý výraz pro rozloučení, do češtiny překládáme jako Nashledanou příště, či naviděnou později, americké Hasta la vista (baby..) se spíše nepoužívá.