2x zpátky do Tater

Když se tak zamýšlím, kdy jsem byl poprvé uhranut až uštknut Tatrami, musím vzpomenout na suché WC v mezipatře u babičky v oprýskaném sudetském činžáku u trati. Venku sněžilo, občas projel vlak, který otřásal domem až v základech a studený vítr profukoval odpadním potrubím a ovíval potrubí tělesné a já měl před očima záchodovou výzdobu zakrývající odloupnutou omítku v podobě starého tatranského kalendáře. A tak jsem či mohl číst názvy jednotlivých stránek. Tatry na jaře i v zimě, Mengusovská dolina, údolí Zlomísk, Rysy, vše vypadalo až neskutečně, takový kopce přece ani nemohou existovat, myslel jsem si tehdy. Poprvé jsem se tam dostal v patnácti, a když jsem otevřel ospalé oči po noční cestě vlakem hned nad nádražím na mě shlížela obrovská hora z kamení a sněhu. Ten dojem neskutečná mi z Tater zůstal až dodnes, a kdykoli sem přijedu, mísí se pocity obdivu, respektu a nějakého štěstí že jsem zase tady. Do Tater se jezdí lyžovat, chodit, lézt, ale že by se zde běhalo o tom jsem zatím moc neslyšel. Hory si zde stále ponechávají takový trochu statut nedostupnosti, na chaty stále nosí proviant nosiči jako za časů Dr. Téryho, a pokud nepočítám lanovku na Lomnický, štít, výdobytky civilizace zůstávají v předhůří. 

Zelené pleso a Černý štít v pozadí

"Co bys Veverko řekl takovému podniku Trans Tatras?" ptám se takhle svého sudetského bratrance.
"Myslíš jako tahle?" objeví se řádek v mailu spolu s odkazem na briskně naklikanou trasu.
Naše trasy až na malé nuance jsou shodné, ostatně moc možností jak projít Tatry od východu na západ není. I pro sudetského bratránka jsou Tatry srdeční záležitostí, strávil tu daleko víc času než já ve stěnách a žlabech a idea podívat se po letech na místa činu tedy padá na úrodnou půdu. A přeběhnout to k tomu celé? Deset bodů! Pokud mě paměť neklame, spolu jsme tu vlastně nikdy nic nepodnikli, opojeni porevoluční blízkostí Alp, jsme jezdili za sportováním spíše tam. Te to tedy taková Veverkovská premiéra, návrat do Tater. 

Cesta na Svišťovku

A tak začíná pracovat moje CK Bankrot, v éře internetu je to plánování na pár kliku, bratrance Veverkovce doplňuje novopečený člen Alpského svazu Jan XII a hvězdný navigátor Malý medvěd, sanatorium Dr Guhra je připraveno poskytnout nocleh, hotel Permon převzít zásilku civilizačních převleků (laskavé díky TBirdovi za zásilku) a přátelé že Slovenska poskytnout dopravu zpět z cíle k vlaku. V magické datum 9. 9. v 9:09 pm začíná dlouhý tatranský víkend. Do Tater jsem vždy balil dlouze a na těžko, hromada oblečení a železa se nakonec nějak vešla do obřího báglu, občas ještě po stranách doplněného lyžemi, teď při přípravě visí na šňůře triko, trenky a čepice. Bude to fakt stačit? Ne! Ještě pantofle do vlaku a sanatoria ať nejsem za prase a čisté triko. Výpravu nám nechtěně zahajuje předskokan v Kyjích, který zastaví vlak o celou hodinu, a je to tedy věru nemilý pohled na nebožtíka zrovna cestou do hor. Ovšem to ještě netušíme, že VS bude celý víkend z rukávu tahat historky, kde se to umrlci v lavině či jinde, vcelku či s oddělenými částmi těla bude jen hemžit (a H12 bude volat „jen s dobrým koncem prosím“). Přeběh Tater zahajujeme na východě ve Ždiaru a Monkovou (jazzmani ocení, že černý klavírista Thelonious Monk zde má ve střední Evropě svou dolinu, možná je to ale jinak) dolinou míříme ke geologickému předělu na Kopském sedle. 

Z Belianských do Vysokých

Klouzavý vápenec Belianských Tater měníme za žulu a chodníky různé kvality. "Rovinky a zkopce běžíme" tak praví nepsaný zákon iTB, je to ale někdy hodně krkolomný běh a tak kochání se okolím je lepší nechat na stoupání a raději koukat pod nohy. Inu školácká chyba, měli jsme začít Milošovou abecedou, jak připomíná MM. Hra na kamzíky nicméně pokračuje i při seběhu že Svišťovky. No a pak už nás čekají jen dokopce a lezecké partie Priečneho sedla a Prielomu. Tam mě posedne nostalgie, dotek kamene mě vrací zpět do nedávné minulosti do tatranských stěn, a tak si užívám ten vertikální pohyb, míjím celý maďarský autobus na řetězu a nejradši bych to že sedla vzal rovnou na hřeben Vysoké. H12 i MM zvládli svůj tatranský lezecký křest s řetězy na výbornou, jediné co je divné že celou dobu výstupu Dvanáctka vůbec, ale opravdu vůbec nic neříká. Tak ho nikdo neznáme.

Priečne sedlo

a H12 tesně pod ním

Sestup z Prielomu

Stavidla však povolují při vstupu na pevnou zem a tak se můžeme dozvědět plno pěkných historek např. tu o kojícím opičákovi. Nebo to byl myšák? Časové údaje na rozcestnících se nám daří i při rychlé chůzi do kopce krátit o 50% procent a já jsem moc rád (a taky jsem to hned na nádraží vyhlásil), že potraviny ani lahodné nápoje - tedy vlastně odporné roztoky z plesnivého ječmene jak praví prim. Nešpor - nemusím tentokrát vdechovat, ale mohu je v klidu polknout. A tak řádně kilojoulově vytěžíme téměř všechny chaty, nejsme tady přece na závodech ale za rekreací že chlapci... Takže si i na poslední občerstvovačce na Zbojnické můžeme ve stánku česko-slovenského porozumění dopřát oblíbený dvojboj pivo a kolu.

Před Zbojnickou chatou

Do sanatoria v Tatranské poliance dobíháme po 12 hod a 12 min, paní recepční, nám ohřeje večeři a léčba klidem může začít. A kdože to byl vlastně ten doktor Guhr v jehož sanatoriu nocujeme? Tento rok vydaná knížka o něm nese podtitul lékař srdce a duše, pravda je ta, že sanatorium bylo hlavně pro léčbu tuberkulózy. Guhr byl velký horomil a lyžař a z jeho popudu byla postavena i sáňkařská dráha od Sliezkeho domu do Polianky. Za silničku, která vznikla v jejich místech, jsme byli i my velmi vděční. Posledních 7km po sestupu z Velické doliny tak už mohlo být nikoli kamzičích ale pravých běžeckých.

Na Polském hřebeni

Sanatorium Dr. Guhra

Cestou k Batizovskému plesu

Druhý den nás čeká zas nastoupat prvních 8km k Batizovskému plesu na tatranskou magistrálu a pak už zas kamzičit po chodníku z balvanů. Paradoxně nejlepší seběh je pak z Ostrvy k Popradskému plesu, v hustých serpentinách proti množství turistů funících vzhůru. "A cč je to tu za dajaké preteky?" ptají se, když vidí běžce v klubových uniformách. Tady dokonce potkáváme jediného běžce, který to běží nahoru - to teda pane poklona. Koprovské sedlo je posledním výškovým bodem naší trasy a zbývá už jen seběh do údolí mezi medvědy. Poslední pohled je z údolí na stále se více a více naklánějící se Kriváň, žulový prach smýváme v "řezavě ledové" Bělé a výpravu zakončujeme v nočním baru hotelu Jánošík v Liptovském Mikuláši, kde ovšem – jaká škoda - nemají Tatranský čaj. Ale když je nejhůře i hruškovice nezaškodí.

Koprovská dolina

Velké Hincovo pleso

My chlapci jsme prostě hraví v každém věku a takovéto akce zas těch pár mentálních let uberou. Pánové díky za skvěle zážitky, historky, fórky, nemělo to chybu.

"Zase si ty nejlepší akce užíváš s běžci, a já nic", říká paní Veverková pražská, když nadšeně doma ukazuju fotky (velká chyba, ani po 30 letech se nepoučím). Trochu v nadsázce říkám, že klidně pojedeme za 14 dní ještě jednou spolu. Tak jo, zní odpověď. To neříkej dvakrát, Tatry přede mnou stačí říct jen jednou. TAK JO! Právě se zrodila další tatranská akce "Ve stopě HCiTB". Tolik návratů do Tater na jeden měsíc! Ale raději si na to dáme 4 dny.
A tak začíná pracovat moje CK Bankrot, v éře internetu je to plánování na pár kliků...
No a hned z Tater rovnou na Pradědovu 100, to je ta co není sto ale 115, to se nám ty hory ale letos pěkně množí. Ještě kdyby tak nějaké to lezeníčko bylo :-) 

A malá technická na závěr:
TransTatry 10-11. 9. 2016 (VP, VS, H12, MM, 45km, 12:12 hod + 35km 8:50, D+ 4745m).
Kromě jmen výše zmíněných účastníků, zazněla v průběhu víkendu i jména dobyvatelů tatranských stěn a vrcholů, při nichž jihne oko každého horomilce. A tak pro zájemce o hlubší studium jen krátká rekapuitulace:

Dr Michal Guhr - toho jsem již zmínil, zde sedící ve Velické dolině

 

Wieslaw Stanislawski - jeho cesty, které má snad v každé tatranské stěně jsou i dnes dobrodružným počinem, zejména když si člověk představí, že je absolvoval s konopným lanem, pohorkami s hřebíky a plstěným kloboukem. Vydržel tedy pravda krátce, do svých 23 let, kdy to všechno ale stihnul přelézt to je tedy záhada.

 

Štefan Zamkovský - horský vůdce a horolezec, který žil na své chatě v Tatrách až do r. 1948, kdy ho jako přisluhovače kapitalistů vyhnali, chata, kterou vlastnoručně postavil mu byla zkonfiskována a pojmenovana po partyzánovi kapitánu Nálepkovi, který s chatou neměl vůbec nic společného. Zamkovský odnesl nucené opuštění Tater svým životem. Naštěstí přeci jen nějaká spravedlnost je, chatu dostali zpět Zamkovského potomci a slouží stále svému účelu.

 

Albert Brnčal - propagátor socialistické tělovýchovy, a uvědomělý likvidátor turistických a horolezeckých spolků, po kterém byla pojmenovaná do té doby Friedrichova Chata pri Zelenom plese, a nikdo ji ani dnes jinak neřekne než Brnčála, inu ta socialistická výchova. Jestlipak se se Zamkovským znali? A fotku mu sem nedám.

Stanislaw Motyka - další z velikánů tatranského lezení, libující si v hladkých plotnách, který se jako málo horolezců nezabil na horách, ale utopil v Dunaji při koupání. Prostě echt pech.