Tenhle výlet jsem měl na pomyslném běžecko-výletním waiting
listu už hodně dlouho. Nemůžu říct, že bych měl k Lužkám nějaký příliš
citově zabarvený vztah, trochu je mám proběhané z 10L700, ale vlastně jsem
je tak trochu nikdy moc nebral jako hory. Lyžovat se tu v podstatě nedá,
kopce až na výjimky jsou zalesněné, výhledy žádná sláva a koukat se
z Klíče často spolu s dalším mrakem lidí na paneláky Nového Boru, to
nechceš. Ovšem ta možnost trochu je prozkoumat celé najednou za 24hod byla
lákavým důvodem pro změnu úhlu pohledu, navíc v takové pěkně syrové verzi
- bez zajištění a už trochu v zimních podmínkách. A navíc, stát se členem
klubu PVLH, kde již je mnoho VIRů (very important runner) je svým způsobem
společenská nutnost že. A tak slovo dalo slovo a spolu s Petrem a Jitkou, známými
to VIRy, jsme v poběhovém optimizmu u čaje na brdské základně pod
Klondajkem stvořili úderné trio Yamaha k provedení symfonické básně „Lužky“, ve
složení PV – tichý tenor, JJ – neslyšící soprán, MK - rytmizující pomocný triangl.
Navigačně to bude jistě lahůdka, na originalitu v tomto ohledu jsme
rezignovali a po krátkém studiu jsme za pomyslnou referenční trasu vybrali
mistrovskou trasu Radkovu (protože je nejrychlejší, že jo.). Tu nějaký bod
přidali, tu nějaký odebrali, nacpali to všechno do gps a hodinek a cítíme se
najednou nesmrtelní.
Cink. Dropbagy rozvezeny na CP1-4, tj. pomyslný gastrogel mejdan každých 20km,
navíc na CP3 ještě záchranný Vietnamec v Chřibské, v prostoru jsme
tedy ukotveni celkem 5 body. Občané Svoru se uvelebují před televizí na svou
oblíbenou večerní TV masáž mozků a tři bezmozci začínají ukrajovat první
kilometry ze své 100+ trasy. Jasně tady to vezmem doleva, paráda, tady to bral
Radek přes louku, prima parádní zkratka pohoda, a hele támhle z louky cestička
lesem, a máme prvního Sokola a namazali jsme si Popovku a našli jsme CP1 a to
už vlastně skoro jako běžíme zpátky, výval na Hvozd a paráda valíme si to dál
směr Luž. Lužská spádnice už přeci jen tahá za nohy, Petr mizí vepředu, trochu
lituju, že jsem nakonec nevzal hůlky, „Jitko všechno cajk?“ žádná odpověď, asi
má fakt tutovej playlist, ale už jsme nahoře a jak na horské dráze se spouštíme
dolů po kamenitém úbočí, konečně tu něco vypadá chvilku jako hory a přece
nepůjdem po cestě. I když vidět toho v mlze a lehkém sněžení moc není. Je
nevlídno, ze tmy a mlhy se občas vynoří sněhem poprášený kopec. Je to ten náš
další nebo úplně jiný?
Těžko říct, nejbezpečnější je moc o tom nepřemýšlet a
raději sledovat černou čáru na displeji, kopírující linku naklikané trasy.
Představa, že si ty Lužky trochu víc prohlídnu a prostorově pospojuju je
iluzorní. Jen kužel světla čelovky, všude kolem jenom les a samý les, ta
závislost na pár digiudělátkách, které občas zamrznou, občas se ztratí a hlavně
dost rychle se vybíjejí, nedává moc jistoty. Když to kiksne, zbydou jen
navigační pomůcky typu lišejník a mraveniště. Nad ránem se blížíme k CP2
„U pochcaný myši“, les vydává druhou nepoškozenou gastrobedýnku s poklady,
přidává se k nám Jitčin čtenář Kuba a jeho ranní optimismus a energie nás
mile povzbudí do druhé poloviny. Zatím to jde podezřele dobře, ale všichni
víme, že druhá půlka je těžší, a že časový náskok můžeme velmi rychle a snadno
proinvestovat. Před Chřibskou se s Kubou
loučíme a na CP3 se řádně zresuscitujeme – zaparkované auto skrývá řadu
pochutin a oblečení, dobijeme digihračičky, protáhnu se lovením spadlého víčka
od termosky v potoce a můžeme pokračovat směr Chřibský vrch.
Užíváme si
světla a občas i pár paprsků slunce, výhledů do mlhy není moc, každý kopec
vypadá stejně, únava je na všech už znát. Mapa se začíná rozcházet s realitou,
kde je červená není nic, kde je cyklotrasa je jen bahnitá brázda od harvesteru,
kde je most je přelomená lávka. Na Střední vrch už to bereme hlava nehlava přímo
nahoru, jen ať už máme konečně další skalp. Blíží se CP4, jsme na 85km, opět
trochu uspokojit žaludek a míříme na další kopec. Vidím ho jasně před sebou, s vysokou
televizní věží s parabolami s vrstvou sněhu, v blízkosti kamenná
rozhledna, super tam povede dobrá cesta. Sokol II je ovšem jako mnoho ostatních
jen rezavá tyč mezi kameny a suchou trávou. Pozitivní vliv halucinací v praxi
– za zrezlou tyčí bych se asi tak nehnal. Ze Sokola nevede nic, trasa na
gps se vine kamsi do roští a mlází, ale
žádný jiný opěrný bod není. Nakonec se objeví harvesterem vyrobené bahnité
koryto, ve kterém se nedá ani jít natož běžet, ale znamená alespoň nějakou
známku směru do civilizace. Ta devastace krajiny po těžbě je naprosto strašlivá,
srovnané hromady klád sice působí jakýmsi řádem, ale spoušť co je zatím je málo
představitelná. Obrovské prostory jen z bahna a větví, mezi tím pařezy a
někde hluboko pod tím cesty, které marně hledáme. To co chvíli vypadá jako
cesta je jen malý prázdný výsek. Bereme za vděk vlčími či kančími stezkami,
snad aspoň to prase ví kam jde. Vědělo… Jsme zas konečně na cestě nyní pod
srázy Malého Buku pokrytými zasněženým listím a volnými kameny. Petr zavelí
direkt nahoru a po pár krocích se zase sveze zpět. Boty na tomhle materiálu a v takovém
sklonu nedrží. Tudy teda asi neprojdem. A
nebo jo? Petr, známý milovník kulturních
povrchů dokazuje, že jeho arzenál běžeckých stylů je bezedný. Varianta „vlk“
zabere. Rychle po čtyřech pár metrů nahoru, a když se gravitace rozhodne
opačně, je potřeba řádně zahrabat a schovat se za strom ve svahu, vydýchat,
rozmrazit ruce a znovu je ponořit do zmrzlého listí a rychle zahrabat všemi
čtyřmi. A tak pořád znovu a stále dokola „na vlka“ až nahoru na Malobuka, kde
není ani ta zrezlá tyč. Ale zase je tu co? CESTA! Čeká nás už jen Klíč a
posledních 8km, čas příznivý, už víme že limit dáme. Jitko je ti zima? Žádná
odpověď. Jitko je tvůj teplotní komfort
kritický? Žádná odpověď. Jitko, chceš půjčit péřovou vestu? Nebudu se zlobit
když mi jí půjčíš…
Tento krátký (ne)rozhovor vcelku charakterizuje celkové nastavení všech celých
těch 23 hodin. V žádném případě neverbalizovat jakoukoli nepohodu. Jasně
že je všem zima, že každého něco bolí, že má každý své soukromé krizičky, ale
nikdo prostě ani necekne a nechává si to pro sebe. Nikdo nechce popustit to
tenké předivo vlastní nepohody, které má sílu omotat si rychle všechny jako
pavučina a může ohrozit celý podnik. A byť jen připustit si tu myšlenku, že by
to dnes mohlo neklapnout znamená, že to pak opravdu neklapne. Pod Klíčem hlásí
cedule Svor 1km. Z Jitky vyjde strašlivý vpravdě zvířecí zvuk a rozběhne
se (po dvou) na vrchol Klíče. Máme co dělat abychom jí stačili. Nechávám si
svůj trumf – horký ionťák v termosce – jako překvapení pro ostatní na
vrchol.
Poslední 2km běžíme a běžíme, stále rychleji, možná i pokoříme hranici 23
hodin.
Svor 23:00:25, 113km. Nepokořili, ale jsme tady, tři šťastní, (z toho jeden
dvojnásobný) členové VIR klubu PVLH24.
P: No a napříště bychom mohli ty osmistovky v Brdech co?
M: Jasně já to zítra nějak naklikám. Cink.
J: Nic neříká, neslyší.
