Pojď Ven Lesem, Horami - PVLH24

Tenhle výlet jsem měl na pomyslném běžecko-výletním waiting listu už hodně dlouho. Nemůžu říct, že bych měl k Lužkám nějaký příliš citově zabarvený vztah, trochu je mám proběhané z 10L700, ale vlastně jsem je tak trochu nikdy moc nebral jako hory. Lyžovat se tu v podstatě nedá, kopce až na výjimky jsou zalesněné, výhledy žádná sláva a koukat se z Klíče často spolu s dalším mrakem lidí na paneláky Nového Boru, to nechceš. Ovšem ta možnost trochu je prozkoumat celé najednou za 24hod byla lákavým důvodem pro změnu úhlu pohledu, navíc v takové pěkně syrové verzi - bez zajištění a už trochu v zimních podmínkách. A navíc, stát se členem klubu PVLH, kde již je mnoho VIRů (very important runner) je svým způsobem společenská nutnost že. A tak slovo dalo slovo a spolu s Petrem a Jitkou, známými to VIRy, jsme v poběhovém optimizmu u čaje na brdské základně pod Klondajkem stvořili úderné trio Yamaha k provedení symfonické básně „Lužky“, ve složení PV – tichý tenor, JJ – neslyšící soprán, MK - rytmizující pomocný triangl.
Navigačně to bude jistě lahůdka, na originalitu v tomto ohledu jsme rezignovali a po krátkém studiu jsme za pomyslnou referenční trasu vybrali mistrovskou trasu Radkovu (protože je nejrychlejší, že jo.). Tu nějaký bod přidali, tu nějaký odebrali, nacpali to všechno do gps a hodinek a cítíme se najednou nesmrtelní.

Cink. Dropbagy rozvezeny na CP1-4, tj. pomyslný gastrogel mejdan každých 20km, navíc na CP3 ještě záchranný Vietnamec v Chřibské, v prostoru jsme tedy ukotveni celkem 5 body. Občané Svoru se uvelebují před televizí na svou oblíbenou večerní TV masáž mozků a tři bezmozci začínají ukrajovat první kilometry ze své 100+ trasy. Jasně tady to vezmem doleva, paráda, tady to bral Radek přes louku, prima parádní zkratka pohoda, a hele támhle z louky cestička lesem, a máme prvního Sokola a namazali jsme si Popovku a našli jsme CP1 a to už vlastně skoro jako běžíme zpátky, výval na Hvozd a paráda valíme si to dál směr Luž. Lužská spádnice už přeci jen tahá za nohy, Petr mizí vepředu, trochu lituju, že jsem nakonec nevzal hůlky, „Jitko všechno cajk?“ žádná odpověď, asi má fakt tutovej playlist, ale už jsme nahoře a jak na horské dráze se spouštíme dolů po kamenitém úbočí, konečně tu něco vypadá chvilku jako hory a přece nepůjdem po cestě. I když vidět toho v mlze a lehkém sněžení moc není. Je nevlídno, ze tmy a mlhy se občas vynoří sněhem poprášený kopec. Je to ten náš další nebo úplně jiný?

Těžko říct, nejbezpečnější je moc o tom nepřemýšlet a raději sledovat černou čáru na displeji, kopírující linku naklikané trasy. Představa, že si ty Lužky trochu víc prohlídnu a prostorově pospojuju je iluzorní. Jen kužel světla čelovky, všude kolem jenom les a samý les, ta závislost na pár digiudělátkách, které občas zamrznou, občas se ztratí a hlavně dost rychle se vybíjejí, nedává moc jistoty. Když to kiksne, zbydou jen navigační pomůcky typu lišejník a mraveniště. Nad ránem se blížíme k CP2 „U pochcaný myši“, les vydává druhou nepoškozenou gastrobedýnku s poklady, přidává se k nám Jitčin čtenář Kuba a jeho ranní optimismus a energie nás mile povzbudí do druhé poloviny. Zatím to jde podezřele dobře, ale všichni víme, že druhá půlka je těžší, a že časový náskok můžeme velmi rychle a snadno proinvestovat.  Před Chřibskou se s Kubou loučíme a na CP3 se řádně zresuscitujeme – zaparkované auto skrývá řadu pochutin a oblečení, dobijeme digihračičky, protáhnu se lovením spadlého víčka od termosky v potoce a můžeme pokračovat směr Chřibský vrch. 

Užíváme si světla a občas i pár paprsků slunce, výhledů do mlhy není moc, každý kopec vypadá stejně, únava je na všech už znát. Mapa se začíná rozcházet s realitou, kde je červená není nic, kde je cyklotrasa je jen bahnitá brázda od harvesteru, kde je most je přelomená lávka. Na Střední vrch už to bereme hlava nehlava přímo nahoru, jen ať už máme konečně další skalp. Blíží se CP4, jsme na 85km, opět trochu uspokojit žaludek a míříme na další kopec. Vidím ho jasně před sebou, s vysokou televizní věží s parabolami s vrstvou sněhu, v blízkosti kamenná rozhledna, super tam povede dobrá cesta. Sokol II je ovšem jako mnoho ostatních jen rezavá tyč mezi kameny a suchou trávou. Pozitivní vliv halucinací v praxi – za zrezlou tyčí bych se asi tak nehnal. Ze Sokola nevede nic, trasa na gps  se vine kamsi do roští a mlází, ale žádný jiný opěrný bod není. Nakonec se objeví harvesterem vyrobené bahnité koryto, ve kterém se nedá ani jít natož běžet, ale znamená alespoň nějakou známku směru do civilizace. Ta devastace krajiny po těžbě je naprosto strašlivá, srovnané hromady klád sice působí jakýmsi řádem, ale spoušť co je zatím je málo představitelná. Obrovské prostory jen z bahna a větví, mezi tím pařezy a někde hluboko pod tím cesty, které marně hledáme. To co chvíli vypadá jako cesta je jen malý prázdný výsek. Bereme za vděk vlčími či kančími stezkami, snad aspoň to prase ví kam jde. Vědělo… Jsme zas konečně na cestě nyní pod srázy Malého Buku pokrytými zasněženým listím a volnými kameny. Petr zavelí direkt nahoru a po pár krocích se zase sveze zpět. Boty na tomhle materiálu a v takovém sklonu nedrží. Tudy teda asi neprojdem.  A  nebo jo? Petr, známý milovník kulturních povrchů dokazuje, že jeho arzenál běžeckých stylů je bezedný. Varianta „vlk“ zabere. Rychle po čtyřech pár metrů nahoru, a když se gravitace rozhodne opačně, je potřeba řádně zahrabat a schovat se za strom ve svahu, vydýchat, rozmrazit ruce a znovu je ponořit do zmrzlého listí a rychle zahrabat všemi čtyřmi. A tak pořád znovu a stále dokola „na vlka“ až nahoru na Malobuka, kde není ani ta zrezlá tyč. Ale zase je tu co? CESTA! Čeká nás už jen Klíč a posledních 8km, čas příznivý, už víme že limit dáme. Jitko je ti zima? Žádná odpověď.  Jitko je tvůj teplotní komfort kritický? Žádná odpověď. Jitko, chceš půjčit péřovou vestu? Nebudu se zlobit když mi jí půjčíš…

Tento krátký (ne)rozhovor vcelku charakterizuje celkové nastavení všech celých těch 23 hodin. V žádném případě neverbalizovat jakoukoli nepohodu. Jasně že je všem zima, že každého něco bolí, že má každý své soukromé krizičky, ale nikdo prostě ani necekne a nechává si to pro sebe. Nikdo nechce popustit to tenké předivo vlastní nepohody, které má sílu omotat si rychle všechny jako pavučina a může ohrozit celý podnik. A byť jen připustit si tu myšlenku, že by to dnes mohlo neklapnout znamená, že to pak opravdu neklapne. Pod Klíčem hlásí cedule Svor 1km. Z Jitky vyjde strašlivý vpravdě zvířecí zvuk a rozběhne se (po dvou) na vrchol Klíče. Máme co dělat abychom jí stačili. Nechávám si svůj trumf – horký ionťák v termosce – jako překvapení pro ostatní na vrchol.

Poslední 2km běžíme a běžíme, stále rychleji, možná i pokoříme hranici 23 hodin.

Svor 23:00:25, 113km. Nepokořili, ale jsme tady, tři šťastní, (z toho jeden dvojnásobný) členové VIR klubu PVLH24.
P: No a napříště bychom mohli ty osmistovky v Brdech co?
M: Jasně já to zítra nějak naklikám. Cink.
J: Nic neříká, neslyší.