Takové bohémské léto to bylo

 "To zní neuvěřitelně krásně, fakt se Čechy řeknou Bohemia?" kroutí nevěřícně hlavou kolega. No joo, a věř či nevěř bylo to kdysi království jako to vaše. Teda jako menší bylo. Kecáááš... 

Domů jsem se po jarní covi.. (ne ani jednou už nevyslovím Covid, čínská chřipka, Coronavirus a pod. tímto pro mne mentálně toto období temna skončilo ať si druhá třetí pátá vlna vlní) tedy po jarní přestávce moc těšil. Po letech skoro 2 měsíce prázdnin jako za klukovských let, těžko uvěřit. Zádveřní plány se během jarního cestovacího půstu nakumulovaly, teď se konečně můžu vrhnout na jejich realizaci. Bude to takový sociálně-pracovně-outoodový džihád, ohraničený zásadními událostmí - 24hodinovkou na Kladně a lezeckým výletem do Alp, pak zas na skok na ostrovy a rychle zpět na Baroko 100k a na skok do Tater. Plánování je letos nějak problematické, zavřené hranice, nelítá se, vzpomínky na časy železné opony se nepříjemně vtírají do popředí. Opravdu si tak snadno necháme vzít tolik volnosti a svobody, je to vůbec možný, přestal fungovat zdravý rozum a věříme jen televizi a co se píše na internetech? Masáž ze všech stran. Náhubky se přece dávají jen zlým psům! Bohužel vystavěné mantinely lze obejít stěží, nezbývá než si najít cesty uvnitř a počkat až cesta domů zas bude volná. A to ted je!

Z odříkaného největší krajíc, známá to poučka. Nic odpudivnějšího než kroužit na kilometrovém oválu, jsem si až do toho sobotního poledne kdy jsem se postavil na start kladenské 24 hodinovky neuměl představit. Přesto ta radost, že je chvíli zas něco jako dřív přehlušila veškeré chmurné představy o kroužícím křečkovi. Šel jsem do toho ať to zní jak chce pateticky s otevřeným srdcem, zvědavý jak na tuto výzvu zareaguje má tělesná schrána a hlavně hlava. Stal jsem se na sám sobě na 24 hodin pokusným králíkem, pozorovatelem sama sebe jak zvenku tak i zevnitř. Osvobozen od všeho, budu prostě čekat jestli se dostaví organizátorem slibovaná transcendence a třeba se dozvím co to vlastně obnáší. Když je něco poprvé nejste svázáni zkušeností, vše je nové a jak si to uchopíme je jen na nás. Vlastně hned v cíli jsem si mohl říct, že pokus dopadl skvěle, pokusný králík přijímal, vylučoval a běžel či šel 24 hodin, u toho vnímal okolí, počítal stromy, učil se nazpaměť srichinmoyské motivační letáčky občas poklábosil s okolními králíky, každý kilometr dostal něco dobrého na zub, když měl chuť dal si pivo a celkovou pohodu dokreslila skupinka slečen drnkající na drnkátka a hlavně vůbec nic jiného než pohyb vpřed nemusel řešit. Celý velký svět se scvrknul na kladenské sletiště a jeho kilometrový okruh. Plán A - neusnout splněn, plán A+ uběhnout sto mil nesplněn o necelých 6km. Ale ta svoboda, když nemusíte s nikým závodit, když není potřeba překonat to, co nebylo vloni to mi fakt vyhovuje. 

Nejtěžší z celého závodu tak asi bylo sednout po něm do auta a vyrazit na brdskou základnu. 24h má svoje kouzlo, a jsem rád, že jsem ho objevil.  

 A bohémské léto může zas pěkně pokračovat, tentokrát vertikálněji, rovnou a přímo bez oslího můstku vyrážím do skal vytěžit z pobytu v domovince co to dá. Lezecký kroužek patologů je v plné pohotovosti, počasí přeje a tak proč nevyrazit někam do neznáma. Nevím jak je možný, že skály u Velké jsem za ta léta neobjevil. A přitom místo naprosto snové, skalní kulisa se tyčí nad Vltavou až do výšky padesáti metrů, hladina klidná žádní lidé, jen občas přejede člun a vytvoří pár vlnek. Na nástupy do některých cest je loďka potřeba, voda je tu pěkně ledová a moc dlouho v ní člověk nevydrží. Teď je to ale docela příjemný se před cestou po rozpálené skále trochu ochladit. Pohyb vzhůru je opojný, krystaly hrubé žuly se zakusují do kůže, hladina řeky se vzdaluje, cinkot železa u pasu se vrací s ozvěnou, jak si jen tohle uchovat, obrazy, zvuky, jemné mrazení strachu a intenzivního soustředění na každý pohyb aby to zas nezmizelo pod nánosem každodenních stereotypů. 

Letos jsem si vzal slova pana předsedy vlády k srdci a letní dovolenou trávil doma, až na malou výjimku, ale Rakousko to je vlastně taky ne až tak vzdálená domovinka nicht wahr? Už dlouho jsem spřádal plány na návštěvu vápencových stěn u Loferu, s dominantním kopcem Breithorn. Můžu mluvit o štěstí, že ani tato akce se nezrušila, včasný booking chaty v lednu pak jarní nekonečný lockdown, pak nedostatek spolulezců, vypadalo to celé nejistě. Nakonec ale slovo dalo slovo a poněkud v nestandardní skupina já a tři slečny vyrážíme na pár dnů do hor. Chata von Schmidt-Zabierow leží skoro ve 2 tis. metrech, tak se ten obří batoh na zádech pěkně pronese. Ale za chvíli jsme pohlceni vápencovým královstvím a za pár hodin i útulnou chatou jejíž kulinářské kvality vychvalují v celém údolí. Takový Kasspresknoedel se dokonce objeví i v názvu jedné cesty, tak moc zřejmě prvovýstupci chutnal. Celé je to tu jedna velká kletterngarten, do hodiny od chaty si lze vybírat z vrcholů co hrdlo ráčí. Na seznámení s terénem volíme Schoenzeit. Trénink na žulové Velké z minulého týdne, zdá se zde nebude nic platný, vápenec zas nabízí jiné vjemy. Nohy zmačkané v rýze vyhloubené za staletí vodou, ostré hroty a hladké plotny bez sebemenšího stupíku, obrušují vrstvy kůže že vás ani iphone nepozná. Řádně pohmožděni si nad večerním jídlem sdělujeme dojmy a vybíráme další kamzičí stezku na další den. A bude to opravdu kamzičina - Hurra die Gams..

 

Znovu si říkám, že žádné výdobytky civilizace tohle nepřebijí. Jako jó jsem rád, že tu horalé postavili tu chatu s těmi Knoedliky, že nemusím spát ve stanu a táhnout zásoby jídla, a jsem i rád, že doby kdy jsme si vařili párky s fazulou, jsou pryč, ale to co stvořil Stvořitel, zůstává nepřekonáno. Závěrečný výstup  na Grosser Ochsenhorn a ten Kuchen na Sonneterasse jen přiživil chuť se sem zas brzy podívat. Starý chřestýš tímto děkuje za zapůjčení slečen, vráceny bez poškození.  

Další dějství Bohemian summer se chýlí ke konci, na skok zkontrolovat anglickou "chalupu" dokud to jde bez karantény a už zas chystám běžecké botky tentokrát na Baroko100. Snad konečně potřetí to vyjde. Večerní atmosféra na Velké louce v Plasích je dělná, stovkaři jsou oproti ostatním v menšině a tak po mezích posedávají účastníci a balí si své pytlíky na cestu, mažou nohy, stokrát si přendavají svých pár věcí zprava doleva aby je dali do báglíku a zas několikrát vyndali. Zas jeden závod, který není letos zrušen, euforie je veliká, hlava ví, že před 2 měsíci uběhla přes 150km, trasu zčásti znám, ale z větší části bude objevování nových míst, což běžce výletníka obzvlášť těší. Baroko je ten typ závodu na který můžu jezdit pořád a stejně se neomrzí. "Krajinově velkolepé" jak by napsal klasik tatranských průvodců Kroutil, i když v noci tu Střelu v údolí spíš tušíte než vidíte. Přemýšlím, jak to nějak zdramatizovat, ale nevím jak, mám pocit, že jen tak pomalu vlaju noční krajinou a těším se na svítání, kdy si dám horký kafe nebo jinou lahůdku, kolem les pokrytý zeleným mechem ze kterého se tu a tam vynoří obří balvan, a vnímám jen rytmus nohou a šustění bot v trávě.  Kouzlo pomine 5km před cílem, kdy se vmísím do houfu půlmaratonců, působím mezi nimi přeci jen trochu unaveně, jako kdyby přiběhli z úplně jiného světa a jiného závodu.  

Šutřiska mě asi nikdy nepřestanou fascinovat, a ta tatranská zvláště. Svět sám pro sebe, pořád trochu ve stínu svých alpských protějšků, zahalené aurou syrovosti a nepřístupnosti. Září když se povede bývá tam barevné a teplé, když se nepovede, je sněhové a větrné.Byl jsem rád že se Vindy nechal přemluvit zas po čase do skal, konečně letos máme výročí 20 let společného výstupu legendární Hokejkou na Lomnický štít, je třeba to oslavit, dokud virus dovolí. A tak na oslavu vyměníme naše oldschoolové pohorky za fungl nové nástupovky, stará chlupatá lana za nová impregnovaná a můžeme vyrazit. Kolem Chaty pri zelenom plese je z čeho vybírat, a tak hned od vlaku se vydáme na nejbližší Žeruchovou věž do cesty zvané přes knihu. Trefný název, podle 50m hladkého kouta ve tvaru rozevřené knihy, která prověří hybnost stárnoucích kyčlí. Lezení v pevné čisté skále je zde ovšem vždy vykoupeno průstupem kosodřevinou a travami. Mohli bychom sice slanit, ale vrcholky lákají a tak si den zpestříme ještě další Žeruchou a Kozím štítem, než zamíříme do chaty na hodokvas. 

    

Jedna cesta jeden den, rychleji to zde moc nejde, než se dojde pod stěnu jsou 2 hodiny pryč, ale Černý štít a jeden z jeho pilířů za tu námahu stojí. Dnes žádné traviny a kosodřevina, jen čistá lezenice cestou, kterou před 70 lety stoupal poprvé Arno Puškáš, tvůrce tatranské horolezecké monografie. V popisu cesty se nic nemusí měnit, vše je stále na svém místě, včetně starých možná ještě Puškášových skob. Vše je jako na dlani včetně toho Lomnického štítu a lidí na ochozu kolem observatoře, na okolních štítech se objevují červené a modré hlavičky horolezců. Kdybych tak tu chvíli mohl zhmotnit navěky. Další den už se musíme s horami rozloučit, snad to ještě nebylo naposled. V tu chvíli ještě nevím, že na podzim zas bude lockdown postupně všude a cestovat zas půjde jen z karantény do karantény. A tak jsem rád, že si to teď v té ostrovní karanténě můžu zas všechno z toho Bohemian summer přehrát.
....................................................................................................................................................
Plány ale být musí, i když teď se neplánuje úplně nejlépe. Takový oběh Prahy aka POP z definice nemůže být zrušen, neboť se jedná o partyzántskou, diverzantskou akci a partyzáni na vira narucha nehledí, jsou události které zkrátka nemohou být on line či virtuálně. Datum, letošního Povánočního POPového Promoření, které zvítězilo v tajných volbách bude 27.12.2020, čas i místo stejné jako vždy.