To vlastní rozhodnutí přišlo docela náhle. Nosím ten výlet v hlavě už několik let, ale po letošním boji o sníh v české kotlině se najednou vynořil v jasných obrysech. Prostě není nač čekat, v Laponsku sníh určitě bude, žádná jizerská pumpička tam nebude funět za zády či napomínat že ničíme stopu, příroda bez civilizace a lidí. Jen kam se tam vlastně vydat - Laponsko norské, švédské či finské?
Nakonec logistická výhoda Finska vítězí, trasa Řevnice - Kiilopää v národním parku Urho Kekonnena to je s trochou fantazie skoro přímý let a za pár hodin od nástupu do poberounského expresu už můžeme ladit formu ve stopě a vyrazit do divočiny. Systém volně přístupných srubů, dovoluje nocovat v teple a uvařit si, pro otrlejší je tu i možnost přespat ve stanu či iglú a ohřát se u ohniště. Nechceme jet zas moc natěžko, tak stan oželíme, i když jako emergency prostředek (pro zájemce finsky Hätätilanne) se doporučuje. Když je srub plný, jiná možnost není než jít do stanu nebo jít stavět to iglú. Že tomu tak skutečně je svědčí fakt, že v okolí každého srubu nějaké to iglú v různém stavu použití či rozkladu je.
Údajné místní pravidlo, že ten kdo přijde poslední je nejvíce unavený a má tak největší nárok na postel, je kruté a tak ti co přišli dřív a hřejí se již u kamen vezmou stan a musí spát venku. Obvyklá týdenní trasa velkého okruhu vyžaduje delší etapy přes 20km, což se zdá málo, ale s báglem či saněmi a s předpokládanými navigačními komplikacemi a nakonec - proč si to nepřiznat - s téměř 6 křížky v zádech - jsme nepočítali s větší rychlosti než 3-4km/h a naplánovali tak etapy kolem 15km, s možnými výlety nalehko.
Co je velká neznámá je teplota. Jak budeme zvládat místních -20 nemáme moc představu. Ale asi prostě budou stejně studené jako v českých horách. Na letišti v Ivalo je ale těch -19 z českých plus 15 opravdu docela šok. První den ladíme výstroj na upravených tratích místního horského střediska Saariselka a krátkým výpadem do terénu, shodneme se na denních přídělech potravy, s mírnou diskuzí ohledně počtu milimetrů salámu na osobu a den, a max. vahou zavazadla.
"Musíme mít aspoň 6000kJ na den!
Ty to taky potřebuješ furt mít všechno přesně. Kolik jdeme dnes km?
12 až 15.
Tak 12 nebo 15?
Ty to taky potřebuješ mít všechno přesně. Láduj to tam, to unesem.
Uneseš" Naládováno, skibus do Kiilopaa nakonec stihnem a opouštíme na týden civilizaci i mobilní signál. Pustina je to dokonalá, za zastávkou v Kiilopaa ještě pár km upravenou stopou, pak chvíli po tyčích a pak už jen holé pláně a rozhozené břízy a borovice, krajina bez jakéhokoli orientačního bodu.
Z příručky pro začínající polárníky:
Hätätilanne! Nevyužívejte vždy stopu projetou sněžným skútrem, nemusí vést tam kam potřebujete!
Skůtrovkou ale nelze tak snadno pohrdnout, dnešní etapa je projetá, počasí přeje, lyže pěkně jedou, žádní lidé, civilizační detox začíná. Cestou míjíme na tábořišti Fina s červeným nosem u stanu, který zrovna balí a vyráží kamsi dále do pustiny. Asi je tu na něj moc lidí. Etapu končíme ve srubu u řeky Suomunjoki, lesní romantika jak z pohádky. Díra v ledu je již vykopána a ještě nestačila zamrznout od předchozích návštěvníků, vodu tedy máme a můžeme bydlet. Fin s červeným nosem dorazí večer, rozbije stan blízko srubu, a kontroluje teploměr. Oči mu jen září.
"Dnes bude určitě pod dvacet A taky bude polární záře, myslím tak ve 21:45."Nebyla, ale s německými trekery se kterými dnes sdílíme srub jsme se shodli, že působil věrohodně a přinutil nás sledovat oblohu až do deseti. Večerní seanci přeruší 4 Finové na svých 220cm lesních lyžích s kandahárem, příbytek je tedy pro dnešek plný. Ráno zas Červený nos obhlížel teploměr a byl velmi smutný že je jen minus 18.
Zřejmě se tedy nebude moci pochlubit svým kamarádům jak si krásně ve stanu zamrznul a překonal svůj rekord -36 st. z minulé zimy.
Druhou etapu máme trochu kratší, cesta tentokrát vede přes kopec Vintilatunturi, poctivá skůtrovka, tak žádné navigační problémy nejsou a jsme brzy u cíle ve srubu Tuiskukuru, před soutěskou stejného jména. K večeru teplota rychle padá až k -25, což, zda se, je taková magická hranice, kdy už se člověk pobytu venku spíše raději vyhýbá. Ale je místo kam se musí dříve či později vypravit v každém případě za každého počasí, často tak 50m od srubu. Polystyrenové prkénko je velký výdobytek severského komfortu. Dnes máme štěstí nikdo další už patrně nepřijde a tak si bydlíme, oheň praská, pochoutka z adventure menu již v pytlíku bublá a čeká, milimetry salámu na další den ubývají, a teplota klesá na -28. To by měl pan Červený nos opravdu radost. K večeru se ještě zjeví rozesmátá česká čtyřka se saněmi. Tak to máme zatím Česko: Finsko 6:1.
Hätätilanne! Setkání s medvědem či vlkem je spíše výjimečné. V takovém případě pečlivě spočítejte počet jedinců, a změřte vzdálenost stop. Vše nahlaste v nejbližším informačním centru.
Dobrá, píši si, příště přibalit krejčovský metr.
Cílem další etapy je velký srub se saunou u jezera Luirojärvi, který již řádně obydlela baskická skupina Naturtrek. Horkokrevní španěláci pěkně topí, s nimi zima nebude. Obsadíme tedy zbylé postele, zanecháme španely, kteří dnes vrchol vzdali vařit a vyrazíme po jezeře zkoumat trasu pro zítřejší vrcholový den. Dost sněží, je mlha, na vrcholy se tu pravda moc nechodí, stopy rychle zapadají tak to bude zítra jistě solo grande virtuoso pro gps. Je to přesně tak, bod "Sokosti 718m" zadán do přístroje a ráno vyrazíme jen nalehko k vrcholu. Směr je sice jasný, 5km vzdušnou čarou, ale v cestě je plno různých záludností, přítoky do jezera, bažiny někde zamrzlé někde trochu někde vůbec, někde nejde poznat jestli je člověk pořád na břehu nebo už na ledu, jestli strom trčící že sněhu je na ostrůvku či na pevnině. Posun o vzdušných 500m tak někdy znamená kličkování mezi různými proláklinami a terénními nerovnostmi. U úpatí kopce už je to však aspoň jasné - pořád nahoru. Žádná stopa tu není, ta španělská skončila někde v lese, zřejmě již začala siesta a museli obrátit, postupně tedy ukrajujeme výškové metry. Občas sněhové desky pěkně zaduní, ale kopce jsou tu spíše mírné, tak jsou laviny asi tak časté jako ten medvěd. Počasí se na chvilku polepší a vykouknou všechny kopce okolo, bílé ledové kopule, aspoň tedy víme kam to vlastně míříme. Co je vlastně ten vrchol těžko říct planina je posetá ledovými krtinci. Tak to asi bude ten nejvyšší.
Cíl je splněn a pomalu se zas soukáme cestou dolů po vlastních stopách. Španělska skupina se mezitím vyměnila za českou, srub dnes tedy sdílíme s lehce zdecimovanými účastníky zájezdu CK. Zlaty hřeb večera je pak návštěva místní sauny.
"Jdu pro vodu.
No počkej když za to chtěj peníze tak to bude asi nějak připravený ne?
No jasně že jo, zmáčkneš šišku na stromě a začnou topit elektrický kamna a vedle je sprcha na fotobuňku. Milostivá je na poláru a ne v saunacentru.
Ses blbej" Hätätilanne! Nenechávejte vodu ve vědru, mrazem zamrzá. Nezapalujte svíčky v sauně, vosk se horkém roztéká a hrozí požár. Liché hodiny muži, sudé hodiny ženy.
Zanechám Katku pečovat o jedno zhmožděné české rameno a s krátkozrakým Finem se ujmeme úkolu oživení sauny, já tedy vodu, on oheň. Beru tedy saně a vědro a vyrazím k díře v jezeru pro vodu. Postupně naplním vědro a jedu se hlásit se splněním úkolu. Ale my potřebujeme těch veder pět hlásí Fin zpoza tlustých brýlí. Beru ho jako odborníka na sauny když je teda ten Fin a za hodinu už je voda ve várnici i ve vědrech, kamna hoří, teplota stoupá. Fin se slečnou se spokojeně vyhřeje a opustí prostor, který následně okupuje osamělý Švýcar. Navzdory sudým či lichým hodinám mu však privátní idylku přeruší smíšená česká skupina, která vtrhne do saunadomku, a zcela jej zaplní. Švýcar, který již byl poučen v rámci kurzu jak se správně saunovat nám celý proces vysvětlí a v praxi předvede.
"Nejdřív se pořádně vyhřeješ, pak vyjdeš ven, zůstaneš tam chvíli, aby ses přestal potit, to je celkem brzo (-18), pak se sem vrátíš, poleješ se ledovou vodou, a pak se umeješ teplou z té várnice.
A to jako tady?
Jo a kde jinde, venku zmrzneš"A tak se všichni hřejí a postupně se polévají a mejí si vše co potřebují před zraky ostatních, šťastní že po 4 dnech je teplá voda, která smývá vše, včetně civilizačních nánosů, které zde všichni tak mohou na chvíli s úlevou a radosti odhodit.
Vracíme se další den zpátky do srubu Tuiskukuru u řeky Tuiskujak, zas máme štěstí a nikdo nepřijde, tradiční stravovací rituály, ubyde pár milimetrů salámu a sýra, tady už jsme prostě jako doma. Čeká nás navigačně těžší etapa, nejprve soutěskou, ale v místech kde řeka není zamrzlá je potřeba kličkovat po jejich svazích. Stopa je zapadaná ale přeci jen trochu vede. Důležitý bod je most na soutoku se Suomujoku u ohniště Kotagontas a pak podél řeky až k jezeru Lankojarvi. Do soutěsky ráno praží slunce, řeka se klikatí a tiše si bublá, sněhové tvarové kreace nemají obdoby, krajinově velkolepé řekl by klasik.
"Prejdem to tady?
Třeba jo, šlo tam nějaký zvíře asi sob nebo los.
Tak to by nás mohl led unést ne?
Tak jo jdem rovnou za losem" Chvíli po břehu, chvíli řekou, chvíli motanice mezi terénními hrby a skalkami, směr dobrý, jediné vodítko je řeka, žádný jiný orientační bod v terénu není, místa vypadají všechna skoro stejně, řídký les, sněhové planě a občas vykukující řeka z pod sněhové deky. Přesto ty pohledy skoro člověka uhranou. Na tábořišti u soutoku potkáváme dva Švédy, chvilku posedíme u ohně, popovídáme a zas každý zmizí do divočiny. Blíže k Lankojarvi už se objevují stopy saní, za chvíli už jsme v čili dnešní etapy, ve srubu jsme první, tak uvidíme kdo dnes přijde další.
Z deníku: Po šesté dorazí skupina 5 švédů, nebo finů, nebo dánů, mluví divně a hlučně, tak je tu poněkud zahuštěno. Jsou protivní, expanzivní, vezou milión tašek ikea, plných zbytečných krámu, vrchní guide tlustá čarodějnice hned začne organizovat i nás, síla skupiny je veliká, uniknout tak lze jen do spacáku. V noci se netopí, tak hodně mrznem, Katka už ráno nevydrží a zatopí, čarodějnice se tak na vrchní palandě peče a prská. Najít rovnovážný stav aby těm co spí dole nebylo zima a těm nahoře nebylo horko je problém a je z toho nepříjemný konflikt a hádka. 8 lidí na 8m2, nic moc. Ale nedali jsme se a čarodějnici uvařili, sami nemrzli a ještě se pěkně pohádali. Čeká nás poslední etapa, jsme trochu otrávení z nočního zážitku, ale brzy to setřesem, počkáme až ikeaparta opustí prostor a vydáme se na pochod. Čeká nás nejdelší etapa kolem 18km s kopcem Kiilopaa v závěru, vše jsme ale již snědli ze salámu zbývá pár milimetrů a tak batohy tolik netlačí. Laponsko se nám ale poslední den snaží ukázat i tu méně vlídnou tvář. Vše se zahalí do mlhy, vítr se opírá do zad a vytrvalé sněžení komfortu nepřidá. Na holých pláních najednou není vidět skoro nic, ani jestli jedem do kopce nebo z kopce. Ukrajujeme pomalu metr po metru. V tomhle se asi dá docela dobře ztratit či zmrznout, jak se prý každý rok někomu povede. Buď zabloudí nebo spadne do vody a najdou ho buď na jaře nebo nikdy. Toto ovšem není v našem itineráři, jsme za půlkou etapy a již na značené cestě, zbývá kopec a sjezd do Kiilopää. O nějakém sjíždění se ovšem nedá moc mluvit. Tam kde má být již upravena stopa jsou jen návěje sněhu, i tak potkáme dva osamělé lyžaře v protisměru, kteří se vydali na výlet, partu holek se saněmi, v klidu svačící ve větru, inu seveřani jsou asi přeci jen z trochu jiného těsta.
Kiilopää, zasloužené kahve na zahřátí, hned nám jede bus tak moc neotálíme, i když divočinu opouštíme hodně neradi, skoro by se chtělo zase zítra vyrazit dál. Itinerář je však neúprosný, do busu po cestě nastoupí opilecká skupina lyžařů a tak civilizační naráz je veliký. Ale teď stačí jen zavřít oči schovat uši a v duchu se přenést zase zpět do údolí řeky Suomujaki, kde Červený nos pobývá ve svém stanu, k ohni na tábořišti Kotagontas na soutoku, a vydat se losí či sobí stopou přes kopec ke srubu, kde zas bude praskat oheň, teplota venku klesat k -30 a čekat zde na tu polární záři, která buď bude dnes či zítra, či třeba až pozítří a nebo za týden.
