Proč pořád dokola?

V sobotu jsem si šel zakroužit do Stromovky. Nebyl v tom žádný plán, spíše příklad impulzivního chování. Všechny ty zázračné rady jak se připravit na maraton, jak běhat a v čem, co jíst a pít před při a po běhu, mohu s klidným svědomím pustit z hlavy. Prostě jsem ve čtvrtek večer dostal chuť běžet dokola, dvakrát kliknul myšákem a příprava na sobotu byla hotová. Maratonská vzdálenost se mi natolik zrelativizovala, že se posunula do kategorie "těch krátkých". To není žádné tahání trenek, prostě realita, však to mnozí znáte a ostatní poznáte, protože jak jsme zjistili - "ono" se to jen tak někde nezastaví... Hlavně jsem se přistihl, že spíše než ta vzdálenost mě zlákalo to běhání do kruhu. I na mě tedy došlo. Pro letošek má stromovkový maraton krásných stejných 10 koleček, pravda s takovým malým vytrčeným apendixem uprostřed s 180 stupňovou otočkou na mokrém listí, který asi trochu nelibě nesli ti, co uvažovali o nějakém soukromém skvělém čase. Běhání do kruhu je většinou nutnost, obvykle se prostě musíme vrátit z bodu A do bodu A, ale kde se bere ta chuť protnout ten bod A desetkrát, dvacetkrát, dvěstěkrát?

Jsou to nějaké prapůvodní reflexy, zděděné po předcích, že máme ten kruh tak rádi? Je to ta první opice v nás co se podívala na měsíc? Možná vnímáme podvědomě tu jedinečnou dokonalost kruhu, symbolu neustálého koloběhu a věčnosti. Marná sláva, je v tom tvaru kus jednoduchosti a geniality. Asi jste to zažili taky, že v kruhových bězích se člověk dostane do takového zvláštního transu. Kruh je jistota, že nezabloudíte, jistota cíle i nového začátku. Kroužíce, mysl si může lítat kde chce, věnovat se intenzivně kroužení samotnému, pohyb se mění z tělesného v duchovní meditativní zážitek. Prostě úplně jiný druh běhu. Účastníci kladenské 24/48 o tom jistě vědí své a daleko více. Meditační stav okořeněný ještě třeba o halucinace - co ještě si ti běžci na sebe nevymyslí! Letos ve Stromovce jsem si to nějak uvědomil velmi intenzivně. Běželo se mi dobře, lehce, žádný moc dyskomfort, chvilkama jsem měl dojem jako bych se vznášel někde sám nad sebou, byl jsem jen sám se sebou s nikým se moc nebavil. Přes tři a půl hodiny (každý nechť si dosadí to svoje správné číslo) nemusíte na nic a nikoho reagovat, žádná interakce, jen si tak dýchat a klást jednu nohu před druhou a být jen sám se sebou. Možná je to tak trochu nutnost z vnějšího světa aspoň na chvíli přejít do toho vnitřního, nebo si ho aspoň uvědomit. On to ten Sri Chinmoy měl asi moc dobře v hlavě porovnáno, když Self Transcendence běhy naplánoval jako kruhové, vnější svět přirovnal ke květině a vnitřní k vůni, . Jedno bez druhého neoceníme. Jsme chvíli mimo konvence, nikdo vám neříká co máte nebo nemáte, co je vhodné a co ne. Dlouhý běh do kruhu je taková skvělá psychoterapie. Ovšem ovšem....jen aby se mi po tom skvělém psycholéčení stačily na příští sobotu zahojit i ty ohavné puchýře a přestaly bolet nohy, abych se spolu s dalšími Trailmaniaky mohl u Cholína pustit do další veselé taškařice.