Druhou lekci soft polárničení jsme letos zase lokalizovali do Finska. Po loňském lehkém oťukávání máme letos plány o trochu smělejší. Volíme velký cca 150km okruh až k ruským hranicím, místo dvou těžkých batohů jedny těžké saně a dva lehčí batohy (teda jeden opravdu hodně lehký pro čerstvou paní předčasnou důchodkyni). A aby to přeci jen pořád byla víc dovolená než utrpení, upustíme od zimního táboření ve stanu a opět vezmeme za vděk skvělému systému srubů.
Polární saně aka "pulky" si zaslouží samostatný odstavec. Šikovné české ruce (nikoli tedy moje) vytvořily různě zdařilé kopie severských originálů, za nejoriginálněšjší považuji model Varel Frištenský GTI 2020, zhotovený z dětských bobů značky Sulov champion extreme, které by v Receptáři Přemka Podlahy jistě měly velký úspěch. Nicméně zvolili jsme přeci jen o něco sofistikovanější kousek z laminátu, doplněný tažným systémem model Hornbach - zahrada zhotovený z vodovodních plastových tyčí a několika kusů zahradní hadice, který dle webovek jedné české polárnice zvládá i náročnější výpravy do oblastí sněhu a ledu a vyznačuje se dobrými skluznými vlastnostmi a skvělou stabilitou.
A tak díky vtřícné logistice jeden večer nazujeme na Brdsku lyžařské boty a druhý den ráno je zapneme do lyží o 3000km severněji stejně jako před rokem v laponském Kiilopää a vydáváme se na 8 dní do laponské divočiny. Přestože krajina vypadá stejně nevlídně jako loni, už není tak cizí a to, že tak nějak tušíme co nás čeká, podpořeno vcelku dobrou předpovědí dělá postup vcelku bezstarostným. S tučným prasetem za zády se docela dobře sžívám, (K. s malým batůžkem se svačinou ještě lépe) cestou bude naštěstí hubnout, jak z něj budeme postupně ukrajovat a ujídat. Potravinové zásoby opět osvědčená lyofilizovaná a tedy lehounká jídélka od Adventure menu.
Protože už od loňska víme co znamená Hätätilanne! dozvídáme se z varovného emailu, že týden před naším příjezdem bylo evakuováno z oblasti 24 trekerů, kteří nebyli schopni samostatného postupu vzhledem k Norovirové nákaze a sruby v současné podobě nesplňují hygienické standardy - tedy zkráceně pěkně nám to tu poblili. Proto raději nejezděte. Ale to my zas jedem popasovat se s Finovirem i Norovirem.
Saně jedou, stopu vedou občas o nich ani nevím, etapy máme letos delší lehce přes 20 km, začátek už máme najetý a krajina co se loni zdála tak syrová a nevlídná, je najednou tak přívětivá, stejně jako lidé které potkáváme. První večer například lehce kuriózní finskou dvojicí on celý v bílém pyžamu - vojenské kombinéze, dřevěné forest ski Lapponia délky 320 cm model 1940, ona ve finském vlněném oblečení pestrých barev lyže snad vlastnoručně vyřezávané s Huitfeldtovým vázáním. Saně ve formě menší skříně, asi se sem stěhují na dýl. "Nějak mi ty lyže dnes nestoupaly" stěžuje si, "a to i přesto že jsem je namazala smůlou ze stromů". Funkční oblečení a lyžařský vosk je tu asi prostě jen módní výstřelek. U srubu se utáboří skupina se saněmi velikosti malého auta, kterou jsme cestou míjeli. Obavy, že zaberou celý srub se nakonec nenaplnily, jde o účastníky kurzu survivalu, kteří musí mrznout ve stanu a hřát se jen u vařiče. Je to tu celé spíše o putování a žití v přírodě než o sportování, nikdo neřeší kolik kilometrů a za jak dlouho ujel ale jestli cestou viděl soby nebo ne. Je to osvobozující, ale radost místních dřít se z těžkými saněmi jen proto aby si z nich večer vyndali kilovku kafe/kečupu/atd ve skle a konzervu mi jaksi uniká. Druhý den ve velkém srubu se saunou opět jako loni se potkáme s českou skupinou, venku ve stanu další Češi, zdá se že trpělivost čekat na pořádnou zimu doma je u konce. Přes den nepotkáme nikoho, saně fungují dobře jako lavička na polední svačinku, míříme na východ k ruským hranicím do srubu Anterinmukka naprostý top mezi sruby se saunou u řeky, krbovými kamny a mimo standardní trasy. Není lepší místo pro oslavu Katčiných 60 a cestou k sedmému deceniu táhnout saně severskou krajinou. Příznivou stránkou Noroviru je málo lidí a větší aktivita rangerů na skůtrech, takže většinou odpadá problém s navigací i prošlapáváním stopy, prostě pohoda. Ve srubech jsme nakonec často sami, nebo jen ve třech či čtyřech. Občas se do cesty nečekaně postaví skalní rokle, tak je potřeba hledat alternativní cestu, jinak je ale krajina spíš monotónní, řídký les, jezera a řeky bez lidského zásahu. Předposlední den jdeme dlouhou etapu řekou Suomujoki, stáda sobů prchají dříve než stačím zaostřit. Tak jestlipak se letos dočkáme té polární záře? S trochou obav míříme k poslednímu noclehu u Luirojarvi, odkud jsme loni odjížděli trochu otráveni po střetu s čarodejnicí. Nyní ho obývají 3 Amíci, tedy jeden amíkovský guide přesídlivší do Finska a dvojice co si zřejmě zaplatila all inclusive péči. A tu taky dostane. Amerika je zřejmě opět great again. S naším posledním čočkovým dhalem od Adventure menu zvící průjmové stolice nemůžeme soutěžit s honosnými těstovinami se zeleninou a ořechy. Ale protože mají hooodně zbyde i na nás. Otázku "nemáte chuť na čokoládový dort" bereme jako pěkný bonmot, jen do okamžiku kdy se objeví na stole. Vanilková poleva už pak ani nepřekvapí. Zbyde i na Anglány ve vedleším srubu. Nabízíme alespoň českou kořalku, kterou Amík bezpečně pozná. "Slivouvitze"! Má totiž českého kamaráda... A aby toho nebylo málo večer venku u ohně okrášlí výstavní polární záře. Guide je spokojen "opulentní večeře, čokoládovej dort, polární záře - to budou dobrý reference. Poslední etapa vede přes horskou část parku, obloha jasná výhledy jak z katalogu. Bude prostě těžký se sem za rok zase nevrátit.
15-25.3.2024 Urho Kekkonen National park, finské Laponsko.
Kiilopaa-Suomunruoktu-Luirojarvi-Hammaskuru-Anterinmukka-Muoravaraka-Jyrkavaara-Lankojarvi-Kiilopaa, 8 dní, 150km.
Máte můj obdiv! Tomu říkám oslavička! Zdravím paní Kateřinu a přeji další nálož takových zážitků! Tucnak
OdpovědětVymazat