Tak si tu sedím v berlínském apartmánu na Invaliden Strasse a přemýšlím co si zapsat do virtuálního deníčku. Co si tak obvykle my kinetofilové píšeme. Že to šlo nebo moc nešlo, že nám bylo poněkud nevolno, nebo poněkud více nevolno a co pak následovalo, že nás nohy bolely, puchýře se tvořily a praskaly, bouře v gastrointestinálu a takové ty podobné nechutnosti. Co zaznamenat o nějakých sto mílích v čase kdy plno stomílovek už má své dvěstěmílové varianty a okruh nestačí jeden a mnohdy ani dva. Zde ovšem přichází ta velká výhoda běžce výletníka, může se pochválit, že v závodě proti sobě zase utrpěl jedno malé vítězství, které není zas tak úplně bezvýznamné. Stačí se třeba zeptat našeho nyní tak populárního umělého inteligenta co si o tom myslí a ejhle, důvod k lehkému zapýření se hned najde.
Kolik lidí v populaci je schopno uběhnout 100 mílový závod pane Barde?
Počet lidí v populaci, kteří jsou schopni uběhnout 100 mil, je obtížné odhadnout. Některé zdroje uvádějí, že toto číslo je kolem 1%, zatímco jiné zdroje uvádějí, že je to mnohem méně. Existuje několik faktorů, které mohou ovlivnit schopnost člověka uběhnout 100 mil. Mezi tyto faktory patří věk, pohlaví, genetické složení, úroveň fyzické zdatnosti a tréninkové zkušenosti. Celkově lze říci, že 100 mil je velmi náročný závod a pouze malý počet lidí je schopen jej dokončit. Pokud přemýšlíte o tom, že se zúčastníte závodu na 100 mil, je důležité, abyste se pečlivě připravili a měli realistická očekávání.
Ty tvé zdroje Barde, seš trochu Kecal ale rád ti věřím, nezní to špatně.
Berlínský Der Mauerweglauf je po všech stránkách lákavá stomílovka. Historický přesah obrovský, minulost tu útočí ze všech stran. Tu ohavnost jsem viděl na vlastní oči když tu ještě stála v celé své odpornosti, s dráty, strážními věžemi, DeDeRóny v uniformách se samopaly, dělící město, jednotlivé ulice, rodiny, přátele skoro 30 let. Taková malá sestra železné opony. Už proboha žádné další podobné zdi nenechte stavět chce se člověku křičet, a přece je to marné, zdi zase rostou a zas budou za nějaké to desetiletí padat, protože zdi prostě nefungují. Teď tu ale už aspoň tato není, v místech zdi a elektrického plotu za ní vede cyklostezka, dřívější betonový val už většinou připomíná jen vzpomínkový kovový pás v dlažbě i když často i po těch více jak třiceti letech pískové pole jen neochotně zarůstá vegetací a připomíná tak časy minulé. Celé to prostředí se všemi souvislostmi neuvěřitelně relativizuje všechny ty běžecké bolístky. Můžeš si tady teď jen tak běžet, koukat na nesmrtelné východoněmecké paneláky, proběhnout si Branderburskou bránou, bez pasové kontroly a výjezdní doložky, jen s lahví vody v ruce.
A tak teda běžím, v rozporu s Bardovým doporučením pečlivě nepřipraven, s věkovým faktorem a pohlavím, geneticky přiměřeně složen v nerealistickém optimistickém očekávání, že do cíle se prostě v každém případě nějak v limitu dostanu. Protože limit 30 hodin znamená jediné - musíš běžet, ale můžeš i jít. Čím více běhu, tím více času na odpočinek na stanicích. Čech uvízlý v noci v Braniborsku? To není žádná dobrá opera.
 |
| Česko-Slovenská sekce na startu (díky za fotku Pavle) |
 |
| Unter den Linden |
Začátek to je opravdu vyložený Sehenswurdigkeitspaziergang, míjíme známý Checkpoint Charlie přímo s průchodem muzeem, Reichstag, Brandenburská, dlouhá East side gallery, kde zeď slouží jako výstavní plocha. Chuml běžců je pestrý, a některé postavičky jsou až kuriózní. Chlapík popíjející první ranní (nebo poslední noční) pivo u Reichstagu jen nevěřícně kouká kdo mu to kazí jeho kalné ráno a každého účastníka počastuje hlasitým "DEPRIVED" aby bylo jasné co si o nás všech myslí. Zakončí hlasitým "YOU ARE ALL DEPRIVED" a znechucen odchází na druhé ranní. Odkrojený východní Berlín postupně mizí a nahradí ho dálniční přivaděče a oprýskané paneláky, ty němé svědky jednoho nezdařeného historického pokusu. Již roztrhaný peloton deprivantů se sune směrem k Postupimi. Obzvláště mne znervózňuje kulhající běžec jistě po mrtvici, jedna noha poloviční než druhá, ale stále je mi v patách a pak také dvě nejstarší účastnice závodu 83 leté stařenky, které jsem pravda viděl naposledy kousek za startem, ale ta představa že ony doběhnou do cíle a já ne, mne opravdu nedá spát. Ovšem vím, že za těch 100 mil a 30 hodin se může stát plno nepředložeností, rovnováha organismu je křehká, její jakákoliv odchylka může být snadno fatální. Ale zatím to jde, už je tu pověstný most špionů - Glienicker Brucke, obkroužím jezero a odpoledním horkem se už trochu neochotně sunu k druhé velké stanici u zámku Sacrow na 75km.
 |
| East side gallery |
Občerstvovačka Nina´s Eltern
V plánu je zde řádná péče o tělo, hygiena, převlek do pyžámka na noční část, nasazení lampičky a sluchátek na tu 8 hodinovou pohádku na dobrou noc. Podobný nápad má mnoho dalších, a louka u zámku vypadá jako jeden velký piknik. Horká polévka a káva s mlékem mi opět přidává pár koňů navíc a skoro ani nevadí že jsou tyto pochutiny podávány ve formě Eintopfu - dohromady v jednom kelímku. Nejsme taky v Hiltonu že jo. Jsem smířený s noční rychlochůzí, prostě sázka na jistotu, žádné experimenty. Na 100km ovšem přichází zeď, stroj se zasekl, nechce ani o krok dál, nepomáhá promazání soukolí. Kamarádi a rodina na internetech však přicházejí s velkou vzpruhou. Jedna stařenka sice už skončila na 43km, ale druhá je stále v závodě na 75km a pokračuje. Nevěřím a smekám, neumím si tu sebe po 25 letech představit. Jak ale provést abych se teď ještě dal do pohybu, to je mi záhadou. Přece všechny ty brdské běhy "ke zdi" nepadnou vniveč! Nakonec to vyřeší brambora se solí a mátový čaj, vpravdě zázračný to energetický mix, který mi dovolí se na dalších 30km i trochu rozběhnout. Pak už jen silou vůle ukrajuji ty 6 kilometrové úseky indiánským během od stanice ke stanici. Poslední 3 km ranním Berlínem jsou nekonečné, ale cíl už je za rohem a v cíli synek, který přijel s kámošem z Prahy na kole podpořit nyní již značně opotřebovaného otecka. Cílová časomíra hlásí 26:12:26, už před 13 hodinami sem přiběhla vítězka letošního ročníku Norka Line, ne o moc mladší než já.
O čem si to tu teda vlastně píšu? O jednom velkém plánu a a jeho úspěšné realizaci a dokončení, to vlastně nakonec není vůbec málo.
