Jizerské tisícovky, to je naprosto dokonalá retroudálost, která je sice již za zenitem své největší slávy, ale možná o to lépe. Teď to má spíše charakter konspirativní akce. Letos se totiž přihlásilo celých 12 družstev, jejichž úkolem je dobýt za jeden den co nejvíce jizerských vrcholů nad 1000m.
Těch je celkem 14, jsou rozhozené přes celé hory a tak pokud je chcete ulovit všechny, je potřeba se připravit na trasu kolem 70km. Ještě tři dny před termínem jsou hory úplně zelené, a tak zvažujeme i možnost, že to půjdem pěšky či poběžíme. Ovšem když pámbu dopustí... den před startem je tu půl metru čerstvého sněhu. Výzbroj a výstroj řeší každý z družstva po svém. Zadání je brodění se 70km půl metrem čerstvého sněhu na skalnaté jizerské vrcholky. Někdo volí běžky s tuleními pásy, někdo dobrou mázu, jiný hifi model integrované rohožky do skluznice, já volím staré běžky se zuby a měkký vosk. Co je naprosto neobvyklý, v Jizerskách skoro nikdo není, což je až neuvěřitelný. A tak potkáváme postupně jen další družstva bojující o vrcholky a později ojedinělé lyžaře, kteří si počkali až rolba upraví alespoň část magistrály. My zatím jako před 35 lety, kdy v českých horách byly 2 sněžné skůtry a upravovalo se jen pro závodníky, šlapeme svou vlastní stopu po jizerských kopcích.
Zámky, Bukovec, Jelení stráň, nebeským žebříkem na Smrk, Smědavská hora, den se pomalu chýlí a kopců zbývá ještě dost a dost. Někdy je potřeba si pro kontrolu vylézt až na vrchol.
Na Holubníku už jsme za tmy a pomalu se smiřujeme s tím, že kompletní serii mít nebudeme. Postup volným terénem je únavný a pomalý, cesta na Ptačí kupy přes kameny a žebříky je nekonečná. ale zas kde se vám stane abyste lezli po žebříku na běžkách. Před námi je one man tým - neúnavný borec z Jablonce, který si nakonec spolu s dalším družstvem odnese všechny skalpy a po zásluze, většinu cest si sám prošlápl. Mizí nám z očí zatímco si zapisujeme naši poslední horu.
Na sedle holubníku se rozhodujeme dále již vrcholy nelovit, máme jich 10 a je potřeba si nechat na příští rok prostor pro zlepšení. Čeká nás ještě 12km do našeho basecampu ve Václavíkově studánce, kam se před půlnocí konečně dostaneme. Do deníčku 65km, to není zas tak zlé. A navíc i s 10 vrchy se dělíme o třetí místo.
Pro zájemce přidávám stránky akce k bližšímu studiu, za sebe si píšu do deníčku na 2017.
http://www.jizerske-tisicovky.cz/
Jak vzkřísit tým Vx, který naposledy startoval na krkonošské horské výzvě? Přihláškou na B5h - Bedřichovskou pětihodinovku. "Veverko nemůžu najít boty", hlásí ze Sudet VS den před akcí. Po X násobném stěnování mu to věřím, za tuto akci "kulový blesk" ve které si ovšem vystačil na rozdíl od hrdinů známého filmu zcela sám by zasloužil jistě nějaké ocenění. Až zas budou jeho garminovské běhy začínat na jiném místě víme kolik uhodilo. Nakonec máme oba vše co potřebujeme - a co nemáme nepořebujeme jak známo - a po lyžování na žebříku před 14 dny mě čeká další premiéra, tentokrát orientační závod Jizerkami. Zadání je tentokrát jiné - za pět hodin ulov tolik kontrol co možná nejvychytraleji abys posbíral co nejvíce bodů. Tady je aspoň výzbroj jednoznačná, vymyslet co nejrychlejší lyže a ubruslit 5 hodin. Ladíme, počítáme, jak říkáme jsme doma (nemůžu za to že mne tříletého Veverku odvlekli do velkoměsta) takže si trasu jen naloudujeme do mapy v hlavě. Jak to celé proběhlo a dopadlo už skvěle literárně zpracoval VS ZDE , takže zájemci stačí jeden klik.
Abych ten zimní běžecký spánek dotáhl do konce, ještě zaznamenám zatím poslední retroakcí této zimy - pokus o přechod krkonošského hřebene na skialpech. Skialpy v Krkonoších to si přiznejme, to je taková trochu pakárna. Pokud tedy člověk netouží po zakázaných žlabech a chce si jen tak chodit. Hřeben přeběhnete za den i s Jizerkama, na běžkách máte taky Krkonoše za den, ale na skialpech to je z toho najednou třídenní expedice. Bude to taková příjemná rodinná akce, chlácholím paní pražskou Veverkovou, první lekce skialpů, v bezpečném prostoru bez lavin, ideální, krásný výhledy. Večer vystupujeme z busu v Harrachově nasadíme ty španělské boty a podél Mumlavy míříme na Voseckou. Na běžkách něco přes hodinku, teď 3 hodiny. K. normálně sprostě nemluví, ale tady nevím proč... takovej krásnej večer, no chápete to? Uplácím pivem a ginem.
Druhý den není vidět na krok, ani od jedné tyče k druhé. Vítr máme zatím v zádech, ale až se otočí, nevím čím budu uplácet gin došel. Vítr se otočil na Sněžných jamách, nedá se stát ani jít, v družstvu lehká hysterie. Nakonec se překulíme přes hřeben a na Labské boudě přidávám pivní psychozáplatu. Na hřeben musíme zapomenout a úbočím vstříc dalšímu noclehu na Martinovce už jdeme kompenzováni.
Aby toho nebylo málo, další den k tomu větru ještě prší, těžší sníh byste asi nenašli, prošlapujeme stopu směr Špindlerovka. Místo pěkných rozhledů a vrcholů na hřebenu musíme vzít za vděk jen Ptačím kamenem, ale aspoň tak.
Na Špindlerovce rezignujeme na další výletování, a celou povedenou taškařici zakončujeme ve Špindlerově mlýně. Jako test oblečení to ale dopadlo dobře, gore je fakt nepromokavý a lyže ve vodě plavou.
Zimní běžecký spánek jsem tedy snad úplně nepromarnil a až se příští týden - to už zas bude jaro - Velký Kanár zeptá cos dělal Veverko v zimě, kolik jsi toho naběhal, jak jsi tabulky plnil směle mu do očí řeknu "lyžoval vole! já jsem prostě lyžoval, v zimě se totiž U NÁS lyžuje" No a co na to řekne Kanár? To myslím budu vědět příští týden nějak touhle dobou. Ale nakonec ať řekne cokoli, těším se na to, taková premierová zahraniční záležitost s H12 bude sama o sobě velká událost.
