Jaképak výhledy tohle je závod

Tak takhle jsem byl poučen jednou běžkyní na vrcholu Klíče, poslední sedmistovky z těch celkem deseti, kterými Lužické hory oplývají, a které byly cílem závodu 10 Lužických Sedmistovek. Je jasný, že každý si hledá to svoje - někdo rychlou desítku, někdo dobře vychlazenou dvanáctku, jiný rychlý maraton po silnici, další zas trailové závody po horách. Každému co jeho jest. Mě na běhání baví to objevování, těžko se mi odděluje závodění od té krajiny kterou si běžím. A tak vybírám akce, které skýtají nějaký ten explorační prvek. Závod Lužickými horami toto splnil bezezbytku. Takový výlet si sami nevymyslíte a když jo, morál na to jej provést bude hodně těžký. 10L700 byla taková moje letošní meta - překonání stovkové vzdálenosti, i když ve dvou dnech není špatný cíl, ta pravá stovka na jeden zátah klidně může ještě chvilku počkat. Kdyz jsem se hlasil na "detskou" Silvu, bezci kroutili hlavou nad tim detinskym napadem - to se nevyplati jezdit tam kvuli hloupym 92km. Ale jasně ze vyplatilo,  kilometrik ke kilometriku osobacky uz budou jen ve vzdalenostech, ne v casech. Proc si tedy nedoprat vice osobacku, do nekonecna ty vzdalenosti natahovat prece nepujdou.

Luzicke pro me byly vzdy tak trochu ve stinu svych vyssich sousedu - rodných Jizerek a těch opravdovych hor Krkonos - ale do Radvance u Sloupu v Čechách, kde bylo zazemi zavodu jezdime skoro 20 let. Ovšem na ten Klíč skoro za humny jsme ale napriklad nikdy nedosli. A tak kdyz rano zazni do mlhy a deste vystrel ze startovni pistole, tesim se na ten vylet jak malej. Je tedy fakt nevlídno, v režimu "normal" by se člověk rozmýšlel jestli vůbec jít ven, přepnuti do režimu "ultralife" ovšem vyrazíte v trenkách na 65km dlouhý běh do deště. Inu vývoj. Probíháme Novým Borem sledováni nevěřícnými pohledy klátivých postav, kteří se asi vracejí z noční pitky, a mizíme v lese. Jak obvykle po cca 12km se dostavuje ten pověstný "running high" tělesné metabolické pochody se ustálí, šleha endorfinů zaplaví mysl, která ještě před hodinou hlásila "zůstaň ležet" a já se tak nějak vznáším Lužickými horami, občas mi dají najíst, občas zatleskají, chvilku klábosím s přáteli, chvilku si užívám pocit osamělého běžce. Poprvé v životě se podívám na vrcholy schované turistům mimo značky, i na vrchol Luže, kde se na chvíli otevře pohled do krajiny.

Na vrcholu je potřeba se zapsat do naprosto promočeného papíru.

Chleba s paštikou zvítězil jako nejlepší potravina.

Přehrada Naděje nedaleko Luže.

U přehrady Naděje mi to nedá a sejdu těch pár kroků po schodech pro pěknou fotku. V Krombachu na 60km je potřeba ještě zaskočit na poslední kopec Hvozd, ten je tedy tou pověstnou třešní na dortu i když 500m kamenné schodiště na závěr dává pěkně potrápit. V cíli jsem lehce pod 8 hodin, to jsem ani nedoufal a v hasičské pařírně u kamen už si jen užívám teplý čaj, pivo a klábosení s ostatními běžci. Jaké je ovšem moje překvapení, když večer na hospodských dveřích v průběžném pořadí vidím svoje jméno na 11 místě, tedy jen kousek za zítra vyhlašovanými TOP10. Červ soutěživosti mi od té doby hlodá v hlavě, já snad na stará kolena začnu trpě ctižádostivostí, to přece ne! Jsem tu sakra na výletě.

Cestou na Hvozd

Poslední vrchol první etapy Hvozd

Druhý den se postavit na start maratonské etapy vypadá jako ještě větší nesmysl než včera. Nohy dřevěný, tělo ještě spíš spí než bdí, žádná sláva. Běžím nějak hrozně dlouho sám, kolem nikde nikdo, je to celý nějaký divný. Na občerstvovačně už mě ale vítají jako jediného ze startovního pole co běží správnou trasu, píší mi prý hvězdičku. Jsem rád že soutěživý duch ve mě už zase spí, v klidu se najím napiju a pokračuji. Na prvním vrcholu ovšem zápis mluví jasně. Tomáš, který mi včera nandal půl hodiny,  je přede mnou sotva deset minut. Že bys Veverko sebou hodil a opravdu večer trochu té světské slávy zakusil? Nevěřícně nad sebou kroutím hlavou, ve které se rozsvítilo "Dohnat Okrouta!" a... fakt asi závodím. Jak je to ale ošidné poznám hned na dalším kopci, kde minu odbočku na vrchol a přidám si pěkné 2km obíháním vrcholu. Červené světlo v hlavě však nepohasíná, asi nějaký starý vývojový reflex být u mamuta první. Přidá to i nějaký ten endorfinek asi, běží se mi výborně, je to dané i skvělou atmosférou na trati, obsluha občerstvovaček fandí každému jak o život, výborné jídlo, hezký počasí. Na poslední obávaný Klíč se mi daří i zčásti běžet, zkopce do Radvance mám dojem že letím. Tomáš mi sice zase utekl a v cíli mě vítá již s pivem v ruce, ale povedlo se, odpolední nástup na podium a 9 místo si fakt neskromě užívám, konečně kdy se člověku povede být v jedné lajně s guru českého ultraběhu.. No a navíc mám tu stovku, sice ve dvou dnech, ale ta opravdová jednodenní, je zase o něco více na dosah.
P.S. Musím poděkovat za fajnový víkend Bubovi, Janě a Tomášovi, se kterými jsme vytvořili lužickou úderku. Všechno tak pěkně plynulo, samé úsměvy a dobrá nálada. No a na ty plány na příští rok, s krycím názvem MUMie 2015 se velmi těším a píši si do deníčku!

Úderná skupina 10L700