Čertovskej ultratrail

Letošní závodění je spíše opatrnější. V zimě jsem přidal dva závody na běžkách do serie Worldloppet - Dolomitenlauf a Bieg Piastow, ale jinak to jde s běháním se mnou dost z kopce a jak jsem zjistil do kopce ještě hůř. S 10-20km za týden nelze moc pomýšlet na dlouhé běhy, tak jsem si naplánoval jen 3 trochu delší závody, a tohle byl ten první. Pokusem tak bylo zjištěno, že uběhnout z voleje 60+km v terénu s věkem rapidně ubývá. Na třicátem již něco není v pořádku, na 50 mě už nohy nenesou a posledních 17km už jen potupně jdu. Ale i přes tyto závodnické neúspěchy jako běžec - výletník, jsem se dostal do míst, kde jsem nikdy nebyl, což se obzvláště cení. Čertovské motto závodu vychází z různých pověstí z okolí Bezdězu, podle jedné z nejznámějších se čerti usadili v okolí a jeden z nich vyzval Matku Boží na sázku, kdo z nich dokáže do rána vystavět vyšší horu. Panna Maria však vytvořila majestátní horu Bezděz, která čertovu hromadu hravě předčila. Poražený čert s hanbou prchl zpět do pekla. Kategorie závodu jsou tedy jen 2 - čerti a smrtelníci bez rozdílu věku, takže jsem jako smrtelník mohl soutěžit pouze s čertem. a že jich tam bylo. Desátý ročník přitáhl plno pekelníků, někteří s tvorbou svého kostýmu museli strávit jistě nejednu hodinu. Rohy a ocasy všech velikostí a tvarů, barva oblečení jak jinak buď černá či červená. Trasa je jednosměrka, takže výletní hledisko bylo splněno dokonale. Byl jsem tu naposledy v časných devadesátkách, kdy okupant konečně vyklidil vojenský prostor pod Ralskem a v Mimoni postupně již mizely ruské nápisy. Les zaneřáděný, z vojenských ubikací vytrhaná sanita, kterou si vojsko odvezlo do země, kde zítra již znamenalo včera, nicméně hajzly tam asi neměli. Nyní pěkný geopark s cyklotrasami, u Ralska se již netěží, v Hamru na Jezeře miliardářské obří cedrové sruby nové šlechty. Po vydatných deštích byla cesta trochu blátivá, ale zas písek ztuhlý, tak co se povrchu týče byla trať velmi milosrdná. Co se kopců týče už méně. První Bezděz s první občerstvovačkou na 18km, následovala Malá a Velká Buková a pak naprosto pro mne smrtelné Ralsko, které trať nejprve obkroužila roklemi nahoru dolu a až poté nás vyvedla kolmo k vrcholovému hradu. Nohy mě tady úplně přestaly poslouchat, byl jsem naprosto přesvědčený, že na občerstvovačce pod kopcem házím ručník do ringu. Ale seběhem z kopce se to nějak zázrakem vylepšilo, takže jsem se do cíle nakonec nějakým zázrakem dostal a ještě 2 na cut off mi zbyly. 
Poučení z krize si beru k srdci, a dávám si závazek, který tu pro jistotu ještě umístím do kyberprostoru, že do příštího závodu začátkem července naběhám aspoň 50km za týden. 
Za naprosto luxusní zázemí kousek od startu u hradu Houska, zde musím poděkovat parťákovi Petrovi z kategorie čertů a jeho ženě, kteří mě ubytovali, nakrmili a odvezli z cíle zpět.

Čertovský ultratrail: 6.6.2026, 67km, 11:12 hod.

     

Sentiero Sardinie II díl.

 Protože plány se mají plnit, v druhém dílu putování po Sardinii oproti loňskou začneme od jihu. Napotřetí už sem asi nepojedeme  a tak se se rozhodneme pro variantu best of a vytipovat si nejhezčí část Sentiera. Tou je bez debat část přibližně uprostřed, a to část velmi horská. Víc jak 150km za týden asi natěžko neujdeme a tak plány jsou spíše opatrnější. Oficiální etapy jsou navrženy tak, aby vždy na konci každé bylo nějaké ubytování, ale někdy jde o dost nepoužitelný bivak, jindy jen sídlo lesních dělníků, vlastně málokdy jde o něco s čím lze napevno počítat a tak je stan vždy jistota, dovolující nějakou flexibilitu. Letos by měl být styk s domorodci alespoň trochu možný, díky Duolingu jsem vybaven důležitou slovní zásobou jako např. "máte opravdu pěkného krokodýla" takže se není čeho bát. Od našeho hobo cestovatele Winniho, které jsme zde potkali loni, máme údaje o zdrojích vody, nemělo by nás tedy nic moc překvapit. A tak to opravdu jde vše jako po másle, stačí jedna návštěva a už má člověk dojem, že nejede do neznáma. Z Cagliari se přemístíme busem do výchozího dobu, kterým je Taquisara na místní úzkokolejce Trenino verde. Sláva této železnice už je ale nejspíše minulostí, a tak se na místo dostaneme po tradičních peripetiích s busy až odpoledne. Ale pěšinka láká, čas běží, tak vyrazíme a uvidíme. Za 2 hodinky jsme na opravdu vymazleném tábořišti, Tostoinos, ale cesta je tak příjemná, že pokračujeme a zkusíme dojít až do konce etapy Montarbu. 

Cestou k Tostoinus

Tábořiště Tostoinus

Chvilku vyschlé kamenité pláně, pak zase zelený les plný vody, je na co koukat. Co se ukáže jako typické pro tuto část je, že všechny etapy končí do kopce, což po dnu na slunci a mnoha jiných kopcích je opravdu lahůdka. Montarbu je velká lesní základna, která se tváří jako turistické centrum, ovšem vše zavřené a přítomen pouze jeden nevlídný strážce. Zdá se že to poslední po čem tu touží je turista, ale nakonec nám umožní zakempit pod přístřeškem spolu s mnoha kočkami. blízký ohradník s nápisem Giuseppe je zatím prázdný, těžko říct kdo tam bydlí. Usteleme si na stole kvůli otravným kočkám a zdá se, že noc bude klidná. Ovšem v noci přijde na návštěvu Giuseppe, obrovitý kanec, kterému to tady asi vše patří. Zkontroluje si území, trochu pochrochtá, bohužel asi pětkrát za noc.

Hobití les za Montarbu

Ranní start po noci s Giuseppem je tak poněkud ospalý, ale radši z nevlídného místa prcháme bez snídaně. Cesta vede hobitím lesem samý mech samé potoky s rybami, vlhko na padnutí. Stoupáme až na Pizzu margiani pubusa se strážním domkem a opět poněkud nevlídným strážcem. Na mé snahy o procvičení italštiny žádná odezva, no tak si to tu hlídej a my jdeme. Před námi srdce Sardinie, které již známe z loňska - Perda Liana, obří skalnatý kopec, který letos konečně uvidíme zblízka. S odpolednem už je únava znát, trochu se osvěžíme v řece před závěrečným kopcem, který je tedy opravdu výživný. Už za tmy dorazíme do cíle etapy, kterou tentokrát hlídá velký pes. Modrý svit za oknem prozrazuje přítomnost majitele, který je tentokrát vlídný a jmenuje se? Giuseppe! Chvíli to vypadá že budeme spát v jeho pelechu, ale nakonec nám v místnosti kde od stropu visí mnoho šunkových kýt zanechá o samotě. Spánek spravedlivých se dostaví dnes velmi rychle. 

Perda Liana

Prý mu je 400 let

V další etapě bychom měli dosáhnout nejvyšší vrchol Sardinie Punta la marmora. Giuseppe nám poradí zkratku a tak stoupáme přímo ovčími pastvinami na hřebínek a po něm až na vrchol. Dva dny nikoho nepotkáte a na vrcholu další 4 Češi. Dnes máme bydlení jasné, horská chata pod Bruncu spina Separadorgiu. Na Bruncu spina je lyžařské středisko a zdá se že se tu opravdu někdy i lyžuje. Na blogu psaném někdy před 15 lety jsem se dočetl že chatu provozuje manželský pár s 80 letým dědou. Dědu tedy asi už neuvidíme. Cestou ještě chytíme pěknou bouřku, tak je to zase jako včera se soumrakem, lehce zničení a promočení dorazíme do chaty, kde není jediný host. Ale dostaneme pokoj, teplou sprchu a italskou večeři o mnoha chodech. A jako bonus se zjeví 96 letý stařík, který jako kluk provázel po horách místní nobelistku Grazii Deleddu. Tak rád by si popovídal, ale brzy zjistí, že to s námi italsky moc nejde. Škoda, měl ses chlapče líp učit. Třeba to za rok bude lepší a stařík tu ještě bude. 

Pastvinami k La Marmora

Punta La Marmora

Bizár horské chaty Separadorgiu

Ráno s námi vyrazí i místní pes, kopce tenkokrát holé, je vidět snad celý ostrov, cesta se tentokrát pěkně vlní žádné velké krpály a poprvé a naposled naši etapu ukončujeme před kopcem, ve srubu Ghidileddos. Zakempíme tentokrát konečně na pohodu už odpoledne, po třech náročných dnech je to velká úleva.

Los Ghidileddos

 Další etapa zas něco nového, vede loveckým terénem, zvěře plno různých druhý a velikostí a lovci ve větším množství. Kolem pálí z pušek létají kulky, padá zvěř k zemi a my jen doufáme, že o nás lovci vědí a že ani jeden nevypadáme jako zvíře. Cestou projdeme i oblíbenou turistickou atrakcí, opuštěnou vesnicí pod Monte Nieddu, kam se svážejí turisté v terénních autech na exkurzi. Etapa končí zase do pěkného kopce, v útulně Ottulu, lesnickým domkem pod pohořím Supramonte. Lesníci zřejmě před chvílí odešli, popel je ještě žhavý, na stole nedojedený koláč, dokonalé bydlisko před zítřejší etapou.

Divoké koně na loveckých pastvinách

Útulna Ottulu

Ráno vyrazíme brzy, po cestě není voda, takže batohy ztěžknou až neúnosně. Supramonte je nádherné skalnaté vápencové pohoří v centru Sardinie, které si tak na hřebenovce můžeme dobře prohlídnout. To co vypadá jako přímočará cesta po hřebenu je často neznatelná pěšina v suti a trávě, 3 km na mapě je ve skutečnosti pět hodin ve skalkách a roklinách, a cíl kemp v Monte Maccione se zdá nekonečně daleko. Vodu už nemáme a tak Monte Corrassi už musíme oželet a zvolit vrstevnicovou cestu kolem pramene. U kempu je i malý hotýlek s chlazeným pivem, které tedy chutná obzvlášť lahodně. Další den už jen nalehko na kopec, Monte Corrasi je plná turistů, kteří sem jsou opět vyváženi auty, takže se na ní raději díváme z opuštěné Punta Carabidda. A teď pár dní u moře v Cala Gonone, a zas můžeme plánovat něco na zimu.

Sentiero Italia Sardegna 22.9. - 5.10. 2025 Taquisara - Monte Maccione 120 km.    

San Miguel Azorský

Existenci těchto 9 ostrovů ztracených v Atlantiku jsem asi opravdu poprvé zaznamenal ve filmu Indiana Jones a chrám zkázy někdy v polovině 80 let, kdy cestování více jak 150km západněji byla sama o sobě poněkud iluzorní představa, a člověk si tak mohl akorát tak povzdechnout a říct, že sem se asi také nikdy nepodívá. Profláknutá replika nikdy neříkej nikdy, se však i v tomto případě ukázala pravdivá a Azory v posledních letech navíc od roku 2024 s novým přímým leteckým spojením z Prahy do Ponta Delgada začínají být atraktivní destinací. A tak zvolna uplétám motivační mantru skvělé dovolené u oceánu v teple v časném létě, kdy v oblasti je málo turistů, pláže prázdné a teplota příznivá. Na pohodu, žádný ruksak na zádech pěkná seniorská poznávačka jak má být. Jo je tam takový lokální závod, jen si na chvilku odběhnu, žádný problém. 

Základnu jsme zvolili trochu napínavější - sharing guest house pro mladé digitální nomády, provozovaný svéráznou francouzkou Emilií, v západní části ostrova San Miguel. Pro nás, co už pomalu nesplňujeme žádný z těchto atributů, navíc nemluvící francouzsky se to zdál odvážný počin, ale ukázalo se že osazenstvo je sice mladé, spíše však mezinárodní, ani ne moc digitální a už vůbec ne nomádské, i když pravda, převážně frankofonní. Pro paní Emilii byl tento guest house "Novovento" skutečně nový vítr, jednoho dne dostala nápad, sbalila kufry, na ostrově koupila dům a začala úspěšně provozovat guesthouse ve stylu hostelu. Máme 10 dní to tu trochu osídlit a objevit, hned po příletu je ovšem třeba v centru města vyzvednout starter pack, start je hned druhý den brzo ráno. 7Citades ultimate trail je takový nástupce Ultra X Azores 100, který byl zrušený minulý rok. Nejdelší 40 km trasa se zdá překrásná, krouží kolem zatopeného kráteru, hlavního turistického taháku ostrova, míří džunglí k oceánu a zase zpět. Lokální událost, zejména na kratších tratích je plno lidí, na CUT40 je sotva 50 běžců, vlastně jen místních a snad jen 5 cizinců. Start je u kostelíka sv. Nikoly, ke kterému míří před startem religiózní Azořané pro požehnání. 

Peloton se rozběhne a míří po břehu jezera k první pěkné atrakci - 2km dlouhému tunelu. Do tunelu vbíhají usměvaví navonění vyfešákovaní běžci, vybíhají běžci od hlavy k patám zabahnění a mokří, kteří nevěří co se to během těch prvních 10 minut mohlo stát. Za tunelem je pohltí hutná atmosféra vlhké jungle, kde vodu z tunelu doplní litry potu. Inu Azory v květnu, vlhké, chladné a větrné. Nyní tedy nahoru na okraj kráteru, pak zase dolů k oceánu a pak opět nahoru, ještě sezobnout trčící kopec a už se škrábeme zpět na sopku abychom vychutnali pohled na sv. Nikolu a jezero z výšky. Kocháme se však nejen my, ale i turisté, kteří si zaplatili vyhlídkovou tůru terénními auty. A že jich tu teda je, v řadě za sebou rachotící smrdící, ruce s foťáky z okének. Naštěstí trasa brzo uhýbá do míst kam lze jen pěšky. 

Zdá se že těch "jenom" 40km nebude teda vůbec zadara, kopce příkré, rovina žádná, vlhkost vzduchu veliká. Ovšem krajinkaření to vynahradí, pověstné hortenzie a vůbec kytky všech barev, výhledy na oceán, občas nějaká ta pamětihodnost, za jeden den si mohu odškrtnout celou západní část ostrova. Poprvé v životě si stoupnu i na bednu, neboť kategorie po pěti letech dovolují vyznamenat téměř všechny účastníky - ceremoniál je tak snad delší než závod sám. Mám splněno a nyní tedy můžeme s paní Kateřinou pokračovat v objevování ostrova již bez závodění, jako praví turisté, v mém případě na poněkud vratkých nohou, které mě budou bolet dalších 5 dní. 

Zájemci o podobný výlet by se neměli omezit jen na ostrov San Miguel, ale zkusit přeletět i na některý další, každý je trochu jiný, na Faial a Terceira více historie, na Pico kopec přes 2 tisíce metrů. To si tedy třeba necháme napříště.     

Azory, San Miguel, 9-18.5.2025                  

DNT není DNF - zimní Rondane

Zas další zápisek proti proudu času a tak zvolna řídnoucí nervové spoje je třeba zas trochu pospojovat aby zaznamenání těch již trochu vzdálenějších událostí bylo řádně ukotveno v realitě. Po dvou výletech do finského Laponska v 2023 a 2024 stojíme před zimní sezónou 2025 opět před otázkou jak se popasovat s předpokládaným nedostatkem sněhu v české kotlince. Jeden severský termín už je jasný s kolegou Vindym každý rok vyrážíme na nějaký běžkařský zářez do serie Worldloppet. Tentokrát padla volba na závod ve finském Lahti - zadání je zřejmé, co nejdelší závod a volnou technikou. Lahti nabízí 64km a bezbolestnou dopravní logistiku. Možná by si tento výjezd zasloužil i samostatný spisek, ale zase tolik významného se toho za ten víkend nestalo, výsledek nevalný - předjel mne i jeden kanadský sedmdesátník, že je ve Finsku sauna každý ví, že se tam nechlastá taky a tak za hlavní highlight lze považovat objevení zprvu opovrhované kyselé okurky jako chuťově významné vzpruhy na občerstvovací stanici. Opravdu, přijedete na občerstvovačku a na pultě není nic jiného než mističky s kyselými okurkami. 

Lahti - start

Na 10km pohrdavě odjedete, na 20km přibrzdíte, na 30km ochutnáte, na 40km dáte misku na ex a na 50 si již okurky cpete do kapes jako vybranou lahůdku. Proteinová tyčinka s chutí kyselé okurky je prostě jasná díra na trhu. Sever je jednoznačně na zimu skvělý, velká škoda, že jsme ho objevili tak pozdě. Finsko tedy prozatím považujme za odšktnuté, saně již vyzkoušeny, los uloven, pro sezonu 2025 zvolíme norské hory, prostě něco trochu komfortnějšího než finské sruby. 

Systém norských samoobslužných chat je zkrátka bezchybný, v dnešní digitální době si takhle jeden večer sednete pod brdským hřebenem k pc, nalijete něco chutného a za pár hodin se stáváte nejenom "medlemem" tedy členem klubu norských turistů (DNT), ale máte i přehled o všech chatách a jejich obsazenosti, a pokud nalijete něco chutného ještě jednou, máte v hrubých rysech naplánován přechod, či v našem případě přejezd národního parku Rondane ze severu na jih. Čeká nás 10 dní v panenské přírodě, sluncem zalité kupy prašanu, výhledy na kopce a jezera - alespoň tak motivuji jako delegát své pomyslné CK Bankrot paní Kateřinu k pěkné v podstatě odpočinkové dovolené na běžkách po Trollí stezce. Střih.

Autobus nás vyklopí uprostřed noci u vlakové zastávky Hjerkinn na pomezí pohoří Dovrefjell a Rondane. Po sněhu ani památky, již 14 dní tu prší a předevčírem začalo mrznout. Tak tahkle nějak vypadá to pověstné "middle of nowhere". Cesta ke kempu je pokryta ledovou krustou ze které vykukuje zmrzlá tráva. A zářivý měsíc nad námi se směje. Komfort kempové chatičky trochu vylepší první dojem, jak po tomhle ale půjdeme zítra na lyžích to netušíme. Ráno nás čeká ocelová obloha, lehce mrholí, výhledy k druhému patníku. Medlemové DNT dají lyže na batoh a ukrajují prvních pár km po silnici, další po kamení, další po vřesovištích pokrytých ledem, objevují se první firnová pole, a pak nakonec nasazujeme i ty lyže a míříme nejprve přes sedlo a pak kaňonem řeky k cíli první etapy - chatě Grimsdalhytta. Otázka jak toto vydržíme 10 dní a 150 km visí ve vzduchu, ale nahlas se nikdo neptá.

Kdo by si myslel že v Norsku potkáte Nory bude velmi zklamán. Na chatě jsou již zabydleni klienti jedné české CK. Vybojujeme postel a místo u stolu a věříme že ráno bude moudřejší večera. V každém případě je ráno bělejší, celou noc sněžilo a dále sněží takže cesta z údolí do hor bude přeci jen příjemnější. Výhledy nejsou žádné a orientace bez GPS iluzorní. Na skalnatém sedle ztratíme signál i trasu a začne dobrodružnější část bloudění ve skalách a mlze a je z toho rázem důstojná skialpová etapa ve sněhových návějích a sestupem po skalách, jen bohužel na běžkách. Pokračujeme broděním v řece, a nakonec přeci jen chytnem správný směr a se setměním dorazíme do rezervované malé lovecké chatky - toho miničtverečku na mapě, ke kterému dnes celý den směřujeme. Zbývá jen seškrábat borůvčí ze skluznic a topit a vařit. Třetí etapa míří zase vzhůru po kamenitých pláních, potkáváme další Čechy tentokrát se saněmi a plnou polní, trochu nešťastní z tažení saní po kamenech. Ale je to lepší a lepší, nasněžilo dost na pohodlný postup, slunce občas vykoukne a poodhalí scererii okolí, finále je 6km po zamrzlém jezeře Rondvanet do největšího komfortu letošní trasy - velké obydlené chaty Rondvasbu.

Odtud už budeme pokračovat po značených trasách, kterými je Norsko protkáno snad hustěji než silnicemi. Navigační problémy odpadají, blíže středisek se začínají objevovat běžkaři všech věkových skupin. Občas je stopa i čtyřproudá, a tak jsme nakonec rádi když zas můžeme do terénu a samoty kopců a do malých chatek, kde díky špatné předpovědi nikdo není. Chata Eldabu je takový prototyp - dřevěný domek uprostřed bílých plání u potoka, soláry na střeše, velká místnost s kuchyní, 2 pokoje po 4 místech, a co hlavně - spižírna, se suchými potravinami, které lze využít, není potřeba tedy vše táhnout na zádech, což oceníte. 

Trolí stezku po týdnu opustíme v Masaplasen, malém středisku kus od vlakové trati Oslo - Trondheim. Nakonec bylo za těch 10 dní vše, sněhy ledy, mraky hory skály slunce, trochu utrpení trochu komfortu civilizace a začne zas ta nejtěžší činnost - co vymyslet příště. Díky retrospektivnímu zápisku to však už teď vím, budou to květnové Azory, kde se zcela náhodou v našem termínu běží závod kolem sopečného kráteru Sete citades..

   

Sentiero

Ve svém virtuálním deníčku jsem koukám velmi - více jak o rok - pozadu. Ne že by snad nic za ten rok nebylo hodno alespoň malého záznamu, ale zážitková inflace v kyberprostoru poslední roky velmi narůstá, stejně tak i množství lidí, kteří získali dojem, že světu mají co říci, byť by to bylo jen to, co si kde dali k obědu a tak se čím dál častěji zamýšlím, co vůbec zaznamenat a co nestojí za to. Ale nakonec se přeci jen pokusím v čase vrátit a zaznamenat postupně nějaké akcičky. A abych postupoval chronologicky vrátím se k minulému létu, kdy jsem se zdecimován rodinným otřesem trochu nutil do plánování nějakého chození po kopcích. Zas ale pro nás ještě cesta nekončí a trochu již zprofanované rčení, že cesta je cíl, je dobré občas vyzkoušet v praxi, aby forma neztrácela obsah. A tak jsme po GR221 v 2023 na Mallorce zase našli další kus CESTY a to Sentiero Italia. Velmi důstojná trasa vedoucí přes celou Itálii na Sicílii a Sardinii má přes 7000km. Začíná v západních Alpách u hranice s Francií, vede po hřebenech Alp přes Apeniny a končí na severu Sardinie. Co z toho ale vybrat když nemáte půl roku volna ale jen 10 dní. Volba padla na Sardinii a i z té pro září 2024 jen malý úsek cca 150 km. A příští rok třeba možná další kus.

Itinerář jsme tedy zaměřili na úsek z města Callangianus do Orosei na pobřeží s dobrou dostupností z a zpět na letiště v Olbii. Cesta vede vnitrozemím, turisticky opomíjeném, což ovšem taky znamená, že jinak než italsky se zde domluvit zdá se nedá. A chabá slovní zásoba v podobě "dobrý den, děkuji tisíckrát a kapučíno ledy příliš neprolomí. Před pár lety jsem se poškleboval synkům kteří se na cestě po Rusku chtěli domlouvat anglicky a německy. "To jste se předtím nenaučili ani pár slov rusky?" Nyní mi karma vrátila úder plnou silou. Capisco capisco? Ne fakt nerozumím nic vůbec nic. Na druhou stranu vnitrozemí je pusté, nikoho v horách nepotkáte. Stoupáme tedy z Callangiana korkovými lesy do hor k Monte Biancu, kde by měla být voda a jeskyně na první bivak. 

Bydlení v jeskyni pod Monte Biancu

Zdroje vody jsou ostatně hlavní orientační body při plánování, není jich mnoho a ne všechny fungují. Chůze vnitrozemím je jak chůze po dávném mořském dně, různě vysoké skalky, neprostupné houštiny různých křovisek, občas staré rozvalené obydlí snad pastevců snad i těch pověstných sardských banditů, kdo ví. Cesta je značená proměnlivě, občas bylo její vytyčení asi problematické, neboť celý ostrov je v soukromých rukou a nikdo z majitelů pozemků asi nechtěl aby se mu na pastvinách promedádovali trekeři. Ostatně psi za ploty to dávají jasně najevo. Někdy je to tak cesta mezi drátěnými zábranami, většinou ale volnou krajinou vpředu pohoří Gennargentu a po straně v dálce moře. 

Brod na řece Mannu di Berchidda

Celou dobu se míjíme a znovu potkáváme s německým hobo z Kostnice. Skoro našinec, když zná Jana Husa. Jde to celé ze severu na jih, nepospíchá, má času kolik chce, stále stejná kostkovaná košile a místo hůlek dva klacky z olše. Vaří jen na ohni a tak nám věnuje plynový vařič, který nechce tahat. Je to tedy kontrast! Vystreslý křeček z Prahy, který má týden dovolené a je ještě víc ve stresu z toho aby ji využil účelně a naprosto vyklidněný hobo, který prostě půjde tak dlouho až dojde do cíle. Je to nakažlivé a po pár dnech už taky najedeme na poutní rytmus, spát se dá vlastně skoro kdekoli, voda špagety, kečup a sýr, když je po cestě bar i tak to cappuccino, když je řeka tak očista, když není tak špína. 

Hobo Winni nabízí svezení

Výletník je tu jev asi opravdu vzácný, a tak jsme před kaplí sv. Františka konfrontováni s místními farníky, kteří jak velí náboženský obyčej musí poutníka pohostit i kdyby náhodou nechtěl. Ale což o to, to on zase po celodenní chůzi chce. Navíc zde probíhá příprava na Františkův svátek. A tak jsme vtaženi do jakési místnosti se smetáky a jsou nám nabízeny všemožné pochutiny. Platba pouze sv. Františkovi, jinak by se hněval. Cílem je kromě té cesty i moře, které je už na dohled. Posledních pár km se nablížíme busem, což zní jednoduše, ale tady nikdy člověk neví kdy bus pojede, jestli zastaví kde má a v jakém směru. Pobřeží po sezóně je vylidněné, takže poslední šance na vyklidnění než zase začne ten pražský kolotoč.

Stan Durston s obyvatelkou

Mariin pramen

Moře na dohled

La Caletta

9/2024 - SIS - Callangianus - St Anna
7 etap, 136km

            

Temže ta nelže

Návrat z "ostrovů" domů  koncem roku 2020, zčásti způsobený kovidovou situací jsem bral jako ukončení jedné docela povedené životní kapitoly. Nějak mne nic nenutilo opět na ostrovy zavítat, plno pěkných míst jsme objevili a když se tak trochu možná pyšně cítíte jako jejich obyvatel, nějak se mi nechtělo se tam vracet jako turista. Ale nakonec jedna registrace na zrušený závod mi odhalila jak moc mi Anglie přirostla k srdci. Na TP100 2020 jsem na svoje poměry trénoval hodně, práce na 50 % mi dala tolik volného času jako nikdy předtím a ani potom. Navíc logistika by byla tehdy tak prostá - vlakem hodinku na start a z Oxfordu 2 hodinky domů. Stomílovka je přeci jen pomyslnou metou (nebo aspoň tehdy byla, dnes už se vzdálenosti zdvojnásobily), se kterou se chce popasovat mnoho dálkoběžců. Popasoval jsem se nakonec loni na té Berlínské, a čas a paměť postupně otupil vzpomínku na zde zakoušená tělesná utrpení. Navíc běžec výletník neboli cut-off runner se nemusí hnát za dobrým časem, naopak jeho úkolem musí na trase být co nejdéle, nejlépe až do limitu, aby nepropásl žádnou pamětihodnost a zajímavost po cestě a vrátil se kromě medaile a tělesné devastace i s fotkami, na které mu nebylo líto ztrácet čas. A tak se nakonec objevil dobrý důvod se na ostrovy vypravit, nejsem přece žádný turista jedu na závod. Logistiku jsem zvolil takzvaně na krev, neboli "na Hanouska" tj. soloakce s minimem časových prodlev, a maximem těsně navazujících přestupů, a bez jediného dne dovolené. V pátek po práci na letiště, nocleh co nejblíže startu, po doběhu převlek a rovnou na vlak zpět do Londýna a posledním letem do Prahy a v pondělí do práce.
Pokusem bylo zjištěno, že možné to je, ale pro případné příště se tohoto logistického harakiri raději vzdám.

večerní nábřeží v Richmondu

   Večerní richmondská promedána nijak nepřipomíná zítřejší start, to až ráno se začnou objevovat podivní lidé v petrobarevných oblečcích jako mudlové v Potterovských knížkách. Českou hobby sekci zastupují letos opět nerozluční přátelé které znám z Berlína Petr a Robo, elitní sekci pak Milan, a díky jeho ženě Gábině získáváme tuto pěknou startovní pohlednici.

Mezi běžci hledám svého pomyslného motivátora. V Berlíně to byly dvě stařenky 80+, a kulhající běžec po mrtvici, kteří mě nesměli za žádných okolností předběhnout, kdo to bude tady? Stařenek i staříků na vratkých nohou je tu sice dost, ale oni pěkně klamou tělem, třeba to před 20 lety byly vítězové. Zajímavý by mohl být chlapík s dredy ke kolenům, které ho jistě budou zpomalovat, vypadá jako kdyby přišel rovnou z flámu, nebo Ulrike s šedivými dlouhými copy? Nakonec ale svého motivátora objevím, bude to slepý Kenneth s vodičem, případně snědý bosonožec v žabkách. Tihle dva prostě nemohou doběhnout no way. Jak se ukáže nedoběhne nakonec 40 %, úmrtnost tedy značná.

Organizátoři slibují 75 % trailu a 15 % asfaltu

Řeku budeme postupem proti proudu sledovat skoro polovinu z její celé délky 346km. Osídlení je zejména v oblasti Velkého Londýna husté, břehy jsou posety obydlími, u každého člun jehož velikost koresponduje s hladinou luxusu domu. Můžu se těšit na prohlídku několika významných destinací z říční perspektivy jako Hampton Court, kde Jindra Osmička hrával tenis, Windsor a Eton a taky Henley místo konání královské regaty. Oproti berlínskému Mauerwegu, který byl stravovacím mejdanem po 6km, jsou Britové v nabídce střídmější, stanice jsou nejblíže 7,5 (ta poslední před cílem) nejdále i 18km. Výhoda tedy bude, že přežrání neohrozí výkonnost, raději se ale s vědomím nevalné pověsti britské kuchyně samozásobím. 

Zde je povrch ještě velmi kultivovaný

Předpověď je více než slibná, žádné deště, teplo kolem 16 st, sobota je skutečně fotogenická, běžím vcelku stabilně 7min/km, na první velké stanici na 81km plánuju být za 12 hodin. Pak nastává noční etapa, před kterou organizátoři poněkud straší. Oni tak nějak vlastně strašili od začátku. Pozor řeka není čistá kdo se dotkne vody dostane leptospirózu, pozor v Readingu se v noci přepadává, nechoďte sami atp. Pravda je že v řece se neplave, na plavání ve volné vodě tu vyžadují kurz... Nocí se sunu už zřetelně pomaleji, komfortní stezka se více a více mění v bahnitou strouhu. Ale při slově MUD se místním rozzáří oči, kdo do něj spadne je největší hrdina, kdo se ho snaží obcházet je zbabělec. Na své bahno jsou Britové asi hrdí a jen to které je opravdu tekuté a nejde se mu vyhnout se počítá. Často se mu vyhnout opravdu nejde a tak to je snad 40 km. Ač milovník pěšinek, každou odbočku na asfalt teď vítám, chvilku neklouzat a nedržet rovnováhu to je velká úleva. 

ráno za Moulsfordem

Bahno nemá konce ani dna, předposlední 16km etapa mezi stanicemi je snad komplet v bahně, ale představa že po 140 km nestihnu cut off je skoro zničující. Zjišťuju, že ze samého soutředění na bahno jsem už 20 km zapomněl jíst a pít. Jo tak proto mi to tak nejde, jsem to ale fakt jelito. Na poslední kontrolu ale mám na cut-off ještě 40 minut a tak těch posledních 7,5 km už vím že dojdu a prý už bahno nebude. V cíli už tak nějak všechno končí, všichni se už těší až ti poslední konečně dokulhají a budou ten cirkus moct sklidit. Všech sto marshalů dobrovolníků odvedlo skvělou práci, a chtějí to mít už taky za sebou. A tak než se umeju a převlíknu už na trávníku není po nějakých závodech ani památky. Loučíme se s kámoši Milan doběhl třetí a v cíli tak už vypadá odpočatě, Petr s Robem dorazili 45 min přede mnou. Z mých motivátorů se ještě dostane do cíle dredař a Ulrike, kde je konec slepému Kenethovi a sandálníkovi už jsem se nedozvěděl. Akce dnes pro mne ovšem končí až v basecampu Brdy, takže rychle na vlak, letadlo, a když uzbeckému taxikáři po půlnoci na Brdsku vypadávám z auta, myslím že si tu dovolenou zítra přeci jen vezmu.

The Thames path 3-5.5.2024, 167 km, 28:27:28