Existenci těchto 9 ostrovů ztracených v Atlantiku jsem asi opravdu poprvé zaznamenal ve filmu Indiana Jones a chrám zkázy někdy v polovině 80 let, kdy cestování více jak 150km západněji byla sama o sobě poněkud iluzorní představa, a člověk si tak mohl akorát tak povzdechnout a říct, že sem se asi také nikdy nepodívá. Profláknutá replika nikdy neříkej nikdy, se však i v tomto případě ukázala pravdivá a Azory v posledních letech navíc od roku 2024 s novým přímým leteckým spojením z Prahy do Ponta Delgada začínají být atraktivní destinací. A tak zvolna uplétám motivační mantru skvělé dovolené u oceánu v teple v časném létě, kdy v oblasti je málo turistů, pláže prázdné a teplota příznivá. Na pohodu, žádný ruksak na zádech pěkná seniorská poznávačka jak má být. Jo je tam takový lokální závod, jen si na chvilku odběhnu, žádný problém.
Základnu jsme zvolili trochu napínavější - sharing guest house pro mladé digitální nomády, provozovaný svéráznou francouzkou Emilií, v západní části ostrova San Miguel. Pro nás, co už pomalu nesplňujeme žádný z těchto atributů, navíc nemluvící francouzsky se to zdál odvážný počin, ale ukázalo se že osazenstvo je sice mladé, spíše však mezinárodní, ani ne moc digitální a už vůbec ne nomádské, i když pravda, převážně frankofonní. Pro paní Emilii byl tento guest house "Novovento" skutečně nový vítr, jednoho dne dostala nápad, sbalila kufry, na ostrově koupila dům a začala úspěšně provozovat guesthouse ve stylu hostelu. Máme 10 dní to tu trochu osídlit a objevit, hned po příletu je ovšem třeba v centru města vyzvednout starter pack, start je hned druhý den brzo ráno. 7Citades ultimate trail je takový nástupce Ultra X Azores 100, který byl zrušený minulý rok. Nejdelší 40 km trasa se zdá překrásná, krouží kolem zatopeného kráteru, hlavního turistického taháku ostrova, míří džunglí k oceánu a zase zpět. Lokální událost, zejména na kratších tratích je plno lidí, na CUT40 je sotva 50 běžců, vlastně jen místních a snad jen 5 cizinců. Start je u kostelíka sv. Nikoly, ke kterému míří před startem religiózní Azořané pro požehnání.
Peloton se rozběhne a míří po břehu jezera k první pěkné atrakci - 2km dlouhému tunelu. Do tunelu vbíhají usměvaví navonění vyfešákovaní běžci, vybíhají běžci od hlavy k patám zabahnění a mokří, kteří nevěří co se to během těch prvních 10 minut mohlo stát. Za tunelem je pohltí hutná atmosféra vlhké jungle, kde vodu z tunelu doplní litry potu. Inu Azory v květnu, vlhké, chladné a větrné. Nyní tedy nahoru na okraj kráteru, pak zase dolů k oceánu a pak opět nahoru, ještě sezobnout trčící kopec a už se škrábeme zpět na sopku abychom vychutnali pohled na sv. Nikolu a jezero z výšky. Kocháme se však nejen my, ale i turisté, kteří si zaplatili vyhlídkovou tůru terénními auty. A že jich tu teda je, v řadě za sebou rachotící smrdící, ruce s foťáky z okének. Naštěstí trasa brzo uhýbá do míst kam lze jen pěšky.
Zdá se že těch "jenom" 40km nebude teda vůbec zadara, kopce příkré, rovina žádná, vlhkost vzduchu veliká. Ovšem krajinkaření to vynahradí, pověstné hortenzie a vůbec kytky všech barev, výhledy na oceán, občas nějaká ta pamětihodnost, za jeden den si mohu odškrtnout celou západní část ostrova. Poprvé v životě si stoupnu i na bednu, neboť kategorie po pěti letech dovolují vyznamenat téměř všechny účastníky - ceremoniál je tak snad delší než závod sám. Mám splněno a nyní tedy můžeme s paní Kateřinou pokračovat v objevování ostrova již bez závodění, jako praví turisté, v mém případě na poněkud vratkých nohou, které mě budou bolet dalších 5 dní.
Azory, San Miguel, 9-18.5.2025
