GR 221

Když jsme se letos tak pěkně v zimě roztrekařili, tak proč nepodniknout něco v létě, nalehko, pěkně v teple, do pytle jen kraťasy, ručník, lehký spacáček, spaní na punk v lese či u moře - ale ano moře bude samozřejmě žádnou paniku prosím. Co takhle Korsika GR20? Moc hor, co třeba tedy Koňská stezka na Menorce? Málo hor, moc moře. Nebo něco trochu míň horského ale ne zas tak moc mořského? Baleáry nakonec vítězí, Serra de Tramuntana na Mallorce či GR221 je pěkná linka přes celé místní pohoří. Jen aby toho tepla zas nebylo přespříliš. Trek se chodí v dubnu či květnu, kdy je ještě v horách voda, na konci června neřku-li v červenci už do hor nikdo ani nepáchne. Ale prostě to zkusíme a v nejhorším vždycky můžeme skončit v resortu s polopenzí že jo. Jen jak to vyslovím, jen mi jasné, že i kdybych měl táhnout cisternu vody na zádech celý týden, k takové fatální prohře prostě nesmí dojít. Mallorca je dost civilizovaná, prošpikovaná malými i většími silničkami, malými usedlostmi s terasovými políčky, přesto hory jsou naprosto opuštěné, za Sant Elm je už jen pár výletníků, kteří vyrazili k blízkým troskám kláštera La Trapa, pak už jen osiřelý a rozpálený vápenec Tramuntany.

Spaní venku a zejména rozdělávání ohně či vaření na vařiči je tu zapovězeno pod trestem smrti, ale nepředpokládáme, že by nás tady někdo stíhal a pokutoval. Z počáteční optimistické váhy batohu 10kg a 5kg se po  naložení vody a genderové optimalizaci stává 15 a 7. Ušetření 300g na bederáku, nemohu nyní příliš doporučit. Prostě zase prase na zádech. Ale “ty přece rád trpíš” jak se dozvídam. Tato jizlivost  bude ovšem brzy oplacena žahem medůzy “ty přece ráda plaveš” vrací karma úder. V horách je nakonec líp že jo. 31 stupňů, kilometry první etapy ubývají pomalu, jsme jako ty calamari in su tinta. Vzduch se ani nehne. Bereme tedy za vděk prvni refugi “U šesti pramenů”, kde je aspoň trochu stínu. Pramen však žádný. První z asi 20 studánek, které mám v mapě tedy škrtám. Majitel refuge, poněkud excentrický Němec, který se dle referencí občas popere s trekery, nás ovšem opulentní večeří a dobrým vínem vrací do hry. Nakoupíme vodu a ráno vyrazíme brzy do druhé etapy.

V kopcích dnes pofukuje, z hřebenu je vidět moře na všechny strany, v další studni na kopci je voda a tak euforie střídá včerejší depresi z horka a vysušení. Etapu dnes zakončíme v neobydlené Refugi u pramene s’Obi. Posledni kapky vysychajici vody ovsem pijí hmyzové, voda teda dnes bude vzácná komodita. Cesta “suchych kamenu” tak opravdu dělá čest svému jménu. Někdy ji tvoří pečlivě vystavěné kamenné cesty, někdy jen málo znatelné pěšiny, většinou vedoucí lesem či nízkou vegetací, chránící poutníka před úžehem. Proplétá se vesnicemi a malými městy, kde lze doplnit proviant. Někdy, jako třeba ve Valldemosse je kontrast opuštených hor a turistického letoviska až neskutečný, již lehce zapáchající poutník je zde z lesa vyplivnut přímo mezi vyvoněné turisty v zahradách kostela před sochu Chopina. Sedíme ve stinu na schodech u domu uprostřed promenády, a tu se ozve “mohli byste mi prosím na chvíli pohlidat psa”? Ale jistě milostivá čokla nám tu klidně nechte, nebojte nesežerem vám ho. Raději tedy rychle prcháme zas vzhůru kaňonem od masy rekreantů až ke studni a plácku na spaní v horském sedle.

Provázek, pytlik, vodní filtr a hodina času a máme celé 2 litry životodárné tekutiny. Jupiii! Uřvané ptactvo a pak bouřka nás v noci ovšem donutí pěkné místo opustit a dojit az k zamčené refugi a vyčkat do rana v přístřešku. “Dnesni nocleh mate rezervovaný se snídaní, máme tu v nabídce studenou kávu a skvělou proteinovou tyčinku expirovanou teprve minulý rok” snažím se o ranní optimismus. Start je dnes pomalý, ale kouzlo ranního lesa a vycházejícího slunce si nás brzy podmaní, jsme teď vysoko, obhlížíme z výšky celý ostrov, pokračujeme sestupem do Deiá po širokých skalních policích v rozložitých skalních stěnách. Míříme dnes do Port de Soller, kde je v plánu volný mořský den. Poutníci smyjí prach cest z bot, a splynou na chvili s proudem korzujících na promenádě, kde jim pouliční muzikanti a cinkajicí tramvaj navodí iluzi filmu pro pamětníky.

Poslední třetina cesty vede do nejhezčí a nejvyšší části hor, od moře je tedy zas potřeba nastoupat kilometr do výšky k přehradě Cuber a pak zase sestoupit k chatě Tossal Verds. Zkratka od přehrady podle vodovodu se po pár kilometrech ztrácí v tunelu, za ním se ocitáme na dne kaňonu, na obou stranách skalní stěny a někde 50m nad námi naše GR221. Mapy.cz jinak skvělá pomůcka tentokrát poněkud selhaly. Cesta tu prostě žádná není. “Máme tu v nabídce jednu kratší lezeckou pasáž - Na to zapomeň, jdu tím korytem dolu - Vezmu ti batoh a vrátim se - Nikam nelezu - Krásnej materiál ten vápenec, máš boty nástupovky konečně jedinečná šance něco nastoupat” A tak lezem, až řetězovému úseku už zas zpět na trase, kaňon mizí někde pod námi a za par km jsme na chatě s vlídným chatařem, který má v nabídce kávu opravdovou, teplou, studené pivo, večeři a sprchu, prostě ráj světa.

Sedmá etapa nás vede na nejvyšší bod cele trasy do sedla Coll des Prat ve 1205m a pak klesá až do kláštera uprostřed lesů v Lluc (cti Juk), oblibené misto výletů všech cestovek. A tak se zase opakuje scénka z Valldemossy tentokrát naštěstí bez psa a poutníci osidlují raději rychle klášterní celu. Poslední den pochodujeme do Pollençy, kde se nabízí pěkné dramatické zakončení v podobě 365 schodů místní Kalvarie, kterou by však správný poutník měl zdolat po kolenou a s vyhrnutými kalhotami. No tak dobře půjdeme normálně po nohou. Ani se nám z těch hor už k moři nechce, ale přeci jen i zde se ještě dá najít opuštěné místo, kam rekreant autem nedojede, bez deštníků a občerstvení, kde přiliv vyplavil mnoho různého harampádí, prostě k rekreaci nevhodného. A jaké to překvapení - vede zde GR 222, kus ještě nekompletně vyznačené trasy vlastivědně naučné. Všude je prostě nějaká ta cesta kde se dá jít..  

Mallorca, GR221 25.6. - 3.7.2023, 131km, D+5600m