Okolo zdi (Ach ty majle)

Tak si tu sedím v berlínském apartmánu na Invaliden Strasse a přemýšlím co si zapsat do virtuálního deníčku. Co si tak obvykle my kinetofilové píšeme. Že to šlo nebo moc nešlo, že nám bylo poněkud nevolno, nebo poněkud více nevolno a co pak následovalo, že nás nohy bolely, puchýře se tvořily a praskaly, bouře v gastrointestinálu a takové ty podobné nechutnosti. Co zaznamenat o nějakých sto mílích v čase kdy plno stomílovek už má své dvěstěmílové varianty a okruh nestačí jeden a mnohdy ani dva. Zde ovšem přichází ta velká výhoda běžce výletníka, může se pochválit, že v závodě proti sobě zase utrpěl jedno malé vítězství, které není zas tak úplně bezvýznamné. Stačí se třeba zeptat našeho nyní tak populárního umělého inteligenta co si o tom myslí a ejhle, důvod k lehkému zapýření se hned najde.
Kolik lidí v populaci je schopno uběhnout 100 mílový závod pane Barde?

Počet lidí v populaci, kteří jsou schopni uběhnout 100 mil, je obtížné odhadnout. Některé zdroje uvádějí, že toto číslo je kolem 1%, zatímco jiné zdroje uvádějí, že je to mnohem méně. Existuje několik faktorů, které mohou ovlivnit schopnost člověka uběhnout 100 mil. Mezi tyto faktory patří věk, pohlaví, genetické složení, úroveň fyzické zdatnosti a tréninkové zkušenosti. Celkově lze říci, že 100 mil je velmi náročný závod a pouze malý počet lidí je schopen jej dokončit. Pokud přemýšlíte o tom, že se zúčastníte závodu na 100 mil, je důležité, abyste se pečlivě připravili a měli realistická očekávání. Ty tvé zdroje Barde, seš trochu Kecal ale rád ti věřím, nezní to špatně. Berlínský Der Mauerweglauf je po všech stránkách lákavá stomílovka. Historický přesah obrovský, minulost tu útočí ze všech stran. Tu ohavnost jsem viděl na vlastní oči když tu ještě stála v celé své odpornosti, s dráty, strážními věžemi, DeDeRóny v uniformách se samopaly, dělící město, jednotlivé ulice, rodiny, přátele skoro 30 let. Taková malá sestra železné opony. Už proboha žádné další podobné zdi nenechte stavět chce se člověku křičet, a přece je to marné, zdi zase rostou a zas budou za nějaké to desetiletí padat, protože zdi prostě nefungují. Teď tu ale už aspoň tato není, v místech zdi a elektrického plotu za ní vede cyklostezka, dřívější betonový val už většinou připomíná jen vzpomínkový kovový pás v dlažbě i když často i po těch více jak třiceti letech pískové pole jen neochotně zarůstá vegetací a připomíná tak časy minulé. Celé to prostředí se všemi souvislostmi neuvěřitelně relativizuje všechny ty běžecké bolístky. Můžeš si tady teď jen tak běžet, koukat na nesmrtelné východoněmecké paneláky, proběhnout si Branderburskou bránou, bez pasové kontroly a výjezdní doložky, jen s lahví vody v ruce.

A tak teda běžím, v rozporu s Bardovým doporučením pečlivě nepřipraven, s věkovým faktorem a pohlavím, geneticky přiměřeně složen v nerealistickém optimistickém očekávání, že do cíle se prostě v každém případě nějak v limitu dostanu. Protože limit 30 hodin znamená jediné - musíš běžet, ale můžeš i jít. Čím více běhu, tím více času na odpočinek na stanicích. Čech uvízlý v noci v Braniborsku? To není žádná dobrá opera.

Česko-Slovenská sekce na startu (díky za fotku Pavle)

Unter den Linden

Začátek to je opravdu vyložený Sehenswurdigkeitspaziergang, míjíme známý Checkpoint Charlie přímo s průchodem muzeem, Reichstag, Brandenburská, dlouhá East side gallery, kde zeď slouží jako výstavní plocha. Chuml běžců je pestrý, a některé postavičky jsou až kuriózní. Chlapík popíjející první ranní (nebo poslední noční) pivo u Reichstagu jen nevěřícně kouká kdo mu to kazí jeho kalné ráno a každého účastníka počastuje hlasitým "DEPRIVED" aby bylo jasné co si o nás všech myslí. Zakončí hlasitým "YOU ARE ALL DEPRIVED" a znechucen odchází na druhé ranní. Odkrojený východní Berlín postupně mizí a nahradí ho dálniční přivaděče a oprýskané paneláky, ty němé svědky jednoho nezdařeného historického pokusu. Již roztrhaný peloton deprivantů se sune směrem k Postupimi. Obzvláště mne znervózňuje kulhající běžec jistě po mrtvici, jedna noha poloviční než druhá, ale stále je mi v patách a pak také dvě nejstarší účastnice závodu 83 leté stařenky, které jsem pravda viděl naposledy kousek za startem, ale ta představa že ony doběhnou do cíle a já ne, mne opravdu nedá spát. Ovšem vím, že za těch 100 mil a 30 hodin se může stát plno nepředložeností, rovnováha organismu je křehká, její jakákoliv odchylka může být snadno fatální. Ale zatím to jde, už je tu pověstný most špionů - Glienicker Brucke, obkroužím jezero a odpoledním horkem se už trochu neochotně sunu k druhé velké stanici u zámku Sacrow na 75km.

East side gallery

Občerstvovačka Nina´s Eltern

V plánu je zde řádná péče o tělo, hygiena, převlek do pyžámka na noční část, nasazení lampičky a sluchátek na tu 8 hodinovou pohádku na dobrou noc. Podobný nápad má mnoho dalších, a louka u zámku vypadá jako jeden velký piknik. Horká polévka a káva s mlékem mi opět přidává pár koňů navíc a skoro ani nevadí že jsou tyto pochutiny podávány ve formě Eintopfu - dohromady v jednom kelímku. Nejsme taky v Hiltonu že jo. Jsem smířený s noční rychlochůzí, prostě sázka na jistotu, žádné experimenty. Na 100km ovšem přichází zeď, stroj se zasekl, nechce ani o krok dál, nepomáhá promazání soukolí. Kamarádi a rodina na internetech však přicházejí s velkou vzpruhou. Jedna stařenka sice už skončila na 43km, ale druhá je stále v závodě na 75km a pokračuje. Nevěřím a smekám, neumím si tu sebe po 25 letech představit. Jak ale provést abych se teď ještě dal do pohybu, to je mi záhadou. Přece všechny ty brdské běhy "ke zdi" nepadnou vniveč! Nakonec to vyřeší brambora se solí a mátový čaj, vpravdě zázračný to energetický mix, který mi dovolí se na dalších 30km i trochu rozběhnout. Pak už jen silou vůle ukrajuji ty 6 kilometrové úseky indiánským během od stanice ke stanici. Poslední 3 km ranním Berlínem jsou nekonečné, ale cíl už je za rohem a v cíli synek, který přijel s kámošem z Prahy na kole podpořit nyní již značně opotřebovaného otecka. Cílová časomíra hlásí 26:12:26, už před 13 hodinami sem přiběhla vítězka letošního ročníku Norka Line, ne o moc mladší než já.

O čem si to tu teda vlastně píšu? O jednom velkém plánu a a jeho úspěšné realizaci a dokončení, to vlastně nakonec není vůbec málo.

 

GR 221

Když jsme se letos tak pěkně v zimě roztrekařili, tak proč nepodniknout něco v létě, nalehko, pěkně v teple, do pytle jen kraťasy, ručník, lehký spacáček, spaní na punk v lese či u moře - ale ano moře bude samozřejmě žádnou paniku prosím. Co takhle Korsika GR20? Moc hor, co třeba tedy Koňská stezka na Menorce? Málo hor, moc moře. Nebo něco trochu míň horského ale ne zas tak moc mořského? Baleáry nakonec vítězí, Serra de Tramuntana na Mallorce či GR221 je pěkná linka přes celé místní pohoří. Jen aby toho tepla zas nebylo přespříliš. Trek se chodí v dubnu či květnu, kdy je ještě v horách voda, na konci června neřku-li v červenci už do hor nikdo ani nepáchne. Ale prostě to zkusíme a v nejhorším vždycky můžeme skončit v resortu s polopenzí že jo. Jen jak to vyslovím, jen mi jasné, že i kdybych měl táhnout cisternu vody na zádech celý týden, k takové fatální prohře prostě nesmí dojít. Mallorca je dost civilizovaná, prošpikovaná malými i většími silničkami, malými usedlostmi s terasovými políčky, přesto hory jsou naprosto opuštěné, za Sant Elm je už jen pár výletníků, kteří vyrazili k blízkým troskám kláštera La Trapa, pak už jen osiřelý a rozpálený vápenec Tramuntany.

Spaní venku a zejména rozdělávání ohně či vaření na vařiči je tu zapovězeno pod trestem smrti, ale nepředpokládáme, že by nás tady někdo stíhal a pokutoval. Z počáteční optimistické váhy batohu 10kg a 5kg se po  naložení vody a genderové optimalizaci stává 15 a 7. Ušetření 300g na bederáku, nemohu nyní příliš doporučit. Prostě zase prase na zádech. Ale “ty přece rád trpíš” jak se dozvídam. Tato jizlivost  bude ovšem brzy oplacena žahem medůzy “ty přece ráda plaveš” vrací karma úder. V horách je nakonec líp že jo. 31 stupňů, kilometry první etapy ubývají pomalu, jsme jako ty calamari in su tinta. Vzduch se ani nehne. Bereme tedy za vděk prvni refugi “U šesti pramenů”, kde je aspoň trochu stínu. Pramen však žádný. První z asi 20 studánek, které mám v mapě tedy škrtám. Majitel refuge, poněkud excentrický Němec, který se dle referencí občas popere s trekery, nás ovšem opulentní večeří a dobrým vínem vrací do hry. Nakoupíme vodu a ráno vyrazíme brzy do druhé etapy.

V kopcích dnes pofukuje, z hřebenu je vidět moře na všechny strany, v další studni na kopci je voda a tak euforie střídá včerejší depresi z horka a vysušení. Etapu dnes zakončíme v neobydlené Refugi u pramene s’Obi. Posledni kapky vysychajici vody ovsem pijí hmyzové, voda teda dnes bude vzácná komodita. Cesta “suchych kamenu” tak opravdu dělá čest svému jménu. Někdy ji tvoří pečlivě vystavěné kamenné cesty, někdy jen málo znatelné pěšiny, většinou vedoucí lesem či nízkou vegetací, chránící poutníka před úžehem. Proplétá se vesnicemi a malými městy, kde lze doplnit proviant. Někdy, jako třeba ve Valldemosse je kontrast opuštených hor a turistického letoviska až neskutečný, již lehce zapáchající poutník je zde z lesa vyplivnut přímo mezi vyvoněné turisty v zahradách kostela před sochu Chopina. Sedíme ve stinu na schodech u domu uprostřed promenády, a tu se ozve “mohli byste mi prosím na chvíli pohlidat psa”? Ale jistě milostivá čokla nám tu klidně nechte, nebojte nesežerem vám ho. Raději tedy rychle prcháme zas vzhůru kaňonem od masy rekreantů až ke studni a plácku na spaní v horském sedle.

Provázek, pytlik, vodní filtr a hodina času a máme celé 2 litry životodárné tekutiny. Jupiii! Uřvané ptactvo a pak bouřka nás v noci ovšem donutí pěkné místo opustit a dojit az k zamčené refugi a vyčkat do rana v přístřešku. “Dnesni nocleh mate rezervovaný se snídaní, máme tu v nabídce studenou kávu a skvělou proteinovou tyčinku expirovanou teprve minulý rok” snažím se o ranní optimismus. Start je dnes pomalý, ale kouzlo ranního lesa a vycházejícího slunce si nás brzy podmaní, jsme teď vysoko, obhlížíme z výšky celý ostrov, pokračujeme sestupem do Deiá po širokých skalních policích v rozložitých skalních stěnách. Míříme dnes do Port de Soller, kde je v plánu volný mořský den. Poutníci smyjí prach cest z bot, a splynou na chvili s proudem korzujících na promenádě, kde jim pouliční muzikanti a cinkajicí tramvaj navodí iluzi filmu pro pamětníky.

Poslední třetina cesty vede do nejhezčí a nejvyšší části hor, od moře je tedy zas potřeba nastoupat kilometr do výšky k přehradě Cuber a pak zase sestoupit k chatě Tossal Verds. Zkratka od přehrady podle vodovodu se po pár kilometrech ztrácí v tunelu, za ním se ocitáme na dne kaňonu, na obou stranách skalní stěny a někde 50m nad námi naše GR221. Mapy.cz jinak skvělá pomůcka tentokrát poněkud selhaly. Cesta tu prostě žádná není. “Máme tu v nabídce jednu kratší lezeckou pasáž - Na to zapomeň, jdu tím korytem dolu - Vezmu ti batoh a vrátim se - Nikam nelezu - Krásnej materiál ten vápenec, máš boty nástupovky konečně jedinečná šance něco nastoupat” A tak lezem, až řetězovému úseku už zas zpět na trase, kaňon mizí někde pod námi a za par km jsme na chatě s vlídným chatařem, který má v nabídce kávu opravdovou, teplou, studené pivo, večeři a sprchu, prostě ráj světa.

Sedmá etapa nás vede na nejvyšší bod cele trasy do sedla Coll des Prat ve 1205m a pak klesá až do kláštera uprostřed lesů v Lluc (cti Juk), oblibené misto výletů všech cestovek. A tak se zase opakuje scénka z Valldemossy tentokrát naštěstí bez psa a poutníci osidlují raději rychle klášterní celu. Poslední den pochodujeme do Pollençy, kde se nabízí pěkné dramatické zakončení v podobě 365 schodů místní Kalvarie, kterou by však správný poutník měl zdolat po kolenou a s vyhrnutými kalhotami. No tak dobře půjdeme normálně po nohou. Ani se nám z těch hor už k moři nechce, ale přeci jen i zde se ještě dá najít opuštěné místo, kam rekreant autem nedojede, bez deštníků a občerstvení, kde přiliv vyplavil mnoho různého harampádí, prostě k rekreaci nevhodného. A jaké to překvapení - vede zde GR 222, kus ještě nekompletně vyznačené trasy vlastivědně naučné. Všude je prostě nějaká ta cesta kde se dá jít..  

Mallorca, GR221 25.6. - 3.7.2023, 131km, D+5600m

Laponské backcountry

To vlastní rozhodnutí přišlo docela náhle. Nosím ten výlet v hlavě už několik let, ale po letošním boji o sníh v české kotlině se najednou vynořil v jasných obrysech. Prostě není nač čekat, v Laponsku sníh určitě bude, žádná jizerská pumpička tam nebude funět za zády či napomínat že ničíme stopu, příroda bez civilizace a lidí. Jen kam se tam vlastně vydat - Laponsko norské, švédské či finské?
Nakonec logistická výhoda Finska vítězí, trasa Řevnice - Kiilopää v národním parku Urho Kekonnena to je s trochou fantazie skoro přímý let a za pár hodin od nástupu do poberounského expresu už můžeme ladit formu ve stopě a vyrazit do divočiny. Systém volně přístupných srubů, dovoluje nocovat v teple a uvařit si, pro otrlejší je tu i možnost přespat ve stanu či iglú a ohřát se u ohniště. Nechceme jet zas moc natěžko, tak stan oželíme, i když jako emergency prostředek (pro zájemce finsky Hätätilanne) se doporučuje. Když je srub plný, jiná možnost není než jít do stanu nebo jít stavět to iglú. Že tomu tak skutečně je svědčí fakt, že v okolí každého srubu nějaké to iglú v různém stavu použití či rozkladu je.

Údajné místní pravidlo, že ten kdo přijde poslední je nejvíce unavený a má tak největší nárok na postel, je kruté a tak ti co přišli dřív a hřejí se již u kamen vezmou stan a musí spát venku. Obvyklá týdenní trasa velkého okruhu vyžaduje delší etapy přes 20km, což se zdá málo, ale s báglem či saněmi a s předpokládanými navigačními komplikacemi a nakonec - proč si to nepřiznat - s téměř 6 křížky v zádech - jsme nepočítali s větší rychlosti než 3-4km/h a naplánovali tak etapy kolem 15km, s možnými výlety nalehko.

Co je velká neznámá je teplota. Jak budeme zvládat místních -20 nemáme moc představu. Ale asi prostě budou stejně studené jako v českých horách. Na letišti v Ivalo je ale těch -19 z českých plus 15 opravdu docela šok. První den ladíme výstroj na upravených tratích místního horského střediska Saariselka a krátkým výpadem do terénu, shodneme se na denních přídělech potravy, s mírnou diskuzí ohledně počtu milimetrů salámu na osobu a den, a max. vahou zavazadla.

"Musíme mít aspoň 6000kJ na den!
Ty to taky potřebuješ furt mít všechno přesně. Kolik jdeme dnes km?
12 až 15.
Tak 12 nebo 15?
Ty to taky potřebuješ mít všechno přesně. Láduj to tam, to unesem.
Uneseš"

Naládováno, skibus do Kiilopaa nakonec stihnem a opouštíme na týden civilizaci i mobilní signál. Pustina je to dokonalá, za zastávkou v Kiilopaa ještě pár km upravenou stopou, pak chvíli po tyčích a pak už jen holé pláně a rozhozené břízy a borovice, krajina bez jakéhokoli orientačního bodu.

Z příručky pro začínající polárníky:

Hätätilanne! Nevyužívejte vždy stopu projetou sněžným skútrem, nemusí vést tam kam potřebujete!

Skůtrovkou ale nelze tak snadno pohrdnout, dnešní etapa je projetá, počasí přeje, lyže pěkně jedou, žádní lidé, civilizační detox začíná. Cestou míjíme na tábořišti Fina s červeným nosem u stanu, který zrovna balí a vyráží kamsi dále do pustiny. Asi je tu na něj moc lidí. Etapu končíme ve srubu u řeky Suomunjoki, lesní romantika jak z pohádky. Díra v ledu je již vykopána a ještě nestačila zamrznout od předchozích návštěvníků, vodu tedy máme a můžeme bydlet. Fin s červeným nosem dorazí večer, rozbije stan blízko srubu, a kontroluje teploměr. Oči mu jen září.

"Dnes bude určitě pod dvacet A taky bude polární záře, myslím tak ve 21:45."

Nebyla, ale s německými trekery se kterými dnes sdílíme srub jsme se shodli, že působil věrohodně a přinutil nás sledovat oblohu až do deseti. Večerní seanci přeruší 4 Finové na svých 220cm lesních lyžích s kandahárem, příbytek je tedy pro dnešek plný. Ráno zas Červený nos obhlížel teploměr a byl velmi smutný že je jen minus 18.
Zřejmě se tedy nebude moci pochlubit svým kamarádům jak si krásně ve stanu zamrznul a překonal svůj rekord -36 st. z minulé zimy.

Druhou etapu máme trochu kratší, cesta tentokrát vede přes kopec Vintilatunturi, poctivá skůtrovka, tak žádné navigační problémy nejsou a jsme brzy u cíle ve srubu Tuiskukuru, před soutěskou stejného jména. K večeru teplota rychle padá až k -25, což, zda se, je taková magická hranice, kdy už se člověk pobytu venku spíše raději vyhýbá. Ale je místo kam se musí dříve či později vypravit v každém případě za každého počasí, často tak 50m od srubu. Polystyrenové prkénko je velký výdobytek severského komfortu. Dnes máme štěstí nikdo další už patrně nepřijde a tak si bydlíme, oheň praská, pochoutka z adventure menu již v pytlíku bublá a čeká, milimetry salámu na další den ubývají, a teplota klesá na -28. To by měl pan Červený nos opravdu radost. K večeru se ještě zjeví rozesmátá česká čtyřka se saněmi. Tak to máme zatím Česko: Finsko 6:1.

Hätätilanne! Setkání s medvědem či vlkem je spíše výjimečné. V takovém případě pečlivě spočítejte počet jedinců, a změřte vzdálenost stop. Vše nahlaste v nejbližším informačním centru.

Dobrá, píši si, příště přibalit krejčovský metr.

Cílem další etapy je velký srub se saunou u jezera Luirojärvi, který již řádně obydlela baskická skupina Naturtrek. Horkokrevní španěláci pěkně topí, s nimi zima nebude. Obsadíme tedy zbylé postele, zanecháme španely, kteří dnes vrchol vzdali vařit a vyrazíme po jezeře zkoumat trasu pro zítřejší vrcholový den. Dost sněží, je mlha, na vrcholy se tu pravda moc nechodí, stopy rychle zapadají tak to bude zítra jistě solo grande virtuoso pro gps. Je to přesně tak, bod "Sokosti 718m" zadán do přístroje a ráno vyrazíme jen nalehko k vrcholu. Směr je sice jasný, 5km vzdušnou čarou, ale v cestě je plno různých záludností, přítoky do jezera, bažiny někde zamrzlé někde trochu někde vůbec, někde nejde poznat jestli je člověk pořád na břehu nebo už na ledu, jestli strom trčící že sněhu je na ostrůvku či na pevnině. Posun o vzdušných 500m tak někdy znamená kličkování mezi různými proláklinami a terénními nerovnostmi. U úpatí kopce už je to však aspoň jasné - pořád nahoru. Žádná stopa tu není, ta španělská skončila někde v lese, zřejmě již začala siesta a museli obrátit, postupně tedy ukrajujeme výškové metry. Občas sněhové desky pěkně zaduní, ale kopce jsou tu spíše mírné, tak jsou laviny asi tak časté jako ten medvěd. Počasí se na chvilku polepší a vykouknou všechny kopce okolo, bílé ledové kopule, aspoň tedy víme kam to vlastně míříme. Co je vlastně ten vrchol těžko říct planina je posetá ledovými krtinci. Tak to asi bude ten nejvyšší.





Cíl je splněn a pomalu se zas soukáme cestou dolů po vlastních stopách. Španělska skupina se mezitím vyměnila za českou, srub dnes tedy sdílíme s lehce zdecimovanými účastníky zájezdu CK. Zlaty hřeb večera je pak návštěva místní sauny.

"Jdu pro vodu.
No počkej když za to chtěj peníze tak to bude asi nějak připravený ne?
No jasně že jo, zmáčkneš šišku na stromě a začnou topit elektrický kamna a vedle je sprcha na fotobuňku. Milostivá je na poláru a ne v saunacentru.
Ses blbej"

Hätätilanne! Nenechávejte vodu ve vědru, mrazem zamrzá. Nezapalujte svíčky v sauně, vosk se horkém roztéká a hrozí požár. Liché hodiny muži, sudé hodiny ženy.

Zanechám Katku pečovat o jedno zhmožděné české rameno a s krátkozrakým Finem se ujmeme úkolu oživení sauny, já tedy vodu, on oheň. Beru tedy saně a vědro a vyrazím k díře v jezeru pro vodu. Postupně naplním vědro a jedu se hlásit se splněním úkolu. Ale my potřebujeme těch veder pět hlásí Fin zpoza tlustých brýlí. Beru ho jako odborníka na sauny když je teda ten Fin a za hodinu už je voda ve várnici i ve vědrech, kamna hoří, teplota stoupá. Fin se slečnou se spokojeně vyhřeje a opustí prostor, který následně okupuje osamělý Švýcar. Navzdory sudým či lichým hodinám mu však privátní idylku přeruší smíšená česká skupina, která vtrhne do saunadomku, a zcela jej zaplní. Švýcar, který již byl poučen v rámci kurzu jak se správně saunovat nám celý proces vysvětlí a v praxi předvede.

"Nejdřív se pořádně vyhřeješ, pak vyjdeš ven, zůstaneš tam chvíli, aby ses přestal potit, to je celkem brzo (-18), pak se sem vrátíš, poleješ se ledovou vodou, a pak se umeješ teplou z té várnice.
A to jako tady?
Jo a kde jinde, venku zmrzneš"

A tak se všichni hřejí a postupně se polévají a mejí si vše co potřebují před zraky ostatních, šťastní že po 4 dnech je teplá voda, která smývá vše, včetně civilizačních nánosů, které zde všichni tak mohou na chvíli s úlevou a radosti odhodit.

 

Vracíme se další den zpátky do srubu Tuiskukuru u řeky Tuiskujak, zas máme štěstí a nikdo nepřijde, tradiční stravovací rituály, ubyde pár milimetrů salámu a sýra, tady už jsme prostě jako doma. Čeká nás navigačně těžší etapa, nejprve soutěskou, ale v místech kde řeka není zamrzlá je potřeba kličkovat po jejich svazích. Stopa je zapadaná ale přeci jen trochu vede. Důležitý bod je most na soutoku se Suomujoku u ohniště Kotagontas a pak podél řeky až k jezeru Lankojarvi. Do soutěsky ráno praží slunce, řeka se klikatí a tiše si bublá, sněhové tvarové kreace nemají obdoby, krajinově velkolepé řekl by klasik.

"Prejdem to tady?
Třeba jo, šlo tam nějaký zvíře asi sob nebo los.
Tak to by nás mohl led unést ne?
Tak jo jdem rovnou za losem"

Chvíli po břehu, chvíli řekou, chvíli motanice mezi terénními hrby a skalkami, směr dobrý, jediné vodítko je řeka, žádný jiný orientační bod v terénu není, místa vypadají všechna skoro stejně, řídký les, sněhové planě a občas vykukující řeka z pod sněhové deky. Přesto ty pohledy skoro člověka uhranou. Na tábořišti u soutoku potkáváme dva Švédy, chvilku posedíme u ohně, popovídáme a zas každý zmizí do divočiny. Blíže k Lankojarvi už se objevují stopy saní, za chvíli už jsme v čili dnešní etapy, ve srubu jsme první, tak uvidíme kdo dnes přijde další.

Z deníku: Po šesté dorazí skupina 5 švédů, nebo finů, nebo dánů, mluví divně a hlučně, tak je tu poněkud zahuštěno. Jsou protivní, expanzivní, vezou milión tašek ikea, plných zbytečných krámu, vrchní guide tlustá čarodějnice hned začne organizovat i nás, síla skupiny je veliká, uniknout tak lze jen do spacáku. V noci se netopí, tak hodně mrznem, Katka už ráno nevydrží a zatopí, čarodějnice se tak na vrchní palandě peče a prská. Najít rovnovážný stav aby těm co spí dole nebylo zima a těm nahoře nebylo horko je problém a je z toho nepříjemný konflikt a hádka. 8 lidí na 8m2, nic moc. Ale nedali jsme se a čarodějnici uvařili, sami nemrzli a ještě se pěkně pohádali.

Čeká nás poslední etapa, jsme trochu otrávení z nočního zážitku, ale brzy to setřesem, počkáme až ikeaparta opustí prostor a vydáme se na pochod. Čeká nás nejdelší etapa kolem 18km s kopcem Kiilopaa v závěru, vše jsme ale již snědli ze salámu zbývá pár milimetrů a tak batohy tolik netlačí. Laponsko se nám ale poslední den snaží ukázat i tu méně vlídnou tvář. Vše se zahalí do mlhy, vítr se opírá do zad a vytrvalé sněžení komfortu nepřidá. Na holých pláních najednou není vidět skoro nic, ani jestli jedem do kopce nebo z kopce. Ukrajujeme pomalu metr po metru. V tomhle se asi dá docela dobře ztratit či zmrznout, jak se prý každý rok někomu povede. Buď zabloudí nebo spadne do vody a najdou ho buď na jaře nebo nikdy. Toto ovšem není v našem itineráři, jsme za půlkou etapy a již na značené cestě, zbývá kopec a sjezd do Kiilopää. O nějakém sjíždění se ovšem nedá moc mluvit. Tam kde má být již upravena stopa jsou jen návěje sněhu, i tak potkáme dva osamělé lyžaře v protisměru, kteří se vydali na výlet, partu holek se saněmi, v klidu svačící ve větru, inu seveřani jsou asi přeci jen z trochu jiného těsta.

Kiilopää, zasloužené kahve na zahřátí, hned nám jede bus tak moc neotálíme, i když divočinu opouštíme hodně neradi, skoro by se chtělo zase zítra vyrazit dál. Itinerář je však neúprosný, do busu po cestě nastoupí opilecká skupina lyžařů a tak civilizační naráz je veliký. Ale teď stačí jen zavřít oči schovat uši a v duchu se přenést zase zpět do údolí řeky Suomujaki, kde Červený nos pobývá ve svém stanu, k ohni na tábořišti Kotagontas na soutoku, a vydat se losí či sobí stopou přes kopec ke srubu, kde zas bude praskat oheň, teplota venku klesat k -30 a čekat zde na tu polární záři, která buď bude dnes či zítra, či třeba až pozítří a nebo za týden.