Zas další zápisek proti proudu času a tak zvolna řídnoucí nervové spoje je třeba zas trochu pospojovat aby zaznamenání těch již trochu vzdálenějších událostí bylo řádně ukotveno v realitě. Po dvou výletech do finského Laponska v 2023 a 2024 stojíme před zimní sezónou 2025 opět před otázkou jak se popasovat s předpokládaným nedostatkem sněhu v české kotlince. Jeden severský termín už je jasný s kolegou Vindym každý rok vyrážíme na nějaký běžkařský zářez do serie Worldloppet. Tentokrát padla volba na závod ve finském Lahti - zadání je zřejmé, co nejdelší závod a volnou technikou. Lahti nabízí 64km a bezbolestnou dopravní logistiku. Možná by si tento výjezd zasloužil i samostatný spisek, ale zase tolik významného se toho za ten víkend nestalo, výsledek nevalný - předjel mne i jeden kanadský sedmdesátník, že je ve Finsku sauna každý ví, že se tam nechlastá taky a tak za hlavní highlight lze považovat objevení zprvu opovrhované kyselé okurky jako chuťově významné vzpruhy na občerstvovací stanici. Opravdu, přijedete na občerstvovačku a na pultě není nic jiného než mističky s kyselými okurkami.
 |
| Lahti - start |
Na 10km pohrdavě odjedete, na 20km přibrzdíte, na 30km ochutnáte, na 40km dáte misku na ex a na 50 si již okurky cpete do kapes jako vybranou lahůdku. Proteinová tyčinka s chutí kyselé okurky je prostě jasná díra na trhu. Sever je jednoznačně na zimu skvělý, velká škoda, že jsme ho objevili tak pozdě. Finsko tedy prozatím považujme za odšktnuté, saně již vyzkoušeny, los uloven, pro sezonu 2025 zvolíme norské hory, prostě něco trochu komfortnějšího než finské sruby.
Systém norských samoobslužných chat je zkrátka bezchybný, v dnešní digitální době si takhle jeden večer sednete pod brdským hřebenem k pc, nalijete něco chutného a za pár hodin se stáváte nejenom "medlemem" tedy členem klubu norských turistů (DNT), ale máte i přehled o všech chatách a jejich obsazenosti, a pokud nalijete něco chutného ještě jednou, máte v hrubých rysech naplánován přechod, či v našem případě přejezd národního parku Rondane ze severu na jih. Čeká nás 10 dní v panenské přírodě, sluncem zalité kupy prašanu, výhledy na kopce a jezera - alespoň tak motivuji jako delegát své pomyslné CK Bankrot paní Kateřinu k pěkné v podstatě odpočinkové dovolené na běžkách po Trollí stezce. Střih.
Autobus nás vyklopí uprostřed noci u vlakové zastávky Hjerkinn na pomezí pohoří Dovrefjell a Rondane. Po sněhu ani památky, již 14 dní tu prší a předevčírem začalo mrznout. Tak tahkle nějak vypadá to pověstné "middle of nowhere". Cesta ke kempu je pokryta ledovou krustou ze které vykukuje zmrzlá tráva. A zářivý měsíc nad námi se směje. Komfort kempové chatičky trochu vylepší první dojem, jak po tomhle ale půjdeme zítra na lyžích to netušíme. Ráno nás čeká ocelová obloha, lehce mrholí, výhledy k druhému patníku. Medlemové DNT dají lyže na batoh a ukrajují prvních pár km po silnici, další po kamení, další po vřesovištích pokrytých ledem, objevují se první firnová pole, a pak nakonec nasazujeme i ty lyže a míříme nejprve přes sedlo a pak kaňonem řeky k cíli první etapy - chatě Grimsdalhytta. Otázka jak toto vydržíme 10 dní a 150 km visí ve vzduchu, ale nahlas se nikdo neptá.
Kdo by si myslel že v Norsku potkáte Nory bude velmi zklamán. Na chatě jsou již zabydleni klienti jedné české CK. Vybojujeme postel a místo u stolu a věříme že ráno bude moudřejší večera. V každém případě je ráno bělejší, celou noc sněžilo a dále sněží takže cesta z údolí do hor bude přeci jen příjemnější. Výhledy nejsou žádné a orientace bez GPS iluzorní. Na skalnatém sedle ztratíme signál i trasu a začne dobrodružnější část bloudění ve skalách a mlze a je z toho rázem důstojná skialpová etapa ve sněhových návějích a sestupem po skalách, jen bohužel na běžkách. Pokračujeme broděním v řece, a nakonec přeci jen chytnem správný směr a se setměním dorazíme do rezervované malé lovecké chatky - toho miničtverečku na mapě, ke kterému dnes celý den směřujeme. Zbývá jen seškrábat borůvčí ze skluznic a topit a vařit. Třetí etapa míří zase vzhůru po kamenitých pláních, potkáváme další Čechy tentokrát se saněmi a plnou polní, trochu nešťastní z tažení saní po kamenech. Ale je to lepší a lepší, nasněžilo dost na pohodlný postup, slunce občas vykoukne a poodhalí scererii okolí, finále je 6km po zamrzlém jezeře Rondvanet do největšího komfortu letošní trasy - velké obydlené chaty Rondvasbu.
Odtud už budeme pokračovat po značených trasách, kterými je Norsko protkáno snad hustěji než silnicemi. Navigační problémy odpadají, blíže středisek se začínají objevovat běžkaři všech věkových skupin. Občas je stopa i čtyřproudá, a tak jsme nakonec rádi když zas můžeme do terénu a samoty kopců a do malých chatek, kde díky špatné předpovědi nikdo není. Chata Eldabu je takový prototyp - dřevěný domek uprostřed bílých plání u potoka, soláry na střeše, velká místnost s kuchyní, 2 pokoje po 4 místech, a co hlavně - spižírna, se suchými potravinami, které lze využít, není potřeba tedy vše táhnout na zádech, což oceníte.
Trolí stezku po týdnu opustíme v Masaplasen, malém středisku kus od vlakové trati Oslo - Trondheim. Nakonec bylo za těch 10 dní vše, sněhy ledy, mraky hory skály slunce, trochu utrpení trochu komfortu civilizace a začne zas ta nejtěžší činnost - co vymyslet příště. Díky retrospektivnímu zápisku to však už teď vím, budou to květnové Azory, kde se zcela náhodou v našem termínu běží závod kolem sopečného kráteru Sete citades..
