Mám k tradicím celkem úctu, nicméně pořád až tak nemám úplně jasno v tom jestli tradice a běhy tak jak jsou pro mě nejmilejší - tedy jako běhy objevovací - jde dohromady. Při plánování prvního pražského okoloběhu minulý podzim jsem si říkal, že městské okoloběhy budou mít pouze své nulté ročníky a dost. Měst k obíhání je až dost na to aby mi tato zábava na pěkných pár let vydržela a mimo to se stejně živelně tvoří další nápady jak si běhání postupně včlenit do života, ne jenom jako něco navíc ale jako něco základního, co k žití neodmyslitelně patří. Považoval jsem tedy loňský nultý ročník POPu i za ročník poslední a těšil se zas na jiné způsoby objevování. Ovšem když jsem si tak - teď dočasně dislokován na anglickém východě - jednoho dne na podzim pobíhal v tom essexském dešti, bahně a nekonečné rovině, myšlenka na opakování POPu byla najednou vzkříšena. Zase se vidět s okolobězči, poznat případné běhavce nové, být zkrátka takříkajíc aspoň chvíli zase mezi svými. Konečně v té Praze (jako samozřejmě kdekoli jinde) lze stále objevovat nové do nekonečna. A tak jsem se vrátil k pražskému okruhu, pobavil se nad historií mostu inteligence, pročetl si životopis Joachima Barrande, seznámil se s aktuální situací chátrající Cibulky, příběhem mostu Rámusáku a etymologii Pelz-Tyrolky a s dalšími a dalšími kilometry okruhu se zas dozvídal něco nového. Jednoznačná přidaná hodnota pražského oběhu je jeho sociální rozměr. Každý si v průběhu roku vybírá závody či akce které nejvíce sedí jeho naturelu. Někdo rád závodí, soupeří s časy, někdo s kilometry či mílemi, někdo s vertikálami, jeden na silnici jiný v třeba kamení hor. A tak koncem roku, kdy se nikdo nevyhne nějaké formě bilancování se takto setkat a probrat, závody, příhody atd může být vlastně docela fajn. Po POPu každý generál, ale snad dneska můžu říct že včerejší setkání toto naplnilo. Opět se virtuální gesichtbuch či bloggerské profily změnily v lidské, přibyly nové tváře a s nimi nové zážitky, přeci jen olajkování příspěvku a reálné podání ruky je diametrální rozdíl. A tak pokud souhlasíte milí spoluběžci já bych to tak nechal i na příští rok, ten povánoční pražský partyzánsko-společenský běh, jako možnost setkání při pomalém běhu co léčí všechny neduhy těla i duše, jako možnost odevzdání případných přebytečných povánočních kJ, či vystřízlivění ze sváteční opice, jako jako možnost dlouhého, třeba i rekordně dlouhého, nebo naopak krátkého běhu s pomocí MHD, setkání s podobně postiženými no a v neposlední řadě i k dalšímu pražskému objevování.
Abych toto krátké rozjímání nad včerejškem, s bolícími koleny a sklenkou slivovice k tomu nějak shrnul, chtěl bych poděkovat všem kteří se včera přišli spoluproběhnout a tím neodsunuli POP na smetiště dějin. Těším se, že příští rok se to zas povede, a že nás čeká rok bohatý na běžecké i jiné příběhy.
Fotografická dokumentace bude bohatá jistě u
Buba, Digiho (zde bych vyzdvihl zejména rozsáhlou sbíru veverek z obory Hvězda) a
Advida, postupně přidám odkazy na jejich alba,
