Jen já, lesní ticho a...AC/DC

Na 16km Brdské asfaltové stezky (BAS50) dobíhám kamaráda, kterého jsem ještě nikdy nedoběhl. Ten nevěřícně valí oči a říká "Máš asi dobrou muziku!" Žádný máš dobrou formu, máš dost naběháno, prostě dobrou muziku. Zajímavý je, že tomuto módnímu trendu nošení sluchátek jsem moc nepodlehl, spíše mě baví poslouchat co se děje okolo, útržky hovorů a vůbec to všeobecné ševelení kolem. Zkusil jsem sice Murakamiho oblíbenou kapelu Lovin´ Spoonful, ale nijak mě to neoslovilo. Zašpuntovat se do své zvukotěsné ulity svými sluchátky je jako z té reality úplně vystoupit a žít si něco jiného. Proč zrovna Brdská asfaltová mě k tomu vábí, těžko říct. Každopádně mám srovnání, už jsem to jednou zkusil. Před 2 lety jsem takto na BAS vyrazil s minimem naběhaných km zato s vypilovaným playlistem. Tady do toho mírného kopce dáme něco povzbudivého, třeba Vivaldiho se štěbetavými flétnami, tady to poběží samo z kopce, tak klidně pomalejší kus třeba že by nějaká píseň od Schuberta. No a tady před Kytínskou loukou na 45km pěkného rytmického Bacha, Golbergovské variace ideální...plánoval jsem tehdy doma u pc. Když mi pak tehdy od 40km vyklovávaly procítěné údery bachovských kladívek do hlavy díry, nenáviděl jsem Johanna z celého srdce a spílal mu nejhoršími přízvisky. Nohy se sotva vlekly, oči se zavíraly, tělo ochabovalo.

 

Letos to chce (s vědomím že těch naběhaných km moc nepřibylo) tedy hlavně jiný playlist říkám si a svěřuji tento náročný úkol mladé generaci. Teď se ukáží plody výchovy, buď to bude pomoc nebo pomsta za kruté dětství. Výsledek je pro mne opravdu ohromující. Totalitní vládci věděli jak ovládat pohyb masy údernými písněmi, já si v praxi vyzkouším jak hudba ovlivní pohyb jednotlivce. Hned za startem mě Arcade Fire připomene písní Wake Up, že odpočinek skončil, aby jí na nekonečné silnici vystřídala "No cars go". Osvědčené lehce popíkovské ELO mě táhne dál s písní Rock and Roll is King. Jen co se svěřuji bratranci že by to zas chtělo nějakou motivaci v podobě běžící růžové sukně před námi, zazní Xanadu a virtuální Olivia Newton John mě vede dále. Tahle Evil Woman mě vytáhne na brdský hřeben kde sice chvíli sprchne, ale píseň Mr.Blue Sky snadno přivolá slunečné počasí. Míjím neznámé i známé tváře a dalším úderným songem pátrám v paměti po Somebody That I Used To Know. Chvíli běžím sám s Johnym Cashem a jeho Desperadem, pak už melodickou linku přebírají na deset kilometrů Mňága se Žďorpem a snaží se mě uchlácholit tím že I Cesta Může Být Cíl a ať už Některé Otázky Si Prostě Nekladu. Přes všechen ten hudební optimismus mám krátkou krizi v táhlém kopci od Chouzavé a tam v lesním tichu zpěv veškerého ptákovstva přehluší AC/DC se svojí Highway To Hell. Kopec je to pekelný táhlý a tak ani tato vypalovačka tu únavu nevyžene. Musí tedy nastoupit The Boss velký Bruce aby mi připomněl že jsem právě dnes Born To Run a protáhne mě přes 45km. Pak už je to jak zpívají opět ELO Alright cíl se nezadržitelně blíží, poslední kopec si s Red Hot Chilli Pepper vyběhnu jen tak By The Way. V cíli ovšem velmi dobře cítím že zítra si vzpomenu zejména na píseň imaginárního Deweye Coxe Walk Hard.
Teď vlastně nevím jestli by dobrý playlist neměl být považován za nedovolený doping.
BAS50 4:43:59 spokojenost (Takže dobrý - Mňága a Ždorp).
Bubovy fotky   Digiho fotky