Na záletech - Baroko maraton

Tak jsem po čase zase zpět. Vyměnil jsem zase na pár měsíců evropskou pevninu za ostrovní království, sestoupil z pražské vyvýšeniny do essexských nížin. Konečně když to jde proč si ten život neudělat zajímavější. Ale zaplať pámbu, už je to jiné než před těmi 6 lety, je tu takové druhé doma, židle v práci i pěšinky na polích na svých místech, tedy pravda ty pěšiny trochu rozorány to abych zas nekecal. Běhání už není ze stresu, ale s radostí, dokonce i zde se už běhá, není výjimkou že i na poli potkám osamělého běžce se psem. Je to samozřejmě trochu šílený nápad hned po týdnu letět do Čech, ale s tím Barokem je to tak, tady neplatí žádné chce se mi tam, nechce se mi tam, těším se, netěším se,  mám čas, nemám čas, na Baroko se prostě musí a hotovo. A tak první zálet vede právě přímou linkou Londýn-Plasy (zavedli prý i linku pro H12 Budapest-Plasy - je to holt už již známý závod).
Baroko prostě bylo první, už nikdy jsem na maraton tak usilovně netrénoval. Byla to tehdy vzdálenost z říše snů, a kdyby jen to. Mezi desítku a maraton jsem tehdy žádný závod nevčlenil. Bylo to léto objevování tajů běhu, Pečlivě jsme s Pavlem Radotínským plánovali vzdálenosti, převýšení, dokonce jsem se vypravil i poznávat trať na živo. Mnoho nezodpovězených otázek tehdy bylo, často spojeno s nácvikem - dá se jíst a pít za běhu, kdy gelík a kdy tabletu, jaké boty, co na sebe, první výběh nad dvacet km to byla událost o které jsme pak mluvili celý týden. A pak...Baroko, zvolené jako ta nejlepší destinace pro ztrátu maratonského panictví. Po čtyřech letech znám trasu nazpamět, přesně už vím kde přidat či ubrat, cestu běžím skoro poslepu, dokonce už vím kde na trati potkám známé tváře, přesto zůstává pro mě Baroko nějak posvátné, těžko si představit že bych jel začátkem září někam jinam.

Zárodek Klubu Trailových Běžců na Baroku (foto Petr Švanda)

Fenomén tradice a kontinuity si tady na ostrovech člověk uvědomí v plné síle, i když to přirovnání k Baroku možná trochu kulhá. Tak například rituál zamykání Toweru (Ceremony of the keys) se nezměnil přes 700 let, každý večer přesně 9.53 se stráž zeptá hlavního klíčníka "Halt, kdo to přicháží". "Klíče". "Čí klíče?" "Královniny". Vpusťe královniny klíče", "Bůh ochraňuj královnu". "Amen". Ta tradice či kontinuita všeho  u nás nějak schází, a tak je skvělé, že máme aspoň ty tradiční sportovní akce. Tradicí otevírání parlamentu se pochlubit nemůžeme, tak máme aspoň ty Běchovice s tradicí více než stoletou. A tak jsem nadšen, že na velké plasské louce posedává plno přátel, organizátoři v barokních kostýmech vítají účastníky, tak jako každý rok. Oběh Velké louky na začátek je takřka rituální, plky okolo také. Had běžců se vlní podél Střely aby se postupně roztrhal na tom dlouhém okruhu. I když to "dlouhý" nějak ztrácí na síle. Do mysli se mi vkrádá lehce podceňující "je to jenom maraton" (a teď když to píšu a snažím se tu o to přemýšlení v mílích, je to jenom 26.2... to zní jak občerstvovačka jak praví jedna ze známých hlášek ultraběžců). A zas to pokračuje jako každý delší běh taková permanentní hostina a popovídání s kamarády i neznámými běžci. Mám takové skryté přání prorazit tu 4 hodinovou hranici, ale zas abych se přitom moc trápil, to se mi nechce. Tento víkend mám přece k odpočinku a v pondělí zas musím nastoupit jako čestvý poddaný Jejího Veličenstva. Ale ta skrýtá soutěživost. Jak jsem před 3 týdny honil Okrouta po Lužických snažím se zas zde dohnat Romana, který si lehce běží velký kus, ale přeci jen stále na dohled přede mnou. Je dost horko a tak jsem dost rád že na Stražišti čeká holčičí fan klub Pavla Radotínského v podobě ženy a dcery, které si odběhly z panství na Hluboké. Studená voda a milá společnost dává zapomenout na ten kopec od Čoubáku, který je pořád na Baroku velkou výzvou. Postupně míjím ty co přepálili, nemohu si tuto strategii postupného předbíhání ze zadních řad vynachválit. A světe div se na 36km doháním Romana a na 41km i poprvé v životě H12 abychom spolu doklusali po velké louce do cíle. Pavel Radotínský se zdržel s fanklubem a tak se vidíme až s Birellem, který tentokrát k naší radosti nedošel. Hranice 4 hodin sice o 3 minutky nepadla, ale poprvé na Baroku se ovšem dostavuje pocit, který jsem tu ještě nezažil. Ještě bych nejraději běžel někam trochu dál...  

Stražiště (foto Bára Kuntová)